Časně ráno jsem šla provést očistu ke Kamenici před velkou cestou. V soutěsce bylo podezřelé ticho, jakoby měl přijít déšť. Když jsem se vrátila, téměř všichni ještě spali. A spali dlouho. Příčinou bylo patrně vyčerpání z bitvy, a tak jsme je nechali spát. Probudili se asi v půl deváté, kdy jsme měli naplánovaný odchod. Nastalo balení před odchodem Mellon vytáhl láhev vína. Připíjeli jsme (až na některé abstinenty) na úspěch poslání a na život kouzelníků (čí piješ víno toho píseň zpívej). Společně jsme vyrazili soutěskou ke Kamenici. U Královského smrku se naše skupina rozloučila s ostatními. Potřásli jsme si pravicemi a loučili se slovy: Nechť vás Valar provází. Hodně štěstí na cestě. Valar při vás stůj!, apod.?
Naposled jsme pohlédli na své druhy a ve složení: pan Orias, Gudrun, Brutar, Maisi a hobit Brok jsme vyrazili za první runou míjejíc skautský tábor. Stezka chvíli příkře stoupala mezi vysokými smrky kamsi vzhůru. Zcela udýchaní jsme vyšplhali nahoru a pokračovali lesem po zelené cestě k městu Ondost (Česká Kamenice). Naše putování bylo plné potu a krve (hlavně hobitovi popraskaly puchýře) a proto jsme si museli odpočinout v krčmě Hvězda. Naše první runa se ukrývala někde pod Šenovským kopcem u opuštěných síní trpaslíků. Leč daleká cesta, dlouhá téměř deset mil hobita zcela odrovnala. Celou dobu pochodu se vlekl námořnickým krokem daleko za námi. Naštěstí pod Šenovským kopcem na nás čekal náš průvodce z Královské rady pan Důthoron se svým kočárem. Hobita jsme tam neachali hlídat naše věci a vydali se hledat trpasličí síně. Zatím se rozpršelo.
Konečně jsme síně na jihovýchodní straně Šenovského kopce našli. Pan Důthoron přesunul svůj kočár k nim a my zatím bezúspěšně hledali runu ?ve výklenku hladkých stěn před vchodem ukrytou?. Pršelo, runa se stále potměšile skrývala a Brutar šlápl do bahna v síních, (kde nalezl mimo jiné i použité prezervativy). Prostě nálada pod psa. Kouzelník klel a jeho oči metaly zlobné blesky a ani Brutar nezůstával pozadu, zvlášť když mu ono podezřelé bahno vniklo do bot. Pak Gudrun slanila k dvěma výklenkům vysoko ve stěně, ale nic nenašla. Za morální podpory pana Důthorona se přemohla slanit k dalším, opravdu zcela malým výklenkům nad dvěma vchody. A ony vchody byly vysoké dobrých devět metrů. V jednom z výklenků se naštěstí opravdu nalézala vytesaná runa. Nálada se mírně zvedla, ale jenom mírně. Podle dalšího popisu se druhá runa nacházela na jednom ze sloupů v dalším trpasličím sídle v Prysku. Pokud se nám jej podaří najít, bude to možná nocleh v suchu. Pan Důthoron vzal naše promoklá zavazadla a chromého hobita kočárem do Prysku. Dorazili jsme pod kopec, v jehož jižním až jihovýchodním svahu měla být jeskyně.
Noc byla na spadnutí, déšť neustával, měli jsme pouze jednu runu a pana Oriase a Brutara jakoby opouštěla odvaha (takže Brutar byl ochoten přenocovat v pochybném pensionu za šest a půl zlatky). Ačkoli se zdálo, že Valar se od nás odvrátili, statečná Gudrun s nezdolným duchem nepřestala doufat, že jeskyni najdeme. Vyrazili jsme tedy do kopce do mokré trávy a mokrého listí. Pod vrcholem jsme se rozdělili. Kouzelník s bojovníkem šli vlevo a Gudrun se mnou a panem Důthoronem odbočila vpravo. Šero houstlo a mokro dobývalo poslední suché partie našich oděvů.
Kráčeli jsme po zarostlé cestě a před námi se rozevíraly travnaté stráně. ?Tady to nebude? sýčkovala jsem. ?To spíš najdou kluci.? Gudrun zamířila k jakémusi křoví a já pokračovala po cestě. Pan Důthoron mezitím zahalen ve svém zeleném plášti vševědoucně postával na stezce. Najednou se v zšeřelé zeleni blýskla žluť pískovce. ?Že by?? Lehce jsem zrychlila krok. Tu jsem zřela nízkou stěnu vyhlodanou ve žlutém písku, ve které se černal otvor. Trpasličí sluj! ?Máááám!!? křičela jsem. Přispěchala Gudrun a nakoukli jsme zbytky vstupních dveří dovnitř. Rýsovaly se tam sloupy. Zcela rozradostněny jsme se vraceli ke kočáru. Oba dva spolubojovníci tam již také byli, ale nesdíleli s námi to obrovské nadšení. Přesto, vydali se s námi. I hobita se nám podařilo vykopnout z útulného kočáru.
Trpasličí sluj byla velmi prostorná a velmi, velmi chladná. pan Důthoron nám sdělil, že teplota těsně pod zemí je stálá (asi 10o C) a že v zimě tam bývá prý teplíčko. Zalezli jsme hlouběji a jali se zabydlovat. Oblékli jsme něco suchého a na vařič dali vařit čaj. Gudrun poskytla třezalkový čaj, který má uklidňující účinky. Po té, co jsme vyschli a poněkud se vzchopili, pocítili jsme teprve ladnou krásu kamenných síní vytvořených rukama trpaslíků. Začali jsme hledat runu ?na jednom ze sloupů vytesanou?. Měli jsme (petr-)olejovou lampu a několik svíček. Hledali jsme již hodnou chvíli a nacházeli různé runy, ale žádná z nich nebyla ta pravá. Objevovaly se i zlověstné runy ve tvaru kosočtverce s úhlopříčkou. Leč Brutar (po té, co narazil hlavou do stropu) usoudil že tyto runy patrně značí ?Pozor nízký strop!?. Runu nakonec našel pan Orias v zadní části sluje. Podle svitků nás další cesta povede k obydlí Pána větrů na vysokou Větrnou horu (Střední vrch), která leží nedaleko.Po tomto úspěchu jsme ulehli s klidem a nadějí, že Valar k nám zítra budou opět milostivi.