Tardor

Takže jsem na tolkienovském Dungeons Livu. Včera jsem formanským vozem dojela do města Tiris (Varnsdorf), zbraně mi vzali přátelé kočárem. Do Tirisu jsem přijela asi v půl dvanáctý. Čekal tam na mě pan Důthoron. Poobědvali jsme v krčmě nevalné kvality a dali si kafe. Pan Důthoron pak odjel kočárem pro paní Nildorwen. Odpoledne se neslo ve znamení balení a nakládání. Všechny věci, naše zavazadla a většinu účastníků odvezl na obrovském nákladním voze otec bojovníka Brocara. Seděli jsme pod plachtou na poloprázdné korbě na židlích, pěkně to kodrcalo, když vůz tažený zřejmě několika statnými býky těžce supěl do příkrých kopců na panství Thoronhang. Pak jsme dorazili do malé vesničky ležící pod Tarlalmirem (Vysoké Lípy ? leží pod Šauštejnem). Za posledním domem, kde bydlí několik zbrojnošů, jsme postavili vojenské ležení (velký vojenský stan 6×12m). Do domu ke Kytce chodíme pro vodu a chodíme tam na velkou, (ale ještě jsem tam nebyla, leč mne to v brzké době nemine). Dál se odtud jde příkrou stezkou dolů po schodech k Dolskému mlýnu na Kamenici. Večer jsme se tedy zabydleli. Pak jsme nanosili dřevo, a po nějakém tom čekání a váhání se i poslední váhavci oblékli dle svých možností do Středozemských oděvů. Kočár mých přátel se stále ještě neobjevoval ? kde můžou být? U ohně nám Královská rada ve složení: pan Důthoron, paní Nildorwen, pan Formwest a paní Ilinwë, (do rady patří také nepřítomný pan Irwin), vyprávěla historii Tardoru. Noc byla temná, ale teplá a oheň občas vzplanul jasným plamenem, (když na něj náhodou někdo hodil hrst chrastí).

A tak jsme se dověděli o knížeti Estelenovi, prvním rádci posledního Arnorského krále, který získal pro své panství statut samostatného knížectví. Prokázal totiž velkou službu třem dědicům Arnorského trůnu. Tito tři bratři si dělali nárok na Arnor a jen díky rádci Estelenovi bylo zamezeno krveprolití občanské války a Arnor byl rozdělen na Arthedain, Cardolan a Rhudaur. Estelenův syn, Estelir vytvořil kouzelný meč a dosáhl toho, že Tardor byl povýšen na království. Tím zajistil jeho samostatnost i pro další generace. V kouzelném meči se ukrývá moc z jistého artefaktu, který jakýsi Estelenův předek kdysi získal. Další král pak nechal magicky spojit kouzelný meč s korunou. Poslední král zemřel bez potomků, královská rada Tardoru byla rozprášena a nastalo bezvládí. Dnes po 76 letech potomci členů Královské rady a jeden její původní člen nás povolali k důležitému úkolu. Díky svému úsilí získali meč a teď je třeba získat korunu a obnovit království. Prý je ukryta na Thoronghangu, druhém královském sídle. Thoronghang je ale obsazen nějakým loupeživým rytířem, který snad o koruně netuší. Musíme ji získat dřív než bude pozdě a nastolit tak pořádek v Tardoru. Kdo však bude králem to vědí jen Valar.

Když jsme se v historii naší země zorientovali zvedl se pan Důthoron, odešel na cestu a mával lampou. Na vrcholu kopce se objevily lampy přijíždějícího kočáru. Přijel Pif s Mivít a Gilwen a přivezli mé zbraně. Cestou zbloudili a jen přízeň Valar je dovedla na dohled našeho ohně. Pan Důthoron jim znovu vyprávěl o Středozemi a Tardoru, až z toho Gilwen měla hlavu jako škopek. Z jeho vyprávění jsem si to všechno konečně ujasnila a dověděla se další podrobnosti. Pak jsme šli spát. Ráno se nikdo nemohl vzbudit. V osm jsem vstala a šla se umýt ke Kamenné řece. Po snídani jsme se rozdělili do skupin a proběhlo školení cechů. Po poledni se rozpršelo (zmokla jsem).

Déšť naštěstí ustal. Někteří pokračovali ve školení a většina se učila šermu. Hraničáři se pod vedením pana Důthorona učili slaňovat. Pak jsme se shromáždili a pan Formwest nám sdělil, že u Kamenné řeky našel zraněného zvěda. Od něho se dověděl, že Irwin, který tajně hlídal hrad Thoronghang, byl zajat loupeživými rytíři. Po krátké debatě jsme se rozhodli, že za rozbřesku zaútočíme a Irwina vysvobodíme. Začali jsme se připravovat na bitvu a zintenzivnili jsme výcvik. Když nás omrzel šerm a meč ztěžkl v ruce, sešli jsme se u cvičné skalky (vysoké jen 3,5 m), kde se hraničáři učili v tajemným praktikám ? pohybu na laně. Než jsme se stačili něco přiučit, píchl Brocar (Valar ho ztrestej) mečem do vosího hnízda a byli jsme rozehnáni protivníkem, proti němuž naše meče nic nezmohli. Dva nebo tři lidé byli pobodáni. Když skončilo slaňování, každý se tak nějak navečeřel a mnozí si chystali váčky se zlatem, že si před bitvou naposledy užijí krčmy. Po společné fotce tak také učinili.

