Tardor

Dlouhá a nebezpečná cesta, uskutečněná pro obnovu království Tardor

Cesta Mellona, Lailath, Gláina, Brokara a paní Nildorwen na daleký sever království

Vyrazili jsme z ležení všichni společně, kromě Dútorona, který chtěl ještě něco zařídit se svým červeným poníkem. Sešli jsme schody k Dolskému mlýnu a za řekou se oddělila skupina kouzelníka Oriase. Mířili někam daleko na jih. Srdečně jsme se rozloučili a zamířili k hradu Thoronghang. Po cestách jsme potkávali skupiny lidí, kteří nejspíš netušili, v jakém svrabu království je. Zastavili jsme se u prodavače potravin a doplnili zásoby jídla na dlouhou cestu. Zde nás oslovil jeden bláhový muž, který patřil k jedné z těch skupin nic netušících lidí a dětí. Chtěl abychom mu v jeho ležení předvedli naše umění s meči. Nic jsme mu neslíbili a ani jsme mu nechtěli lát za jeho nevědomost o stavu země. Na rozcestí před Thoronghangem došlo k poslednímu dělení. Formwest vyrazil se svou skupinou na severozápad a naše cesta vedla na sever.

Naši morálku pozdvihlo srdečné rozloučení a několik hrdinských zvolání. Naše tlupa zvící pěti lidí (Mellon, Gláin, Lailath, Brokar a Nildorwen) obešla Thoronghang (Mellon zde navrhoval jít lát na hroby včera zabitých lapků). Cesla vedla do kopce, byla zde nebezpečná místa a jedno z nich musel Gláin prozkoumat, abychom se nevystavili přílišnému nebezpečí přepadení ze zálohy. Potom po rovině okolo prastarého hnízdiště tokajících tetřevů (Tokáň) jsme zamířili ke skalní průrvě. Podle prastarých svitků by se zde měla skrývat první runa naší cesty. Nikdo ani netušil, jak by mohla runa stará 300 let vypadat. U její paty jsme odložili batožinu a začali šplhat vzhůru. Kdysi zde bývaly dřevěné schody, ale dnes z nich zůstaly jen trosky a několik dobře zaklíněných klád. Jako první spatřila runu Lailath. Mezitím Brokar prohledal postraní odbočku průrvy a ostatní šli za Lailath. Ta se vyšplhala až nahoru, aby prozkoumala konec průrvy. Mellon zatím dorazil k oné runě a konstatoval, že to je skutečně runa. Runa F. Nic dalšího nebylo nalezeno. Vrátili jsme se dolů.

Mellon začal překládat odkaz u runy F v cenných svitcích. Podle soupisu run nás tato zaváděla k jakémusi osamělému balvanu na stezce mezi prastarou loveckou chatou a hnízdištěm tetřevů. Ve skutečnosti jsme nevěděli, kam se vydat. Byly dvě možnosti, buď jít průrvou dál k oné lovecké chatě nebo zpět od průrvy k hnízdišti tokajících tetřevů. Ale o tom jsme nevěděli kde je a jen jsme se mohli dohadovat, že se jedná o současné roubené domy uprostřed lesa nesoucí jméno Tokáň. Rozhodli jsme se vrátit se tam a projít tuto cestu znova, s tím že prozkoumáme každý balvan osaměle na stezce čnící.

První, který jsme potkali, prohledal Gláin, ale nic nenašel. Druhý byl už trochu větší. Na stěnách nic nebylo a na vršek by se musel člověk vyšplhat. Brokar to zkusil ale téměr na vršku ho opustily síly. Stejně tak dopadla i Lailath. Mellon dostal spásný nápad přehodit přes balvan lano. Na druhé straně jej Lailath přivázala zručně ke stromu a Mellon po něm vyšplhal až na vršek kamene. Ačkoli to nikdo neočekával, jeho oči zde skutečně spatřily runu! Byla to runa M. Mellon přeložil její odkaz. Vedla nás kamsi do panství Landalda, do tajemné jeskyně, kde se lesní bytosti ukrývají a v okolí zle řádí. Cesta to nebyla krátká a tak jsme se rozhodli nejdříve poobědvat.

