Tardor

O událostech na jižní hranici Cardolanské

19. až 21. Lothronu 1169, 3. Slunečního věku psáno paní Maisi z Brtníku

Horké jaro zabušilo na dveře a vstoupilo do krajiny. Na jižních hranicích Cardolanu vzplanuly nebezpečným žárem válečné ohně. V pohraničí se prohánějí barbaři na svých ořích a v přepychových kočárech, jež nezřídka nesou značky začínající písmenkem A. Tu si velký Cardolan vzpomněl na malého souseda. Máme přece s Tardorem uzavřenou smlouvu o vzájemné pomoci. Nuže, vyšleme posly do Tirisu a připomeneme tardorskému králi jeho závazky. A tak se stalo, že do cardolanského kraje Tauredhilu, jenž uzavírá toto mocné království před jižními pustinami, vstoupilo spolu se studenou frontou ze severu tardorské vojsko.

Ve vskutku hojném počtu jsme se sjeli v malinkaté vesničce jménem Truskavna, která se nachází na Kokořínsku. Kromě původních členů přijelo i šest nováčků, takže naše vojsko čítalo celkem 23 hlav. Poté, co jsme zaparkovali své kočáry, vybalili vaky a oblékli patřičné oděvy, dali jsme se vlahým večerem na pochod. Naše cesta zprvu vedla kolem zdejších stavení. Volně pobíhající drůbež a nechráněné zeleninové záhonky v nás začaly vyvolávat choutky hodné vojáků, kteří jsou již týdny na válečném tažení. Pěšina a posléze pevná cesta nás přivedly k místu našeho prvního noclehu. Byla jím Huinëbando, jeskyně vytesaná do skály ve výši asi 2 sáhů. Toto zdánlivě bezprizorní obydlí bylo čistě technicky na soukromém pozemku. Pokusili jsme se požádat coby slušně vychovaná invazní jednotka o povolení k noclehu v protějším, mnohem přívětivějším sídle. Jelikož osadník nebyl majitelem toho pozemku, bylo povolení laskavě uděleno. A tak jsme přikročili k žebříku, který zajišťoval do jeskyně přístup. Byl bytelný a jistě i zánovní. Ale na všem, jak už to bývá, se vždy nalezne nějaká ta chybička. Tomuto žebříku chyběl nejhořejší příčel. Muži vytvořili na žebříku jakýsi řetěz a vynosili nám všem zavazadla.Výstup do jeskyně nebyl příjemný, zvlášť pro ty, kteří navykli považovat autobusové stupátko za hodně vysoký schod. Ano, i já jsem navykla (nebo, že bych jenom já navykla?!?).
Vnitřek jeskyně tvořilo jakési předsálí s volným výhledem do krajiny a zadní místnost. Pak tu ještě byly schody klesající do neznámých hlubin, patrně vedly do další místnosti. Někdo se usídlil přímo na okraji skály, někdo trochu dál a někdo pro jistotu až v té zadní místnosti. Vešli jsme se všichni tak akorát. V zadní místnosti paní Nifredil rozžala mou lampu. Poddaní obdrželi Královskou etiketu a začali ji v chabém světle lucerny studovat. Když zběžně shlédli obsah tohoto dokumentu, svorně konstatovali: ?Jsme lůza.? Alia, tak řečená Bílá, začala dokonce nacvičovat úklony pro Královskou radu a pro krále.
Už se úplně setmělo, když jsme se shromáždili v předsálí. Návzájem jsme se s nováčky představili. Pak nám pan Důthoron vysvětlil, že z čistě technických důvodů se nacházíme v podstatě na nepřátelském území za cardolanskou hranicí. Podle mého to ale nebyla špatná strategie, neboť pod svícnem bývá největší tma. Nato nám pan Mellon přečetl dopis od Aglariona, kapitána 33. oddílu Cardolanských vojsk. Zde cituji jeho podstatnou část:

?Pomoc vojsk Tardoru přislíbena byla a tím tento úkol Vám připadá. Snahou naší jest očistit kraje jižní našeho království, obsadit znovu pevnosti příhraniční a tím zajistit právo a řád. Neboť nepřátel je mnoho, útok jest nutno společně v jednom okamžiku započít, a to 20. Lothoronu, čtyři hodiny po vzchodu Anaru. Tak zajištěn bude rozvrat v řadách nepřátel a vyloučeny nečekané vpády. Úkolem Vašich vojsk je v daný okamžik napadnout a posléze i obsadit a za každou cenu udržet příhraniční pevnost Fuinbar v Tauredhilu. Po dobytí vyšlete malý oddíl vojáků do pevnosti Urthang, aby nahlásili situaci v Tauredhilu. Obdobný úkol dostaly i jiné družiny, však zdar v této věci záleží na jeho splnění. I za cenu ztrát je nutno pevnost udržet až do příchodu našich oddílů.?

Jelikož kompars totálně vybouchl, požádala Královská rada tardorské rytíře, zda by „čistě technicky“ nevstoupili do nepřátelských vojsk. Zájemci měli kontaktovat pana Důthorona. Když poněkud utichl frmol, kdy se většina z nás odebrala ke spánku, kontaktovala jsem pokud možno nenápadně pana Důthorona. Má nabídka byla však víceméně odmítnuta. Po ukončení shromáždění kontaktovalo pana Důthorona tolik zběhů, že by přijetí každého dezertéra znamenalo vážné oslabení tardorského vojska.

Po studené noci přišlo zatažené ráno. Dříve, než jsme všichni vstali, vytratila se Královská rada včetně Ivanky i s komplici (pan Gildor a pan Pif) na Fuinbar. Mezitím přivedl pan Orias dalšího člena a to Grora. Bitva se měla uskutečnit čtyři hodiny po vzchodu Anaru, tedy v 1000 středo­evropského času. Již připravení a rozdělení do tří skupin jsme čekali, až přestane trochu míň pršet. Devátá hodina se však blížila a my museli chtě nechtě slézt dolů.
Vraceli jsme se zpátky k našim kočárům. Křup, křup. Tedy jen občas křup. Šneci si vyšli na procházku do nádherně vlhkého, zeleného počasí, ale někteří z nich si vybrali špatnou promenádu. Křup. Pod vedením pana Oriase jsme se kočáry přemístili o něco blíže k místu konání, které však nikdo z nás přesně neznal. Nejdříve jsme chtěli zaparkovat vedle hospody U Grobiána. Krčmář Grobián nás však nevlídným způsobem vykázal na hlídané stanoviště o kus dál. Nakonec jsme zaparkovali napůl v houští při okraji cesty, která k onomu stanovišti vedla. To bylo jedno zdržení.

Opět pod vedením pana Oriase jsme se vydali k Fuinbaru. Cesta chvíli vedla po silnici, pak jsme odbočili po pěšině do lesa. Dorazili jsme pod strmý svah, pod nímž se vinula lesní stezka. Tak kudy teď? Doleva nebo doprava? Pan Glain vyrazil doleva a já se začala sápat do svahu ke skalám, které prosvítaly mezi stromy. Touha spatřit Fuinbar mě sice šnečím tempem, ale přeci hnala stále výš a výš. Už jsem byla skoro nahoře, když se objevil Mablung, nový učedník našeho cechu. Kýval na mne, abych se vrátila. Zagestikulovala jsem něco nesrozumitelného a ještě kousek pokračovala. Lesnatý sráz byl vlastně takový zářez do louky, která se nahoře rozkládala. Mezitím se skupina pomocí palantíru spojila s cardolanským vyslancem. Ten přišel, aby nám ukázal cestu k Fuinbaru. Když jsem doběhla dolů, čekali jsme pro změnu zase na Mablunga. To bylo druhé zdržení.

