Tardor

Tardorští páni a paní se po třech letech opět sjeli na kruhu rytířů, tentokrát při příležitosti první státní návštěvy nového krále Arthedainu Celebrindora, syna před několika lety zesnulého krále Celepharna. A vzhledem k předchozím zkušenostem, podpořeným tím, že setkání proběhlo v Dór Dínen a hned na začátku byla hostina, nám bylo předem jasné, že se něco podělá. Návštěva však proběhla bez jakýchkoliv problémů, ve velmi přátelském duchu. Oba králové si okamžitě padli do noty, obzvláště při vychutnávání si pohledu na klečící rytíře. Trochu zarazila snad jen nečekaná nabídka dlouhodobého pobytu prvorozené dcery našeho krále na arthedainském dvoře, kterou král Pif nakonec po delším rozmýšlení přijal.

Když se s námi král Celebrindor druhý den loučil, už jsme začínali věřit, že naše podezřívavost možná nebyla oprávněná, možná až na jeho zájem o naši princeznu. A v tu chvíli prohodil, že během našeho setkání plánoval převzít nějakou důležitou zásilku, která však má zpoždění. Nechal tedy s námi svého pobočníka, pana Arcrabana z Ethringu, aby na ni počkal. Na rozdíl od nich, nám bylo okamžitě jasné, že karavanu se zásilkou někdo přepadl, protože takové věci se při setkání tardorského rytířstva dějí pravidelně. Lapkové mají zřejmě pocit, že když je tardorské vojsko soustředěné pospolu, nehlídá dostatečně obchodní cesty. Něco na tom asi bude. Jako potvrzení jsme vzápětí dostali zprávu, že karavanu někdo napadl a stáhla se k nedalekým skalám, kde se může lépe bránit. Celá naše armáda jim vyrazila na pomoc.

Nešli jsme daleko, ale dorazili jsme pozdě. Karavana, tvořená trpaslíky z Modrých hor, byla pobita do jednoho. Ten jeden ještě chroptěl. Předal mi rodovou sekerku s přáním, ať ji odnesu nějakému jejich předáku jménem Zerak, a z posledních sil nám popsal, co se stalo. Přepadlo je přinejmenším něco mezi pěti a deseti lapky, kteří jich část pobili a zbytek zajali a za pomoci mučení vyslechli. Po výslechu je nemilosrdně podřízli, sebrali zásilku a rozdělili se. Půlka šla na svůj hrad a druhá půlka, zřejmě na základě toho, co se při výslechu dozvěděla, vyrazila vstříc druhé skupině trpaslíků, která se s našimi mrtvými měla sejít později u skalní Kovadliny. Na tu si naštěstí vzpomínal pan Halgar, který tam v mládí cestoval. I my jsme se tedy rozdělili na dvě skupiny, zabalili si na dva dny a vydali se po stopách obou půlek.

Moje skupina vyrazila na pomoc trpaslíkům, pokud ještě nebylo pozdě. Sekyrku jsem vzal s sebou. Pomocí dvou kočárů jsme se přesunuli až na arthedainskou stranu u hranic mého sídelního panství, ke skalnímu městu (Tiským stěnám), kde se ta Kovadlina nachází. Tam jsme se nejprve posilnili pěnivým mokem, přičemž jeden pohár pan Orias obětoval jako úlitbu Valar. Pak jsme každý místo očekávané jedné zlatky zaplatili zlatek pět na místní strážnici za vstup. V Arthedainu zjevně bují vysoká inflace. O něco kovu lehčí jsme tedy vstoupili dovnitř a mohli tam díky tomu strávit několik minut. Našli jsme tam totiž jen místního lovčího (nápadně se podobajícího panu Formwestovi) nad čtyřmi čerstvými hroby označenými trpasličími přílbami a sekyrami. Lovčí, coby přímý svědek, nám popsal, co se tam událo.

Ti čtyři mrtví kryli ústup zbytku skupiny. Obětovali se, aby ostatní získali šanci uniknout, což se jim také podařilo. Lapkové, po zabití těch čtyř, se překvapivě hned nevydali po jejich stopách. Nejdříve se pohádali a část vyrazila do začarovaného skalního bludiště, ze kterého se podle lovčího nedalo dostat ven. Jediný, kdo to kdy dokázal, byl již zesnulý učenec sídlící ve věži, co by kamenem dohodil, jen sedm tardorských kilometrů odtud. Což zřejmě lapkové nevěděli. Druhá část totiž vyrazila po stopách prchajících trpaslíků a cestou na stromy malovala značky, aby je první část mohla později snadno následovat. Značky tvořily tři vodorovné pruhy v bílé, zelené a znovu bílé barvě.

Později jsme zjistili, že trpaslíci lapkům namluvili něco o pokladu skrytém v bludišti, aby ochránili zásilku, již nesli s sebou, i když tam nic takového nebylo. Ale protože jsme v tu chvíli ještě nevěděli, proč se lapkové rozdělili, rozdělili jsme se také. Jedna skupina se vydala k mudrcově věži, aby od jeho nástupce zjistila, jak se dá bezpečně vrátit ze zmíněného labyrintu. Druhá skupina, zahrnující paní Nifredil, pana Egona, paní Tinwen, Sanwe a mne, nepohrdla nabídnutou pomocí lapků a za doprovodu lovčího vyrazila po jejich značkách. Po nějaké době jsme nalezli další část trpaslíků. Nebo přesněji řečeno části. Byli rozsekaní na kusy, obzvláště jeden, ze kterého nezbylo téměř nic, toliko vousy a trocha oblečení. Přesto jsme právě u něj a jedné další mrtvoly nalezli celkem dva svitky. Odložili jsme na chvíli zbraně a svitky rychle přeložili. Jeden z nich naznačil divné chování trpaslíků, kteří hlídali kovanou truhlu. V ní mělo být něco, co našli, když hledali artefakt pro krále Celebrindora. Právě o to se zřejmě zajímali lapkové, kteří je pronásledovali. Druhý svitek pak poprvé zmiňoval jakéhosi učence Ilvahera Hecilora, který chtěl zřejmě nejprve po zlém, rukou svého služebníka, a poté po dobrém, za 100 tisíc zlatých, získat onen artefakt. Hlavně aby nepadl do rukou arthedainského krále, který byl podle něj proradný a určitě by je všechny zabil. Trochu nás tím nahlodal, protože jsme se obávali, zda je král Celebrindor opravdu důvěryhodný.

