1167 - Sjednocení království » 30. 7. 1998

Dopoledne jeli kouzelníci kočárem připravit magický obřad scelení Anna Astaldonu, který se bude konat dnes večer. Slavně dorazila také paní Ilinwö, která přivezla čtvrtý díl artefaktu. Po návratu kouzelníků jsme se všichni sešli u ohně. Kouzelníci prozkoumali části artefaktu přiložili je k sobě a užasle zjistili, že artefakt není celý! Naše snažení stále není u konce! Znovu jme si přehrávali v hlavě všechny informace. A věštba pravila: "? co čtyři pro svou zemi a pátý pro vodu hlubokou určeni byli? ? a třeba nemluvila o královské radě. A mágové knížeti Estelirovi radili: ?A části Anna Astaldon dej rozeslat do všech hlavních směrů a stran, každý v stranu opačnou, daleko od sebe?? Pan Mellon tedy spojil na mapě křížem čarami místa, kde byly části artefaktu nalezeny. Avšak v průsečíku nebyla žádná voda. Ale hrad Thoronghang se také nalézal přibližně uprostřed Tardoru a je na něm studna, snad ona skrývá ještě své tajemství? Času již je málo, neboť tato noc je vhodná ke scelení artefaktu a než nastane další taková uplyne mnoho vody a osud království bude zpečetěn.Byla tedy hned sestavena výprava převážně z hraničářů, která ve dvou kočárech odjela na Thoronhang. Ostatní zde celé odpoledne čekali a pan Formwest maloval na naše štíty získané erby.

Zápisky pana Důthorona o průzkumu studny na hradě Thoronhangu

Obtěžkáni několika lany, karabinami a všudypřítomnou zbrojí jsme stoupali od kočárů k hradu. Hrad byl pustý a pozůstatky z poslední bitvy pomalu zarůstaly do kopřiv. Hraničáři po krátké poradě rozhodli, že lano uchytí ke stromu na horní plošině hradu. Dvojice lan s tichým svistem prolétla studnou a odhodlané pohledy hraničářek se pomalu vytratily. Kdo půjde první? Nehodilo se aby člen královské rady sám se takovému nebezpečí vystavil a tak se zraky přítomných obrátili k Brutarovi. Touha po hrdinství a vize rytířských ostruh postupně zvítězily nad pudem sebezáchovy a ruce hraničářek hbitě obepnuly Brutara pevnými popruhy. Za chvíli již zmizel pod okrajem do skály vytesané studny. Jako velmistr hraničářů jsem jej následoval abych dohlédl na jeho zdárný návrat. Byl jsem asi v polovině, když se studnou rozlehl vítězný řev Brutarův: ?Máááám.? Cesta po laně vzhůru byla namáhavá a mnohokráte jsme museli odpočívat. Prastarou šňůrkou zavázaný balíček, který Brutar nesl nás však poháněl. Vítězoslavně jsme jej nahoře rozbalili a naše nadšení neznalo mezí, když na černém, lesklém povrchu zasvítily stříbrné runové znaky.

Z průzkumných důvodů poté postupně slanili do studny všichni hraničáři (paní Gudrun, paní Lailath, paní Gilwen) a na vlastní žádost také pan Pif z Ceberu. Nejdelší dobu strávila na dně studny statečná paní Nildorwen, kterou špatný vzduch, který tam vyvěrá téměř otrávil. Naštěstí její zkušenosti a vůle jsou veliké a z nebezpečí šťastně vyvázla. Ne nadarmo je velmistrem zvědů a členkou královské rady.

Protože scelení artefaktu by mělo proběhnout nedaleko Thoronhangu, vyslali jsme do tábora jen prázdný kočár a čekali jsme na ostatní pod hradem. V malé chaloupce jsme si vyprosili trochu jídla. (Původně nám hospodář nevěřil, ale když spatřil naše zlaťáky, začal být ochotnější).

Před večerem přijeli kouzelníci s mnoha věcmi. Naložili jsme truhlu s artefaktem a mnoho dalších věcí na naše bedra a krokem horských šerpů jsme vyrazili k vrcholu Minas Amman. Slunce se klonilo k západu a obzor růžověl. Dvě lana jsme zanechali na nejhorších úsecích cesty. Na vrcholu jsme chvíli odpočívali a pak se našim očím naskytla nádherná podívaná na západ slunce. Obrovský oranžový pomeranč se pomalu ukrýval za vzdálené Modré hory a světlo na obzoru se postupně měnilo z růžové přes červenou a krvavě rudou až po temně fialové odstíny začínající noci. Nad hlavami se postupně rozsvěcely hvězdy a kouzelníci měli plné ruce práce s přípravou obřadu. Jen členové královské rady směli stát na vrcholu a pozorovat je.

Asi hodinu poté co měla dorazit poslední část ?tardorských věrných? vedená panem Formwestem jsme znejistěli. Události posledních dnů dávaly tušit, že se mohlo stát něco co znovu rozbije naše naděje. S několika rytíři jsme jim proto v plné zbroji vyrazili naproti.

Svitky paní Maisi pokračují:

O něco později přijel jeden z kočárů. Pátá část Anna Astaldon byla slavně nalezena ve studni na Thoronghangu, kam jako první slanil Brutar. Kouzelníci s tajemným výrazem naložili do kočáru věci potřebné pro obřad a vůz opět odkodrcal ke vzdálenému hradu.

