Tardor

Již dlouho tomu, co se rytíři i poddaní tardorští sešli tak, jako nyní, aby chránili své království před zlovůlí nepřátel Tardoru. Skutky a činy, jež byly vykonány, nyní zapisuji já, Halgar z Annaostu, a činím tak, aby sláva Tardoru a jeho rytířů ani v budoucnu nepohasla. Na den dvacátý měsíce cervethu roku 1171 král Pif svolal své věrné rytíře a poddané do královského ležení na panství Landalda, aby se v kruhu rytířů rozhodlo o udělení dědičného královského titulu a aby žádost jakási pana Umartha vyslechnuta byla. Tardorští sjeli se v hojném počtu, jen paní Lailath a Riland se kvůli důležitým úkolům za hranicemi království dostaviti nemohli. A proto bouřlivý byl jásot, když při ceremonii král oznámil, že královské sémě bylo zaseto a paní Gilwen královského potomka nosí. Veselí jistě by až do druhého dne přetrvalo, však rytíři postupně ku spánku se ukládali, by dne druhého v kruhu rytířů rozhodovati s čistou hlavou mohli. Té noci nás Valar poctili deštěm.

Ráno krátce po rozbřesku se rytíři do poradního kruhu sesedli a zanedlouho pan Umarth ve svém kočáře přijel, krále i rytíře pozdravil a své žádosti přednesl. Svým povýšeným vystupováním si však srdce tardorských nezískal, a proto se těžce rozhodovalo, zda panství a funkce, nyní již patřící jiným rytířům, Umarthovi vráceny budou. Po dlouhém rokování se dospělo k dohodě, s níž obě strany souhlasily, však zvrat náhlý nastal v okamžiku, kdy posel od archiváře Danuina králi list doručil. Tento hovořil o zlých skutcích Umarthových, za něž byl mu majetek zabaven a na Orlí stěnu uložen, panství i titul odňaty mu byly a on byl z Tardoru navždy vyhoštěn. Když tyto skutečnosti vyjeveny byly, rytíři jednohlasně požadavky Umarthovy zamítli a z kruhu rytířů jej vyhnali, ten však prohlásil, že pro království hrozba veliká se blíží a že ještě rádi přijdeme jej o pomoc žádati a králem jej jmenujeme. Poté se otočil, nasedl do kočáru a odjel. Zdálo se, že nového nepřítele si Tardor získal, ale toho dne se ještě další hrozba objevila. Nedlouho po Umarthově odchodu doručil posel králi list, kterým nás jakýsi Nardruin žádal o vydání klenotu Lothimu, který prý kdysi dávno u trpasličích kovářů v Tardoru zhotovit si nechal. Na doručení tohoto šperku na hrad Faskalon kdesi v Cardolanu nám lhůtu šesti dnů dal, sic prý království zle se povede, a jako důkaz své moci jednu z vesnic příhraničních že vypálí tvrdil. I vydali jsme se na cestu k archivu nad hradem Thoronhang, abychom archiváře Danuina se na Nardruina, Umartha a Lothim vyptali. Danuin, ten starý ochmelka, byl sice ovíněn více než mu zdrávo bylo, když jsme jej na cestě z krčmy, kde trávil většinu svého času, potkali, ale svitky potřebné rychle vyhledal a do našich rukou je svěřil. Po návratu do ležení svitky slovutnými mágy přeložené byly přečteny a my místo výroby Lothimu a umístění pracovny velkého Cardara tak objevili. Po krátké poradě rozhodlo se, že ráno moudřejší večera, a rytíři se uložili k odpočinku.