Mapa, kterou jsme dostali od lovčího, nás nasměrovala směrem k trpasličím jeskyním vzdáleným 7 tardorských kilometrů. Nejprve jsme sešli do údolí. Tam mohla celá skupina počkat, zatímco jsem se poklusem vrátil k mrtvým trpaslíkům, abych se podíval, jestli jsme něco nepřehlédli. No a taky abych si vzal meč, který jsem tam nechal ležet. Protože nám jeskyně přišly příliš blízko a po rovině, vystoupali jsme na vysoký skalní hřbet, kam už lapkovská značka nevedla, ale zato tam byl krásný rozhled po okolí (a také signál pro palantíry). Díky tomu jsme o něco později zase mohli sestoupit zpět do stejného údolí a k jeskyním dorazit teprve se soumrakem a s dvouhodinovým zpožděním proti plánu (za tuto zacházku děkujeme panu lovčímu). Zpoždění mělo jeden pozitivní a jeden negativní dopad. Pozitivní bylo, že když jsme u jeskyní potkali zmatené lapky, kterým poslední přeživší trpaslíci zmizeli uvnitř beze stopy, netrvalo dlouho a vzdali se nám bez boje. Jen za příslib trošky lembasu a především magického svitku, jelikož jeden z nic už fakt nutně potřeboval na velkou. Negativní bylo, že když jsme odtamtud sestupovali na zpevněnou cestu, paní Nifredil ve tmě špatně došlápla a vyvrtla si kotník, čímž její účast nejen na noční šichtě ve špitálu, kam měla následující den vyrazit, ale i na zbytku tažení, padla.

Zbývající trpaslíci unikli do dvou jeskyní. První byla u lapků, jež jsme potkali, druhá o něco dál, nad nedalekou vesnicí. Tu jsme hledali už za naprosté tmy. V obou jsme našli vytesané nějaké velmi komplikované schéma s nápisy v trpasličí a elfí řeči. V rozích schématu byly runy, které by v angerthasu vyjadřovaly písmena A, E, D a K. Jak to čtou trpaslíci, nevím. Schémata byla identická, jen v trpasličím nápisu bylo zvýrazněné jedno písmeno pokaždé, když se tam objevilo. V jednom případě D a v druhém K, tedy hned dvě z těch čtyř jmenovaných. Později jsme si uvědomili, že i na té rodové sekyrce, kterou jsem s sebou nesl, jsou runy D a A, přičemž první doprovázel křížek a druhou řekněme čtverec (ale spíše lichoběžník). Obě schémata jsme si pečlivě obkreslili (čistě technicky odnesli) a sešli jsme do vesnice, která ležela mezi oběma jeskyněmi. Chvíli jsme se pod veřejnou lucernou snažili zjistit, jestli dokážeme to schéma rozluštit, než jsme se vydali za ostatními přenocovat. Když jsme tam dorazili, lovčí i jeden z lapků už tvrdě spali. Místo nalezli velmi příhodné. Ani panu Egonovi, který si v táboře zapomněl karimatku, nic nechybělo.

Ráno jsme ta schémata ještě chvíli studovali, než jsme se rozhodli, že když už máme poblíž toho mudrého mudřece, můžeme se zeptat jeho, zvlášť když jeho věž byla na tom schématu také nakreslená. Dala se snadno poznat, měla na sobě obrázek sněhové vločky (sídlil na Sněžníku, elfsky Minas Niquis). Když jsme došli na dohled kopce, na kterém věž stála, dali jsme si na chvíli přestávku, zatímco se Sanwe vrátila na naši předchozí zastávku, kde si v přístřešku zapomněla štít a kuši. Mezitím se k nám připojil pan Egon, který tam kočárem přivezl paní Nifredil. Ta si vedle čekárny na dostavníky postavila ležení. Sedla si tam a čekala, než s mudrcem skončíme a dostane se jí odvozu domů. Poté, co jsme vyšplhali až k věži, objevili jsme u vstupní brány hádanku, kterou jsme museli uhodnout, abychom se s ním mohli setkat. Zněla takto: „Kde to jméno právě zní, tam ho nehledej. Tím jménem začni pozdrav svůj a do veršů ho poskládej.“ Že je řešením slovo ticho, jsme zjistili poměrně rychle, ale vytvořit báseň, která tím slovem začíná, nám zabralo nějaký čas. Konečnou podobu vytvořila Sanwe a poté, co ji pronesla u vchodu, dveře se otevřely a učenec nás přivítal. Ten dobrý muž mne, jakožto svého souseda, brzy poznal, ale než nám poradil, poprosil nás o pomoc.

První skupina, která tam byla o den dříve, ho vyrušila uprostřed magického experimentu, což mělo za následek únik čtyř fragmentů kouzla do okolí. A na nás bylo, abychom je zničili. Vzhledem k tomu, že jsme některé fragmenty zahlédli vznášet se mezi stromy již cestou k věži, pustili jsme se rychle do toho. Problém byl nejen v tom, že jsme je museli trefovat z dálky pomocí šípů nebo ohnivých blesků, což bylo samo o sobě poměrně náročné, ale i v tom, že se bránily. První efekt byl naštěstí pro nás pozitivní. Po naší první neúspěšné salvě se nafoukly do velikosti a tvaru nafukovacího míče, takže se na ně lépe mířilo. Ale současně jsme to začali chytat i my. Občas člověka zasáhl výboj stejně silně jako se trefil on nebo jeho kolega. Někdy se vymazaly všechny naše zásahy z předchozích dvou salv. A párkrát nás zasáhlo nějaké kouzlo, obzvlášť slepota byla pro střelbu poněkud nevhodná. Naštěstí pro nás ostatní fungovala Sanwe jako kvalitní magnet a naprostá většina výbojů zasáhla ji. Postupně jsme ji museli vyléčit a posílit celkem o 95 bodů života. Pro zničení jednoho fragmentu se obětoval pan Egon a na dlouhou dobu se připravil o polovinu svých bodů života. Naštěstí jsme se, než to přešlo, nemuseli účastnit žádné bitvy. Nakonec jsme každopádně všechny fragmenty našli a úspěšně zničili. Mohli jsme se vrátit k učenci.

Ten nám konečně pomohl vysvětlit trpasličí schémata, která neznázorňovala ani nějakou komplikovanou šifru, ani nějaký komplikovaný mechanismus, nýbrž plán podzemního trpasličího města. Elfí a trpasličí nápisy oba prý znamenaly, že je tam zákaz vstupu netrpaslíkům. Čtyři runy pak označovaly čtyři vchody. S těmi se zvýrazněnými D a K jsme se již setkali a ten s runou A, zakreslený poblíž věže s vločkou, byl opravdu nedaleko nás. Mudrc nám dokonce dal mapku, abychom vstup rychle nalezli. Bohužel moc nepomáhala, protože jsme opakovaně bloudili, přičemž pan Egon hned u prvního špatného odbočení zjistil, že se jeho kompas, s nímž prožil mnohá tardorská tažení, rozhodl dosloužit. Přesto jsme nakonec přece jen objevili velké díry v zemi ohrazené chatrným plotem a u nich nějaká dvě podezřelá individua v montérkách, jež si jednu z těch děr prohlížela. Ti nás nejdříve zmátli otázkou, jestli hledáme nějaké skřítky, stejně jako oni. Pak jsme si naštěstí všimli u vedlejší díry uvázaného lana a pochopili, že to je náš technický dozor, který si špatně zapamatoval, že hledáme trpaslíky.