Konečně jsme byli všichni a mohli jsme pokračovat k Fuinbaru. Cesta se klikatila různě lesem, nahoru a dolů, ale spíše nahoru. To už bylo nejmíň pět hodin po vzchodu Anaru. Lesní pěšina nás zavedla pod žlutohnědé pískovcové stěny. Fuinbar. Odložili jsme pláště a mošny a rozdělili si chatrnou zásobičku šípů. Bojovníci včetně těch nových byli vysláni dopředu. Zástup tardorských bojovníků a bojovnic se vinul jako hádek podél skalního masivu a zarazil se u příkré soutěsky. Ta vedla kamsi nahoru, ale její vchod byl zatarasen větvemi a celtou. Zeshora na nás začaly pršet šípy nepřátel. Ti byli ukryti nahoře ve skalních místnostech, do nichž se dalo vstoupit právě z oné soutěsky. Naše počáteční bitevní úsilí bylo víceméně rozpačité. Spíše jsme se snažili uhýbat šípům a pak je rychle sebrat, než se skutálejí dolů do roklinky. Konečně byl zabit první z barbarů, který se snažil bránit nejspodnější zátaras. Pak se Glinelovi a spol. podařilo odstranit větve a celtu a nám byl umožněn přístup do první místnosti, odkud se na nás vyřítila šílená bestie. Tu se nám podařilo rozsekat meči. Dalším nebezpečným a velmi nepříjemným protivníkem byl kouzelník, který se skrýval nahoře ve štěrbině po naší pravici. Zasáhl Rilanda nepěkným kouzlem, díky němuž se obrátil proti vlastním spolubojovníkům. Paní Mivít ho však téměř okamžitě sejmula dobře mířenými ohnivými střelami. Neuvědomila si, že by Rilandovi pomohlo spíše kouzlo spánku, než rychlá a nekompromisní smrt. Pan Adalgrim, skvělý to střelec, se přemístil do první dobyté místnosti. Šla jsem za ním a nashromáždila jsem šípy rozházené v kobce. Pan Adalgrim se snažil ostřelovat dalšího lapku, který se ukrýval za druhým zátarasem v horní polovině soutěsky. Před touto překážkou byl ve stěně druhý vchod do další kobky. Rozhodla jsem se to risknout a přeběhnout do ní. Kromě spršky šípů mě zasáhlo i kouzlo strachu od toho proradného kouzelníka. V tu chvíli jsem se otočila zpátky z hrůzou v očích a se strašným jekotem jsem prchala dolů. Málem jsem porazila ostatní, kteří na začátku soutěsky trpělivě čekali na hrdinnou smrt. Od této chvíle jsem o bitevním dění ztratila i ten nejmenší přehled. Usadila jsem se kousek pod pěšinou, kde nás bylo již více. Seděl tam Glinel zasažený též strachem, těžce raněný Riland a ochromená paní Nifredil. Zanedlouho se k nám přidala Alia Bílá, kterou zasáhlo kouzlo ochromení. Paní Nifredil ji částečně uzdravila. Zatímco jsme sbírali šípy, které se zakutálely až dolů do polovyschlé stružky, boj se přesunul nahoru na Fuinbar. Zaslechli jsme třesknutí mečů. V té pohnuté chvíli zasténal Glinel toužebně: ?Já chci taky.? Ale nemohl. Dříve než zmizely zhoubné účinky kouzel, masakr byl dokonán. Posbírali jsme všechny možné věci a zamířili nahoru na Fuinbar. Nahoře v soutěsce jsme vylezli na skalní schod, ale nepokračovali jsme dál, nýbrž jsme odbočili doleva do malého tunelu. Ten nás vyvedl na jakousi plošinu, z níž vedlo kamenné schodiště na druhou plošinku, kde plápolal oheň. V okolních stěnách byly vytesány místnosti, ve kterých jsme pak přenocovali.

Jelikož nemohu z vlastní zkušenosti o bitvě vypovědět podrobněji a úplněji, položila jsem několik otázek paní Mivít. Ta byla jednou z devíti bojovníků, kteří tuto řež přežili bez vážnější úhony. Její výpověď je sice značně subjektivní, avšak barvitá. Rozhovor byl zkrácen (o chichotání a nesrozumitelné výkřiky), upraven, leč neautorizován.