V zákoutí skal jsme na ohni připravili lahodný pokrm a odlehčili tím i své batohy. Mellon určil cestu, která nás dovede do blízkosti jeskyně. Ale nikdo nevěděl, kde přesně se tato jeskyně nachází. Uklidili jsme tábořiště a zde mistrně prokázal své umění Gláin, když dokonale zamaskoval stopy po našem pobytu. Cesta nás opět vedla ke skalní průrvě. Nyní jsme ji museli projít s batohy. První šla opět Lailath, Gláin a Mellon pomáhali Brokarovi s jeho mohutným batohem, který se jen těžko vešel do úzké soutěsky. Opět se osvědčil Gláin, když obětavě prošel úsek průrvy několikrát, aby odnosil nahoru všechny těžké věci ? lano a torny. Došli jsme ke staré lovecké chatě, vypadala zachovale. Na další cestě nás překvapil jemný déšť. Přetáhli jsme si pláště, nasadili kápě a šli dál. Došli jsme na rozcestí s cestou zpevněnou roztaveným kamením a naše kroky vedly po ní směrem k osadě Dubového háje. Ale Mellon jdoucí na konci skupiny nás po chvíli zastavil a obrátil naše kroky zpět z pevné cesty na lesní pěšinu. Mířili jsme tak přímo do údolí se sídelním hradem panství Landalda, kde se měla nacházet i jeskyně.

Pršelo stále více a naše pláště již byly promočené. Když jsme míjeli nedaleký nocleh pod převisem zvaný Orion, už se stmívalo. Ukázalo se že Gláin a Brokar Orion znají, ale Mellon a Lailath ještě ne a tak jsem je k němu dovedla, aby to místo mohli v případu nouze v budoucnu upotřebit. V nastávajícím večeru, kdy z nebe crčely nekonečné a vytrvalé proudy deště vypadal Orion jako výborné místo pro odpočinek a suchý nocleh. Přesto se skupina rozhodla v cestě pokračovat, ačkoliv bylo jasné, že úplně promokneme a další nocleh byl nejistý. Hnal nás však strach ze ztráty času a my nechtěli nikterak zklamat v našem poslání a proto jsme se vydali dál, najít alespoň přibližné místo úkrytu další runy.

Sešli jsme ze zpevněné cesty, abychom pokračovali prudkou strží, která nás dovedla do údolí s rychlou bystřinou, podél níž se klikatila další cesta pokrytá rozteklým kamením. Podle mapy určil Mellon, abychom počítali 500 kroků po cestě směrem na východ. Počítali jsme. Poslední krok nás zastavil v dlouhé zatáčce. Vpravo se tyčily skály, vlevo řeka v hluboké strži. Mapa napovídala, že jeskyně má být na druhé straně řeky. Usilovně pršelo a začalo se stmívat. Sundali jsme batohy pod vysokými smrky na kraji strže a skupina se dala do hledání. Sestoupili po příkrém svahu k řece, přebrodili a pak se ztratili z dohledu. Lesem se ozýval jen hukot vody, šumění deště a občasné dorozumívací pokřiky.

Po hodině hledání se vrátili k batohům. Úplně promočení, unavení a bez jakékoliv naděje museli konstatovat, že jeskyni nenašli. Batohy pod smrky už byly také mokré. Jedinou útěchou bylo, že Mellon nalezl na druhém břehu řeky tábořiště pod převisem. Našli jsme tam i trochu suchého dřeva a zapálili oheň. Naše mysl pookřála. Uvařili jsme teplé jídlo a silný bylinkový čaj, (který byl tak silný, že se musel jen tak cedit mezi zuby) a začali sušit to nejnutnější. Další den včasně zrána nás probudilo šumění deště. Nálada klesla pod bod mrazu. Když jsme se probudili podruhé, už nepršelo. Mellon, Gláin a Lailath se vydali na další hledání. Rozhodli se, že budou podle mapy počítat zákruty cesty a tak dojdou co nejblíže k jeskyni.