Protože neholduji vínu ani medovině, dala jsem přednost vodě. Sestupovala jsem po kamenných schodech úzkého kaňonu k říčce. Na vysokých skalních stěnách porostlých mechem klouzal stín. Večer s pomalu zapadajícím sluncem zlátl a s ním zlátla i zeleň vysoko nad mou hlavou. Mocné smrky se pnuly posvátně ke světlému nebi. Dole u říčky dvě poutnice sbíraly dřevo na oheň. Byl tam i Gildor a Brock. Než jsem došla k rozbořenému mlýnu, podívala jsem se kousek po proudu Kamenice. Skalnaté údolí je nádherné. Jen škoda, že je tam tolik turistů, a tak se člověk ani v klidu neumeje. Je večer. Chlad padá do polí a vzdálené kopce se potáhly chmurnou šedí. Komáři koušou a ze zahrady se ozývá smích vesničanů. Dnes půjdeme spát brzo, aby se naše zbraně mohly výhrůžně zablesknout v ranním rozbřesku. Nechť Valar stojí při nás!

Ještě byla tma, když jsme se probudili. Rosa obtěžkávala stébla trav, mlha stála mlčenlivě mezi stromy a šero začínalo bojovat se zvolna začínajícím dnem, když jsme vyrazili v plné zbroji připraveni na lítý boj. Zanedlouho jsme uslyšeli zpěv Kamenné řeky. Lehkým krokem jsme ve vlahém ránu překračovali lávky přes říčku. Teplý vzduch nám naznačoval, že dnešní den bude po všech stránkách horký. Šli jsme proti proudu Kamenice zabráni do tichého hovoru. Míjeli jsme tábor jakýchsi cizáků a zanedlouho vystoupili na pevnou silnici. Kráčeli jsme tichým časným jitrem k panství Thoronhang. Nabrali vodu a posbírali pár jablek. Za vesnicí jsme vstoupili na lesní cestu a po dalším pochodu konečně stanuli pod šedým masivem pískovce, nazývaným Thoronghang. Pan Formwest poslal nás zvědy na průzkum. Bylo nás několik, a tak jsme se rozdělili. Šplhala jsem po příkrém srázu ke skále. Tam jsem uviděla Gildora. Naznačil mi, že za rohem číhá stráž. A skutečně jeden lapka seděl ve skalním výklenku. Později jsem si všimla, že se až nápadně podobá panu Dúthoronovi. Čímpak to asi? (Zřejmě nedostatek komparsu.)

Objevil se i Gláin a Brutar. Gláin se vydal na další průzkum, ale já už mířila dolů. Lapka v okně mne spatřil, věděli o nás. Dole jsme ještě chvíli čekali. Konečně se objevil Gildor a hlásil, že viděl tři další loupeživé rytíře. Všichni byli již připraveni, vyrazili jsme. Strmou cestou jsme se drápali pod Thoronghang. Zaujali jsme místo na plácku mezi stromy naproti hradu. Strategie byla jasná. Na Thoronhang vedla pouze jedna přístupová cesta. Pro jistotu Formwest poslal tři muže zadní, avšak těžko přístupnou štěrbinou na hrad. Ostatní šli přímo. Ze skály vykukovali lapkové a nešetřili hanlivými slovy a výsměchem. My jsme však na nic nečekali a shromáždili se u přístupové cesty, která byla důkladně střežena tím bídákem ve výklenku. Vydat se úzkou štěrbinou ve skále se první odvážil udatný pan Formwest. Lapka po něm střílel šípy, ale Formwesta chránil jeho štít. Bojovníci byli tuhou obranou nepřátel poněkud zaskočeni a váhali. Formwest však potřeboval pomoc, a tak jsem přiskočila k průrvě a škrábala jsem se nahoru. Další dva hrdlořezové stáli vysoko na Thoronghangu, vysmívali se a tu a tam na nás poslali své smrtelné šípy. Za mnou se vydal odvážný Pif a za ním další. Boj u výklenku byl tuhý, ale nakonec byl lapka přemožen rudým bleskem kouzelnice Mivít. Zatím ostatní odhodlaně lezli průrvou vzhůru. Ti bídáci se bránili, ale byli nakonec rozsekáni na maděru. Zvítězili jsme! Bohužel ne beze ztrát. O svůj první drahocenný život přišel čaroděj Orias. Když se po mnoha hodinách probral z bezvědomí velmi si vyčítal, že včas nevyužil svá kouzla. Drahá zkušenost.

Po té, co jsme dobili hrad, vyzvala nás Královská rada, abychom našli Irwina, kterého tu měli ti bídáci držet v zajetí. Avšak po Irwinovi ani vidu, ani slechu. Pouze Gilwen objevila truhlu a v ní Irwinův prsten. To nás zmátlo. Kam se poděl Irwin? Proč tu zůstal jeho prsten? Kde je královská koruna? To byly otázky, které nás napadaly. (To byly otázky!)

Pod Thoronghangem jsme se nasnídali a zranění léčili své rány a šrámy léčivými čaji. Kouzelníci a zvědi měli s nimi mnoho práce. Když náhle pan Důthoron oznámil, že posel přinesl zlou zprávu. Náš tábor je pobořen, stráže pobity a posvátný meč pryč! A je to prý dílo Irwinovy družiny!!! Rozproudila se vzrušená debata o Irwinovi a jeho činu. Usoudili jsme, že Irwin nás patrně zradil! Chce získat meč a korunu pro sebe anebo je v jeho počínání něco jiného? Připomněli jsme si i věštbu o králi Tardoru. Mimo jiné praví, že ?silné sílu ztrácí?. Znamená to snad, že posvátný meč bude zničen? A co se vlastně stalo s úlomky artefaktu, od kterého meč převzal svou moc? Věděli jsme příliš málo, a tak kouzelníci rozhodli, že musíme najít archiváře, který staré spisy ukryl po smrti posledního krále v jakémsi domku na skále. Zamířili jsme tedy na Marjánu. Cesta na tuto skalní vyhlídku se hemžila poutníky, cizáky a jinou verbeží. Na vrcholu jsme skutečně našli poustevníka. Byl to syn starého písmáka. Kouzelník Mellon přednesl naši prosbu a archivář nám vyhledal vše co se týkalo artefaktu. Předal kouzelníkům hned několik svitků. S náladou povznesenou tímto úspěchem jsme sestoupili dolů. Zapadli jsme k Zelenému drakovi. Tam jsme poobědvali a kouzelníci přeložili tři svitky z tengwaru a argenthasu. Po té, co jsme dojedli, nám kouzelníci sdělili obsah přeložených svitků. Jednalo se o dopisy knížeti Estelirovi od jeho mágů. Tito učenci mu radili, kterak ukrýt části rozbitého artefaktu zvaného Anna Astaldon. Tyto střepy musely být důkladně schovány, ale tak, aby v případě nouze se daly najít. Pokud by se artefakt znovu scelil, královský meč by ztratil svou sílu (a ?silné sílu ztrácí ?..?). Zbývaly ještě čtyři objemné svitky. Vydali jsme se tedy zpět do tábora, aby kouzelníci mohli pokračovat v luštění.

