Tardor

Po stovkách let našeho nekonečného boje jednoho proti druhému konečně nastala změna! Lehký vánek zmáčený deštěm přinesl cizí pach. Však nebyl to pach žádného lesního tvora. Byl to pach tak dobře známý ? pach člověka. A již se objevili. Bylo jich pět (technicky pan Galdor, pan Ingwë, pan Orias, pan Rolan a paní Maisi). Postupují opatrně kol planiny rozprostírající se u svatyně, k níž jsme vázáni magickou silou. V okamžik ten zapomínáme s bratrem na staletí trvající vzájemnou nenávist a spojujeme síly své i našich služebníků proti těm, kdo by nám náš poklad chtěli vzít. Po kolikáté již? Po sté? Po tisící? Jest to nepodstatné, ať to bylo kolikrát, znovu vetřelce zaženeme a jejich masem ukojíme svůj věčný hlad. Na chvíli, než přijdou nové věky vzájemné nenávisti a boje, dokud jeden z nás nepoleví a ten druhý nezíská vše.

Však dnešního dne je vše jaksi jinak. Cítím to v mlhovině mého těla. Cítím jejich sílu. Cítím jejich odhodlání. A cítím jejich moc. Jsou větší, než se zdálo. To nejsou prostí vesničané ani obyčejní šlechtici. Zřím do jejich očí. Ano, dnešní den bude jiný. Neboť oni patří k lidu Západu, k Důnadanům. Nařizuji svým služebníkům, aby je zabili okamžitě po překročení magické hranice, jíž jsme vázáni. Však náhle jeden z nich, muž nezvykle zrzavých vousů s velmi vysokým a dlouhým čelem, mocným hlasem odříkává slova prastarého kouzla, jež jsme měli za věky zapomenutá. Síla těchto slov strhává mne i mého bratra do víru magie, unáší časem i prostorem a naše duše končí uzavřeny v truhlici, o níž tak dlouhý boj vedeme. Vidíme všechny poklady, pro něž se z bratrů stali nepřátelé na život a na smrt, ba i po smrti. Jsou tak blízko ? a tak vzdáleny. Pro oba z nás. Však svým duchovním zrakem stále vidím své i bratrovy kostlivé služebníky, kterak bojují s vetřelci. Řež je velká, rány mečem a sekerami zvoní do kouzel pronášených oním Zrzavým, krev proudem smáčí planinu a úštěpky kostí létají vzduchem. Ach, škoda, že zranění svých služebníků, jsa v truhlici uzavřen, léčiti nemohu. To by boj jinak vypadal.

Náhle jeden z útočících, na hrozné rány mu zasazované nedbaje, proráží až k branám svatyně. Zde se v úzkém vchodu sráží s jedním ze služebníků mých, jenž v pádu hroznou ránu na hlavu mu zasadil. Však ani ta útočníka nezastavila. Vrhá se k truhlici. Vidím čtyři mocné zášlehy fireboltů, jež do zad mu posílá služebník můj. Pach spáleného masa šíří se svatyní, záda jeho na uhel ohněm strávena, však muž ten stále žije. Vskutku mocnými protivníky jsou Důnadané. Jiný by již dávno mrtev padl k zemi. Mocným trhem otvírá truhlici a obsah její, v rudém sametu zabalený, oknem vyhazuje ven. Však zároveň nás tím propouští z vězení našeho. Mocná rána mečem mým přeráží konečně muži vaz a on mrtev padá na podlahu. Však stále není konec. Své mlžné tělo rychle protahuji oknem a vidím vše, oč jsem s bratrem ta dlouhá léta vedl nekonečný boj. V pokladech nevyčíslitelné ceny se hrabe onen Zrzavý, jenž nás do truhlice kouzlem svým uvrhl. Má nenávist vzkypěla. Zjevuji se před ním. Vidím jeho oči, zářící jak oči malého dítěte, kterému vrátili nejmilejší hračku. Vidím nekonečnou radost a nadšení onoho muže. Čtu v jeho mysli. ?Máme to! Dokázali jsme to! Ó Valar, dokázali jsme to!? Nastal čas. Vypouštím kouzlo smrti. Černý oblak naráží do stříbrného tácu, jenž spočívá v mužově levici. Záře v jeho očích krutě pohasla, pohlédl do tváře pravdy. Posledním zbytkem sil vyřkl jakési zaklínadlo, snad prosbu k Valar, snad zvolání k osudu: ?To si snad děláš prdel, ne?? a sesul se mrtev na zelený pažit. Bratr můj mezitím spolu s kostlivými služebníky našimi zahnal zbytek vetřelců na ústup. Však věci z pokladu se jakousi neznámou silou navrátily do truhly do svatyně. Tedy čekají nás další eóny nekonečného boje.