Po laně pak paní Tinwen s panem Egonem slanili asi 10 metrů a objevili tam otevřený vchod, hlídaný dvěma trpaslíky. Ti byli velmi nepřátelští a vůbec nám nepomohli, navíc si vzali rodovou sekyrku pro Zeraka (tedy, čistě technicky jsem ji zapomněl v kočáru, když jsme si tam cestou z věže nechali batohy) a ani nám neřekli, jestli tam vůbec někdo toho jména je, nebo ne. Předpokládám, že tam byl. Pokud tedy křížek u runy (a tedy vchodu) D znamenal, že tudy ne, zatímco čtverec u runy A (a tedy vchodu, kde jsme právě byli) vyjadřoval, že tady je otevřeno. Tajemství Zeraka a sekyrky se bohužel do konce tažení nevysvětlilo a město bylo dokonce později celé vyvražděno Hecilorovými pohůnky, kteří tak získali předmět, co jim včera unikl.

Po této zastávce jsme se vrátili zpět do tábora, kde jsme se sešli s ostatními a mohli si poslechnout, co všechno mezitím potkalo je. Naše druhá část z labyrintu potvrdila zvláštní chování trpaslíků, kteří vezli tu truhlu s druhou zásilkou. Byli prý agresivní vůči nějakým elfím učencům, kteří je potkali cestou k Eresundaru, a bez varování na ně zaútočili. Jednomu elfovi navíc v jejich blízkosti světélkoval jeho ochranný talismánek a pocítili nějakou vůli, jež je chtěla ovládnout. Měli kvůli tomu strach před jakýmsi novým zlem, snad pocházejícím od nějaké Gorlungë. Druhá skupina pak přišla s tím, že Hecilor a s ním spřažený Lichmor z Faumaru unášejí lidi z okolních vesnic, a také, že to oni poslali své lapky, aby trpaslíkům sebrali ten artefakt pro arthedainského krá­le.

Bylo toho ještě víc, ale dost už jsem mezitím zapomněl. Každopádně jsme se opět potřebovali rozdělit na skupiny. Ta moje, s paní Aliou, panem Wessim, Elestel a Quentarem, vyrazila postarším, ale velmi prostorným kočárem ke knížecímu archivu na Iaurbaru. Před Iaurbarem jsme se rozhodli, že tam pošleme poslíčka, který si vyžádá všechny svitky k tématům, jež Paní Alia vybrala, a my se zatím zajdeme naobědvat do místního občerstvení. Svitky dorazily právě včas, když jsme dojídali, a mohli jsme se pustit do jejich překladu.

Na základě získaných informací jsme se rozhodli najít rodný dům Arediona z Minethiosu, původem neurozeného syna kováře z Hrušňan a hrdiny boje proti jednomu z nardruin, jehož se účastnil i děd mé velmistryně, paní Nildorwen. Dům samozřejmě již dávno nestál, stejně jako celé Hrušňany, ale v jeho sklepení se měly nacházet ukryté rodové artefakty, včetně talismánku, který by nám umožnil překonat magickou bariéru bránící přístupu k pracovně mága Talviona. V ní se měly nacházet nějaké prý zajímavé svitky. Popojeli jsme opět kočárem, tentokrát přes mé panství Východní Gorlad, kde mám své venkovské sídlo, do Západního Minethiosu a vydali se do zaniklé vesnice hledat zmíněné sklepení.

Cestu od říčky v údolí k vesnici lemovaly lišky a ryzci, ale i paní Alia, známá mykofilka, se udržela a neposbírala je. Po chvíli hledání jsme pak společně s Quentarem sklepení nalezli, ale bylo zatopené vodou. Nejprve jsem klackem vyzkoušel hloubku, a protože jsem byl jediný v sandálech, rozhodl jsem se spustit dovnitř. Okamžitě jsem se zabořil nad kotníky do smradlavého bahna, ale konečně jsem si to tam mohl pořádně prohlédnout. Byla to nevelká místnost a na jednom místě byla na stěně velká runa M. Řekl jsem si, že to jistě bude schováno tam a začal jsem se k ní brodit. Při tom jsem se do bahna propadal hlouběji a hlouběji, až mi voda sahala téměř po kolena. Po chvíli bahnění se pod runou se mi kromě několika cihel podařilo vytáhnout i truhličku. Tak akorát včas, abych zabránil Elestel, jež do toho humusu hodlala i v botách skočit za mnou. Truhlička byla naštěstí obalena speciální lepkavou tkaninou, která zabránila tomu, aby se dovnitř dostala voda. Poté, co ji pan Wessi rozbalil a otevřel, objevili jsme rodový prsten se symbolem draka a Talvionův talismánek. Teď už nic nebránilo v tom, abychom se vydali najít jeho pracovnu. Jen jsem se ještě v říčce pořádně vydrhl, abych se zbavil toho nejhoršího. Zápach bohužel úplně umýt nešel.

Asi dvě míle proti proudu říčky jsme malebným údolím došli k pracovně a talismánek zjevně fungoval, protože nás bariéra nezastavila. Ve vchodu do pracovny nás ovšem čekalo 12 očíslovaných kuliček, dvojramenné váhy a tato hádanka: „Dvanáct závaží. Jedenáct váží stejně. Dvanácté je lehčí nebo těžší než ostatní. Váhu můžeš použít jen třikrát. Správné závaží strč do otvoru.“ Postupně jsme našli dva postupy, jak k výsledku dojít, ale vždy nám nějaký krok chyběl, abychom pokryli všechny možné varianty. Zatímco se nám doslova vařily mozkové závity, informační obláček (pan Galdor) nám pořád dokola škodolibě opakoval: „Nechcete si to přečíst ještě jednou.“ a „Nechcete si to prohlídnout ještě jednou.“ Občas to doplnil větami jako: „Jste mnohem dál, než jsem čekal.“, anebo (když se opřel o strom ze kterého vytékala pryskyřice): „Já mám takovou smůlu, nejdřív takováhle skupinka a teď tohle!“ Nakonec jsem to nevydržel, vzal si truhličku, prozkoumal důkladně prsten, pak prozkoumal, jestli něco není zapsané někde na šňůře od talismánku, a nakonec se konečně poprvé podíval i na talismánek samotný. Tehdy jsem zjistil, že se dá rozšroubovat a uvnitř je kousek papíru s nápovědou. I s ní bylo ovšem poměrně obtížné přesně postup pochopit. S tím nám naštěstí pomohly některé naše předchozí výpočty, a brzy jsme měli algoritmus hotový. Elestel, jež měla na nalezení řešení velkou zásluhu, společně s paní Aliou odvážily všechny tři pokusy a snad správnou kuličku číslo sedm vhodil Quentaro do otvoru ve dveřích. Úspěch! Dveře se otevřely, my z pracovny vynesli několikero svitků a vyrazili na cestu zpět do tábora.