Vrátili se po třech hodinách. Nenašli nic. Tedy, našli jednu jeskyni, ale runa se v ní nenacházela. Najedli jsme se, zabalili si a vydali se k oné jeskyni. Byl to nízký hluboký převis plný písku vysoko nad řekou. Mellon vyprávěl, že zde pronášel mnoho zaklínadel, aby se runa zjevila, ale nepomohlo to. Šli jsme v této výšce ještě kus cesty a dohodli se, že kouzelník bude muset ztratit jeden ze svých životů, abychom runu získali a mohli pokračovat dál. Dole pod námi se objevil most přes řeku a od něj vedla stezka nahoru. Sešli jsme k té stezce a vydali se po ní, abychom naposledy zkusili štěstí. Všichni se ve svahu rozdělili do různých směrů. Gláin a Lailath lezli po úzké pěšině okolo skalní stěny nad hlubokým srázem. Tu se náhle Mellon ztratil v jakési skalní skulině. A potom, znělo to jako zázrak, se ozvalo mohutné ?Mám ji?.

Všichni, kdo byli v doslechu se vydali tím směrem. A byla to pravda. Mellon skutečně nalezl poměrně velkou a chladnou jeskyni a ve svitu svíčky zde nalezl runu, kterou jsme tak dlouho hledali a která jej měla připravit o život. Byla to runa D. Naděje se nám vrátila. Došli jsme zpět pro batohy a kouzelník přeložil na mostě u řeky odkaz této runy. Ten mluvil o severní stěně skalní věže se zástavou v údolí sídelního hradu panství Landalda. Sídelní hrad tohoto panství byl nedaleko. Vydali jsme se k němu a cestou jsme spatřili mezi skalami vpravo od cesty skutečně jakousi skalní věž, na které se tyčila zástava. Dali jsme se do prohledávání severního úpatí této věže. Nic. Vylezli jsme do její půle a zjistili, že by se zde dalo slanit. Vyšplhali jsme až na nepřístupný vrchol.

Špice této věže byla tak ostrá a člověk stojící ve skalních výstupcích se přes ni díval hluboko pod sebe na vršky stromů, na cestu tenkou jako provázek a ještě tenčí bystřinu. Zde by bylo slaňování jen velmi obtížné. Sešli jsme do půle věže a Lailath zde zručně uvázala lano o strom. Pohled dolů nebyl zrovna příjemný. Ale Lailath statečně přelezla hranu stěny a slaňovala pomocí kovového osmikroužku dolů. Prohledávala stěnu v celé šíři a zespoda stěnu zkoumal i Mellon. Nic neobvyklého však neviděli. Lailath slanila až dolů. Nyní jsme se museli rozhodnout, co dál. Bylo již odpoledne a další den jsme se měli vrátit do ležení a hlavně se splněným posláním. Nakonec se tedy Lailath rozhodla slanit i ze samé špice skalní věže. Nikdo z nás jí tento úkol nezáviděl. Lano jsme museli uvázat okolo balvanu těsně pod vrcholem.

Dohodli jsme se, že Lailath potom vytáhneme zpátky, protože lano nemůže na takovou hloubku stačit. Lailath tedy opět pomocí lesklého osmikroužku začala slaňovat přes hranu. Přelezení špice bylo jako krok do neznáma. Udělala několik opatrných kroků dolů. A pak jako zázrakem se pod mělkým převisem objevilo to, pro co tady zkušená hraničářka nasazovala život. Runa, runa O. Zajásali jsme a také jsme si oddechli. Mellon běžel k batohům pro své pomůcky, aby mohl zvěčnit tuto skvělou chvíli, kterak je Lailath nadosah od hledané runy visíc přitom na laně v kolmé stěně skalní věže. Když skončil, slanila Lailath níž a zjistila, že lano jí stačí bohatě a že se dostane vlastně na plošinu, ze které slaňovala poprvé. Svázali jsme lano a šli za Brokarem k batohům. Mellon přeložil odkaz runy O. Ta nás vedla na sídelní hrad panství Brtník. V mapě však byly v panství Brtník hrady dva, i když nedaleko od sebe. Na nic jsme nečekali a vydali se bez odpočinku na další cestu.

