Tardor

Rok 1173 třetího slunečního věku nadešel a vše nasvědčovalo tomu, že o dobrý rok půjde. Panství tardorská vzkvétala, pole zlátla, v lesích hojnost zvěře veliká, a mír nad celým královstvím zavládl. Od napadení Hangondu zlovolným Landrim rytíři žádným hrozbám čelit nemuseli, a klid rozhostil se v našich srdcích.

V polovině cervethu dorazil na Annaost posel a listinu s pečetí královskou přivážel. Pln obav svitek jsem přečetl, a starosti mě opustily, neboť král brannou hotovost nesvolával, nýbrž pozvání na hostinu u příležitosti jmenování kněžny Dór Dínen rozesílal. Svěřil jsem tedy svůj hrad do rukou správce a 24. cervethu zamířil jsem s nepočetnou družinou ku hraničářské základně v Dór Dínen. Na křižovatce cest nedaleko města Lalme setkal jsem se s družinami pana Wessiho, pana Welliara, paní Alii a s mladým hraničářem Egonem, který teprve nedávno do služeb krále vstoupil, a společně jsme v cestě pokračovali. Navečer jsme na místo dorazili, a zanedlouho téměř všichni rytíři tardorští sešli se, jen pan Adalgrim, paní Gilwen a pan Gror omluvili se.

Během ceremonie předstoupila před nás nově jmenovaná kněžna Dór Dínen paní Aeliner, přivítala nás a o vojenskou pomoc v posledních temných záležitostech nás požádala. Obestoupil nás temný stín, neboť vzpomínka na Thaurutha byla v srdcích tardorských ještě příliš živá, kněžna však k prostřené tabuli nás zvala, a tak na veselejší záležitosti myslet jsme začali. Kéž bychom byli opatrnější! Nedlouho poté, co král Pif k přípitku vyzval a své číše jsme vyprázdnili a umění kuchařů náležitě ocenili, padla na nás mrákota a všichni rytíři propadli se do tmy…

Procitl jsem uprostřed noci na neznámém místě, zmatený a zesláblý. Uložil jsem se ke spánku a vyčkal jsem rána, neboť bloudit bez pochodně temným lesem by nikam nevedlo. Společně s Anarem vstal jsem i já. Stále jsem se v plné síle necítil, další vyčkávání by však nemělo smysl. Ke svému překvapení našel jsem u sebe svíci, odtrženou část svitku, a hlavně svitek s mapou a podivnými rozkazy – dle mapy měl jsem vyhledat jakousi chodbu v podzemním korytu řeky, tam cosi v plátně zabalené uložit, pak svitky spálit a zemřít. Ač příliš svitku jsem nerozuměl a zemřít nechtělo se mi, rozhodl jsem se podzemní řeku vyhledat a celou záhadu rozluštit. S pomocí své hraničářské střelky určil jsem polední směr a rychle polohu svou v mapě objevil, a než dvě hodiny uběhly, stál jsem na místě, kde skutečně řeka pod skalou mizela. Následoval jsem tedy vodu pod zem, suchou chodbu z ní odbočující objevil jsem a na jejím konci ke svému překvapení nalezl jsem pod kamením zvláštní runami popsanou kostku, v plátně zabalenou. Rozhodl jsem se ji vzít k sobě. Další průzkum chodby pak ještě stařičký svitek odhalil, který ke „štěstí v pohřebních světnicích u vsi západní“ odkazoval. Opustil jsem nehostinné podzemí, kde jsem místo odpovědí jen další otázky nalezl, a přemýšlel, kam nyní vydat se.