Naše ležení bylo zpustošeno (pár převrácených stolů, rozházené věci, mrtvoly statečných stráží, ?) a na mrtvolách strážců hodovaly mouchy a supi. Naštěstí Irwinovi muži neukradli Brutarovi čisté slipy, jinak by to snad ani nepřežil. Pohřbili jsme padlé, postavili znovu tábor a kouzelníci se s pomocí Gudrun jali luštit čtyři svitky. Každý z nich obsahoval šifru v angerthasu a další pergameny v tengwaru. Kouzelníci nad šiframi a pergameny s popisem přemýšleli, až se jim z moudrých hlav kouřilo. A pak konečně myšlenka k myšlence se přivinula a řešení bylo na světě ku radosti netrpělivé Královské rady. Mágové knížeti Estelirovi doporučili, aby rozeslal části Anna Astaldon do všech hlavních směrů. Dále aby místa jejich úkrytu zašifroval a aby jednotlivé runy byly vytesány na místa, která byla popsána v oněch čtyřech svitcích tengwarem (?nechť první runa klíče ukazuje na následující runu ?.?). Radost z rozluštění záhady v pergamenech byla veliká, ale zároveň nás čekal velký úkol: v příštích třech dnech najít runy jednotlivých klíčů k čtyřem šifrám. Jelikož se mnoho oddaných spolubojovníků za mír a pořádek v Tardoru nesešlo, utvořili jsme pouze tři skupiny. Čtvrtý klíč šifry bude muset rozluštit a artefakt nalézt sama statečná paní Ilinwë (s pomocí své dcery).

Večer byl zažehnut oheň a zapálena louče, kterou jsem vyrobila jako součást své tovaryšské zkoušky. Pak Královská rada vyhodnotila bitvu na Thoronghangu a pasovala několik poddaných za udatnost v bitvě na rytíře a přidělila jim dědičná panství s hrady. Touto poctou byli vyznamenání tito: paní Mivít (neobracet slabiky) z Iauriauntu, paní Gilwen z Haradturu, pan Pif z Ceberu a pan Orias z Altabaru. Pak se rozproudila zábava, při níž nám kouzelník Mellon mimo jiné prozradil ?zázračné? desinfekční účinky moči. Tento den byl opravdu perný. Dnes nás zradil pátý člen Královské rady Irwin, vyplenil náš tábor a ukradl nám královský meč. Shodli jsme se na tom, že nás Irwin zradil, aby sám uchvátil moc nad Tardorem. V příštích dnech je třeba najít zbytky artefaktu a zlomit sílu meče. Pan Důthoron pro všechny případy vybavil kouzelníky mocným jasnovidným kouzlem, které nám v největší nouzi snad pomůže ke splnění našeho poslání, použití takového kouzla však bude zaplaceno životem.

Časně ráno jsem šla provést očistu ke Kamenici před velkou cestou. V soutěsce bylo podezřelé ticho, jakoby měl přijít déšť. Když jsem se vrátila, téměř všichni ještě spali. A spali dlouho. Příčinou bylo patrně vyčerpání z bitvy, a tak jsme je nechali spát. Probudili se asi v půl deváté, kdy jsme měli naplánovaný odchod. Nastalo balení před odchodem Mellon vytáhl láhev vína. Připíjeli jsme (až na některé abstinenty) na úspěch poslání a na život kouzelníků (čí piješ víno toho píseň zpívej). Společně jsme vyrazili soutěskou ke Kamenici. U Královského smrku se naše skupina rozloučila s ostatními. Potřásli jsme si pravicemi a loučili se slovy: Nechť vás Valar provází. Hodně štěstí na cestě. Valar při vás stůj!, apod.?

Naposled jsme pohlédli na své druhy a ve složení: pan Orias, Gudrun, Brutar, Maisi a hobit Brok jsme vyrazili za první runou míjejíc skautský tábor. Stezka chvíli příkře stoupala mezi vysokými smrky kamsi vzhůru. Zcela udýchaní jsme vyšplhali nahoru a pokračovali lesem po zelené cestě k městu Ondost (Česká Kamenice). Naše putování bylo plné potu a krve (hlavně hobitovi popraskaly puchýře) a proto jsme si museli odpočinout v krčmě Hvězda. Naše první runa se ukrývala někde pod Šenovským kopcem u opuštěných síní trpaslíků. Leč daleká cesta, dlouhá téměř deset mil hobita zcela odrovnala. Celou dobu pochodu se vlekl námořnickým krokem daleko za námi. Naštěstí pod Šenovským kopcem na nás čekal náš průvodce z Královské rady pan Důthoron se svým kočárem. Hobita jsme tam neachali hlídat naše věci a vydali se hledat trpasličí síně. Zatím se rozpršelo.