Rozhovor s paní Mivít

Maisi: ?Jak se ti jevil začátek bitvy??
Mivít: ?My staří mazáci, kteří jsme věděli vo co de, jsme se tam nehrnuli. Nováčci, jelikož nevěděli, vo co de, se tam rovněž nehrnuli.?
Maisi: ?Popiš, co se dělo, když se vojáci snažili proniknout do soutěsky.?
Mivít: ?Strategie útoku nebyla nikomu příliš jasná. Proto každý na vlastní pěst mlátil do toho, kdo byl nejblíž. A v jedné chvíli jsme dokonce umlátili soudruha ve zbrani. Jelikož se otočil holomek proti nám, tak sme ho zabili.?
Maisi: ?Připadalo ti dobývání obtížný??
Mivít: ?No tak, zpočátku ano, že jo. Protože jsme tam všichni stáli na jedný hromadě, nahoře byly krvelačný bestie. Ale potom, když jsme se jako správně napěnili a vyhecovali, tak se to teda rozproudilo. Pak už to dostalo tu správnou šťávu. Dobrý to bylo, no.?
Maisi: ?Tam v tý soutěsce byly dva zátarasy. Pamatuješ si?.?
Mivít: ?No tak trošku. Jeden si pamatuju, druhej nevim.?
Maisi: ?Jak vlastně probíhalo jejich odstraňování??
Mivít: ?Je teda pravda, že když jsem se já do tý soutěsky dostala, tak už tam žádný zátarasy nebyly.?
Maisi: ?Podařilo se ti nějaký ty barbary, co tam házeli kouzla a tak, sejmout??
Mivít: ?Dyť to víš. Takovou nechutnou plešatou bestii krvavou jsem tam uspala zeleným spánkem. A pak ještě jednoho kouzelníka, ale to si nejsem úplně jistá. Hodně jsem řvala. Tím jsem také odháněla nepřítele.?
Maisi: ?Ta soutěska byla dost příkrá. Jak probíhalo vlastně to lezení nahoru. Byly tam nějaký problémy, že tam do vás stříleli šípy nebo tak??
Mivít: ?No, přede mnou šel Gildor, který chytal do svého těla šípy. A já jsem se za něj držela a on mě táhl nahoru.?
Maisi: ?Počkej, počkej, Gildor přece „čistě technicky dezertoval“ ke komparsu.?
Mivít: ?Teda né Gildor, Glain. Když všichni jsou od G?.?
Maisi: ?A kdo vlastně šel první tou soutěskou, vzpomínáš si??
Mivít: ?Ne. Ale určitě to byl některejch z těch nováčků.?
Maisi: ?Pak tam byl tunel. Měli jste tam nějaký problémy??
Mivít: ?Ne. Jo za tím tunelem, vlastně. Už jsme mysleli, že jsme relativně v bezpečí, jenže prostě najednou se jakoby ze shora vynořila hlava. Někdo nad náma ležel a jenom mu tak čouhala ta hlava a flákal do nás nějaký kouzla. Nějaký jeden spolubojovník tam dokonce usnul nebo umřel nebo něco takovýho. To byla hlava záškodníka Mellona.?
Maisi: ?A jak vypadala ta šarvátka nahoře na Fuinbaru. To už bylo asi na meče, ne??
Mivít: ?Ivanku jsem rozsekala na kaši. Dobrý no, paní ta no Illinwë s panem Mellonem, teda ne oni, barbaři Illinwë a barbar Mellon se tam hnusně pustili sprostě dva na jednoho. A stejně jsem je umlátila.?
Maisi: ?Opravdu???
Mivít: ?Opravdu. Teda tak nějak to bylo, no.?
Maisi: ?A vzpomeneš si ještě?.??
Mivít: ?Jsem hrozně egocentrická, já ale fakt nevim, kdo tam kde bojoval.?
Maisi: ?No dobře, dobře. A kdo přežil z barbarů poslední??
Maisi: ?Ivanka. Opravdu Ivanka. Ale to jenom proto, že my jsme vůbec nevěděli, že ještě žije. Ona tam tak přichcíple seděla a pak potichu přišla a řekla: Já ještě žiju! Ták jsem ji teda rozsekala, no.?
Maisi: ?A kdo tam zůstal z té šarvátky živý??
Mivít: ?Já a Orias.?
Maisi: ?To je všechno? Počkej ty jsi mi ještě říkala před tím rozhovorem, že si Orias myslel, že byl zasaženej kouzlem spánku.?
Mivít: ?Orias si myslel, že je zasaženej kouzlem spánku, a tak tam značnou část bitvy hybernoval. Nicméně se posléze ukázalo, že to kouzlo neplatí. Pak zase ožil a zaskočil některé nepřátele a nás tím potěšil.?
Maisi: ?To je skvělý. Jak se ti ta bitva líbila jako celek? Jak bys to hodnotila??
Mivít: ?Vcelku to teda bylo maso. Krve jsme si užili. Paráda.?