Čas kvapil a bůhví jak dlouhý klíč ještě bude. Cestou chladným údolím jsme spatřili pod převisem na druhé straně bystřiny dvě známé osoby. Byl to šermíř, kterého jsme znali z našeho ležení, protože tam kdesi právě přebýval a dnes tábořil se svou dívkou právě zde. Halasným pokřikem jsme je pozdravili a oni nás pozvali ke svému ohni. Přátelsky jsme popovídali a napili se od nich dobré vody. Potom jsme opět vyrazili. Došli jsme k velkému a bytelnému mostu přes bystřinu a cesta se tu dělila do čtyř směrů. Sundali jsme zde batohy a nechaly odpočinout našim ramenům a nohám. Ještě naposledy jsme se domlouvali na který hrad panství Brtník půjdeme nejdříve, protože oba tyto hrady byly asi půl druhé míle odsud. Rozhodli jsme se pro ten na vyšším kopci. V případě neúspěchu se vydáme na ten druhý. Došli jsme ke stezce odbočující z cesty na první z hradů a začali stoupat do příkrého svahu. Stezka mezi stromy byla tmavá a my jsme pocítili nutkavou potřebu mít zbraně připravené k boji. Svírali jsme jílce svých mečů a zkoumali okolí. Na stezce se objevil jakýsi pocestný. Nedůvěřivě jsme se k němu přibližovali až bylo poznat, že to je jen pomatenec sbírající houby a jiné choroše. Minuli jsme ho, ale ostražitost nás neopustila, protože tato přístupová cesta k hradu skýtala nespočet možností k zákeřnému přepadnutí. Naštěstí jsme došli k hradu bez úhony a překonali několik překážek původně obranného charakteru, ze kterých bylo poznat, že hrad je už dlouho opuštěn.

Z hradu zbyly jen kamenné bytelné základy, vše ostatní bylo zničeno. Prohledali jsme co se dalo ? a skutečně. Na jedné z vnitřních stěn základů se stříbřila runa G. Ihned jsme s Mellonem nahlédli do starých svitků a vzápětí zjistili, že tato runa je také první runou v šifře uvedenou. Klíč byl tedy celý a záleželo teď jen na kouzelníkovi, zda rozluští pomocí tohoto klíče šifru, která má odhalit úkryt zlomku Anna Astaldon. Unaveně jsme si sedli doprostřed základů a kouzelník se dal do šifrování, neztráceje drahocenný čas. Začalo ale poprchávat, a tak jsme se rozhodli jít do nedalekého tábořiště pod skalním převisem. Nebe bylo zatažené šedou clonou a nezdálo se, že by mělo být ještě někdy slunečno. Došli jsme k onomu tábořišti, který by dokázal pojmout celý jezdecký oddíl. Také tu už kdosi tábořil připraven zde přenocovat. Byli to mladí výrostci, kterým ještě teklo mléko po bradě; jen Valar ví co v těchto končinách pohledávali. Požádali jsme je o místo u ohně.

Usedli jsme na klády kolem ohně a zatímco kouzelník luštil šifru, ostatní připravovali teplé jídlo a čaj. Šifra byla ovšem těžká a zákeřná a tak jsme už dávno chutné jídlo snědli a další směr naší cesty byl v nedohlednu. Začalo se stmívat. Trvalo několik hodin namáhavého úsilí nás všech, než se podařilo šifru pokořit a rozluštit, co vlastně skrývá. Podařilo se nám to, ale kdybychom neměli to štěstí, musel by kouzelník obětovat svůj život, abychom mohli pokračovat v cestě a dokončit svůj úkol. Byla už téměř tma, když jsme ve světle plamenů četli zprávu z pradávných dob. Starým jazykem popisovala místo v panství Graugor na severu Tardoru, kde měl být kdysi rozsáhlý trpasličí důl. V jedné z jeho chodeb se mělo ukrývat to, co jsme hledali. Cesta k němu byla dlouhá a my neměli příliš času. Rozhodli jsme se ale k noclehu na tomto tábořišti. Šli jsme spát ihned, abychom mohli časně zrána vyrazit.