Konečně jsme síně na jihovýchodní straně Šenovského kopce našli. Pan Důthoron přesunul svůj kočár k nim a my zatím bezúspěšně hledali runu ?ve výklenku hladkých stěn před vchodem ukrytou?. Pršelo, runa se stále potměšile skrývala a Brutar šlápl do bahna v síních, (kde nalezl mimo jiné i použité prezervativy). Prostě nálada pod psa. Kouzelník klel a jeho oči metaly zlobné blesky a ani Brutar nezůstával pozadu, zvlášť když mu ono podezřelé bahno vniklo do bot. Pak Gudrun slanila k dvěma výklenkům vysoko ve stěně, ale nic nenašla. Za morální podpory pana Důthorona se přemohla slanit k dalším, opravdu zcela malým výklenkům nad dvěma vchody. A ony vchody byly vysoké dobrých devět metrů. V jednom z výklenků se naštěstí opravdu nalézala vytesaná runa. Nálada se mírně zvedla, ale jenom mírně. Podle dalšího popisu se druhá runa nacházela na jednom ze sloupů v dalším trpasličím sídle v Prysku. Pokud se nám jej podaří najít, bude to možná nocleh v suchu. Pan Důthoron vzal naše promoklá zavazadla a chromého hobita kočárem do Prysku. Dorazili jsme pod kopec, v jehož jižním až jihovýchodním svahu měla být jeskyně.

Noc byla na spadnutí, déšť neustával, měli jsme pouze jednu runu a pana Oriase a Brutara jakoby opouštěla odvaha (takže Brutar byl ochoten přenocovat v pochybném pensionu za šest a půl zlatky). Ačkoli se zdálo, že Valar se od nás odvrátili, statečná Gudrun s nezdolným duchem nepřestala doufat, že jeskyni najdeme. Vyrazili jsme tedy do kopce do mokré trávy a mokrého listí. Pod vrcholem jsme se rozdělili. Kouzelník s bojovníkem šli vlevo a Gudrun se mnou a panem Důthoronem odbočila vpravo. Šero houstlo a mokro dobývalo poslední suché partie našich oděvů.

Kráčeli jsme po zarostlé cestě a před námi se rozevíraly travnaté stráně. ?Tady to nebude? sýčkovala jsem. ?To spíš najdou kluci.? Gudrun zamířila k jakémusi křoví a já pokračovala po cestě. Pan Důthoron mezitím zahalen ve svém zeleném plášti vševědoucně postával na stezce. Najednou se v zšeřelé zeleni blýskla žluť pískovce. ?Že by?? Lehce jsem zrychlila krok. Tu jsem zřela nízkou stěnu vyhlodanou ve žlutém písku, ve které se černal otvor. Trpasličí sluj! ?Máááám!!? křičela jsem. Přispěchala Gudrun a nakoukli jsme zbytky vstupních dveří dovnitř. Rýsovaly se tam sloupy. Zcela rozradostněny jsme se vraceli ke kočáru. Oba dva spolubojovníci tam již také byli, ale nesdíleli s námi to obrovské nadšení. Přesto, vydali se s námi. I hobita se nám podařilo vykopnout z útulného kočáru.

Trpasličí sluj byla velmi prostorná a velmi, velmi chladná. pan Důthoron nám sdělil, že teplota těsně pod zemí je stálá (asi 10o C) a že v zimě tam bývá prý teplíčko. Zalezli jsme hlouběji a jali se zabydlovat. Oblékli jsme něco suchého a na vařič dali vařit čaj. Gudrun poskytla třezalkový čaj, který má uklidňující účinky. Po té, co jsme vyschli a poněkud se vzchopili, pocítili jsme teprve ladnou krásu kamenných síní vytvořených rukama trpaslíků. Začali jsme hledat runu ?na jednom ze sloupů vytesanou?. Měli jsme (petr-)olejovou lampu a několik svíček. Hledali jsme již hodnou chvíli a nacházeli různé runy, ale žádná z nich nebyla ta pravá. Objevovaly se i zlověstné runy ve tvaru kosočtverce s úhlopříčkou. Leč Brutar (po té, co narazil hlavou do stropu) usoudil že tyto runy patrně značí ?Pozor nízký strop!?. Runu nakonec našel pan Orias v zadní části sluje. Podle svitků nás další cesta povede k obydlí Pána větrů na vysokou Větrnou horu (Střední vrch), která leží nedaleko.Po tomto úspěchu jsme ulehli s klidem a nadějí, že Valar k nám zítra budou opět milostivi.

Celou noc jsme se chruli ve svých houních, neboť zima do nás vrážela své ostré dýky. Pan Orias to nevydržel a přesunul se ven před sluj, před ránem ho déšť zahnal zpět. Časně ráno pak s panem Důthoronem odjeli v kočáře do královského města Tiris vyřídit jakési důležité záležitosti, které se záchranou Tardoru neměly absolutně vůbec nic společného (nutná návštěva pracovního úřadu). Zbytek vstal o něco později. Nechali jsme hobita hlídat naše vaky a vydali se na Větrnou horu. Poprchávalo již jen mírně a mlhy halily vrcholky kopců. Vedla nás hraničářka Gudrun. Vedena jakýmsi pudem stoupala stále výš a výš a já s Brutarem jsme se plazili notný kus za ní. Když jsme konečně stanuli pod strmou skálou Větrné hory, uslyšeli jsme shora výkřik: ?Mááám!?. Gudrun našla další runu. Nahoru stoupala úzká pěšina, která nás posléze dovedla na vrchol skaliska. Zatímco Gudrun již luštila popis polohy příští runy, já a pak později i Brutar jsme se kochali nádherným výhledem na mlhu. Pak se nad námi Pán větrů ustrnul a mocným fouknutím poodhalil část lesů po námi. Opravdu krásná vyhlídka?. Po té, co jsme potěšili své zraky tímto pohledem, vydali jsme se zpět velkou oklikou k trpasličí sluji. Pod ní na pevné cestě jsme se shledali s panem Důthoronem a Oriasem, kteří se již vrátili. Věci jsme už měli vynošené u kočáru, ale Gudrun zjistila, že ztratila někde sponu z pláště. Prohledali jsme jeskyň i okolí. Nenašli jsme sponu, ale arthedainskou pětizlatku (5 DM). Gudrun se spokojila s tím a od dalšího hledání bylo upuštěno. Pan Orias nahlédl do svých magických poznámek a zjistil, že musíme moc pospíchat, máme-li stihnout pravidelný formanský vůz, který za malý peníz vozí i poutníky do vzdálených panství. Putování za runami nás tentokrát nasměrovalo na velmi vysokou horu na panství Gilar (kopec Klíč).

