Tardor

jak ji sepsal Mablung z Duinu

Rozdělení tardorských nám určilo jihozápadní pilíř a skupinu složenou z pana Dúthorona, paní Maisi, paní Mivít, mne a Alata. První dva dostali na starost zničit atoli na severní trase, my tři zbývající na jižní, kde se očekával tužší odpor. Pilíř jsme nalezli ve skalní bráně na zalesněném vršku uprostřed obilného pole. Byl přirozeně chráněn bujnou trnitou vegetací a nedalo se k němu dostat nepozorovaně, ale přesto jsme očekávali, že se někteří Renarovi pohůnci pokusí nám obřad nabití zbraní překazit.
Mivít: „Bylo to tam hnusné, kamenité a studené.“
Mablung: „Když jsme vyházeli kameny, už to nebylo kamenité.“
Alat: „A když jsme zapálili oheň, tak ani studené.“
Mivít: „A ráno už to ani nevypadalo hnusně.“

Naštěstí se žádné nepříjemné překvapení nekonalo a obřad proběhl bez chyb a rušení. Mohli jsme se tedy rozdělit a vyrazit. První atoli na naší trase se měla nacházet u dvou zkamenělých zlobrů. Dorazili jsme do vsi pod nimi a řádně se posilnili v místní krčmě, neboť jsme věděli, že místo bude hlídáno a nám do domluveného okamžiku zničení atoli zbývá dost času. Domácí rohlíky slečny krčmářky byly skvostné. Ve velmi veselé náladě jsme dorazili k zlobrům. Stráž útok očekávala z opačného směru. Měli jsme tak mnoho času se připravit a rozmyslet taktiku. Aneb slovy paní Mivít: „Mají mága? Ne? Tak tu nechávám koule.“

Po chvilce neúspěšného vyjednávání jsme pivem natěšeni zaútočili na bandu Renarových žoldáků bez ohledu na jejich množství. Lítý boj, v němž hned 14 mých šípů nalezlo svůj cíl a Mivít s Alatem jen díky magickému posílení na nohou se drželi, skončil, když poslední šíp posledního z bídáků připíchl k jednomu z kamenných obrů.

Alat odkopl mršinu stranou a za ní objevil první z atoli, s glejtem patřícím paní Mivít. Měli jsme stále čas, tak jsem oběma zraněným ulehčil, tu čajem, tu obvazem. Oba pak vyčerpáním usnuli. Slavné vítězství tardorských rytířů se rozkřiklo neočekávaně rychle. Celé průvody místního obyvatelstva se na nás přišly podívat. Zatímco zápisky své jsem sepisoval, správný čas se přiblížil a paní Mivít procitla, otočila se a vzkřikla: „Ty smradi mi ukradli hůl!!“

Doběhl jsem až do vesnice a zpět, ale po holi i jejích únoscích jako by se země slehla. Alespoň jsem naší mágyni pořídil jednu dočasnou náhradní, aby se měla o co opírat cestou s kopce. Nevyhovovala ovšem svým magickým potenciálem a čarodějka ji proto na okraji vesnice opustila, že se později porozhlédne po jiné. Než k tomu došlo, ještě jsme zahnali žízeň a doplnili zásoby vody v již jednou navštívené krčmě. Žádná další, ba ani žádné hokynářství nás ten den již nemělo potkat.

Zato nás poblíž vesnice Dolní Mrouskov čekal drak. Byl sice již dlouhá léta po smrti, ale výpary z jeho mrtvoly se v průrvě stále držely a tak hustě ji zakrývaly, že člověk ani vlastní nos neviděl. Což bylo asi dobře, s ohledem na doprovázející zápach.

Atoli byla ukryta právě v této průrvě. Abychom se na místě zdržovali co nejkratší dobu, vydali jsme se hledat všichni tři. Věci nám zatím hlídala mladá děvečka se svou nahluchlou babičkou. Idiot, který je doprovázel, naštěstí zůstal ve vesnici. Když jsme s paní Mivít dotápali až na konec průrvy a začali se vracet, spadla šťastnou náhodou atoli Alatovi do klína. Hurá! Teď jen najít východ a doufat, že děvče bylo opravdu tak naivní, že nám věci pohlídalo a paní Mivít nepřišla o další hůl. Výborně, bylo.