Krátce po rozbřesku se zjevil posel z panství Ramsarn se zprávou, po jejímž přečtení se nad Tardorem temné mraky stáhly. Tajemný Nardruin splnil svůj slib, vesnice byla vypálena a správce panství krále o vyslání ozbrojeného oddílu požádal, by celá událost se vyšetřila. Měli jsme tedy před sebou čtyři cesty, i rozdělili jsme se dle cechů, kterému jaký úkol připadne. Bojovníci podporováni paní Mivít zamířili do Ramsarnu, učení mágové spolu s Wessim vydali se Cardarovu eithenolë hledati, členové cechu zvědů spolu s paní Nifredil a Grorem, který si průzkum kováren trpasličích ujít nechat nechtěl, se tajemství šperku Lothimu odhalit rozhodli, a cech můj, hraničářský, pro věci Umarthovy na Orlí stěnu vyslán byl. Zpočátku jsme společně se zvědy putovali a na panství Ringost mapu ztracenou ku kovárnám hledat jim pomohli, a když tato byla po malých obtížích nalezena, na panství Mastor jsme pokračovali, kde v malé krčmě lehce jsme pojedli a poté se skupiny naše rozloučily. Naše cesta vedla k městu Ondost a pak dále k východu, kde na hranici mezi panstvími Hereald a Minas Him lovecký tábor hraničářů měl se nacházet. Spolu s panem Adalgrimem jsme skutečně tento v úzkém údolí objevili, i utábořili jsme se a opakovali jsme si, jak s lany správně zacházet, neboť další den měli jsme k orlím hnízdům slaňovat. Času sice bylo mnoho a možná až k Orlí stěně bychom toho dne došli, ale dle rad pana Dúthorona raději jsme v táboře přenocovali, aby si orli mohli na nás zvyknout a nebyli poté útoční.

Ráno krátce po rozbřesku na cestu jsme se vydali a zanedlouho pod skály došli, kde jsme se s panem Dúthoronem setkali, a on nás odvedl ke skalnímu ostrohu, kde orli sídlí. Překonali jsme lanový most a za chvíli již ptáky majestátní pozorovat jsme mohli, kterak okolo hnízd svých krouží, a když přes okraj srázu jsme se nahnuli, mohli jsme i několikero vaků na skálu zavěšených zahlédnout. Nabídl jsem se, že na stěnu se spustím a vaky získat se pokusím, paní Gudrun tedy lano uvázala a pan Adalgrim několik střel sobě připravil, by mohl případné příliš dotěrné orly odhánět. Přehoupl jsem se přes okraj a za pár chvil již první z vaků jsem bral, když orli zaútočili. Jen díky přesné mušce pana Adalgrima jsem vyvázl jen se šrámem ve tváři a klovnutím na noze, ale hlavní bylo, že všechny vaky získat se mi podařilo. Rychle jsme se zpět přes most přesunuli a na stanoviště formanských vozů zamířili. Po cestě jsme předměty ve vacích zkoumali a zprávy panem Mardilem kdysi dávno psané přeložili, a z věcí Umarthových nejvíce těžký svazek klíčů diamanty zdobených nás zaujal. Tyto klíče prý nás ke skrýši Umarthově přivést mají, moudří jsme z toho ale nebyli, a tak jsme jen rychle se v krčmě na panství Vanima Neldor občerstvili a rychle do ležení zamířili, kde jsme vaky králi předali a s ostatními rytíři a poddanými se přivítali. Večer kolem ohně jsme se k poradě sesedli a jednotlivé skupiny své zážitky a poznatky z cest svých ostatním sdělili. Bojovníci prý se ve vypálené vesnici jen s několika lapky setkali, přičemž jich část pobili a zbylé jako zajatce přivedli, z těch se však téměř nic dostat nepodařilo, a tak byli králem odsouzeni k tomu, aby o život svůj další den s vybranými rytíři bojovali. My jsme svou cestu popsali a ostatním obsah vaků ukázali, poté zvědi přečetli několik svitků o výrobě šperků, které v kovárně získali, a pak ještě jeden svitek o Lothimu pojednávající, který pravil, že šperk již dávno majiteli doručen byl. Z toho byli jsme mírně zmateni, ale poté promluvili mágové a my na Lothim zapomněli. Pan Orias několik dlouhých svitků z Cardarovy eithenolë přečetl a my se pravdu o Nardruinovi dozvěděli. Nardruin je drak. Již jsme se obávali nejhoršího, ale pan Orias přečetl další svitky a Tardoru svitla naděje – v oněch svitcích Cardar o dračím šípu psal a přiložen byl i přesný popis potřeb, míst a rituálů k jeho výrobě nutných, jen šestá, poslední část obřadu chyběla. Tu však jsme získali již dříve od Danuina, jak jsme zjistili, a tak výrobě šípu v cestě již nic nestálo. Po dlouhém rozmýšlení rozhodlo se, že obřad pětkrát proveden bude, aby se naše šance na úspěch zvětšily, i ustavily se čtyři skupiny, pátou královská rada tvořila. Pan Orias poté své znalosti Tardoru uplatnil a místa ve svitcích zapsaná do mapy zakreslil a popsal a krátce nato se rytíři k posilujícímu spánku uložili.