Formanský vůz s námi dokodrcal do vesnice. Poobědvali jsme v hospodě Na schodech a se žaludky plnými jako bečky nadité zelím jsme zamířili k hoře. Pod ní jsme nechali zavazadla. Hlídali je pan Důthoron s Brutarem, hobit byl ráno kočárem odvezen do tábora, protože jeho puchýře se vůbec nehojili. Ve třech jsme volným, ale vytrvalým krokem kráčeli lesní stezkou nahoru. Gudrun začala sbírat lesní plody, hlavně borůvky. Na vrchol došel první pan Orias a za ním jsem dorazila já. Jakýsi starý poutník tam obhlížel orlím zrakem daleké kraje, bylo také co obhlížet, neboť počasí se změnilo z deštivého na mírně oblačné a pod námi leželo celé panství Gilar i všechna sousední jako na dlani. Nečekali jsme na Gudrun a po nalezení runy obrátili své kročeje zpět. Potkali jsme ji dole s modrými ústy a prsty.

Další runa se nalézala ?pod kopcem hromů a blesků? (čili snad pod Bouřným ?). Pan Orias s Gudrun se nejdříve domnívali, že se jedná o Jelení skály, ale pak jsme zamířili správným směrem. Formanský povoz nás vyložil na samotě mezi kopci a z našich váčků zmizely další zlatky. Chvíli jsme odpočívali a pan Orias snil o tom, jak by se nám na dřevěných lavicích krásně spalo. Také jsme si vyprávěli o různých zábavných společenských hrách, hodných i urozených rytířů. Uvádím zde dvě:

1)Na horníky: Skupina se rozdělí na horníky a uhlí. Horníci kopou uhlí. Pak za 5 min si hráči vymění role, horníci opět kopou uhlí, ale tentokrát se smí uhlí měnit na plyn a dusit horníky. Hra končí ve chvíli kdy dojde uhlí či horníci.

2)Nebuď morous, nebuď škarohlíd: Hráči se ve společenských oděvech (slavnostní pláště a šperky) shromáždí v sále. Za herní pomůcky jim slouží nůžky a barvičky. Pak se začne a hráči se s úsměvem pustí do práce, stříhají si oděv, ničí šperky a barví se. Na kom je vidět, že se nebaví, je jako morous vyhozen. Vítězí ten, kdo vydrží nejdéle.

Zatímco jsme se takto obveselovali, počala se nad dřevěnou boudou opět stahovat mračna. Byl čas vyrazit dál. Vzali jsme své vaky, Brutar hodil na záda tele: ?To tele je těžký jako kráva? povzdechl si. Míjeli statek, okolo něhož se popásalo hojné množství domácí zvěře. V tu chvíli před našimi vnitřními zraky defilovaly nadívané krůty, rožněná selátka a skopové na česneku. Runa se nacházela ?na jedné z věží za opuštěným sídlem lesních elfů? pod Bouřným. V podvečer jsme tam dorazili a jali se šplhat po nevysokých skalkách za tábořištěm. Pan Důthoron nám po hodině marného hledání znovu přečetl starý svitek: ? na úpatí pod cestou opuštěné lesní sídlo elfů se nachází a dále za ním pak několik věží skalních k obloze ční". Šla jsem tedy kus dál, kde se strměly šedé skály k oblakům. Šli jsme je prozkoumat podrobněji spolu s panem Oriasem. Začala jsem se drápat na jednu z věží a v duši mi zněla slova: Mou touhou jedinou jest runu stříbrnou v kameni nalézt. Kdys ji tam ruka zručná vytesala, By v našich dnech své tajemství vydala. ? No prostě ta runa tam byla! Pak tam vylezl ještě pan Důthoron a pan Orias. Slavně jsme se vraceli k ostatním.

