1167 - Sjednocení království » 28. 7. 1998

Celou noc jsme se chruli ve svých houních, neboť zima do nás vrážela své ostré dýky. Pan Orias to nevydržel a přesunul se ven před sluj, před ránem ho déšť zahnal zpět. Časně ráno pak s panem Důthoronem odjeli v kočáře do královského města Tiris vyřídit jakési důležité záležitosti, které se záchranou Tardoru neměly absolutně vůbec nic společného (nutná návštěva pracovního úřadu). Zbytek vstal o něco později. Nechali jsme hobita hlídat naše vaky a vydali se na Větrnou horu. Poprchávalo již jen mírně a mlhy halily vrcholky kopců. Vedla nás hraničářka Gudrun. Vedena jakýmsi pudem stoupala stále výš a výš a já s Brutarem jsme se plazili notný kus za ní. Když jsme konečně stanuli pod strmou skálou Větrné hory, uslyšeli jsme shora výkřik: ?Mááám!?. Gudrun našla další runu. Nahoru stoupala úzká pěšina, která nás posléze dovedla na vrchol skaliska. Zatímco Gudrun již luštila popis polohy příští runy, já a pak později i Brutar jsme se kochali nádherným výhledem na mlhu. Pak se nad námi Pán větrů ustrnul a mocným fouknutím poodhalil část lesů po námi. Opravdu krásná vyhlídka?. Po té, co jsme potěšili své zraky tímto pohledem, vydali jsme se zpět velkou oklikou k trpasličí sluji. Pod ní na pevné cestě jsme se shledali s panem Důthoronem a Oriasem, kteří se již vrátili. Věci jsme už měli vynošené u kočáru, ale Gudrun zjistila, že ztratila někde sponu z pláště. Prohledali jsme jeskyň i okolí. Nenašli jsme sponu, ale arthedainskou pětizlatku (5 DM). Gudrun se spokojila s tím a od dalšího hledání bylo upuštěno. Pan Orias nahlédl do svých magických poznámek a zjistil, že musíme moc pospíchat, máme-li stihnout pravidelný formanský vůz, který za malý peníz vozí i poutníky do vzdálených panství. Putování za runami nás tentokrát nasměrovalo na velmi vysokou horu na panství Gilar (kopec Klíč).

Formanský vůz s námi dokodrcal do vesnice. Poobědvali jsme v hospodě Na schodech a se žaludky plnými jako bečky nadité zelím jsme zamířili k hoře. Pod ní jsme nechali zavazadla. Hlídali je pan Důthoron s Brutarem, hobit byl ráno kočárem odvezen do tábora, protože jeho puchýře se vůbec nehojili. Ve třech jsme volným, ale vytrvalým krokem kráčeli lesní stezkou nahoru. Gudrun začala sbírat lesní plody, hlavně borůvky. Na vrchol došel první pan Orias a za ním jsem dorazila já. Jakýsi starý poutník tam obhlížel orlím zrakem daleké kraje, bylo také co obhlížet, neboť počasí se změnilo z deštivého na mírně oblačné a pod námi leželo celé panství Gilar i všechna sousední jako na dlani. Nečekali jsme na Gudrun a po nalezení runy obrátili své kročeje zpět. Potkali jsme ji dole s modrými ústy a prsty.

Další runa se nalézala ?pod kopcem hromů a blesků? (čili snad pod Bouřným ?). Pan Orias s Gudrun se nejdříve domnívali, že se jedná o Jelení skály, ale pak jsme zamířili správným směrem. Formanský povoz nás vyložil na samotě mezi kopci a z našich váčků zmizely další zlatky. Chvíli jsme odpočívali a pan Orias snil o tom, jak by se nám na dřevěných lavicích krásně spalo. Také jsme si vyprávěli o různých zábavných společenských hrách, hodných i urozených rytířů. Uvádím zde dvě:

1)Na horníky: Skupina se rozdělí na horníky a uhlí. Horníci kopou uhlí. Pak za 5 min si hráči vymění role, horníci opět kopou uhlí, ale tentokrát se smí uhlí měnit na plyn a dusit horníky. Hra končí ve chvíli kdy dojde uhlí či horníci.

