Tardor

Jarní setkání v kruhu rytířů

Na den 4. gwirithu tohoto roku požádal o slyšení v kruhu rytířů jakýsi Meadros, pán svobodného města Messac. Říkal o sobě, že jest přímým potomkem prince Nómlona a svá tvrzení dokládal umně sepsaným rodokmenem a také amuletem, který po svém dědu prý zdědil. S tímto se dovolával práva na tardorský trůn.

Falešný rodokmen sepíše dnes za peníze kdejaký archivář, ale amulet byl pravý, tak jak si jej pamatuji z dětství a nadevší pochybnost patřil královské rodině. Z tohoto důvodu nebylo možné bráti jinak opovážlivá slova Meadrose na lehkou váhu. Kruh rytířů se tedy usnesl, že zatím nevyžene opovážlivce z Tardoru smečkou psů, ale nejprve řádně prozkoumá předkládané důkazy. Princové Thorondár a Nómlon byli bratři a měli od své matky dva stejné přívěšky. Oba jsou dnes ztracené a vůbec není jasné, zda ten co předkládá Meadros skutečně patřil princi Nomlónovi. Meadros přislíbil zpřístupnit archiv svého města našim moudrým, aby potvrdili jeho nároky a na oplátku žádal přístup do našeho archivu, aby doplnil své znalosti o svých údajných předcích. Také požadoval právo svobodně se po Tardoru pohybovat než kruh rytířů definitivně rozhodne o právoplatnosti jeho následnictví.

V tu chvíli byl kruh přerušen zprávou, že hostina chystaná pro tardorské rytíře v nedaleké hospodě byla včetně veškeré medoviny uloupena bandou lapků, kteří se potloukají po okolí a sužují kraj. Rytíři se rozhodli, že je třeba okamžitě řešit problém s dnešní večeří, a že jednání o tardorském trůnu můžeme odložit na později. Meadros se ihned nabídl, že se svým panošem pomůže tardorským v boji. Bylo to pochopitelné, neboť měl býti u stolu jako čestný host a šlo tedy i o jeho porci. Vydali jsme se k místu, kde hospoda stávala. Čekal nás pohled zkázy na vypálené stavení a doutnající trosky. U hromady sutin stál nebezpečně vypadající mág, tardorští tasili zbraně a roztáhli se do zvláštního bojového tvaru?.

Zde si dovolím své líčení na chvilku přerušit, abych vysvětlil vyspělou bojovou taktiku používanou velmi často naším vojskem. Zvláštnímu bojovému tvaru tardorských se říká CHUM a jeho genialita spočívá v tom, že všichni jsou až v druhé útočné řadě. Nepřítel tedy vyplýtvá všechna svá kouzla a šípy na odražení první útočné vlny, ve které nikdo není, a na odražení plně obsazené druhé již mu nezbudou síly. V případě zvláště silného nepřítele je také možno druhou řadu otočit a prudkým útokem vzad krýt záda první útočné řadě, která urputně bojuje s nepřítelem a drží pozice. Předností této taktiky jsou nízké ztráty na naší straně, nevýhodou jest naopak poměrně dlouhé trvání bitev.

?Takže roztaženi v chum jsme obklíčili mága připraveni okamžitě se rozprchnout, pokud by začal kouzlit (zvláště černé koule smrti) nebo zaútočit jakmile poklesne pod náporem první útočné řady. Mág zde naštěstí jen hledal své ztracené věci, o které při vyloupení hospody přišel. Ponechali jsme ho jeho osudu a sledovali krvavé stopy, které za sebou lapkové zanechali. Měli před námi náskok, ale byli obtíženi naloupenou kořistí a někteří z nich byli zraněni a krváceli.

Sledování nebylo těžké, neboť netušili, že za sebou mají celé vojsko a tu a tam bezstarostně zahazovali obvazy, lahve od vypité medoviny, vlastní krev a mrtvoly svých raněných, kteří nestačili tempu. Naše bojová nálada se postupně zvyšovala, zvláště když jsme nalezli obal od kuřete a okousané kosti. „Kuře pana Oriase“ hlásal runový nápis na prázdném obalu. Jaká opovážlivost! To dokázalo bojovně naladit i jinak klidného mága, který významně potěžkal svou čarovnou hůl. Měl jsem dokonce dojem, že přitom tiše zabručel: „Ohnivé blesky budou dnes zvláště vypečené.“

Lapky jsme dostihli v jejich ležení, které si zbudovali na opuštěném strážním hradě. Pokusy o vyjednávání tradičně selhaly a tak došlo k bitvě. Lapkové bojovali urputně, byli dobře opevněni a brána hradu odolávala. Postupně však obráncům docházely šípy a získávali jsme převahu. Musím říci, že Meadros bojoval velmi statečně, ale tardorskou taktiku si zatím neosvojil. Po proražení brány útočil v přední linii a jeho zbrojnoš dokonce padl. Konečně byl hrad dobyt a tardorští vystoupili až na vrchol skalní věže. Poslední z lapků se s pytlem plným kořisti ještě pokusil o útěk po strmých skalách, ale než jej mohly dostihnout naše šípy, uklouzla mu noha a on se zřítil k úpatí, kde tlumené žuchnutí ukončilo jeho strašný řev. Kořist se zachytila na výčnělku skály a nám nezbylo než se k ní spustit po laně. S velkou ochotou se toho ujal pan Finwe. Kromě větší části naší hostiny jsme ve vaku nalezli i amulet, který hledal mág u vypálené hospody. Pan Mellon se nabídl, že mu jej dopraví na nejbližší magickou konferenci, neboť mág za to nabízel vzácný kouzelný prsten (co jedenkrát zajistí úspěšné kouzlo oživení).

Po návratu do tábora byla rychle připravena hostina, ale ještě před jejím započetím proběhla královská ceremonie. Král Pif z Ceberu částečně vyhověl Meadrosově žádosti a povolil mu přístup do archivu a volný pohyb po Tardoru – obojí však pouze s doprovodem některého z rytířů. Další rozhodnutí pak odložil na dobu, kdy bude o nárocích Meadrose z Messacu zjištěno více podrobností. Hostina se za zvuku houslí a kytary protáhla až do časného rána (jak bývá v Tardoru zvykem). K ránu jsme s panem Wessim byli svědky velkého zázraku, když jsme mezi prázdnými džbány objevili ještě 2 plné lahve medoviny. Pochopili jsme, že jest to znamení valar a poslušni jejich pokynů jsme je společně vypili chválíce přitom patrona Tardoru mocného Tulkase, který jistě se o to přičinil.