V táboře jsme se opět všichni sešli a navzájem se seznámili se svými dobrodružstvími a objevy. Dozvěděli jsme se mimo jiné o zákeřném skonu našeho známého pobočníka krále Celebrindora, pana Arcrabana z Ethringu, zavražděného zrádným Brandorem z Nomerionu. Ten byl jedním z účastníků tajného setkání arthedainského krále s trpaslíky, které se zřejmě týkalo starodávného kopí, jímž kdysi Meaglon zahubil dračici Gorlungë. Na základě získaných informací jsme se následujícího dne vydali v plné síle na hrad Onorist, kde jsme očekávali Ilvahera Hecilora i s ukradeným artefaktem, Meaglonovým kopím.

Cestou na hrad jsme museli prorazit tři voje naverbované mládeže. O to se postaral pan král, který je rozehnal zcela sám. Místo Hecilora byl ale na hradě jen zrádce Brandor spolu s dvěma dalšími mágy, barbarem s obrovským mečem, do oceli zakutým zbrojnošem a mnohými dalšími obránci všeho věku. Brandor se pohyboval v nepřístupné vysoké věži a odtamtud nám znepříjemňoval snahu prorazit jednu ze dvou bran. Nejprve kouzlem přímo mezi oči vyřadil do konce bitvy Pawien, posléze mezi mne, pana Halgara a pana Egona dopadlo kouzlo hromadného strachu a my se na čas úprkem uchýlili na bezpečnější místa pod kopcem. S tímto kouzlem jsme se dosud nesetkali, ale mělo být hůře. Poté, co jsme znovu vyšplhali nahoru, přiletělo mezi nás kouzlo hromadného průjmu…

Zatímco jsme čistili pravou bránu, od levé jsem uslyšel paní Mivít, jež zavelela k útoku. Skočil jsem rychle si vypít léčivý čaj a běžel zpátky k pravé bráně. Cestou jsem zaslechl od jiného rytíře: „Lůza je mrtvá.“ I zaradoval jsem se, že jsme vyřídili neurozené obránce hradu a nenápadně proběhl již nehlídanou pravou bránou až na zadní nádvoří. Nečekaně jsem tak vběhl obráncům levé brány do zad, a než se otočili, našil jsem do nich několik šípů. Tedy, přesněji řečeno, pokusil jsem se. Bohužel mi právě v tu chvíli naprosto tragicky selhala muška. A navíc se mi za zády objevil nějaký zapomenutý obránce s mečem, který naopak překvapil mne, takže jsem se musel kvapem stáhnout. Naštěstí mne nepronásledoval.

Tehdy jsem pochopil, že ta mrtvá lůza nebyla jejich, ale naše. Zteč levé brány nedopadla úplně nejlépe. Kromě vyřazené Pawien a Axyho, těžce zraněného již dříve v pravé bráně, všichni čtyři ostatní neurození Tardorští při tom útoku padli. Navíc je doplnila i paní Tinwen. Naštěstí se po bitvě ukázalo, že žádné z jejich zranění nebylo smrtelné. Bitva pak ještě nějakou dobu trvala. V jejím průběhu jsem přešel z luku a šípů na meč a štít a potom dokonce na prak a kameny. Nakonec se nám podařilo pobít všechny obránce, jen zrádce Brandor ve své věži zůstal osamocený. Ke schodišti do věže nevedla žádná cesta a bylo potřeba nejdříve překonat asi 4 metry vysokou kamennou stěnu s převisem. Za pomoci dlouhé klády se na schodiště vyšplhal Drark, čerstvě se probravší z bezvědomí. Evidentně mu chybí pud sebezáchovy. Pak Elestel na konec klády přivázala nalezený provazový žebřík a s jeho pomocí se několik odvážlivců v čele s králem přidalo k Drarkovi. Jmenovitě pan Egon, Elestel a já.

Když jsme vystoupali k Brandorovi, zjistili jsme, že spáchal sebevraždu. Byl to mocný a pyšný muž, který odmítl Hecilorův osud vyhnance a raději odešel po velkém boji, než aby utíkal. U jeho mrtvoly jsme našli objemnou truhlu. Pomocí provazu jsme ji spustili dolů a postupně se vydali za ní. Když jsem slézal já, mezi nejhornější příčku žebříku a stěnu se mi zachytila nohavice kalhot a já najednou visel několik sáhů nad zemí a nemohl ani nahoru, ani dolů. Nakonec zvítězila hrubá síla, poněkud trapná situace byla vyřešena a kalhoty naštěstí také vydržely. Jak jsme doufali, truhla obsahovala na dvě části rozložené Meaglonovo kopí. Poté jsme se seřadili do špalíru, aby mohl pan král povýšit Elestel za její zásluhy na rytíře. Poblahopřáli jsme jí a vrátili se do tábora.

V táboře se rytíři opětovně dohodli na rozdělení do skupin pro dvoudenní výpravy. Jedna skupina se vydala získat dračí krev, pomocí které bychom mohli naleptat dračí vejce. To bylo v té druhé trpasličí zásilce. Jiná skupina vyrazila do bývalé elfí zahrádky, aby tam získala přísady do kouzelného lektvaru, který nás měl ochránit před tím, aby nás vejce ve své sebeobraně ovládlo psychicky. A naše skupina s paní Tinwen, panem Halgarem, Pawien a Drarkem jela do jezerního kraje Nandorion očistit dračí kopí, kontaminované krví Gorlungë, aby znovuzískalo své původní síly a mohlo se použít ke zničení naleptaného vejce.

Nejdříve jsme potřebovali najít přesný postup, jakým se dají magické předměty očistit. Ten byl podle našich informací ukrytý zavražděným Arcrabanem ve starém mlýně. Pobočník vše důsledně označoval kresbami havrana, které odkazovaly na jeho jméno. Byly určené k tomu, abychom vše snáze nalezli. Tyto kresby jsme samozřejmě okázale ignorovali. V ruinách mlýna jsme každopádně na konci podzemní chodby opravdu objevili nějaký svitek. Na něm však byla pouze mapa, která nás poslala do skryté roklinky nedaleko. Ta se dala použít i jako vhodné místo k přespání, ale nakonec jsme toho nevyužili.