Rozhodl jsem se okolí vesnice Aldaluin prohledat, neboť západním směrem ležela, tam jsem však ani po dlouhém hledání žádných pohřebních světnic neobjevil. Odložil jsem tedy hledání „štěstí“ na dobu pozdější a po dlouhém studování svitku zvolil jsem cestu na sever, ke hradu jménem Oretur. Tam jsem se dle svitku měl s druhy rozloučit, ač jsem si nevybavoval, že bych kdy tyto končiny navštívil, byla to však jediná stopa. Šel jsem dlouho a spalující horko mě trápilo, naštěstí zanedlouho krčmu jsem objevil, kde jsem pojedl a lahodným mokem hrdlo svlažil. Nedaleko od krčmy jsem pak své radosti spatřil pana Galdora a pana Glinela, kteří se skutečně na hradě Oretur setkali a nyní dle svých map místa určená hledali. Toto setkání energii mi dodalo a netrvalo dlouho a pod hradem jsem stál. Nahoře setkal jsem se pak s paní Mivít a panem Formwestem, objevil se i pan Gildor, který však na jiný hrad směřoval. Zanedlouho vrátili se pak pan Galdor a pan Glinel, kteří také runové kostky objevili, a nakonec i pan Mablung na Oretur došel. Zde jsme části roztrhaného svitku poskládali a z něho dozvěděli jsme se, že na hrad Rómen Dór naše kroky vést by měly. Protože paní Mivít na místo určené mapou toho dne nedorazila, rozhodli jsme se, že se jižně ku vsi Velroth vydáme, kde noc strávíme a ráno pak paní Mivít kostku vyhledá. Když jsme po cestě západně od místa, kde má kostka uložena byla, procházeli, objevil jsem ku své radosti několik kobek do skály vytesaných, takových, na které odkazoval starý svitek z chodby. A skutečně, po krátkém hledání našel jsem v jedné z kobek mocný artefakt, který nyní před smrtí zachránit mě může. Zanedlouho jsme pak za vsí Velroth ulehli ku spánku. Ráno se paní Mivít do nedaleké jeskyně vydala a svou kostku vynesla, a naše skupina ku hradu Rómen Dór zamířila.

Po cestě déšť nás zastihl, a proto služeb rudohlavého barbara jsme využili a on nás svým kočárem na stanici formanských povozů dopravil. Později do formanského povozu k naší radosti i zbytek rytířů nastoupil, a tak před hradem v plném počtu jsme stanuli. Muži z posádky velmi se divili, když viděli nás živé, na jednání však nepřistoupili a hotovili se k obraně. Vzali jsme tedy hrad útokem a po nedlouhém boji dobyli jej. Jednoho z ozbrojenců naši mágové zeleným spánkem zasáhli, a tedy po skončení bojů vyslechnout jsme jej mohli. Ukázalo se, že slouží Aeliner, která všechny naše útrapy na svědomí má. Pak k našemu překvapení dva elfové z lesního stínu vystoupili a vědět chtěli, kdo jsme. Sami pak nám řekli, že po skupině ozbrojenců pátrají, která mocný artefakt Lathiomir elfům ukradla, a že s čarodějkou Mornou nedaleko hradu Gorlad bojovali a těžce ji zranili. Když jsme elfům jednu z námi nalezených runových kostek elfům ukázali, ukryli tváře v dlaních. Pochopili jsme, že kusy jejich artefaktu držíme. Elfové pak rozzlobili se a pohrozili, že pokud celý artefakt do pěti dnů jim nepředáme, do Tardoru a přilehlých zemí vtrhnou a nikoho litovat nebudou. Ač situaci vysvětlit jsme se snažili, elfové neoblomní byli, své varování zopakovali a pak opět v lese se ztratili. Navrátili jsme se na hraničářskou základnu, kde dříve hostina se konala, abychom další postup rozmysleli.

Poradili jsme se a k závěru jsme došli, že proradná Aeliner a čarodějka Morna, o níž elfové hovořili, jednou a touž osobou jest, a že tedy na hradě Gorlad vyhledat se jí pokusíme. Když vojsko tardorské ku hradu se přiblížilo, poznali jsme, že posádka je silná, snažili jsme se tedy vyjednávat, ale vysmáli se nám. Rozhodli jsme se tedy zaútočit. Boj to byl dlouhý a krutý, čelit museli jsme několika mágům, kteří zcela neznámá kouzla používali, a společně s lučištníky dlouho úzkou přístupovou cestu ku hradu drželi. U druhé palisády pan Gildor těžce zraněn byl, když podlehl kouzlu vůle a proti králi Pifovi se obrátil, a při pronásledování ozbrojenců pod hradem utrpěly těžká zranění paní Gudrun a paní Nifredil. Když obránci již jen hradní baštu drželi a v posledním zoufalém protiútoku z boje vyřadili odvážného pana Galdora, král k útoku zavelel a my hrad konečně dobyli. Nahoře jsme k našemu překvapení mrtvou Aeliner, deník a mnoho svitků z archivu cardolanského objevili. Pod hradem jsme pak deník i svitky přečetli a mnohé nám objasněno bylo – Aeliner královské pečetidlo tardorské získat se pokoušela, aby do archivu Cardolanu pronikla, a proto na Hangond Landriho poslala. Když toto jí nevyšlo, přímo cardolanského archiváře obloudila, aby se k zápisům o sestavení Lathiomiru dostala, neboť že artefakt rozložený bude očekávala. Aby tardorským se pomstila, jejich zotročení pomocí nápoje vůle naplánovala, a za účelem tímto právoplatného knížete Dór Dínen zabila a na jeho místo usedla. Když její ozbrojenci ale Lathiomir již složený od elfů přinesli, rytíře Tardoru jen k ukrytí jeho částí využila. Potyčka s elfy a její zranění však její plány dovést do konce znemožnilo.