*Jen tak mimochodem, při výrobě tohoto rozhovoru se paní Mivít zmínila o tom, že by chtěla být v příštím životě bojovník. No, uvidíme.

Ano, tato výpověď je skutečně velmi subjektivní a sugestivní?. No každopádně, když ustala ta první vlna nadšení, kdy každý každému vykládá, jak to vlastně bylo, zjistili jsme, že nemáme s sebou nic k jídlu. Zatímco jsme dávali dohromady zásobovací oddíl, těžce ranění (slengově jim říkáme mtrvoly) dostali výjimku. Nemuseli ležet až do půlnoci na místě svého skonu, protože by to pro hru bylo velice nepraktické. Poskládali se do výklenku před tunelem, kde upadli na hodinu do nehybného kómatu. Celkem těchto nešťastníků, kteří obětovali jeden ze svých životů pro dobytí Fuinbaru, bylo sedm (pan Glain, pan Adalgrim, paní Gudrun, Welliar, Riland, Halgar a Gror).

Vybrala jsem od pana Glaina a Rilanda klíčky jejich vozů a spolu s panem Oriasem, Mablungem a Galdorem jsme vyrazili k našim kočárům. Tam jsme pobrali všelijaké zásoby, láhve, kotlíky a léčivé byliny. Cestou zpátky jsem chtěla ještě dokoupit nějakou vodu. Zastavila jsem tedy v jedné krčmě. Barmanky mi však sdělily, že mi mohou prodat maximálně tak půl litříku bublinek. Šla jsem to tedy zkusit ke Grobiánovi. Kluci si zatím sedli pod deštník u první krčmy. Grobiánův lokál byl plný obědvajících barbarů a jiné sběře. Odvážila jsem se a vstoupila. Nekoupila jsem však nic. Grobián mě nevlídným a totálně přehlíživým způsobem poslal do krámu. Kdybych věděla, kde v těch končinách nějaký krám je, určitě bych ho neobtěžovala svou přítomností. Nechala jsem tedy za sebou pach obědů a směsici zvuků, které vyluzovala zdejší nevděčná lůza, a šla si koupit bublinky k první krčmě. Na dotaz kluků: ?Tak co , máš vodu?? jsem jen naštvaně zahrozila směrem ke Grobiánovi. Ostatně ani pingl z první krčmy se nezachoval k tardorským vojákům pohostinně. Když se kluci chtěli schovat pod deštník před začínající přeháňkou, přišel a stáhnul deštníky. Mor a choleru na ty vyžírky. Člověk jim tady nastoluje cardolanský pořádek a oni se jen pachtí za tržbami od těch jižanskejch lapků a přivandrovalců.