Seděli jsme okolo ohniště, v němž plameny vyhasly již před věky. Chmurné stíny se plížily po kůrách okolních stromů a mezi stébly mokré trávy. Jaký smutek sídlil v tomto místě, kdysi obývaném lesními elfy. Dnes je Tardor rozvrácen a ty muchničky, mrchy, se přemnožily. Sotva Orias přeložil popis, prchali jsme z tohoto zákoutí na pevnou cestu hnáni houfem malých mušek sotva milimetrové velikosti, které nám zalézali do vlasů a pod pláště a kousali. Kdykoli jsme se zastavili byly jich kolem nás tucty. Příští runa byla vytesána na nejvyšší věži hradu Milgond v panství Milgond a celou cestu jsme nemohli zastavit. Až těsně před Milgondem jsme si odpočali v jeskyni Vinný sklep a vyslechly Důthoronův odborný výklad o křemičitém pískovci. Zlatavým večerem jsme se konečně doploužili na hrad. Potkali jsme tam postaršího cestovatele, který měl v úmyslu napsat nějaké svitky o hradech naší vlasti. Radil nám, abychom nikam nelezli, že je to nebezpečné, ale Gudrun s bezelstnou upřímností prohlásila, že tam nahoru musí kvůli runě. Načež nám zmatený poutník vyprávěl o dětech lezoucích po nebezpečných místech. To mne natolik dojalo, že jsem se vzdala výstupu na skálu nejvyšší, raději jsem mrtvolnou rychlostí přenášela naše vaky k ohništi. Nahoru se vydal zbytek družiny, leč pan Orias se posléze raději také vrátil. Z vrcholku skály k runě slanila hrdinná Gudrun, i když měla pořádný strach. Navíc zjistila, že runa je poslední a že by zpráva šla rozluštit i bez ní, pokud by to zkusili. Pan Orias navíc zjistil, že runu je vidět zezdola. Gudrun to trošku rozladilo, ale výprava zajásala. U velkého ohně začal pan Orias luštit šifru. Mezitím jsme pojedli, popili čaj a sušili ponožky a boty. Pak jsme ulehli pod převis z jehož stropu na nás lehce kapala voda. Mužská část osazenstva ještě řešila problémy, jak se vymočit a nevylézt z houně. Ale tento celo-středozemský problém se jim vyřešit nepodařilo a tak jsme raději usnuli.

Ráno jsem usoudila, že se ze mne přes noc stal skřet, neboť prostor ke spaní byl dosti omezený. Pěkně dlouho jsme si pospali. Pan Orias mezitím, co jsme se povalovali v dekách doluštil šifrovaný svitek. Část Anna Astaldonu se nacházela přímo na Milgondu!! ?Za mocnou branou se vpravo černá vchod do hlubokého sklepení. Za portálem se nachází bílý kámen omotaný pavučinou. Vlákno pavučiny mizí ve tmavé štěrbině. Postupně zesiluje a na konci je namotáno na kámen. Pod tímto kamenem se ukrývá část artefaktu?. Slunce již řádně připalovalo, když jsme prošli mohutnou skalní branou. A vskutku. Vpravo se černal jakýsi vchod. Nasoukali jsme se mezi velké kameny dovnitř jako sardinky do plechovky. Ale bílý kámen jsme hledali marně. Až pan Orias objevil šutr (nedostatek synonym) omotaný pavučinou. Pan Důthoron nás upozornil, že v těchto temných prostorách žijí pavouci téměř průhlední, neboť jsou stále ve tmě. Vlákno omotané okolo kamene mířilo kamsi dolů do úzké, vlhké štěrbiny plné tlejícího listí. Teď přišla řada na zvěda, proč jsem se radši nestala hraničářem. Vsoukala jsem se po nohách do oné malé díry, ale dál už jsem nemohla. Neviděla jsem do temných hlubin pod sebou, a tak jsem se chtěla vysoukat zpátky. Pod kalhotami jsem však měla kraťasy a v kapsách kapesníky a prak ? málem jsem se tam zašpuntovala.

Venku jsem ze sebe sundala přebytečné šatstvo a tentokrát po hlavě se vplazila do podzemí. Nahmátla jsem pavučinu (vlasec). Brzo se plazivka rozšířila, a nechalo se obrátit a lézt po čtyřech. Cesta touto chodbou byla dlouhá, plná kamení a balvanů. Konečně vlákno zesílilo. Úzkými štěrbinami prosvítal den, což mne poněkud uklidnilo. Snad se nebudu muset vracet a vylezu nějakou jinou dírou. Konečně jsem našla kámen, pod nímž se měla ukrývat část artefaktu. Nadzvedla ho a odstranila několik dalších kamenů a balvan. Nic. Párkrát jsem hrábla do písku. Nic. Krucinál hergot, kde ten pitomej artefakt je?! To je ňákej vtip nebo ho někdo ukradl??! Vylezla jsem otvorem, kterým do chodby pronikalo trochu denního světla a přivedla ostatní. Hrabali jsme jako vzteklý psi, kam jsem jim ukázala. Vydolovali jsme pěknou jímku, ale stále nic. Hloub už to nebude, začali jsme jámu rozšiřovat směrem ke skále a pak i od ní sotva patnáct čísel pod povrchem se něco zabělelo. Artefakt!! S jásotem jsme vylezli z chodby a u brány rozdělali bílý balíček. Mezi dvěma dřívky byl uložen velký černý střep popsaný stříbrnými runami.

Sbalili jsme se na cestu zpátky. Ve vesnici na panství Gilar jsme pojedli gulášovou polévku a gulášek v hostinci ?Na schodech? a spěchali na stanoviště formanských vozů, kudy měli za chvíli projíždět kupci, kteří nás snad svezou zpět k Thoronhangu. Pan Důthoron se od nás oddělil, neboť musel vyzvednout a odvést svůj kočár. Ke karavaně spojených kupeckých vozů se na panství Minas Alda připojili i paní Nildorwen a pan Mellon se skupinou. Nastalo bouřlivé vypravování a radostný smích, když jsme si navzájem sdělovali své zážitky. Družina pana Mellona byla promoklá, třetí runu prý hledali osm hodin! Karavanu jsme opustili asi pět mil od tábora. Mračilo se stále více, jakoby temné síly zuřily nad tím, že naše poslání bylo úspěšně splněno. Naštěstí se nerozpršelo a k osmé hodině jsme všichni dorazili do královského ležení. Již před námi dorazila družina paní Mivít s panem Formwestem. Znavení poutníci byli roztroušeni po táboře a lízali si své rány. Dají-li Valar, dorazí zítra paní Ilinwö se čtvrtou částí artefaktu.