Když jsem se probudil, první družina již na cestě za šípem byla, já si tedy sbalil, neboť členem druhé výpravy jsem byl. Ještě před odchodem jsem byl králem jmenován jako jeden z těch, kteří mají s lapky souboj svést, i postavil jsem se jednomu z nich a po těžkém souboji jsem zvítězil. Poté již bylo třeba na cestu se vydat, a tak jsem společně s panem Oriasem, panem Gláinem a Derekem opustil ležení, abychom se potkali s panem Mellonem, který první obřad na Minas Anwar vedl. Během obřadu živly jsme vyvolali a do kruhu světa vpustili a během meditace rozličné podivné vize jsme měli, která jako proroctví zněla. Mlčky jsme sestoupili dolů a pan Mellon nás svým zbrusu novým kočárem odvezl k městu Toro, kde měla naše cesta začít. Poblíže města Toro starý stříbrný důl měl se nacházet, kde kov k odlití špice šípu nalézt jsme měli. Věděli jsme o dvou šachtách, však průzkum první k ničemu nevedl, i pojedli jsme v krčmě a vydali se na jih, kde v druhé štole díky vzkazu od první skupiny stříbrnou žílu snadno jsme nalezli a kov jsme odsekli. Dále naše kroky na vrch Ohrazený vedly, kde první impuls živlu k očištění stříbra měli jsme využít. Zatímco jsme na obřad čekali, já hrot šípu ze dřeva jsem vyhotovil, by pak s jeho pomocí misku na odlití vytvořit jsme mohli. Když jsme obřad v kruhu kamenném správně provedli a stříbro tak očištěno bylo, zamířili jsme dále směrem k panství Brtník, kde po cestě z pramene vodu k výrobě tavicích misek jsme nabrali a posléze i lískový prut na ratiště šípu odřízli a v potoce omyli. Než padla noc, utábořili jsme se pod velkým převisem, kde místních barbarů sice požehnaně pospávalo, ale nepřátelští nebyli.