Naděje na záchranu nám svitla, neboť dvanáct záznamů z cardolanského archivu o hledání swethmai, slov k sestavení Lathiomiru vedoucích, hovořilo. Svitky řádně jsme pročetli a protože vždy tři slova nedaleko sebe se nacházela, čtyři skupiny jsme sestavili. Ráno pak jsme na cestu vyrazili.

Naše skupina, jež ze mne, pana Grora, pana Wessiho, paní Mivít a jejího bojového psa a z pana Mellona sestávala, za úkol slova jižně a jihozápadně od města Lalme vyhledat měla. První swethmai ukryto mělo být v lesní rokli, kde ve starém táboře Eldar znaky mocností ku slovu zavést nás měly. Rokli po krátkém hledání objevili jsme a v místech nad vodopádem skutečně světnice ve skále vytesané nacházely se. V jedné ze světnic jsme pak svitek ve skalní štěrbině nad znamením vzduchu našli, první část slova tím jsme získali a poznali také, co hledat máme. Nalezení znamení vody na skále nad potokem a znamení země ve druhé ze světnic pak již otázkou chvíle bylo, svitek země a druhou část slova tak snadno jsme získali. Svitek vody však dlouho v bahnitém dně potoka před námi se ukrýval, však společně s paní Mivít vytrvali jsme a i třetí část slova na svitku nakonec jsme v ruce drželi. Ve starém komíně pak pan Wessi a paní Mivít objevili i nedokončené znamení ohně, svitek však chyběl, Eldar jej zřejmě již ve spěchu ukrýt nestačili. Slovo „Deldúwa“ jsme tedy měli, však dvě poslední písmena chyběla nám.

Poté kroky naše vedly na jih a dále směrem východním podél rybníků až k osadě, kde v nedalekém lese kdysi na starém hrádku bitva Eldar se skřety proběhla. Během bitvy mocné kouzlo Eldar vypustili, a tak každý, kdo na hrad vstoupí, okamžitě na čtvrtinu dne oslepne. Na hrádek však jsme potřebovali, a tak riskovat jsme museli. Jelikož večer se blížil, rozhodli jsme se na hrad vyjít, po hmatu swethmai najít a pak ke spánku se uložit, aby do rána slepota pominula. Pan Gror s panem Mellonem pod hradem hlídali a já, paní Mivít a pan Wessi opatrně k hradu se přiblížili. Sotva jsme do jeho zdí vstoupili, temnota nás obestřela, my však poslepu dostali se až do věže a tam hmatem snažili se slovo objevit. Štěstí nám přálo, neboť zanedlouho nahmatal jsem runu „U“, do stěny vytesanou. Pod našimi prsty tak runový nápis vyvstal, a to slovo „Aelinuial“ znělo. Opustili jsme hrad a ke spánku se uložili.

Sotva druhý den Anar povstal, vydali jsme se směrem jižním, kde v hlubokém údolí v podzemí staré tvrze kdysi jeden z Noldor žil, a kde klíč k nákresu ze svitku objevit jsme chtěli. Údolí klidné a liduprázdné se zdálo, když jsme však na mýtinu nedaleko hledané tvrze přišli, uviděli jsme dva sténající bojovníky, které prý lapkové přepadli. Když jsme se však přiblížili, oba na nás zaútočili a z křoví další dva lapkové vyskočili. Nenechali jsme se však zaskočit, tři z nich jsme pobili a posledního pan Mellon odvážně zalehl. Lapka byl spoután a my se jej vyslýchat jali, on však zatvrzele mlčel, a proto nuceni jsme byli přistoupit k vykonání práva útrpného. Protože ale blábolil jen samé nesmysly, propuštěn byl. Nyní si pocestné přepadávat asi dvakrát rozmyslí… Po této události k tvrzi jsme vystoupali a nalezli vchod do podzemí, kde se k našemu zděšení dva kostlivci ze země zvedli a na nás zaútočili. Protože paní Mivít neměla připraveny ohnivé blesky, poměrně dlouho nám trvalo, než se oba rozpadli na hromádku kostí, žádný z rytířů však vážněji zraněn nebyl. Po vítězném boji podzemní síň jsme prozkoumali a na jedné ze stěn objevili obrazec podobný obrazci na svitku, jen místo run kolem kruhu čísla byla. Překreslili jsme tedy obrazec a vydali se zpět na mýtinu pod tvrzí, abychom poslední swethmai z obrazců získali. Po spojení obou obrazců získali jsme osm run, protože ale předchozí swethmai mělo run devět, ještě jednou jsme se vydali podzemí prozkoumat. A skutečně, ve středu obrazce nalezli jsme runu devátou a poslední slovo tak získali, a to slovo „Helcaraxe“ znělo. Tímto své úkoly jsme splnili a zpět na hraničářskou základnu v Dór Dínen jsme zamířili.