2)Nebuď morous, nebuď škarohlíd: Hráči se ve společenských oděvech (slavnostní pláště a šperky) shromáždí v sále. Za herní pomůcky jim slouží nůžky a barvičky. Pak se začne a hráči se s úsměvem pustí do práce, stříhají si oděv, ničí šperky a barví se. Na kom je vidět, že se nebaví, je jako morous vyhozen. Vítězí ten, kdo vydrží nejdéle.

Zatímco jsme se takto obveselovali, počala se nad dřevěnou boudou opět stahovat mračna. Byl čas vyrazit dál. Vzali jsme své vaky, Brutar hodil na záda tele: ?To tele je těžký jako kráva? povzdechl si. Míjeli statek, okolo něhož se popásalo hojné množství domácí zvěře. V tu chvíli před našimi vnitřními zraky defilovaly nadívané krůty, rožněná selátka a skopové na česneku. Runa se nacházela ?na jedné z věží za opuštěným sídlem lesních elfů? pod Bouřným. V podvečer jsme tam dorazili a jali se šplhat po nevysokých skalkách za tábořištěm. Pan Důthoron nám po hodině marného hledání znovu přečetl starý svitek: ? na úpatí pod cestou opuštěné lesní sídlo elfů se nachází a dále za ním pak několik věží skalních k obloze ční". Šla jsem tedy kus dál, kde se strměly šedé skály k oblakům. Šli jsme je prozkoumat podrobněji spolu s panem Oriasem. Začala jsem se drápat na jednu z věží a v duši mi zněla slova: Mou touhou jedinou jest runu stříbrnou v kameni nalézt. Kdys ji tam ruka zručná vytesala, By v našich dnech své tajemství vydala. ? No prostě ta runa tam byla! Pak tam vylezl ještě pan Důthoron a pan Orias. Slavně jsme se vraceli k ostatním.

Seděli jsme okolo ohniště, v němž plameny vyhasly již před věky. Chmurné stíny se plížily po kůrách okolních stromů a mezi stébly mokré trávy. Jaký smutek sídlil v tomto místě, kdysi obývaném lesními elfy. Dnes je Tardor rozvrácen a ty muchničky, mrchy, se přemnožily. Sotva Orias přeložil popis, prchali jsme z tohoto zákoutí na pevnou cestu hnáni houfem malých mušek sotva milimetrové velikosti, které nám zalézali do vlasů a pod pláště a kousali. Kdykoli jsme se zastavili byly jich kolem nás tucty. Příští runa byla vytesána na nejvyšší věži hradu Milgond v panství Milgond a celou cestu jsme nemohli zastavit. Až těsně před Milgondem jsme si odpočali v jeskyni Vinný sklep a vyslechly Důthoronův odborný výklad o křemičitém pískovci. Zlatavým večerem jsme se konečně doploužili na hrad. Potkali jsme tam postaršího cestovatele, který měl v úmyslu napsat nějaké svitky o hradech naší vlasti. Radil nám, abychom nikam nelezli, že je to nebezpečné, ale Gudrun s bezelstnou upřímností prohlásila, že tam nahoru musí kvůli runě. Načež nám zmatený poutník vyprávěl o dětech lezoucích po nebezpečných místech. To mne natolik dojalo, že jsem se vzdala výstupu na skálu nejvyšší, raději jsem mrtvolnou rychlostí přenášela naše vaky k ohništi. Nahoru se vydal zbytek družiny, leč pan Orias se posléze raději také vrátil. Z vrcholku skály k runě slanila hrdinná Gudrun, i když měla pořádný strach. Navíc zjistila, že runa je poslední a že by zpráva šla rozluštit i bez ní, pokud by to zkusili. Pan Orias navíc zjistil, že runu je vidět zezdola. Gudrun to trošku rozladilo, ale výprava zajásala. U velkého ohně začal pan Orias luštit šifru. Mezitím jsme pojedli, popili čaj a sušili ponožky a boty. Pak jsme ulehli pod převis z jehož stropu na nás lehce kapala voda. Mužská část osazenstva ještě řešila problémy, jak se vymočit a nevylézt z houně. Ale tento celo-středozemský problém se jim vyřešit nepodařilo a tak jsme raději usnuli.

« 27. 7. 199829. 7. 1998 »