Halgarův list
Jmenuju se Halgar. celej svuj život jsem byl vychovávanej k tomu, abych byl dobrym sedlákem. A celej muj život se změnil jednoho jarního odpůldne. To takhle voram naše políčko když tu přilítne máma a že prej mam hned s ní. Votočila se a jako by jí za patama hořelo běžela zpátky do chalupy. Tak já vodhodim pluh a za ní. A jak tak vlítnu zadem do sednice, celej zadělanej z pole, málem vrazim do takový nóbl paní. Tak já jako slušně vychovanej padnu na kolena a že prosim za prominutí. No a vona ta paní že prej jde za mnou, že se jmenuje Gudrun a je z toho hradu na kopci a taky že prej jí tenhle kraj tak nějak patří. A taky že shání panoše, páč jede na královskej dvůr a že bude bitva, a jestli nechci. No já jsem takovej divokej tak jsem kejvnul jako že teda jó, jestli jí teda nevadí, že jsem takovej vořech. No a vona že prej ne, že se naučim chovat a mluvit a tak a pak třeba budu taky rytířem jako vona. To se líbilo i našim, tak mi paní Gudrun nechala nějaký svitky, že se prej mam začít učit, a že si pro mě za pár dní přijede a pak vyrazíme ke královi.
Den prvý
Večer
Asi dvě hodiny před západem slunce měla se sejít branná hotovost tardorská v malé dřevorubecké osadě Truskavna sloucí. Když dorazili všichni v čele s králem Pifem a královskou radou a poté, co pan Glain vyřešil menší problém s páně Oriasovým ořem, který odmítal vydat obsah sedlových brašen, vyrazili jsme všichni do skrytého skalního sídla hraničářů, abychom se připravili na nadcházející bitvu s barbarskými hordami.
V hodovní síni jeskynního sídla jsme byli seznámeni s úkoly, které byly vojsku tardorskému určeny, a noví poddaní představeni byli a vybrali si cech, ke kterému budou náležet – protože rád šplhám po čemkoliv, zvolil jsem si po vzoru své paní cech hraničářský. Královská rada ještě neznalé poddané zpravila o základech etikety a poté se všichni uložili ku spánku.
Den druhý
Před bitvou
Časně ráno vstali jsme, spěšně a lehce posnídali, sbalili si své tlumoky a vrátili se k ořům. S jejich pomocí dopravili jsme se do blízkosti cardolanské pohraniční pevnůstky obsazené barbary, kterou jsme měli pro našeho spojence získat zpět. Po nikam nevedoucí debatě s nevrlým krčmářem, který odmítl ustájit naše koně, pokud se v jeho polorozpadlé a zavšivené barabizně neubytujeme, zanechali jsme zvířata v lese a vyslali jsme zvědy, aby cestu k pevnosti našli. S pomocí cardolanského posla jsme zanedlouho cestu našli a po chvilce již krčili jsme se pod hradbami, kontrolovali výstroj a výzbroj a čekali na povel k útoku.
Útok
Jediná přístupová cesta k hlásce vedla dlouhou, úzkou a strmou uličkou, jištěnou navíc barbarskými lučištníky a čarodějem. Barbaři v uličce mezi hradbami také nastavěli několik zátarasů a jeden z nich ostřeloval naše zadní řady ze skryté střílny vysoko v bočním opevnění. Naše situace nevypadala růžově.
Zaútočili jsme. Mračna našich šípů zaplnila oblohu, zahánějíce barbary do úkrytů. Toho využili udatní bojovníci v čele a strhli první ze zátarasů a i když se jeho obránce proměnil v krvežíznivou bestii, podařilo se dobýt onu boční střílnu. Protože se barbarský šaman činil a několik našich bojovníků ochromil na těle či na duchu, přišel můj přítel Veliar se zajímavým plánem a já byl jeho hlavní součástí – měl jsem vést útok na hlásku.
Oblečen v kroužkové košili a vyzbrojen mečem, které jsem ještě doma dostal od svého kmotra kováře, byl jsem připraven na vše. Sličná kouzelnice Alia vložila na mě ochranné pole odrážející nepřátelské střely a údery, slovutný mistr magie pan Orias propůjčil mi magický štít na ochranu před kouzly i kovem a já, následován ostatními vyrazil jsem rozsévat strach a smrt v řadách nepřátel.
Mostík spojující hradby s vnitřními prostorami hlásky byl přehrazen dalším zátarasem a hlídán dvěma barbary, ale i přes mohutný odpor a za vydatné pomoci paní Gudrun probojovali jsme se až na nádvoří. Barbarů byl ale velký počet, a tak jsme v chodbě ztratili pana Glaina, pana Adalgrima a Rylanda, kteří podlehli zákeřnému útoku ze zálohy, do síní Mandosových odebral se i Gror, který ač chromý byl, spoustu škod nepříteli napáchal, Veliar rovněž zahynul, ale ještě předtím stihl ze své ruky vypustit mocný proud ohně a barbara zle popálit. I já jsem v boji s posledními obránci podlehl po boku své paní, ale naše skutky nebudou zapomenuty, neboť svůj úkol jsme splnili a za námi do nitra pevnosti proudili další a další rytíři Tardoru.