V ní jsme tentokrát kresbu havrana objevili a začali prohledávat prostor pod ní. Když se ostatním nedařilo nic najít, vylezl jsem na vrchol kopce, abych to prohledal i na skále nad ní, ale tam moc nebylo, kde by se dalo něco ukrýt. Mezitím konečně začal Drark kopat hlouběji a nakonec ucítil něco dřevěného. Byla to truhlice. V ní byly čtyři prázdné lahvičky a několik svitků.

Svitky jsme přeložili, dokonce jsme částečně jako přítele na palantíru použili paní Nifredil, která se doma o berlích a s nařízeným klidem zjevně nudila. Obsahovaly tři části obřadu, který jsme měli provést. Jako první jsme museli kouzlo nastartovat. Kvůli tomu jsme se vydali doprostřed mokřadu. Tam jsme na oltáři, obsahujícím podivné pohanské rytiny vydrápané do skály, umístili znamení živlů – kámen za zemi, vodu za vodu, příhodně nalezené pírko za vzduch a malou svíčku za oheň. Následně bylo potřeba kleknout si, opřít dlaně o zem, 10 minut meditovat a tím se spojit s přírodou. Jak jsem už zmínil, bylo to uprostřed mokřadu, takže příroda sama se velmi intenzivně spojovala s námi, především komáři. Po chvíli mi na hřbet ruky vylezlo veliké klíště a za tu dobu mi dolezlo až k lokti. Pak jsme museli v tichosti všechno uvést do původního stavu a mohli se pustit do samotného očišťování.

Kopí již bylo příhodně rozložené na dvě části, protože každou část bylo nutné očistit zvlášť ve dvou koridorech vysekaných ve skále, kudy voda protékala vždy mezi dvěma jezírky. První z nich vypadal jednodušeji, proto jsme nejdříve očišťovali část obsahující ostří. Okolo cílového jezírka jsme rozmístili znamení živlů, oheň tentokrát symbolizovala má lucerna a vzduch symbol vzduchu vytvořený místními květinami. Lucernu jsem musel umístit na místo, k němuž vedla stezka skrze vysoké kopřivy. Když jsem se odtamtud vracel, abych kontroloval zbytek příprav, potkal jsem uprostřed těch kopřiv pana Halgara jen v plavkách, který šel proti mně. Prý mu informační obláček naznačil, že je tam vhodné místo, kudy může vlézt do jezírka. Přitom jen pár metrů odtamtud bylo přes vodu znamení vzduchu, ke kterému se dalo v klidu dojít od cesty a u něhož byl také slez do vody.

Rituál očištění mohl začít. Ve startovním jezírku paní Tinwen opakovala magická slova, které jí předříkávala Pawien, a pomočila ostří. Drark pak prošel skrz celý koridor, kde bylo vody asi po kotníky, přičemž si v duchu nadával, že si ode mne nepůjčil sandály, protože mu to dost podkluzovalo. Na konci koridoru, kde byl malý vodopádek, podal ostří panu Halgarovi. Ten jej podle pokynů paní Tinwen natáčel k jednotlivým živlům a pokrápěl vodou z jezírka, zatímco mágyně opět vyslovovala magická slova.

U druhého cílového jezera to bylo komplikovanější. Samotný rituál byl stejný, ale koridor vedl nejdříve pod velmi nízkým kamenným mostem, pod kterým bylo potřeba podplavat. To měl na starosti Drark a zvládl to s přehledem. Následovalo stavidlo, přes něž rukojeť kopí podal panu Halgarovi, který se tam propadal do strašlivého humusu na dně. Po skončení obřadu si mezi prsty nalezl přes tucet pijavic, které tam nachytal. Pak se probrodil na konec koridoru, kde byl asi třímetrový vodopád. Pod ním jsem v jezeře plaval já. Pan Halgar mi rukojeť hodil a spolu s paní Tinwen jsme se pustili do závěrečného zaříkávání a kropení. Naneštěstí tentokrát mocná elfí slova nenechala spát místního kostlivce a ten na ni uprostřed obřadu zaútočil. Pan Halgar, Drark, oba jen v plavkách, a Pawien, kteří se v tu chvíli právě vraceli ke svým věcem, ležícím za paní Tinwen, se rozeběhli, popadli své meče a do kostlivce se pustili. Paní Tinwen sice mezitím dostala několik zásahů od kostlivcovy sekery, ale jen udělala několik kroků stranou a pokračovala v zaříkávání. Díky tomu jsme očištění dokončili. Kostlivec nakonec stihl padnout předtím, než jsem vyběhl z jezera a k potyčce se mohl přidat.

Poslední část celého obřadu, která měla očištění zajistit, vyžadovala, abychom nabrali do těch čtyř lahviček z truhlice vodu z prostředka čtyř okolních jezer. Ovšem protože se blížil soumrak, vyrazili jsme nejprve hledat vhodné místo pro přenocování, jež by nebylo tak blízko vody, a tedy snad bez komárů. Během hledání jsme uprostřed lesa objevili jakousi pohanskou svatyni, kolem které na provázcích hustě visely jakési jistě magické předměty. Řekli jsme si, že to místo určitě obklopuje nějaké mocné ochranné kouzlo a rozbili tábor přímo uprostřed. Když jsme zalehli, záhy jsme zjistili, že ve spacáku je příliš vedro, ale pokud vylezete ven, sežerou vás komáři, kterým jsme evidentně neunikli. Přesto ostatní dokázali po chvíli usnout. Já sice moc ne, ale díky tomu jsem byl svědkem toho, jak s úderem jedenácté hodiny začalo ochranné kouzlo účinkovat a od té doby se už neobjevil jediný komár.

Ráno jsme hned vyrazili k nedalekému jezeru. Tam se dokonce dalo dojít až doprostřed suchou nohou po jakési pevninské kose. Vyrazili tam paní Tinwen a Drark. Já sice šel původně první, ale po pár metrech jsem to vzdal, že se tím mlázím prodírat nehodlám. Když se konečně vrátili, dalo mi jejich vzezření za pravdu. Paní Tinwen měla dokonce vlasy plné kuliček svízele nebo co to bylo. Ale lahvičku s vodou přinesli. První.