Odpoledne jsme užívali odpočinku, jídla a ohně. Mezitím se někteří z nás rozprchli prohledat pevnost Fuinbar. Poddaný Glinel našel v jedné z místností starý svitek, který tam zůstal po původní pohraniční stráži. Kdysi tyto oddíly putovaly od pevnosti k pevnosti a zanechávaly si vzkazy o dění v kraji. Začátečníci cechu kouzelnického se ihned pustili do jeho překladu. V listu z Fuinbaru stálo asi toto: jednak nějaká hlídka varovala před zkaženou vodou v potoce, někdo další upozorňoval na přemnožené vlky. Celkem banální zprávy. Něco významnějšího oznamoval až další vzkaz. Cardolanská stráž našla nějaký kouzelný Eresundar východním směrem od Fuinbaru. Poslední záznam obsahoval zprávu o boji s jižními nájezdníky a o tom, že Fuinbar byl sice ubráněn, ale vážně poškozen. A z toho důvodu pohraniční stráž převezla zdejší archiv do pevnosti Urthank. To už stálo za pozornost. Něco kouzelného a nějaký archiv. Skupiny si tahaly slámku, kdo zůstane na Fuinbaru, kdo půjde hledat Eresundar a kdo podá hlášení do Urthanku. Měla jsem tu čest být ve skupině mága Oriase. Ten pro nás vylosoval Urthank. Kromě mne patřili do oddílu paní Gilwen, Riland, Mablung, Glinel a Welliar. Průvodcovství se ujala paní Nildorwen tvrdíce něco o příjemné procházce Tauredhilským krajem. Vyrazili jsme z Fuinbaru asi po třetí hodině. Cestou jsme se opět stavili u našich kočárů. Vedeni napůl intuicí, napůl mapou a tak trochu i paní Nildorwen jsme odbočili na hraničářskou stezku. Zavedla nás k jakémusi shluku obrovských šedých balvanů, v nichž byla vytesána místnost. Tu jsme prohlédli a vyrazili jsme po dvojitých schodech skalní spárou mezi pískovcovými bloky. Cestou nahoru jsme narazili na další umělou jeskyni. Paní Gilwen se vydala na obhlídku okolí.

Nepříliš ozbrojeni jsme se vydrápali na horní vyhlídku. Nikde nikdo. Najednou se na nás divoce vyřítila jakási postava se záplavou zlatých vlasů. Křičela: ?Zpátky! Co tu děláte?! Co jste zač?? Zároveň po nás vystřelila jeden šíp. V pudu sebezáchovy jsem zařvala: ?Nestřílet!! Nestřílet!! Jsme přátelé!? To zabralo, osoba se zarazila a podezíravě se nás vyptávala, kdo jsme. My jsme zase opatrně odpovídali. ?Ne, ne, nejsme cardolanští. Nejsme nepřátelé. Jsme z Tardoru. No spojenci s Cardolanem, vlastně ani? Teda jó, to jsme právě my, dobyli jsme tu pevnost. No, jak se jmenuje?.. No kdysi tam býval můstek a tak. No Fuinbar, to je ono. Aha tak tady to je ten Urthang a ty tu hlídkuješ.? Pak si strážce začal stěžovat na vyskoké ztráty při dobývání Urthanku.

? Někdo nedodržel naplánovaný čas společného útoku. Boje tu byly tvrdé a ztráty vysoké. Po dobytí Urthanku vyjel náš kapitán pronásledovat se zbylými vojáky prchající nepřátele. Já jsem tu zůstal jako stráž. Všem našim oddílům se naštěstí podařilo vybojovat zpátky hraniční pevnosti. Už tu byli poslové ze všech pevností, vy jste ale poslední. Jak říkám, mrtvých bylo hodně. Vypadá to, jakoby někdo zaútočil mnohem později, než jak bylo domluveno. Nebyli jste to náhodou vy?!? Že bychom se hned k něčemu takovému chtěli přiznat, tak to ne. Stejně to z nás nakonec postupně vylezlo. Ale abychom nerozmazávali něčí vysoké ztráty (jakobychom je taky neutrpěli), tak jsme se raději začali vyptávat na archiv.

?Archiv tu byl. Po dobytí pevnosti poslal kapitán několik mužů s archivem do vnitrozemí, aby ho předali do patřičných rukou. Zůstal nám tu akorát jeden svitek, se kterým jsme si nedokázali poradit. Je napsaný podivným způsobem. Nikdo z nás ho nedokázal vyluštit.?
?Půjč nám ho, my bychom si s ním dokázali poradit. Opravdu, určitě.? Za chvíli si kouzelníci prohlíželi onen svitek a louskali první řádky. Voják odešel hlídat jejich koně. Místo něho se objevila paní Nildorwen, která se před chvílí někam ztratila. Stále nám však chyběla paní Gilwen, která patrně doposud někde obhlížela okolí. Jelikož se rozpršelo, schovali jsme se pod skalní převis nad schody na vyhlídku. Ještě jsme se s paní Nildorwen rozběhli hledat paní Gilwen. Ta lehce bloudila dole pod skálou. ?Mně se zdála ta štěrbina nahoru taková úzká, že jsem si říkala, tudy přece nešli. Pak jsem uviděla paní Nildorwen, jak se převlíká. Říkala něco o toaleťáku, tak jsem tedy zmizela.? No, však my víme.