Však co to? Důnadané se ještě nevzdávají a neprchají v dál, jak jsme předpokládali. Stojí v hloučku za hranicí a rokují. Což jim dva mrtví nestačí? Jeden z nich odkládá svou zbroj a kamsi odbíhá. Ostatní čekají. Ošetřují rány své. Pijí jakési lektvary. Jakýmsi řízením osudu se tělo muže, jenž ve svatyni došel konce svého, objevuje se v jejich středu. Všichni na něj soustředěně hledí. Náhle onen muž otvírá oči. On stále ještě žije!!! Sténá bolestí. Hned záda jeho pomazána mastí hojivou, lektvary mu do úst nality. Velká je moc Důnadanů. Muž po chvíli vstává a volá do boje. Však Zrzavý, jehož jsem kouzlem smrti skolil, ležeti zůstává, barva ztrácí se z lící jeho a posmrtná strnulost nabývá vlády nad jeho tělem. Běžec se vrací. Hloučkem probíhá vzrušená debata. A pak opět vyráží směrem k nám. Nevěřím! Což nemají rozum? Což se nepoučili dostatečně o naší moci a síle? Již opět došli k čáře hraniční. Žena ve zbroji v jejich středu chápe se jakéhosi svitku. Znovu zní mocná slova zaříkání a podruhé v jednom dni nás vír magie strhává do truhlice. Mí a bratrovi služebníci tvrdě odrážejí každý pokus o překročení magické čáry vymezující náš prostor. Neochotně si přiznávám, že Důnadané si získali můj obdiv. Za celá staletí jsme se nepotkali s bojovníky tak dobrými, tak zarputilými, tak pohrdajícími zraněními a smrtí. Jdou za svým cílem, tvrdě, neústupně, v jejich myslích je jak žulový kámen pevné odhodlání dosíci svého cíle. Teď na chvíli polevují ve svém náporu. Znovu pijí jakési lektvary, obvazují rány. Znovu vzrušená debata. Pak se odněkud objevuje křišťálový flakón nezvyklého tvaru. V něm čirá tekutina. Tekutinu tuto opatrně, tak, by ni kapka nazmar nepřišla, lijí do ztuhlých úst Zrzavcových. Co se děje? Voskově žluté tělo Zrzavcovo růžoví a zmítá se v křečích. Nakonec Zrzavý otevírá oči! Nemožné! Pověsti nelhaly! Oni mají živou vodu! Oživlý je však nejspíše sláb. Na mechu lesním leží a obtížně dýchá. Lijí mu do úst odvary. Muž vstává! A opět zní volání do boje! Má nenávist k nim mísí se s obdivem. Již pět hodin bitvy, zranění přeukrutná jsme jim způsobili a dva mrtvé připsali na seznam v síních Námových, jenž také Mandosem je zván. A oni zranění vyléčili, mrtvé své k životu zpět povolali a opět se zarputile ženou na zteč.

Vetřelci opět překračují čáru. Opět řinčí meče a sekery, zní bojový pokřik, výkřiky raněných, svistot desítek šípů, praskot kostí našich služebníků. Do bitevní vřavy ostře proniká mocný hlas Zrzavého, jenž firebolty vrhá proti našim služebníkům. Čtyři zasáhly jednoho z nich, pátý jen o vlas minul. Pak se i Zrzavý odvážně chápe meče a vrhá se do boje. Sleduji lítý boj. Jeden z útočníků je dokonce žena! Právě se bije s jedním z našich služebníků. Ač sama posekána a z četných hlubokých ran krvácející, stále se zručně bije a mocnými údery mečem krutě žebra mu odtíná. Leč zranění její vážná jsou a ona, stále se statečně bijíce, ustupuje k magické hranici. Již sotva na nohou stojí ztrátou krve oslabena. Náhle zády naráží na překážku. To bratrův náhrobek surově jí cestu k záchraně odřízl. Vidouce beznaděj situace své, spouští ruce podél těla a hrdě nastavuje hruď poslední ráně kostlivcově. Meč se noří mezi ňadra dmoucí se zrychleným dechem boje. Zář v očích pohasíná. Na okamžik duše má vzpomněla na léta, kdy jsem byl živ. Na okamžik lítost jsem pocítil. Ta ňadra měla těšit muže ve víru milostného tance, ne být cílem meče nemrtvého. Než lítost netrvá déle než oka mžiknutí. Nenávist a touha po krvi opět vrchu nabývá. Žel uzavřeni v truhlici nemůžeme rány služebníků svých léčiti, ni je po smrti znovu do služby povolati. A tak postupně, jeden po druhém, podléhají mocnému náporu. Poslední z nich padl právě před truhlicí, když jemu sekem mocným lebka od páteře oddělena byla.

Doufal jsem, že vetřelci truhlici ihned otevřou, nás tím osvobodí a my znovu služebníky své do boje povoláme a vetřelce pohubíme. Však nestalo se. Truhlice odnesena byla mimo okrsek svatyně a teprve poté otevřena. Já s bratrem sic byli jsme osvobozeni, však před svatyní jsme se ocitli. Bez truhlice s pokladem boj je již zbytečný. Odsouzeni jsme k věčnému bytí společnému, přičemž nenávist vzájemná hryže nás do morku kostí?

V roli ducha zaznamenal Welbloud