Následně jsme potřebovali přesvědčit starostu nedaleké rybářské osady, aby nám pronajal nějaké plavidlo, jež bychom mohli využít k naplnění ostatních lahviček. Moc se k tomu neměl, že prý by potřeboval, abychom ho nejdříve zbavili nedalekého lapky, který mu obírá rybáře. To jsme mu sebejistě slíbili a vyrazili to vyřešit. Z lapky se vyklubal nějaký bývalý voják s obrovským mečem a třemi dcerami. Sebejistotu to trochu nalomilo a ani vyjednávání pana Halgara nejprve k ničemu nevedlo. Jeho součástí bylo i to, že na nás lapka poštval své dcery, aby nás trochu pocuchaly. To se jim naštěstí moc nepovedlo, ale i my jsme je sotva pošimrali. Nicméně jsme pochopili jeho fňukání nad tím, že ty dcery musí živit, a nabídli mu, že je může poslat na nedávno založenou tardorskou univerzitu. I stipendium se určitě najde. A na starost je dostane pan Gildor, coby správce královského fraucimoru. Na to už slyšel víc a zbývalo jen dořešit detaily. Myšlenku, že by se starostovi hodil jako strážný, který by ochraňoval místní rybáře, pan Halgar přetavil v nabídku pozice výběrčího daní pro tardorského krále. Tak by mohl dál dělat to, co už dělá, jen by z toho občas něco dorazilo do královské pokladnice.

Na tři dny si měl dát každopádně pauzu, než k němu dorazí někdo ode dvora podepsat smlouvu a odvést dcery. To nám umožnilo dokázat starostovi, že je o lapku postaráno, a on nám za to půjčil raft i se čtyřmi pádly. A když mu paní Tinwen s Pawien odešly do nedalekého občerstvení pro pití, půjčil nám i pumpu. Než se děvčata vrátila, střídali jsme se v pumpování. Poté jsme se pokusili raft přenést k druhému jezeru. Ovšem bez úspěchu. Jak nám místní rychle vysvětlili, nevedla tam k němu od místa nafukování žádná cesta. Nakonec jsme se s ním vrátili zpátky, naložili ho na kočár a převezli na opačnou stranu jezera. U stavidla se nám ho podařilo dostat do vody. Zapádlovali jsme si v klidu doprostřed jezera, nabrali vodu, vrátili se ke břehu, vytáhli raft, naložili ho a odvezli opět na původní místo. Druhá.

Tam jsme ho přes molo spustili do třetího jezera. To mělo více funkcí. Zaprvé jsme v něm potřebovali nabrat vodu, zadruhé se přes něj dalo dostat k jezeru čtvrtému a zatřetí u jeho okraje ležel ostrůvek, kde jsme měli provést závěrečnou část obřadu. Cestou k tomu ostrůvku nás ovšem měly čekat nějaké obtíže. Proto jsme se po krátké debatě rozhodli, že tam radši nabereme vodu hned, aby nám v tom pak ty obtíže nebránily. A opravdu, proběhlo to opět v klidu. Třetí.

Pak jsme odpádlovali na vzdálený okraj, chvíli hledali nejvhodnější způsob, kudy skrze malý lesík přenést raft na čtvrté jezero a vydali se naplnit čtvrtou lahvičku. Toto jezero se vyznačovalo množstvím rozmanitého ptactva, úplná ptačí rezervace. Pobyt tam opět proběhl bez komplikací. Čtvrtá.

Na přechodu mezi oběma jezery jsme si dali kratší pauzu a přemýšleli o strategii pro nadcházející boj. Pochopili jsme, že na nás čekají jakési nymfy či najády, které musíme nejprve porazit, abychom se mohli vydat k ostrůvku. Za tím účelem jsme dostali balení 30 střel (čistě technicky tenisáků), z nichž jsme museli vždy deset vhodit do lodi najád tak, aby ty střely nevypadly. Ony na nás naopak měly stříkat vodu a každý přímý zásah znamenal ztrátu 5 bodů života.

Jakožto možná nejlepší střelec jsem se usadil doprostřed, abych střílel, boj koordinoval a projektily případně rozděloval ostatním. Vyrazili jsme. Již brzy jsme si mohli najády prohlédnout. Šlo o dvě lehké, rychlé a obratné kánoe. V jedné seděla vepředu najáda podezřele připomínající pana Galdora a vzadu vicemistryně Evropy, kterou trénuje. Ve druhé byla vepředu dcera pana Galdora a vzadu další další jeho svěřenkyně, sestra té první. Na pádlech měly přidělané pěnové stříkačky pro děti, které dokázaly během vteřiny naplnit a prakticky bez přestání stříkat. Zato my jsme po první salvě zjistili, že množství našich střel je výrazně poddimenzované. Většina z nich minula nebo z lodí vyskočila a my byli najednou beze zbraní, koukali jsme, jak míčky odplouvají do dáli, zatímco najády kroužily kolem nás a my se jen zoufale kryli za svými štíty, aniž bychom mohli současně pádlovat. Nemluvě o tom, jak neohrabaný náš raft byl v porovnání s jejich loděmi. Naštěstí se najády vždy po nějaké době na chvíli stáhly, než zaútočily znovu. V jednom momentu se dostala Pawien do křížové palby, a než stihla požádat vedle sedící paní Tinwen o posílení, padla těžce raněná na dno raftu. Na její místo jsem si rychle sedl já a pokračovali jsme ve snaze dostat se alespoň k nějakým plavajícím střelám. Po nějaké době nám je alespoň začal házet blíž k raftu informační obláček, který jinak pádloval kolem a snažil se bitvu zdokumentovat. Jinak bychom tam buď padli všichni nebo zůstali do večera. Pravděpodobněji to první. Když jsme se dozvěděli, že už nám stačí jen jeden zásah do jedné lodi a tři do druhé, povzbudilo nás to. Podařilo se u mne shromáždit 5 střel a hned při následujícím útoku to stačilo na potopení obou lodí. Doslova. Když jsem se trefil podesáté, obě najády se na sebe podívaly a loď převrhly. A totéž o chviličku později předvedla i druhá loď. První tardorská námořní bitva byla za námi!

Vydali jsme se ke konečně dostupnému ostrůvku a zjistili, že tak docela dostupný není. Visely na něm dvě cedule varující před vstupem na něj, protože tam má noru liška s mláďaty a také na něm a v okolí hnízdí různí vodní ptáci. Jo a taky je tam možné spatřit zmiji a Karla Hynka Máchu. Čistě technicky jsme proto místo obřadu přesunuli na lapkův hrádek. Při vytahování lodí na molo jsme se pobavili zábavnou etudou na téma: „Jak Galdor vytahoval kánoi a najednou zmizel, jelikož šlápl do mezery mezi prkny.“ Ještě jsem se mu stále smál, když jsem vytahoval raft a šlápl do mezery mezi prkny… Karma je svině.