Pršelo dost a dlouho. Seděli jsme pod převisem u horní jeskyně a snažili se přijít záhadnému svitku na kloub. Mágům se však nedařilo a ani naše dobře míněné rady a nápady nepadaly na úrodnou půdu. Byla nám zima a luštění trvalo kromobyčejně dlouho, takže nás paní Nildorwen začala nenápadně postrkovat. Pan Orias s Welliarem se tedy odhodlali k prosté metodě a postupně posunovali písmena v abecedě dopředu. Mezitím pršet zase přestalo a celí prokřehlí jsme vylezli zpátky nahoru. Kdo neluštil, ten trénoval mečování. Konečně mágové odhalili šifru a pustili se do zdlouhavého překladu. Na vyhlídku pak přišla skupinka nechutně drzých děcek. Když prošmějdila skálu, posadila se na druhou část plošiny jako v kině a dívala se, jak kluci trénují. Zkoušeli jsme za to od nich vybírat alespoň meďák, ovšem bez úspěchu.
Čas již notně pokročil, když nám pan Orias konečně přečetl obsah svitku. Jakýsi Farin, mistr magie, psal veliteli Fuinbaru o léku zvaném Ithildin. Ten měl působiti proti nemoci, jíž se nakazili vojáci z pevnosti, když si prohlíželi Eresundar. Ze svitku vyplynulo též, že Eresundar není věc, ale jakási místnost. Farin našel několik nádob s Ithildinem v bývalých kovárnách Eldar v Nandmothu pod pevností Urthang nedaleko potoka. Vzpomněli jsme si na naše druhy, kteří šli také do Eresundaru. Nenajdeme-li Ithildin, patrně zhynou na nějakou bídnou nemoc. Zavolali jsme vojáka, abychom vyzjistili něco více o té kovárně. Ten se však, mrzák stará, zdráhal, neboť mu z mysli stále nešla dnešní krvavá lázeň, která nemusela být tolik krvavá, kdybychom zaútočili dle plánu. Naštěstí jsem měla ve svých zásobách křehké oplatky v lembasu (čili Miňonky), které posloužily jako vhodný úplatek.

Dle vojákova popisu se místnost s lékem měla nacházet nedaleko pod pevností Urthank a až k jejímu prahu měla dosahovat jakási vodní hladina. Večer se přiblížil, a tak jsme kvapem sešli zpět na pevnou cestu a vydali se po ní. Po pravici tekl potok, který se posléze vléval do podlouhlého rybníka. My jsme však hleděli vlevo, kde tmavnul les a občas se objevily i menší skály. Ale nikde žádný výrazný otvor do skály a žádná k němu sahající voda. Stále les. Skautský tábor. Louka. ?Nedaleko pod pevností Urthank? se změnilo v ?docela daleko od pevnosti Urthank?. Pan Orias a já váháme, paní Nildorwen kráčí neochvějně dál. Olšové a kdovíjaké houští. Máme to ? vodní hladina a za ní místnosti vytesané do skal. Spustili jsme se z tvrdé cesty po vlhké pěšince do olšin. Rozeběhli jsme se podél skalní stěny, rybník olizoval naše boty. Temné místnosti, jež sloužily Eldar kdysi jako kovárny, zely prázdnotou tvořenou loňským listím a občas i špinavou vodou. Uslyšeli jsme Rilanda a Glinela. V předposlední místnosti našli kovovou nádobku s lékem. Byla volně položená na římse na konci kovárny. Mezi římsou a vchodem temně mlčela páchnoucí voda. Pod hladinou se rýsovala kluzká kláda a pod kládou nevábná vrstva kalu. Riland se rozhodl, že pro Ithildin dojde. Jenže též horlivý Glinel si mezitím šikovně nabral do bot, takže šel on. Bosý balancoval na ponořené kládě, aby se uchránil alespoň od toho bahna. Za chvíli byl zpět. Obdivovali jsme kovovou válcovitou nádobku s umnými rytinami. Neodolali jsme a nahlédli dovnitř. Byla zpoloviny naplněna kovovým tmavě šedým práškem.