Protože únava se na všech podepsala, ponechali jsme poradu na ráno a všichni rytíři ke spánku ulehli. Dalšího dne sešli jsme se a svá putování popsali a nalezené swethmai předložili. Protože zdálo se, že nyní již vše potřebné ke složení Lathiomiru máme, pokoušeli jsme se artefakt zcelit. Po přepsání run z kostek a dlouhém sestavování swethmai jsme však usoudili, že dvě z kostek stále chybí a že je patrně sama Aeliner ukryla, což i zápisy v jejím deníku potvrzovaly. Vyzbrojili jsme se tedy a vydali se k hradu Eregond, kde Aeliner před svou smrtí sídlila. Když jsme stanuli před branou hradu, beznaděj nás přepadla, neboť na hradbách několik velkých kostlivců postávalo, mezi nimi se dva mocné přízraky proplétaly… a přímo pod věží duch Aeliner se vznášel! Na poslední řádky z jejího deníku jsme vzpomněli, kdy slibuje, že náš svět neopustí, dokud nám se nepomstí…

Na zoufalství však již bylo pozdě, když se hradní brána rozlétla a kostlivci i přízraky se na nás vrhli. Snažili jsme se bránit, ale již v prvních fázích bitvy pan Orias zasažen byl zeleným spánkem, panu Galdorovi mysl ochromil magický strach a paní Mivít u brány kostlivci u brány odřízli a do bezvědomí ubili… Nedlouho nato podobný osud Egona a paní Maisi potkal, a zbylí rytíři také zle posekáni byli, a z kostlivců nepadl ani jeden. Zdálo se, že vše je ztraceno, když pod hradem zazněla trubka a po cestě početná družina bojovníků a mágů přicházela, všichni v barvách Cardolanu, a v jejich středu sám Calimendil, král Cardolanu! Pozdravili jsme jej, rychle situaci vysvětlili a o pomoc požádali. Mocní jsou cardolanští mágové, přesné jsou šípy jejích hraničářů a silné meče bojovníků! Však rytíři Tardoru za nimi nezaostávali ani v nejmenším, a když nám nová naděje svitla, jak draci jsme se bili, a všechny kostlivce za pár okamžiků na hlavu jsme porazili. Duchové sice unikli do věže, ale ani tam dlouho spojeným silám Tardoru a Cardolanu odolávat nedokázali, a nad krajem se táhlý výkřik rozlétl, jak Aeliner konečně tento svět opustila. V posledních paprscích zapadajícího slunce do prohledávání věže jsme se dali a než tma padla, pan Glinel a paní Mivít každý po jedné runové kostce objevili. Zajásali jsme, sestoupili z Eregondu a celá družina Tardoru i Cardolanu vydala se zpět na hraničářskou základnu. Cestou jsme ještě na smluveném místě vzkaz elfům zanechali.

Se všemi sedmi a dvaceti runovými kostkami a za pomoci dvanácti mocných swethmai již sestavení Lathiomiru snadnou záležitostí se ukázalo, a nedlouho poté, co poslední z kostek na své místo zapadla, vystoupili z lesa elfové. Král Pif k nim promluvil, a výměnou za sestavený artefakt přátelství elfů si vyžádal. Pak na králův pokyn Lathiomir jsem jim předal a Prvorození zpět do lesa odešli. Nebezpečí bylo zažehnáno.

Ráno pak král Calimendil a král Pif vyhlásili rytířský turnaj o ceny, mnohá klání proběhla, rytíři vyznamenat se mohli, a odměny za zásluhy uděleny byly. Můj erb obohacen byl o přilbici s klenotem pravé černé ruky a v lukostřeleckém turnaji magický prsten z pokladnice Cardolanu vyhrál jsem, důležitější však skutek cardolanského krále Calimendila byl, když krále Tardoru pana Pifa z Ceberu novým knížetem Dór Dínen ustavil, a přátelství mezi oběma říšemi tak upevnil. A protože skutky hrdinské oslavit a opěvovat si zaslouží, k prostřené tabuli jsme usedli a na velké činy připili. Ať žije král!

Pro časy budoucí dne druhého měsíce urui roku 1173 třetího slunečního věku vlastní rukou zapsal:

pan Halgar z Annaostu, pán Formenu a Hereia, mistr hraničář