Ráno se ve strži pod námi převalovala mlha, kapky visely na listech a větvích stromů, bylo chladno a lehce poprchávalo. Vyšli jsme z tábořiště a vydali se směrem na sever do vesnice Brtník, která kdysi patřila k sídelnímu hradu tohoto panství. Ve vesnici jsme nepotkali ani živáčka, až u hokynáře bylo několik lidí. Doplnili jsme u něj zásoby potravin a bohatě posnídali. Spěchali jsme dál na sever. Překročili jsme hranice panství Draugor. Nyní bylo nutné najít opuštěný trpasličí důl. Ale kde hledat? Paní Lailath, pocházející z nedalekého královského města, si vzpomněla, že slyšela o jakémsi dolu v okolí sídelního hradu panství Draugor. Neměli jsme jiný návrh a tak jsme zamířili tím směrem. Šifra mluvila o cestě a potoku severozápadně od sídelního hradu. Cestu jsme našli. Dali jsme se do prohledávání lesa tam, kde určila paní Lailath. Les se svažoval do údolí. Pak se náhle ozvalo volání: ?Mám to, tady něco je!!!?.

Pod strmějším svahem vedla další cesta, a tam se do svahu zarýval hluboký zářez, na jehož konci se černal zamřížovaný vchod. Táhl z něj chlad a vytékala voda. Zabrali jsme za mříže a ejhle! otevřely se. Temný otvor nevypadal přívětivě a zdál se být plný vody. Lailath šla kousek dovnitř a zjistila, že za počáteční hromadou hlíny a kamení vede jakási chodba dál do nitra země, ale že je skutečně zatopená ledovou vodou. Čas kvapil, už bylo k polednímu a ten den jsme se do večera měli vrátit do našeho ležení. Rozhodli jsme se pro průzkum tohoto možného vstupu do dolu, neboť jsme zde v okolí nenašli žádný jiný. Vysoukali jsme si nohávy a připravili si své svíčky. Jako zvěd měl jít Gláin první. Mellon mu půjčil hůl, aby mohl prozkoumávat zatopené dno chodby a byl přivázán na lano, které jistil kouzelník a hraničářka. Brokar šel poslední a uzavíral naši skupinu. Vešli jsme do vchodu. Ovanul nás staletý chlad, který se převaloval uvnitř. Přelezli jsme hromadu suti a vkročili opatrně do ledové a bahnité vody. Plameny svíček jen spoře osvětlovaly temné stěny chodby. Naneštěstí Brokarovi selhala jeho svíčka, a tak se musel vrátit. Ostatní šli dál, brodíce se vodou po kotníky. Náhle začala voda stoupat. Ledově nás řezala až po kolena. Už nebyl nikdo, kdo by měl suché boty. V chodbě se povalovaly shnilé a rozbředlé kusy dřeva. Došli jsme pod jakousi šachtu. Vedla kamsi nahoru. Pokračovali jsme chodbou dál a náhle se Gláin zabořil do vody ještě hloub. Rychle se vrátil krok zpět a pak zjistil holí, že v chodbě je hlubší jímka. Opatrně jsme ji obešli po úzké římse na boku chodby. Dál v chodbě se voda z podlahy vytratila a pod nohama se nám objevil písek a jemná suť.