Naše úkoly byly splněny, a tak nastal čas k návratu. Jen u skautského tábora jsme počkali, až si děti umyjí v potoce ešusy, aby si mohl Glinel opláchnout nohy a zbavit je tak nepříjemného zápachu. Na zpáteční cestě jsme se těšili, že si sedneme do nějaké přívětivé krčmy. Měli však zavřeno. Vyslali jsme tedy Rilanda pro kočár a usadili se ve formanské budce. Zatím se rozpršelo. Dlouhou chvíli jsme si krátili pojídáním lembasu a naslouchali jsme veselému vyprávění paní Gilwen.

Navečer jsme se kočáry přesunuli na nové stanoviště, které bylo podstatně blíž Fuinbaru. Už padal soumrak, když jsme vlhkým lesem nesli své vaky do pevnosti. Tam jsme se ubytovali, a pak jsme se shromáždili v jedné místnosti, abychom si povyprávěli své zážitky. Skupina, jež šla hledat Eresundar, se očividně cítila špatně. Paní Mivít unaveným hlasem ztěžka vyprávěla o dobrodružstvích, která zažili. Nakonec došla řada na pana Oriase. Stručně, leč bodrým hlasem poreferoval o naší anabázi a vytasil se s lékem. Nádobka byla vržena do davu, aby kolovala. Nakažení vojáci mnuli prášek v dlaních a potírali si jím obličej. Ithildin, zázrak elfského lékařství, účinkoval neobyčejně rychle. Následovalo hodnocení celého dne a hrdinných skutků. Při ceremonii jsme povstali krčíce se pod nízkým stropem a zárověň natahujíce krky, abychom viděli, co se bude dít. Král Pif držel řeč o tom, že k udělení rytířských ostruh je potřeba nejméně tří dnů, během kterých adept koná hrdinské činy, přesto je však potřeba občas učinit vyjímku. Začali jsme tušit, kam se to asi stočí a srdce některých nováčků se možná zachvěla radostným očekáváním. Tou světlou vyjímkou se stal Glinel, jenž byl toho dne pasován na rytíře za své rytířské chování během tažení a za vynesení nádobky s Ithildinem. Po ceremonii se našla ještě chvilka pro víno a zpěv. Jelikož však byla nesnesitelná klendra, většina z nás se odebrala do svých spacáků.

Ráno nás probudilo slunce. Postupně jsme se ještě rozespalí shormažďovali venku. Pan Důthoron tam rozvíjel jakousi teorii o tom, že mít ženu, která možná udělá nějakou snídani, je menší zlo, než nemít žádnou ženu. Pak se objevila i paní Nildorwen a poslala pana Důthorona udělat snídani ?.. Tak jsme tedy snídali, balili, a šermovali železňáky, a když byl Fuinbar připraven k předání do cardolanských rukou, naposled jsme se shromáždili. Stáli jsme v šišatém kruhu kolem vyhaslého ohniště a král spolu s královskou radou hodnotili naše tažení. Pif ocenil kromě starých bardů i nováčky, kteří úspěšně zapadli do kolektivu tardorských rytířů. Taky se říkaly i další věci, např. že se ještě sejdeme a to třeba na rožnění prasete a tak podobně. No jo, to už byl ale konec vojenské akce na jižní cardolanské hranici. Jako první jsme se na svá panství odebrali já, Riland a paní Mivít. Ostatní ještě do odpoledne zůstali, balili, snídali a šermovali železňáky.

verze 31. 7. 2000 ? Maisi z Brtníku
zapracovány poznámky pana Důthorona a paní Nildorven