1167 - Sjednocení království » 25. 7. 1998

Takže jsem na tolkienovském Dungeons Livu. Včera jsem formanským vozem dojela do města Tiris (Varnsdorf), zbraně mi vzali přátelé kočárem. Do Tirisu jsem přijela asi v půl dvanáctý. Čekal tam na mě pan Důthoron. Poobědvali jsme v krčmě nevalné kvality a dali si kafe. Pan Důthoron pak odjel kočárem pro paní Nildorwen. Odpoledne se neslo ve znamení balení a nakládání. Všechny věci, naše zavazadla a většinu účastníků odvezl na obrovském nákladním voze otec bojovníka Brocara. Seděli jsme pod plachtou na poloprázdné korbě na židlích, pěkně to kodrcalo, když vůz tažený zřejmě několika statnými býky těžce supěl do příkrých kopců na panství Thoronhang. Pak jsme dorazili do malé vesničky ležící pod Tarlalmirem (Vysoké Lípy ? leží pod Šauštejnem). Za posledním domem, kde bydlí několik zbrojnošů, jsme postavili vojenské ležení (velký vojenský stan 6×12m). Do domu ke Kytce chodíme pro vodu a chodíme tam na velkou, (ale ještě jsem tam nebyla, leč mne to v brzké době nemine). Dál se odtud jde příkrou stezkou dolů po schodech k Dolskému mlýnu na Kamenici. Večer jsme se tedy zabydleli. Pak jsme nanosili dřevo, a po nějakém tom čekání a váhání se i poslední váhavci oblékli dle svých možností do Středozemských oděvů. Kočár mých přátel se stále ještě neobjevoval ? kde můžou být? U ohně nám Královská rada ve složení: pan Důthoron, paní Nildorwen, pan Formwest a paní Ilinwë, (do rady patří také nepřítomný pan Irwin), vyprávěla historii Tardoru. Noc byla temná, ale teplá a oheň občas vzplanul jasným plamenem, (když na něj náhodou někdo hodil hrst chrastí).

A tak jsme se dověděli o knížeti Estelenovi, prvním rádci posledního Arnorského krále, který získal pro své panství statut samostatného knížectví. Prokázal totiž velkou službu třem dědicům Arnorského trůnu. Tito tři bratři si dělali nárok na Arnor a jen díky rádci Estelenovi bylo zamezeno krveprolití občanské války a Arnor byl rozdělen na Arthedain, Cardolan a Rhudaur. Estelenův syn, Estelir vytvořil kouzelný meč a dosáhl toho, že Tardor byl povýšen na království. Tím zajistil jeho samostatnost i pro další generace. V kouzelném meči se ukrývá moc z jistého artefaktu, který jakýsi Estelenův předek kdysi získal. Další král pak nechal magicky spojit kouzelný meč s korunou. Poslední král zemřel bez potomků, královská rada Tardoru byla rozprášena a nastalo bezvládí. Dnes po 76 letech potomci členů Královské rady a jeden její původní člen nás povolali k důležitému úkolu. Díky svému úsilí získali meč a teď je třeba získat korunu a obnovit království. Prý je ukryta na Thoronghangu, druhém královském sídle. Thoronghang je ale obsazen nějakým loupeživým rytířem, který snad o koruně netuší. Musíme ji získat dřív než bude pozdě a nastolit tak pořádek v Tardoru. Kdo však bude králem to vědí jen Valar.

Když jsme se v historii naší země zorientovali zvedl se pan Důthoron, odešel na cestu a mával lampou. Na vrcholu kopce se objevily lampy přijíždějícího kočáru. Přijel Pif s Mivít a Gilwen a přivezli mé zbraně. Cestou zbloudili a jen přízeň Valar je dovedla na dohled našeho ohně. Pan Důthoron jim znovu vyprávěl o Středozemi a Tardoru, až z toho Gilwen měla hlavu jako škopek. Z jeho vyprávění jsem si to všechno konečně ujasnila a dověděla se další podrobnosti. Pak jsme šli spát. Ráno se nikdo nemohl vzbudit. V osm jsem vstala a šla se umýt ke Kamenné řece. Po snídani jsme se rozdělili do skupin a proběhlo školení cechů. Po poledni se rozpršelo (zmokla jsem).

Déšť naštěstí ustal. Někteří pokračovali ve školení a většina se učila šermu. Hraničáři se pod vedením pana Důthorona učili slaňovat. Pak jsme se shromáždili a pan Formwest nám sdělil, že u Kamenné řeky našel zraněného zvěda. Od něho se dověděl, že Irwin, který tajně hlídal hrad Thoronghang, byl zajat loupeživými rytíři. Po krátké debatě jsme se rozhodli, že za rozbřesku zaútočíme a Irwina vysvobodíme. Začali jsme se připravovat na bitvu a zintenzivnili jsme výcvik. Když nás omrzel šerm a meč ztěžkl v ruce, sešli jsme se u cvičné skalky (vysoké jen 3,5 m), kde se hraničáři učili v tajemným praktikám ? pohybu na laně. Než jsme se stačili něco přiučit, píchl Brocar (Valar ho ztrestej) mečem do vosího hnízda a byli jsme rozehnáni protivníkem, proti němuž naše meče nic nezmohli. Dva nebo tři lidé byli pobodáni. Když skončilo slaňování, každý se tak nějak navečeřel a mnozí si chystali váčky se zlatem, že si před bitvou naposledy užijí krčmy. Po společné fotce tak také učinili.

Protože neholduji vínu ani medovině, dala jsem přednost vodě. Sestupovala jsem po kamenných schodech úzkého kaňonu k říčce. Na vysokých skalních stěnách porostlých mechem klouzal stín. Večer s pomalu zapadajícím sluncem zlátl a s ním zlátla i zeleň vysoko nad mou hlavou. Mocné smrky se pnuly posvátně ke světlému nebi. Dole u říčky dvě poutnice sbíraly dřevo na oheň. Byl tam i Gildor a Brock. Než jsem došla k rozbořenému mlýnu, podívala jsem se kousek po proudu Kamenice. Skalnaté údolí je nádherné. Jen škoda, že je tam tolik turistů, a tak se člověk ani v klidu neumeje. Je večer. Chlad padá do polí a vzdálené kopce se potáhly chmurnou šedí. Komáři koušou a ze zahrady se ozývá smích vesničanů. Dnes půjdeme spát brzo, aby se naše zbraně mohly výhrůžně zablesknout v ranním rozbřesku. Nechť Valar stojí při nás!