Za stromy zářil pruh zlata, jak slunce končilo svou celodenní pouť. Dohasínající světlo se dotýkalo vrcholků vzdálených kopců. Jindy temné mraky bouří dnes hýřily odstíny magické fialové. Letní krajina byla oděna do nejpůvabnějších a nejjemnějších barev. Stále jsme čekali na pana Formwesta, až dokončí štíty. Nakonec jsme ale museli zavrhnout myšlenku, že vezmeme štíty sebou, protože by případná přeháňka smyla nezaschlé barvy. Než jsme doopravdy vyrazili, ustanovili jsme dobrovolníky zbrojnoše Píšťalku a hobita Brocka za stráž. Kolem tábora totiž ?očumovali? dva podezřelí lapkové a pan Formwest nechtěl riskovat, že by nám tábor vyrabovali. Pro veliké zpoždění jsme k dopravě pod hrad museli použít poslední z kočárů, tento patřil panu Gláinovi a nás šest mělo problémy se do něj vejít (trabant je trabant). Sebou jsme si vzali meče a čtyři lucerny.

Kočár jsme zanechali u ozdravovny. Již se setmělo. Pan Formwest velmi pospíchal. Zanedlouho jeho černý plášť pohltila noc. S paní Ilinwö jsem se za ostatními s funěním štrachala i já. Sešli jsme z cesty a vnořili se do trávy vysoké po kolena . Pěšinka zamířila mezi stromy a stoupala stále vzhůru. Byla rozžata jedna z luceren. Nikdo z nás neviděl dál než na krok. Seskočili jsme z dvoumetrového skalního stupně a opět se drápali po suchém jehličí nahoru. Tam na nás mezi vonnými borovicemi čekala skalní stěna s průrvou vysoká asi 5 m. Nemohu posoudit, jak vypadalo okolí, protože jsem nic neviděla. Ve strmé štěrbině nalezl pan Formwest lano. Naši přátelé tudy šli (nebo spíš lezli)! Pan Formwest, pan Gildor a pan Gláin utvořili v průrvě řetěz a vynosili naše věci. Pak lezly ženy a za nimi Brocar s panem Gláinem. V úzké rozsedlině byla hlína a tak pomocí lana jsem nahoru vyšplhala téměř jako po schodech. Tento úsek zvládla i paní Ilinwö, i když se bála. Nahoře jsme rozžali i druhou svítilnu. Čekal nás ještě kus cesty a trochu jsme bloudili. Naštěstí nám přišel naproti pan Důthoron s několika rytíři, kteří již odpoledne byli na místě konání obřadu. Lezli jsme stále vzhůru i po svažité skále. Byla to skalní věž nazývaná Minas Amman ? Věž moci. Pak jsme museli obejít pískovcový masiv po metr úzké, šikmé římse. Pod námi se ve tmě ukrýval prudký sráz. Zadržet v pádu nás mohlo pouze několik stromu, které svými kořeny železným stiskem objímaly chladný kámen. Pak jsme lezli opět úzkou soutěskou s lanem a pak jsme konečně stanuli na vrcholu. Zatáhlo se.

Pod námi blikala oranžová světla vesnic a nad námi hnal divoký vítr temné mraky. Minas Amman byl průrvou rozdělen na dvě části. Na té první začal obřad scelení artefaktu a na té druhé jsme tomuto magickému konání přihlíželi držíce se navzájem za ruce. Kouzelníky obklopovala Královská rada. Jejich temná těla téměř splývala s noční oblohou. Mágové po chvilce zaříkávání zkřížili své ocelové meče a pronesli tajemná slova v zapomenutém jazyce. Obklopilo nás hluboké ticho, v němž pouze pláště kouzelníků šustily v poryvech větru. Náhle nás oslepila zelená záře, která jakoby vystoupila z hloubi Minas Amman. Mocný Tulkas vyslyšel skromnou prosbu mágů a Anna Astaldon byl scelen!! (Mezi námi děvčaty ty světelný efekty kouzelníkům moc nevyšly a tak tam asi nejvíce svítila Důthoronova elfí lucerna.)

Tajemný obřad magie skončil úspěšně a my se vydali na nebezpečnou pouť dolů. Lesní tma byla téměř neproniknutelná, avšak solidarita mezi druhy neznala mezí a tak jsme si navzájem pomáhali, jak to šlo. Kráčela jsem v čele skupiny s hrdinnými hraničářkami, které se i v nejvypjatější situaci oslovovaly podle královské etikety: ?Paní Mivít podávám ti světlo.? ?Počkej paní Gilwen ? jo, už to mám, můžeš.? A podobně. Slezli jsme ze skal zdraví a živí. Sláva Valar. Zatímco Brutar a pan Formwest šli odvázat druhé lano, čekali jsme na ně na ztichlém plácku u našich kočárů. (Pak přijeli policajti a čuměli, co tam děláme a jestli tam nevotravujeme, ale zas vodfounili ? jak podotkl Brocar, kterému etiketa nic neříká, z toho rytíř asi nikdy nebude). Pak konečně přišel pan Formwest s Brutarem. Ten byl v zápětí za hrdinské činy (získání posledního dílu artefaktu z hluboké studny a vynesení těžké truhly na Minas Amman) pasován na rytíře. Byla mu přidělena panství Amon Carne a Iauraelin. Nad našimi hlavami se rozzářily tisíce hvězd. Jako dobré znamení. (Zvědové si udělali zkoušky ze znalosti souhvězdí).