Moudrost Valar však je nezměrná, a proto bylo všem padlým povoleno vrátit se zpět a vychutnat si oslavy vítězství.
Obrana tvrze
Hláska byla dobyta, barbaři poraženi a tardorské vojsko muselo se rozdělit. V jedné z opuštěných síní bystrozraký Glinel nalezl starý svitek s mapou, popisující lokaci mocného artefaktu; navíc bylo nutno vyslat družinu do pevnosti Urthank a sdělit cardolanským výsledek bitvy. Ustavily se tři družiny a jejich úkoly rozdílely se losem – můj oddíl měl udržet hlásku do příchodu spřátelených vojsk v případě, že by barbaři znovu zaútočili. Když nás ostatní opustili, stoupl jsem si na stráž, zatímco Gror hlídal spodní přístupovou cestu, Mablung s paní Gudrun udržovali oheň a paní Nifredil s panem Gildorem ochraňovali odpočívajícího krále.
Slunce se již počalo sklánět k západu, když se na spodní cestě objevil otrhaný barbar s rudou vlajkou a žádal slyšení u krále. Jeho poselství bylo více než jasné – zajali jednu z našich družin a pokud neopustíme pevnost a neponecháme jim veškeré naše zbraně a zásoby, naši spolubojovníci budou pobiti. Rozhodnutí bylo na králi. Ten však byl na vážkách – zaútočit a pokusit se zajatce osvobodit nebo opustit pevnost a posíleni o zajatce ji znovu dobývat? Král své naděje vkládal ve třetí družinu, vyslal proto rychlonohého pana Gildora, aby zjistil, zda si neužívají v nedaleké krčmě. Pan Gildor se bohužel vrátil s tím, že je krčma prázdná. Král potřeboval čas na rozmyšlenou, požádal proto o důkaz, že barbaři naši družinu skutečně drží. Byl hrubě odbyt a v nás začalo hlodat podezření, že jde o léčku.
Navrhl jsem králi, že bych mohl sestoupit nehlídanou soutěskou podél hradeb, dostat se barbarům do zad a zjistit, zda opravdu mají zajatce a kolik jich případně je. Král souhlasil. Odložil jsem tedy meč, aby mi nepřekážel v lezení, a spustil jsem se dolů. Napadlo mě vlézt do barbarské skrýše oknem ve skále, učinil jsem tedy tak a zjistil jsem, že uvnitř jsou pouze dva bojovníci, po zajatcích nebylo ani stopy. Pak jsem se vlastní neopatrností prozradil, protože jsem ale nebyl ozbrojen, byl jsem považován za vyjednavače a propustili mě.
Barbaři náhle začali tvrdit, že zajatci jsou drženi jinde a že k nim dokonce dovedou jednoho z našich bojovníků, aby se přesvědčil, že jsou v pořádku. Vše ukazovalo na léčku, ale Mablung nakonec souhlasil, že riziko podstoupí, a vydal se mezi barbary. Ti nezapřeli svou povahu a Mablung byl zákeřně uspán. V tom okamžiku jsme barbary zasypali šípy a všechny je pobili, pouze jeden se vzdal. Pokusil se sice o útěk, ale díky paní Gudrun se daleko nedostal. Pak jej sám král vyslechl a my se dozvěděli, že zajatci jsou drženi v lesíku, kde máme ustájené oře. Sice jsme barbarovi moc nevěřili, ale přesto jsme vyslali záchranný oddíl. Ještě jsme ale ani neopustili tvrz a náhle se objevivší členové královské rady nás ujistili, že obě zbývající družiny stále se věnují svému poslání a že barbar opět lhal.
Náš úkol byl tedy u konce, pevnost byla ubráněna a nám nezbývalo než čekat na ostatní a prosit Valar, ať nad nimi drží ochrannou ruku.
Ceremonie
Chvilku po slunce západu obě družiny dorazily a k naší radosti donesly všechny tlumoky se zásobami, mohli jsme tedy konečně ukojit hlad, žízeň i jiné potřeby.
Pak jsme se sešli v hodovní síni, každá družina určila svého mluvčího a ten vypověděl vše, co je při plnění úkolu potkalo. Objevil se i cardolanský vyslanec, který ale místo díků spíš špínu na tardorské házel. Až král musel se nás zastat, vypověděl vyslanci, jakými útrapami prošli jsme, vyzdvihl hrdinské činy a za mimořádné zásluhy Glinela do stavu rytířského povýšil. Cardolanský vyslanec toto vyslechl, vzal svá prudká slova zpět a nasazení tardorských ocenil. Dozvěděli jsme se také, že spojenecké vojsko již dorazilo a táboří pod pevností, a my tudíž můžeme své hlavy v klidu složit a po dlouhém dni si odpočinout. Zanedlouho jsme tak učinili.
Den třetí
Loučení
Ráno se tardorští probudili, oficiálně předali pevnost do rukou cardolanských a vojenské tažení bylo ukončeno. Odložily se štíty a meče a v rukou páně Mellonových nahradila je kytara. Pěly se písně teskné a tklivé i veselé a hravé, atmosféra zůstala výborná. Naplánovalo se další setkání, doplnily se kontakty a pak již zbývalo jen loučení.
A já věřím, že ať už rytíři nebo lůza, bojovníci nebo mágové, všichni litovali, že tento víkend už končí.