Mnozí se z putování vrátili jako rytíři neboť vykonali mnoho hrdinských činů. Večer se však i mě dostalo cti pokleknout před královskou radu a za hrdinství prokázané v hlubokých sklepeních Milgondu přede-všemi povstat jako rytíř ? paní Maisi z Brtníku s právem nosit erb. Ani hrdinství Gudrun nebylo zapomenuto a byla panem Důthoronem pasována na paní Gudrun z Landaldy. Večerní vyprávění u ohně nebralo konce a někteří usínali až s blížícím se úsvitem.

Dopoledne jeli kouzelníci kočárem připravit magický obřad scelení Anna Astaldonu, který se bude konat dnes večer. Slavně dorazila také paní Ilinwö, která přivezla čtvrtý díl artefaktu. Po návratu kouzelníků jsme se všichni sešli u ohně. Kouzelníci prozkoumali části artefaktu přiložili je k sobě a užasle zjistili, že artefakt není celý! Naše snažení stále není u konce! Znovu jme si přehrávali v hlavě všechny informace. A věštba pravila: "? co čtyři pro svou zemi a pátý pro vodu hlubokou určeni byli? ? a třeba nemluvila o královské radě. A mágové knížeti Estelirovi radili: ?A části Anna Astaldon dej rozeslat do všech hlavních směrů a stran, každý v stranu opačnou, daleko od sebe?? Pan Mellon tedy spojil na mapě křížem čarami místa, kde byly části artefaktu nalezeny. Avšak v průsečíku nebyla žádná voda. Ale hrad Thoronghang se také nalézal přibližně uprostřed Tardoru a je na něm studna, snad ona skrývá ještě své tajemství? Času již je málo, neboť tato noc je vhodná ke scelení artefaktu a než nastane další taková uplyne mnoho vody a osud království bude zpečetěn.Byla tedy hned sestavena výprava převážně z hraničářů, která ve dvou kočárech odjela na Thoronhang. Ostatní zde celé odpoledne čekali a pan Formwest maloval na naše štíty získané erby.

Zápisky pana Důthorona o průzkumu studny na hradě Thoronhangu

Obtěžkáni několika lany, karabinami a všudypřítomnou zbrojí jsme stoupali od kočárů k hradu. Hrad byl pustý a pozůstatky z poslední bitvy pomalu zarůstaly do kopřiv. Hraničáři po krátké poradě rozhodli, že lano uchytí ke stromu na horní plošině hradu. Dvojice lan s tichým svistem prolétla studnou a odhodlané pohledy hraničářek se pomalu vytratily. Kdo půjde první? Nehodilo se aby člen královské rady sám se takovému nebezpečí vystavil a tak se zraky přítomných obrátili k Brutarovi. Touha po hrdinství a vize rytířských ostruh postupně zvítězily nad pudem sebezáchovy a ruce hraničářek hbitě obepnuly Brutara pevnými popruhy. Za chvíli již zmizel pod okrajem do skály vytesané studny. Jako velmistr hraničářů jsem jej následoval abych dohlédl na jeho zdárný návrat. Byl jsem asi v polovině, když se studnou rozlehl vítězný řev Brutarův: ?Máááám.? Cesta po laně vzhůru byla namáhavá a mnohokráte jsme museli odpočívat. Prastarou šňůrkou zavázaný balíček, který Brutar nesl nás však poháněl. Vítězoslavně jsme jej nahoře rozbalili a naše nadšení neznalo mezí, když na černém, lesklém povrchu zasvítily stříbrné runové znaky.

Z průzkumných důvodů poté postupně slanili do studny všichni hraničáři (paní Gudrun, paní Lailath, paní Gilwen) a na vlastní žádost také pan Pif z Ceberu. Nejdelší dobu strávila na dně studny statečná paní Nildorwen, kterou špatný vzduch, který tam vyvěrá téměř otrávil. Naštěstí její zkušenosti a vůle jsou veliké a z nebezpečí šťastně vyvázla. Ne nadarmo je velmistrem zvědů a členkou královské rady.

Protože scelení artefaktu by mělo proběhnout nedaleko Thoronhangu, vyslali jsme do tábora jen prázdný kočár a čekali jsme na ostatní pod hradem. V malé chaloupce jsme si vyprosili trochu jídla. (Původně nám hospodář nevěřil, ale když spatřil naše zlaťáky, začal být ochotnější).

Před večerem přijeli kouzelníci s mnoha věcmi. Naložili jsme truhlu s artefaktem a mnoho dalších věcí na naše bedra a krokem horských šerpů jsme vyrazili k vrcholu Minas Amman. Slunce se klonilo k západu a obzor růžověl. Dvě lana jsme zanechali na nejhorších úsecích cesty. Na vrcholu jsme chvíli odpočívali a pak se našim očím naskytla nádherná podívaná na západ slunce. Obrovský oranžový pomeranč se pomalu ukrýval za vzdálené Modré hory a světlo na obzoru se postupně měnilo z růžové přes červenou a krvavě rudou až po temně fialové odstíny začínající noci. Nad hlavami se postupně rozsvěcely hvězdy a kouzelníci měli plné ruce práce s přípravou obřadu. Jen členové královské rady směli stát na vrcholu a pozorovat je.

Asi hodinu poté co měla dorazit poslední část ?tardorských věrných? vedená panem Formwestem jsme znejistěli. Události posledních dnů dávaly tušit, že se mohlo stát něco co znovu rozbije naše naděje. S několika rytíři jsme jim proto v plné zbroji vyrazili naproti.

Svitky paní Maisi pokračují:

O něco později přijel jeden z kočárů. Pátá část Anna Astaldon byla slavně nalezena ve studni na Thoronghangu, kam jako první slanil Brutar. Kouzelníci s tajemným výrazem naložili do kočáru věci potřebné pro obřad a vůz opět odkodrcal ke vzdálenému hradu.