Nedlouho po východu slunce jsme již na cestě byli a na hranici panství Landalda k Pavoučí jeskyni z cesty odbočili, abychom zasvěcení ratiště živlem vzduchu provésti mohli. Po obřadu jsme společně s lovčím paní Gudrun, který v okolí se potloukal, ku jezeru nedaleko od královského ležení se vydali, abychom další vodu na misky nabrali. Když voda sakrální již tiše v lahvi žbluňkala, navštívili jsme krátce ležení, pozdravili krále a paní Gilwen a pokračovali v cestě. Další zastávka na hranici panství Uinbar nás čekala, a tou zastávkou doly na jíl byly. Vhodný jíl jsme s Derekem bez potíží nalezli a před důl vynesli, když tu pan Orias jakési lapky spatřil. Ti počali nám lát, otevřeně králem pohrdali a vypadali nepřátelsky. Vědomi si však důležitosti svého poslání nepouštěli jsme se raději s nimi do šarvátky a rychle jsme ustoupili před jejich šípy. Naším cílem nyní skalka na nízkém vrchu nad vesnicí byla, tam očištění misek provést jsme měli. Na místo včas jsme dorazili a potulného rytíře tam potkali, ten byl přátelský, ale sdělil nám smutnou novinu – první skupina na místo obřadu nedorazila. O to více jsme se nyní museli snažit my, připravili jsme proto dle trpasličího návodu hlínu na výrobu črepů a tyto jsme do forem vytlačili, zaschnout nechali a v daný čas obřadem očistili. Poté s rytířem jsme se rozloučili a kroky své k Minas Alda obrátili, abychom ve staré kovárně na svahu kopce ze stříbra špici šípu odlili. Přitom ještě pod vrchem vedlejším nedaleko formanské cesty smůlu ze smrků jsme nasbírali, abychom hlavici šípu čím k ratišti uchytit mohli. Když kovárnu jsme našli, pan Orias s panem Gláinem oheň připravili a já s Derekem okolí jsme se zkoumat vydali, poučeni setkáním u dolu na jíl, nikoho však jsme nenalezli, a proto vrátili jsme se k ohni. Tam jsem do kleští tavicí misku uchopil, stříbro a trpasličí žlutý kámen jsme do ní vložili a já jal se zahřívati, dokud směs v misce čadivým plamenem nehořela. Poté jsem stříbro opatrně do formy nalil a vychladnout nechal, a tím hrot jsme získali. Nyní již jen na vrch Minas Alda vyjít zbývalo a hrot tam řádně o schody věže vybrousit. Na vrcholu nás již starý a napůl šílený poustevník očekával, a když jsme mu hádanku se skříňkami vyřešit pomohli, mohli jsme se jej na dvě otázky zeptat, že prý duchové v jeho hlavě nám na ně odpoví. Protože byl ale jeden lhář, první otázkou zjistili jsme, kdo nám odpovídá, druhá naše otázka týkala se Umartha a draka a že jsou ve spojení jsme se dozvěděli. Nádavkem nás poustevník ještě varoval, že pokud se něco zvláštního nestane, naše šance na dokončení obřadu je mizivá, a se slovy „kohos čtyřikrát zval, popáté neopomeň!“ v houští u cesty zmizel. Jelikož tma se začala snášet, urychlili jsme své kroky a přes údolí zamířili k místu, kde poslední malý obřad nás měl čekat. Valar však při nás nestáli, protože ač jsme přes hodinu času měli, v panující tmě ruiny s kruhem jsme nenašli, i sedli jsme si na vyčnívající skálu a Valar prosili, aby alespoň jedna skupina obřad do konce dovedla. Poté mocná vlna magie do nás udeřila a my se raději uložili ke spánku, abychom se následující den alespoň holé životy zachránit si pokusili.

Ráno pan Orias dle starého svitku určil, kde v Cardolanu nachází se lom s kamenem magii tlumícím, ve kterém máme záchranný obřad provést, aby poslední velký výboj, který měl šíp mocí magickou obdařit, neučinil z nás mrtvoly. Na hranicích s Cardolanem potkali jsme k našemu potěšení první výpravu, která již dříve selhala, a ti nám poradili, kde a jak přesně obřad provést, abychom naživu zůstali. I učinili jsme tak, všechny předměty tak pracně k výrobě šípu získané jsme zničili, vzdali se svých živlů a lom jsme opustili. Společně s první skupinou, která na nás čekala, jsme se pak přes osadu cardolanských barbarů vydali do Tirisu, kde jsme pohostinství panem Oriasem zajištěné využili a formanským vozem zamířili jsme zpět do ležení. Ve voze setkali jsme se se skupinou paní Gudrun, která až k poslednímu velkému obřadu došla, však něco špatně bylo, neboť výboj magický prý do bezvědomí je přivedl a paní Nifredil k našemu zděšení dokonce známky života nejevila. Až v ležení jsme si oddechli, neboť skupina pana Welliara k tomu závěru došla, že svitek s posledním obřadem zfalšován byl, a úspěšně obřad dokončila a králi šíp předala. Paní Nifredil byla zpět k životu panem Oriasem přivedena, královská ceremonie následovala, král zásluhy odměnil a za obětavost rytířům poděkoval. Ještě ale nebyl všemu konec, Tardoru stále zhouba hrozila, však rytíři unaveni byli a rada byla na ráno určena.