Po obřadu jsme se přesunuli na místo, kde se měla schovávat poslední z atoli. Měli jsme sice mnoho času a mohli to nechat až na ráno, ale jeskyně skýtala vhodné místo k přespání. Nebyla ovšem nehlídaná.

Renarovu stráž tvořily dvě dívky. Od pohledu se nám nemohly v boji rovnat, ale měly výhodnější pozici, pět metrů nad zemí s přístupem pouze pomocí řebříku. Proto jsme nejprve zkusili vyjednávat, ale v okamžiku, kdy začala paní Mivít nabízet i mne s Alatem, radši jsme přešli k plánu B. Jeho mistrným uskutečněním jsme během jediné minuty dobyli zdánlivě nedobytnou pevnost a ještě si zajistili zajatce. Ovšem ještě než se probudil, bylo nám jasno, že máme problém jiný, větší. A výslech nám to potvrdil. V temné kobce dole číhal kostlivec! A to navíc nebyl ten největší problém.
„Ty nemáš firebally???“ Nevěřícně jsem na Mivít třeštil oči.
„Nenapadlo mě, že je budu potřebovat.“

Ohnivé koule jsou nejsilnější zbraní proti nemrtvým, museli jsme je mít. Alat začal probírat své znalosti o rostlinných barvách, já si pohrával s rudou stuhou, ale paní Mivít měla jasno: „Krev! Musím bílé koule obatvit krví! A nejen svou, ale i vaší!“ Krve by se ve mně nedořezal, když to řekla. Pak vzala nůž a zaťala jej do svého předloktí. Než jsem ji ošetřil, vyrobila pět fireballů. Škoda, že jich tolik nemohla použít. Ale aspoň se nedostalo na nás. Plně vyzbrojeni vydali jsme se proti kostlivci. Při prvním setkání si Alat málem ucvrnkl do kalhot, ale nyní jsme již byli připravení, po zuby ozbrojení a nanejvýš odhodlaní. Škoda jen, že nám při každém pokusu o průnik do kobky zhasla svíčka. Lucerna, zapomenutá na mém domovském sídle, mě mrzela ještě více. Nakonec jsme však do místnosti pronikli a v bledém svitu se střetli s nemrtvým. První dva firebally jej minuly!

Po dlouhých minutách boje najednou Alat prohodil: „Mizím.“ Mivít odpověděla: „Já taky.“ A než jsem zareagoval, byl jsem s kostlivcem sám, bez štítu, bez světla, a navíc byl mezi mnou a východem. Naštěstí se mi podařilo probít se skrz, i když za cenu nepřijemných zranění.

Když jsem vylezl na světlo a uviděl své spolubojovníky, ztratil jsem okamžitě chuť jim pořádně vynadat. Krev z nich jen tekla a již ani nebyli schopni stát. Musel jsem vynaložit veškeré své schopnosti, abych je dal znovu dohromady a postavil je na nohy. Už jsme nebyli připravení, po zuby ozbrojení (kouzla vyplýtvaná, šípy došly, luk zůstal dole) a především jsme nyní vůbec nebyli odhodlaní. Vážně jsme uvažovali o tom, jestli pan Dúthoron s paní Maisi zničili první dvě atoli, nebo ne.

Nakonec jsme se rozhodli, že to nebudeme riskovat, a naposledy jsme sestoupili do podzemí. V následujícím zoufalém boji naše zbraně zlámaly nemrtvému snad všechny kosti v těle, než Alatova sekera, kterou sebral jedné z žoldnéřek, rozsekla holou lebku hned za spánkem.

Vysílení jsme se konečně jali hledat skrytý předmět. Nakonec jsme ho s paní Mivít vytáhli ze skrýše ve stropě a našli k němu připojený glejt s mým jménem. Přežili jsme, uspěli jsme.