Zpátky na břehu jsme vyfoukli a sbalili raft, přičemž jsme zjistili, že v něm byly celou dobu zapomenuté Galdorovy organizační notičky. Nato jsme vyzkoušeli, jak vážné je Pawienino zranění. Velmi vážné, dalo by se říci až smrtelné (hodila jedničku). A paní Tinwen nebyla mistryně, aby se ji mohla pokusit oživit. To nám trochu narušilo plány, protože Pawien se spolu s námi měla podílet na závěrečném obřadu, který měla paní Tinwen pouze vést. Zesnulou hraničářku jsme tedy nechali ležet u starosty a její místo tak naše mágyně musela zastat sama. Zvládla to s bravurou, jediný problém nám dělal vítr, který se u hrádku točil a zhasínal nám svíce. Rituál totiž vyžadoval dva soustředné kruhy okolo scelené zbraně, na každou světovou stranu pak na vnitřním lahvičku s vodou a na vnějším zapálenou svíčku. Zatímco mágyně opět vyslovovala kouzelná slova, z lahvičky jsme nejprve postupně pokropili kopí a pak ji v opačném pořadí vylili na svíčku.

Po dokončení obřadu a úklidu místa jsme zjistili, že jediné, co paní Tinwen po minulém livu potřebovala k mistrovské zkoušce, bylo právě vést magický obřad. Dokončením naší dvoudenní snahy tak získala nejen pět bodů života navíc, ale také nějaká nová kouzla, mimo jiné i kouzlo oživení. A to také po návratu k Pawien úspěšně provedla. Všichni jsme si tedy mohli dojít na oběd a pak se vrátit do tábora. A protože jsme se konečně jednou vrátili brzy, a ne až za tmy, o hodiny později, než byl organizátorský plán, mohli jsme se také poprvé za celou dobu vysprchovat!

Následující den nás čekala závěrečná bitva a také měly odjet paní Alia na svatbu svých rodičů a paní Elestel, kterou čekala výprava někam na jihovýchod Středozemě. Ta naštěstí až po bitvě. Ale nejdříve byli Pawien, Sanwe, Axy a Drark za své služby povýšeni na rytíře.

Delší dobu se ráno táhla diskuse, kde bychom měli Hecilorovo sídlo vlastně hledat. Několik rytířů dlouho věřilo, že tak zvláštní jméno jako Ilvaher Hecilor, zjevně falešné, navíc bez predikátu, musí být nějaká šifra, přinejmenším přesmyčka, a když ji vyřešíme, zjistíme kam dál. Sice jsme věděli, že jeho cardolanští předci měli v erbu kotvu, ale jediný hrad, který ji měl ve znaku, Rondur, obsahoval jinou barvu kotvy i pole pod ní. Nakonec jsme se však (i pod tlakem informačních obláčků) shodli, že se holt ten erb za těch 200 nebo kolik let vyvíjel a bude to správný hrad.

A protože ležel opravdu daleko (hrad Pařez v Českém Ráji), organizátoři oznámili, že se místo něj čistě technicky přesuneme na Eregond (Ralsko), nejobávanější ze všech hradů pod tardorskou správou. Hráči chvíli bručeli, ale protože podobnou zprávu už nějakou dobu očekávali, nijak zvlášť proti tomu neprotestovali a šli se raději připravovat na cestu. To organizátory potěšilo a uklidnili nás, že to byl jen vtip.

Mezitím jiná skupina rytířů připravovala v kotlíku ochranný lektvar, jehož jsme se následně všichni napili. Ukázalo se, že je poměrně lahodný, takže si někteří, včetně mě, frontu na něj vystáli několikrát.

Nato jsme se rozdělili do kočárů a vyrazili na Rondur. Vedla k němu jediná cesta do strmého svahu po dlouhém schodišti, nad nímž byly vidět čtyři zatarasené brány, zpoza nichž vykukovaly štíty a hlavy obránců a hole několika mágů. V tardorském vojsku se tentokrát sešlo velké množství lučištníků, ale střílet bylo téměř zbytečné. Šance na jakýkoli zásah byly minimální, a když už, tak do hlavy. Navíc jsme brzy zjistili, že naše kouzla, s výjimkou ohnivých blesků a kouzla smrti, vůbec neúčinkují. Při snaze o dobytí druhé brány to zhodnotila i paní Mivít, mrštila svou hůl za sebe, bez ohledu na to, že pod ní stálo několik jejích druhů, a tasila meč a štít. Magie obránců bohužel fungovala, což umožnilo vtipné scény, kdy se po kouzlu ochromení oněmělý pan Wessi snažil upozorňovat ostatní na nepřátelské mágy. U toho už jsem ovšem nebyl.

Já celou dobu poskytoval palebnou podporu a sem tam svým vybavením schytal ohnivý blesk nebo svou bradou šíp. Nechal jsem se obvázat a vypil si první čaj. Při dobývání třetí brány se mi podařilo vyšplhat do svahu vpravo od schodů, překvapit obránce a hned čtyřikrát zasáhnout podsaditého hromotluka, než se na mne vrhl s obrovským mečem. Když jsem ustoupil mimo jeho dosah, podjela mi v jehličí noha, sjel jsem o několik metrů níže a naštěstí zastavil před pádem ze zídky na schodiště pod ní. Každopádně jsem si z toho odnesl okouzlující odřeninu přes celou levou holeň. Druhá výprava na stejné místo vedla k dalšímu podklouznutí. Tentokrát sice bez následků, ale já pochopil, že bych tam možná měl přestat lézt.

Naštěstí brzy poté třetí brána padla a my měli před sebou poslední opevněnou pozici na vrcholu. To jsem si alespoň myslel. Ve skutečnosti byly vedle nás vnitřní prostory hradu a na jejich střeše byl mág, pravděpodobně sám Hecilor, o němž jsem nevěděl. Ten mě o chvíli později zasáhl kouzlem smrti a já padl nedaleko pana Egona, který dostal třemi firebally během pár vteřin. Jo a pod tím mágem byla okna, ze kterých mohli obránci střílet útočícím Tardorským do boku a posléze dokonce do zad. Byl to téměř nedobytný hrad. Přesto se nakonec vrchol podařilo ztéct, zejména díky oběti pana Axyho, který na sebe přijal kouzlo Síla ohně. A pak se strany obrátily. Poslední obránci uvnitř hradu byli obklíčeni. Tardorští na ně mohli útočit dvěma protilehlými vchody. Druhý vchod objevila paní Pawien a vpadla těm uvnitř na chvíli do zad. Předtím se ovšem nějak podařilo Hecilorovi uniknout, aniž by ho mohl někdo pronásledovat. Když konečně padli všichni obránci, rytíři mohli vynést objemnou truhlu pokrytou nápisy jako „neklopit“, „fragile“ a „chraňte před elfy“.

