Anna Astaldon byl tedy scelen a síla meče zlomena. Zbývalo dobýt od Irwina korunu, aby mohl být na trůn Tardoru dosazen nový král. Čekala nás tedy ještě krutá bitva. Dopoledne jsme odpočívali a vařili. K večeru nervozita houstla, čekali jsme, co se bude dít. Konečně zazněl rozkaz, vyzbrojili jsme se a vytvořili šik. Na stráži v táboře zůstal věrný hobit Brok. Rázným krokem jsme prošli vesnicí. Jejich obyvatelé před námi s temným tušením a obavami uskakovali do škarp a někteří se zavírali do svých příbytků a zavírali okenice (neboli nesnažili se ani zvědavě očumovat). Již z dálky jsme viděli nepřátele hlídkovat na hradbách Tarlalmiru. Ale i oni nás již spatřili. Mnozí okolní pocestní nerozvážně koukali na naše šatstvo a výzbroj. Stanuli jsme pod hradem. Vysoké, převysoké jsou věže Tarlalmiru, až se nám hlava zatočila. Valar co teď? Jedinou přístupovou cestou jsou zde strmé schody ztrácející se v pískovcovém masivu. Zatím jsme se drželi z dostřelu nepřátel, jejichž hojné počty na nás vykukovaly z četných věžiček. (ať žije fantazie) a pokřikovali různé nadávky. Radili jsme se: ?Mají tam možná kouzelníka. Použijeme kouzlo štítu. Ať se jdou zvědi podívat, jestli se tam nedá jít jinudy.? Mezi stromy se objevila vysoká postava v bílé haleně. ?Kdo jsi?!? ?Jsem Formwest z Královské rady?. ??? ?Ukaž prsten!? Skutečně, byl to on. Museli jsme však býti takto opatrní, neboť jeden tady nikdy neví (viz zrádce Irwin).
Strategie byla jen jedna. Dva, tři odvážlivci s kouzlem štítu prorazí bránu a cestu po schodech a ostatní je budou pronásledovat. Nejvíce starostí nám dělala možnost, že hned na začátku na nás bude číhat nějaký proradný Irwinův kouzelník. Vpřed vyrazili pan Gildor, pan Mellon a ještě někdo. Postupovali jsme opatrně k bráně a náhle se do našich uší zařízl strašlivý výkřik ? pan Gildor byl zasažen hrozným modrým bleskem. Na místě upadl do bezvědomí ? byl téměř mrtev (přišel o jeden z životů). Naše obavy se naplnili. Stáhli jsme se zpět. Pak však ruka kouzelníka Mellona prastarým gestem seslala silný modrý blesk. Jeho cestu řídili snad sami Valar, neboť smrtelně zasáhl proradného kouzelníka. Bez jeho podpory jsme zakrátko prorazili obranu brány.
Úzkým průchodem jsme se zvolna probíjeli na první nádvoří. Zůstávala jsem v týle a sbírala šípy. Jak jsme stále postupovali, viděla jsem množící se mrtvoly nepřátel. Ale ani naše řady nezůstávaly beze ztrát. Několik spolubojovníků upadlo do magického zeleného spánku a nedali se probudit. Pan Mellon padl v lítém boji na Dlouhých schodech (jen spojením sil všech ranhojičů se podařilo udržet jej při životě). Paní Lailath byla ochromena mocnými kouzly Irwinových přisluhovačů. A pak se stalo něco strašlivého. Jindy hrdinný a vždy v lítých bitvách vepředu bojující pan Formwest s bledou tváří a s vyděšenýma a nepříčetnýma očima prchal opačným směrem, než jsme postupovali my. Jeho nebojácné srdce pokořilo kouzlo strachu. Bolest způsobená těmito strašnými ztrátami se mi hluboko zaryla do mozku. Zaťala jsem zuby, ještě pevněji jsem sevřela štít a dál se prodírala těly padlých, kteří ucpávali přístupovou štěrbinu. Nepřístupná skála nepřijímala jejich krev, a ta se řinula proudem po schodech dolů, kde se vsakovala do příkrých svahů pokrytých rudnoucím jehličím. Zvolna postupující večer byl zaplněn úpěním umírajících, jejichž nářek najednou přehlušil mocný výkřik a třeskot mečů. Horní plošina hradu byla dobyta. Poslední a nejmocnější z Irwinových sluhů se ocitl ve smrtelném sevření našich mužů (a žen). Prskal své jedové sliny okolo, skřípal žlutými tesáky a rozdával smrtelné rány. Všichni se na něho však vrhli, čepele se krátce zaleskly v unaveném slunci a bídák rozsekán na kusy padl na chladný šedý kámen.
Rozhostilo se ticho. Zvítězili jsme! Mnoho bylo však mrtvých a ještě více zasažených mocnými kouzly. Bude třeba celých potoků slz, než bude vyplavena všechna bolest, a dlouhé měsíce se budou léčit nebožáci zasažení ničivými kouzly. ?Tady jsou koruna a meč!!? Tváře zryté válečnými útrapami se rozjasnily. Posvátné předměty byly rafinovaně ukryty v hluboké díře v hromadě odpadků. Dolů se spustil Brocar a zázračně oživší pan Mellon s fotoaparátem. Za chvíli mohl každý z nás obdivovat lesk a nádheru těchto znovunabytých znaků královské moci. Pátrali jsme po Irwinovi, ale marně. Vyslechli jsme proto několik umírajících nepřátel. Když podlý zrádce Irwin zjistil, že meč ztratil svou sílu dříve než jej stačil použít a že naše odhodlání je nezlomné, zbaběle prchnul ze země někam na jih. Svým vazalům však poručil hájit hrad do poslední kapky krve. Vzdali jsme se jeho pronásledování, neboť měl velký náskok a nás čekaly mnohem důležitější úkoly.
Poděkovali jsme žoldákům (alias náhodným turistům), kteří se nechali zverbovat na obranu hradu, udělali jsme řadu snímků a pokochali se výhledem na okolní krajinu. Na to jsme posbírali koule a vzali další svoje saky paky (tedy truhlici s korunou, královský meč, dalších asi dvacet mečů a štítů a usekané končetiny {pan Brutar by mohl vyprávět} a šli dolů. Když ve vsi pod hradem zapípalo zmrzlinářské auto zvolal pan Mellon ?Poslyšte, zpráva o našem vítězství se již roznesla a lid ve vesnicích oslavuje!?
Se vzpřímenými hlavami jsme zamířili ke krčmě v podhradí. Tam jsme svlažovali vyprahlá hrdla pivem a vodou dlouho do noci. Lid šílel z našeho vítězství a bylo proneseno mnoho a mnoho přípitků na naši slávu, skutky a na Tardor. (Hospodského jsme však velmi znectili, neboť záhy došli utopenci.)