Ráno jsem usoudila, že se ze mne přes noc stal skřet, neboť prostor ke spaní byl dosti omezený. Pěkně dlouho jsme si pospali. Pan Orias mezitím, co jsme se povalovali v dekách doluštil šifrovaný svitek. Část Anna Astaldonu se nacházela přímo na Milgondu!! ?Za mocnou branou se vpravo černá vchod do hlubokého sklepení. Za portálem se nachází bílý kámen omotaný pavučinou. Vlákno pavučiny mizí ve tmavé štěrbině. Postupně zesiluje a na konci je namotáno na kámen. Pod tímto kamenem se ukrývá část artefaktu?. Slunce již řádně připalovalo, když jsme prošli mohutnou skalní branou. A vskutku. Vpravo se černal jakýsi vchod. Nasoukali jsme se mezi velké kameny dovnitř jako sardinky do plechovky. Ale bílý kámen jsme hledali marně. Až pan Orias objevil šutr (nedostatek synonym) omotaný pavučinou. Pan Důthoron nás upozornil, že v těchto temných prostorách žijí pavouci téměř průhlední, neboť jsou stále ve tmě. Vlákno omotané okolo kamene mířilo kamsi dolů do úzké, vlhké štěrbiny plné tlejícího listí. Teď přišla řada na zvěda, proč jsem se radši nestala hraničářem. Vsoukala jsem se po nohách do oné malé díry, ale dál už jsem nemohla. Neviděla jsem do temných hlubin pod sebou, a tak jsem se chtěla vysoukat zpátky. Pod kalhotami jsem však měla kraťasy a v kapsách kapesníky a prak ? málem jsem se tam zašpuntovala.
Venku jsem ze sebe sundala přebytečné šatstvo a tentokrát po hlavě se vplazila do podzemí. Nahmátla jsem pavučinu (vlasec). Brzo se plazivka rozšířila, a nechalo se obrátit a lézt po čtyřech. Cesta touto chodbou byla dlouhá, plná kamení a balvanů. Konečně vlákno zesílilo. Úzkými štěrbinami prosvítal den, což mne poněkud uklidnilo. Snad se nebudu muset vracet a vylezu nějakou jinou dírou. Konečně jsem našla kámen, pod nímž se měla ukrývat část artefaktu. Nadzvedla ho a odstranila několik dalších kamenů a balvan. Nic. Párkrát jsem hrábla do písku. Nic. Krucinál hergot, kde ten pitomej artefakt je?! To je ňákej vtip nebo ho někdo ukradl??! Vylezla jsem otvorem, kterým do chodby pronikalo trochu denního světla a přivedla ostatní. Hrabali jsme jako vzteklý psi, kam jsem jim ukázala. Vydolovali jsme pěknou jímku, ale stále nic. Hloub už to nebude, začali jsme jámu rozšiřovat směrem ke skále a pak i od ní sotva patnáct čísel pod povrchem se něco zabělelo. Artefakt!! S jásotem jsme vylezli z chodby a u brány rozdělali bílý balíček. Mezi dvěma dřívky byl uložen velký černý střep popsaný stříbrnými runami.
Sbalili jsme se na cestu zpátky. Ve vesnici na panství Gilar jsme pojedli gulášovou polévku a gulášek v hostinci ?Na schodech? a spěchali na stanoviště formanských vozů, kudy měli za chvíli projíždět kupci, kteří nás snad svezou zpět k Thoronhangu. Pan Důthoron se od nás oddělil, neboť musel vyzvednout a odvést svůj kočár. Ke karavaně spojených kupeckých vozů se na panství Minas Alda připojili i paní Nildorwen a pan Mellon se skupinou. Nastalo bouřlivé vypravování a radostný smích, když jsme si navzájem sdělovali své zážitky. Družina pana Mellona byla promoklá, třetí runu prý hledali osm hodin! Karavanu jsme opustili asi pět mil od tábora. Mračilo se stále více, jakoby temné síly zuřily nad tím, že naše poslání bylo úspěšně splněno. Naštěstí se nerozpršelo a k osmé hodině jsme všichni dorazili do královského ležení. Již před námi dorazila družina paní Mivít s panem Formwestem. Znavení poutníci byli roztroušeni po táboře a lízali si své rány. Dají-li Valar, dorazí zítra paní Ilinwö se čtvrtou částí artefaktu.
Mnozí se z putování vrátili jako rytíři neboť vykonali mnoho hrdinských činů. Večer se však i mě dostalo cti pokleknout před královskou radu a za hrdinství prokázané v hlubokých sklepeních Milgondu přede-všemi povstat jako rytíř ? paní Maisi z Brtníku s právem nosit erb. Ani hrdinství Gudrun nebylo zapomenuto a byla panem Důthoronem pasována na paní Gudrun z Landaldy. Večerní vyprávění u ohně nebralo konce a někteří usínali až s blížícím se úsvitem.