Pod hradem se posléze ukázalo, že pan Egon, pan Axy ani já nejsme zraněni smrtelně. Mohli jsme se tedy rozloučit s paní Elestel a i s truhlou se vrátit do tábora. Cestou jsem si v domě pana Galdora rychle opláchl a vyčistil nohu a zašli jsme se najíst a občerstvit obřími porcemi v nedaleké krčmě. Nikam se už nespěchalo. V ležení se k nám opět připojila paní Alia. A ta také dostala za úkol otevřít truhlu. Uvnitř bylo opravdu dračí vejce, téměř půl metru vysoké, usazené na podestýlce. A dva svitky. Paní Alia ohodnotila vejce jako velmi pěkné, skoro škoda je ničit a svitky začala na královu výzvu rovnou nahlas překládat. Obsahovaly zprávy trpaslíků a díky nim zapadly poslední dílky skládačky.

Když dočetla, pan král mne vyzval, abych se chopil kotlíku s dračí krví a polil s ní vejce. Ovšem když jsem se k němu sehnul, zablesklo se mi před očima po zásahu fireballem přímo do obličeje. Ještě štěstí, že jsme předtím nespěchali, jinak bych v tu chvíli již podruhé ten den padl s těžkým zraněním. Předtím jsem se totiž aktivně neléčil, jen odpočíval. Zbylo mi pět bodů života. Ano, trochu jsme zapomněli, že paní Alia ráno odjela ještě před uvařením lektvaru a vejce ji proto dostalo pod svůj vliv. Chvíli jsem otřeseně pozoroval, jak se povětšinou neozbrojení rytíři se situaci vypořádají. Pan Orias běžel pro hůl a modré koule, ale kouzlo zeleného spánku, stejně jako na hradě, nefungovalo. Pan Wessi se pokusil přiložit mágyni na krk dýku, ale ta se mu vysmekla a trefila ho dalším ohnivým bleskem. Tak jí na krk přiložil meč pan Formwest a pan Wessi jí alespoň sebral meč, aby s ním nikomu neublížila. Paní Pawien přiběhla se zbytkem lektvaru a pokusila se ho mágyni nalít do úst. Já se mezitím vzpamatoval, a zatímco si mě nikdo nevšímal, vyklopil jsem kotlík s dračí krví na vejce a vyzval pana Halgara, aby jej takto oslabené rozbil. Chvilku trvalo, než mě uslyšel, pak si ještě vyžádal povolení od pana krále a konečně s rozmachem rozsekl vejce ve dví. Dokonáno jest.

Večer jsme se konečně v uvolněné atmosféře dočkali i hraní na kytary a zpěvu a druhý den nás čekal jen turnaj a hostina. Již se nemohlo nic pokazit. Během dne se v uvolněné atmosféře připravovaly stoly na hostinu a dřevo na oheň. A během toho se vymezil kruh pro boje s mečem a štítem a s mečem bez štítu a umístily terče pro hod kamenem a střelbu z luku. V turnaji s mečem a štítem zaujal souboj mezi paní Pawien a panem Wessim. Hraničářka nedostatek zkušeností nahradila urputností, za kterou by se nestyděla ani paní Gudrun se svou legendární záštitou. Však to také záštita jejího meče nevydržela a rozpadla se. Zatímco pan Wessi, ještě pod vlivem kouzla ochromení z předchozího dne, nebyl pořádně schopný své zásahy oznamovat, paní Pawien nečekala na nové kolo a dál do něj mlátila mečem hlava nehlava. V tu chvíli si teprve přihlížející, kteří se ji snažili uklidnit, všimli, že nemá v ruce svůj meč, ale králův! A pan Formwest přitom stále nemá k dispozici svou kovárnu, aby ho opravil. Tento turnaj nakonec vyhrál pan Drark a stal se za to novým členem královy osobní stráže.

Poté, co jsem si ze svého souboje s panem Halgarem odnesl dva zásahy do čelisti a jednu do krku, jsem se nijak zvlášť netěšil na boj bez štítu. V druhém turnaji se zanedlouho sešli paní Mivít s panem Halgarem. Když si pan Halgar po svém druhém zásahu všiml, že jeho protivnice krvácí z prstu, rytířsky nabídl souboj ukončit. Ona podle očekávání s něčím takovým nesouhlasila, že už to přece dojedou. O zásah později bylo opravdu po všem a oba si podali ruce. V ten moment se panu Halgarovi udělalo zle, protože tu krvavou ruku uviděl pořádně. Paní Mivít strávila následujících několik minut přesvědčováním všech přítomných rytířů, že „to je dobré“, „to přejde“ a „já do žádné nemocnice nepotřebuju“. Zatímco jsme ji přesvědčovali o opaku, pan král ji nechal pózovat z různých úhlů, aby mohl co nejpřesněji zachytit její zranění pro pozdější generace. Pak se přiřítil kočár pana Mellona, velmistr magie potvrdil, že to chce šít, a zase se odřítil. Pan Orias odvezl svou kolegyni do špitálu, a když se vrátili, paní Mivít mohla nadšeně sdělovat, že má sice ošklivou otevřenou zlomeninu pravého malíčku, ale zato přesvědčila místního felčara, aby se zamyslel nad potenciální kariérou mezi tardorskými rytíři. Zbytek turnaje v boji s mečem se každopádně otřesení účastníci poměrně pochopitelně rozhodli zrušit. A s ním se tak nějak svezla i střelba z luku. Zato hod kamenem na terč nabídl hned několik vzdáleností, aby měli nějakou šanci i mágové. Zúčastnila se dokonce i paní Nifredil, která přijela i s berlemi a dcerou alespoň na ceremonii a hostinu. Turnaj předvedl vícero skvělých výkonů, mezi nimiž se obzvláště vyjímala střelba paní Tinwen. Té stačilo jen pár slov od pana Wessiho a ode mne a najednou začala trefovat jeden zásah za druhým, jako by snad nepatřila do svého cechu! Úspěch to byl tak pozoruhodný, až dostal pan Wessi při ceremonii za úkol uspořádat mimořádné cvičení královských vojsk, při kterém by zvýšil střeleckou přesnost všech rytířů, zvláště pak mágů. S vyčůraností sobě vlastní a s vědomím, že se stejně pravděpodobně nebudu moci zúčastnit, jsem se nabídl, že mu s tím rád pomůžu.

Během ceremonie byli oceněni všichni rytíři rozličnými důmyslnými poctami. Naše slavná námořní bitva nebyla zapomenuta a po paní Pawien, která již dříve dostala do erbu kotvu, získali paní Tinwen a pan Halgar povýšení erbu přidáním pádla. Něco takového jsem ostatně očekával. Mne ovšem pan král naprosto zaskočil, když mi udělil výsadu nosit velký štít, abych se mohl příště před najádami snáze krýt. No a pak už se konečně dostalo na závěrečnou hostinu. Ta začala tím, že jsme všichni dostali na talíř volské oko z dračího vejce. A pak už se jen jedlo, pilo, hodovalo a zpívalo až do noci. Přesněji, dokud neodjel pan Orias, který měl jako obvykle naplánováno ve svém pokročilém mládí cestovat.