Došli jsme k odbočce. Po krátké poradě jsme ale pokračovali chodbou v původním směru. Nakonec jsme došli pod další šachtu. Chodba zde končila kamennou stěnou. Šachta nad námi opět ústila někde v nedohlednu nad námi a byly v ní vzpříčena břevna. Na jejím dně byly také popadané shnilé a mokré klády a hromada kamení. Ze šachty na nás kapala voda a byl slyšet hukot, jak se voda v šachtě odrážela od stěn. Nevypadalo to tu nijak příjemně a tak jsme se chtěli už vrátit zpět. Ještě jsme si opakovali, co říká šifra ? ?na konci chodby nejhlubší, pod šachtou, z níž nedobrá voda po věky prýští, a pod kameny je ukryto to ?? nikoho z nás nic netrklo, až najednou Gláin šel k čelu chodby a začal tam odhazovat kameny ze země. Nevypadalo to jako inteligentní počínání, ale je to náš přítel, a tak jsme mu pomohli. Jenže právě tenhle nápad nás dovedl k cíli naší cesty. Gláin odstranil už pěknou hromádku kamení, když tu nahmatal ve vyhloubené díře něco slizkého. Všem se nám zaleskly oči! Byl to jakýsi předmět zabalený do mokrého špinavého hnusu. Rozbalili jsme jej. A ejhle! Objevila se dvě hubená prkénka a mezi nimi další placatý předmět, opět zabalený ? teď už do černé látky. I to jsme dychtivě rozbalili. A pak jsme jen chvíli zírali na předmět z černého chladivého materiálu, který vypadal jako rovný střep a z jehož hladkého povrchu se stříbřily runy, psané do oblouku. Zajásali jsme! Nikdo nám nemusel nic vysvětlovat, ihned jsme věděli, že právě toto je úlomek z Anna Astaldon, věc kterou jsme tak dychtivě hledali. Kochali jsme se tím pohledem. V té všeobjímající tmě ležela tato věc po dlouhé věky a byla odsouzena tu ležet navždy. A my, v naší nouzi, jsme ji vyhledali a vyzvedli, abychom s její pomocí dosáhli míru a klidu v naší zemi. Aby nám pomohla žádat samotného Tulkase o jeho sílu. V chodbě byla ovšem vtíravá zima, která lezla do kloubů a byla o to palčivější, že jsme měli promáchané boty. Vyrazili jsme na zpáteční cestu. Ještě ze zvědavosti jsme chtěli prozkoumat odbočku, kterou jsme dříve minuli. Odbočka končila asi po 20 metrech opět kamenným čelem, voda v ní nebyla. Vrátili jsme se, obešli jímku ve vodě a brodili se k východu.

Jak teplé se nám zdálo venkovní povětří! Jaká nádhera z toho volného, světlého prostoru! Ukázali jsme zlomek artefaktu čekajícímu Brokarovi. Potom rukou a mečem člena královské rady paní Nildorwen byli ve slavnostní chvíli pasování kouzelník Mellon, trpaslík a zvěd Gláin a hraničářka Lailath do stavu rytířského za jejich prokázané hrdinské činy na této strastiplné a nebezpečné pouti, která byla tak úspěšně dokončena. Pan Mellon, paní Lailath a pan Gláin dostali rovněž svá panství s hradem a vesnicí a právo nosit erb se znakem podle svých činů. Jejich pasování bude opakováno při slavnostním ohni dnes večer v ležení. Pan Mellon poté vyndal své pomůcky a zvěčnil tuto chvíli několika obrázky. Vyobrazil také vchod do dolu, kde byl zlome artefaktu nalezen. Připravili jsme se na dlouhou zpáteční cestu do našeho ležení. Kouzelník chvíli hledal ve svitcích, které osvětlovaly pravidelné odjezdy formanských vozů z nedalekého královského města. Zjistil, že máme příležitost na jeden včas nasednout. Uvázali jsme své mokré boty k batohům či na klacek přes rameno a vydali se po pěkné zpevněné cestě bosi.

Došli jsme do královského města procházeje romantickými zákoutími tohoto sídliště jako je např. hřbitov. Vedla nás paní Lailath, neboť se v tomto městě narodila. Ve městě se nás hlavně děti z nepochopitelných příčin bály a držely se pevně svých matek, když jsme je míjeli. Posezení při jízdě formanským vozem pro nás znamenalo úlevu. Až nyní jsme pocítili, jak namáhavé to byly dny. Při přepřahání koní jsme spatřili skupinu pana Oriase, kterak chce přisednout do našeho vozu. Halasně jsme na ně mávali a zdravili. Při společné cestě jsme se dověděli mnohé, co zažili, ale hlavní věc byla, že nalezli další zlomek artefaktu. Spojili jsme obě části k sobě a utvořilo se neúplné černé kolo se stříbrnými runami po obvodu. Když nás formanský vůz vysadil, míříc pro nás nevhodným směrem, vyrazili jsme na zbytek cesty k ležení pěšky. Tak skončila naše velká cesta, ovšem příběh o obnově království Tardor ještě zdaleka neskončil. O tom už vypráví spisky jiných.

Valar s námi

Paní Nildorwen
vlastní rukou