Možná poslední den Tardoru velkou poradou začal, protože ale všichni zajedno byli, neměla dlouhého trvání a rozhodnuto bylo, že na hrad Faskalon zaútočíme. Původně formanským vozem přesunout jsme se chtěli, ale formané bídní nepočkali na celé vojsko, museli jsme tedy využít osobní kočáry některých rytířů, abychom se k hradu dopravili. Faskalon tyčil se nad námi a po jeho hradbách zanedbaní chlapi pobíhali, když jsme stanuli před branou. Kapitán hradní stráže pro vyjednávání povolil vstup jen králi a dvěma bojovníkům, my ostatní jsme venku čekat měli. Král vědom si rizika vstoupil do hradu a my čekali. Náhle nás ti bídáci z ochozů ostřelovat začali a dokonce i nějaká kouzla metali, i rozhořel se lítý boj. Udatnost tardorských však byla veliká a úzké schodiště, jediná cesta do hradu, dobyto bylo, a to beze ztrát na naší straně. Nad schodištěm však nepřátelé mocně se bránili, a tak spolu s panem Adalgrimem rozhodl jsem se pro vpád ze zálohy. Hrad jsme obešli a po strmé stěně z druhé strany s nasazením života vyšplhali, načež jsme zaútočili. Obránce jsme zaskočili nepřipravené, a tito přístup od schodiště přestali hlídat, však něco selhalo a tardorští nezaútočili… S panem Adalgrimem bok po boku jsme bojovali, když tu se přede mnou odporný tlustý stařec zjevil, ruce zkřížil, cosi zamumlal a mě do prsou neznámá síla udeřila. Ještě jsem pana Adalgrima zahlédl, jak vedle mě uspán padá k zemi, a pak tma mě přikryla. Když opět jsem procitl a na zesláblé nohy se postavil, bylo již po všem. Krátce poté, co jsem do bezvědomí upadl, tardorští prý bránu prolomili a když král a jeho dva bojovníci na hradě zajatí osvobodili se a zaútočili zezadu, hrad byl dobyt. Já jsem prý byl zasažen mocnou černou magií a pana Welliara prý mnoho sil stálo, než mě zpět k životu přivedl. Když toto vypovězeno bylo, mrtvoly obránců jsme prošacovali a listinu s písmem tajemným a dračí šupinu proti ohni chránící nalezli. Poté hrad jsme opustili a v nedaleké krčmě pustili se do luštění oné tajemné šifry, ke které klíčem útržek svitku byl, který bojovníci v Ramsarnu nalezli. Když pan Welliar svitek rozluštil, vykřikli jsme úžasem, neboť najevo vyšlo, že Umarth za onou záležitostí s drakem stojí a že všechno jeho výmysl jest, aby se tak snadno ke královské koruně dostal! Nyní zbývalo již jen skrýš Umarthovu nalézt, a proto na klíče z Orlí stěny vzpomněli jsme si. Dlouhý čas přemýšleli jsme nad onou záhadou, až Dereka srovnat zářezy na klíčích s onou tajemnou šifrou ze svitku napadlo. Imbardum, tam naše kroky vedly, do opuštěného trpasličího města na panství Orod Naug. Před posledním útokem zvědi posilujících čajů navařili a mágové uzdravení připravili, by tardorské na boj připravili proti nepříteli, jehož sílu jsme neznali. Pak opatrně a potichu, abychom místní barbary nevyrušili, sestoupili jsme do síní ve skalách vytesaných. Malé skupiny jsme utvořili a opatrně podzemí se zkoumat vydali, když tu několikero kostlivců na nás ze skalní průrvy zaútočilo. Bojovníci se jako lvi rvali, až jeden z kostlivců ustoupit musel a umožnil nám tak přístup do dalších částí jeskyní, o druhého se sličné mágyně paní Nifredil a paní Alia svými ohnivými střelami postaraly. Náš postup rychlý byl, mnoho našich šípů našlo svůj cíl a nepřátelé stále hlouběji do jeskyň ustupovali. Když se poslední obránci na rytíře Tardoru s šílenstvím v očích vrhli a vzápětí ubiti byli, slavili jsme svůj triumf. V poslední síni se v tmavém koutě Umarthova postava rýsovala, ten však když byl králem vyslýchán, zbaběle pozřel jedu a život svůj bídný tak dobrovolně ukončil.

Tak temná hrozba zažehnána byla, další den již jen turnaj královský se konal, kde rytíři svůj um předvést mohli, následovala ceremonie, kdy opět další z lůzy do stavu rytířského povýšeni byli a rytíři nové pocty získali, a celé tažení velkolepou hostinou zakončeno bylo.

Dne jedenatřicátého měsíce cervethu roku 1171

Halgar z Annaostu pro časy budoucí zapsal