Za stromy zářil pruh zlata, jak slunce končilo svou celodenní pouť. Dohasínající světlo se dotýkalo vrcholků vzdálených kopců. Jindy temné mraky bouří dnes hýřily odstíny magické fialové. Letní krajina byla oděna do nejpůvabnějších a nejjemnějších barev. Stále jsme čekali na pana Formwesta, až dokončí štíty. Nakonec jsme ale museli zavrhnout myšlenku, že vezmeme štíty sebou, protože by případná přeháňka smyla nezaschlé barvy. Než jsme doopravdy vyrazili, ustanovili jsme dobrovolníky zbrojnoše Píšťalku a hobita Brocka za stráž. Kolem tábora totiž ?očumovali? dva podezřelí lapkové a pan Formwest nechtěl riskovat, že by nám tábor vyrabovali. Pro veliké zpoždění jsme k dopravě pod hrad museli použít poslední z kočárů, tento patřil panu Gláinovi a nás šest mělo problémy se do něj vejít (trabant je trabant). Sebou jsme si vzali meče a čtyři lucerny.

Kočár jsme zanechali u ozdravovny. Již se setmělo. Pan Formwest velmi pospíchal. Zanedlouho jeho černý plášť pohltila noc. S paní Ilinwö jsem se za ostatními s funěním štrachala i já. Sešli jsme z cesty a vnořili se do trávy vysoké po kolena . Pěšinka zamířila mezi stromy a stoupala stále vzhůru. Byla rozžata jedna z luceren. Nikdo z nás neviděl dál než na krok. Seskočili jsme z dvoumetrového skalního stupně a opět se drápali po suchém jehličí nahoru. Tam na nás mezi vonnými borovicemi čekala skalní stěna s průrvou vysoká asi 5 m. Nemohu posoudit, jak vypadalo okolí, protože jsem nic neviděla. Ve strmé štěrbině nalezl pan Formwest lano. Naši přátelé tudy šli (nebo spíš lezli)! Pan Formwest, pan Gildor a pan Gláin utvořili v průrvě řetěz a vynosili naše věci. Pak lezly ženy a za nimi Brocar s panem Gláinem. V úzké rozsedlině byla hlína a tak pomocí lana jsem nahoru vyšplhala téměř jako po schodech. Tento úsek zvládla i paní Ilinwö, i když se bála. Nahoře jsme rozžali i druhou svítilnu. Čekal nás ještě kus cesty a trochu jsme bloudili. Naštěstí nám přišel naproti pan Důthoron s několika rytíři, kteří již odpoledne byli na místě konání obřadu. Lezli jsme stále vzhůru i po svažité skále. Byla to skalní věž nazývaná Minas Amman ? Věž moci. Pak jsme museli obejít pískovcový masiv po metr úzké, šikmé římse. Pod námi se ve tmě ukrýval prudký sráz. Zadržet v pádu nás mohlo pouze několik stromu, které svými kořeny železným stiskem objímaly chladný kámen. Pak jsme lezli opět úzkou soutěskou s lanem a pak jsme konečně stanuli na vrcholu. Zatáhlo se.

Pod námi blikala oranžová světla vesnic a nad námi hnal divoký vítr temné mraky. Minas Amman byl průrvou rozdělen na dvě části. Na té první začal obřad scelení artefaktu a na té druhé jsme tomuto magickému konání přihlíželi držíce se navzájem za ruce. Kouzelníky obklopovala Královská rada. Jejich temná těla téměř splývala s noční oblohou. Mágové po chvilce zaříkávání zkřížili své ocelové meče a pronesli tajemná slova v zapomenutém jazyce. Obklopilo nás hluboké ticho, v němž pouze pláště kouzelníků šustily v poryvech větru. Náhle nás oslepila zelená záře, která jakoby vystoupila z hloubi Minas Amman. Mocný Tulkas vyslyšel skromnou prosbu mágů a Anna Astaldon byl scelen!! (Mezi námi děvčaty ty světelný efekty kouzelníkům moc nevyšly a tak tam asi nejvíce svítila Důthoronova elfí lucerna.)

Tajemný obřad magie skončil úspěšně a my se vydali na nebezpečnou pouť dolů. Lesní tma byla téměř neproniknutelná, avšak solidarita mezi druhy neznala mezí a tak jsme si navzájem pomáhali, jak to šlo. Kráčela jsem v čele skupiny s hrdinnými hraničářkami, které se i v nejvypjatější situaci oslovovaly podle královské etikety: ?Paní Mivít podávám ti světlo.? ?Počkej paní Gilwen ? jo, už to mám, můžeš.? A podobně. Slezli jsme ze skal zdraví a živí. Sláva Valar. Zatímco Brutar a pan Formwest šli odvázat druhé lano, čekali jsme na ně na ztichlém plácku u našich kočárů. (Pak přijeli policajti a čuměli, co tam děláme a jestli tam nevotravujeme, ale zas vodfounili ? jak podotkl Brocar, kterému etiketa nic neříká, z toho rytíř asi nikdy nebude). Pak konečně přišel pan Formwest s Brutarem. Ten byl v zápětí za hrdinské činy (získání posledního dílu artefaktu z hluboké studny a vynesení těžké truhly na Minas Amman) pasován na rytíře. Byla mu přidělena panství Amon Carne a Iauraelin. Nad našimi hlavami se rozzářily tisíce hvězd. Jako dobré znamení. (Zvědové si udělali zkoušky ze znalosti souhvězdí).

Anna Astaldon byl tedy scelen a síla meče zlomena. Zbývalo dobýt od Irwina korunu, aby mohl být na trůn Tardoru dosazen nový král. Čekala nás tedy ještě krutá bitva. Dopoledne jsme odpočívali a vařili. K večeru nervozita houstla, čekali jsme, co se bude dít. Konečně zazněl rozkaz, vyzbrojili jsme se a vytvořili šik. Na stráži v táboře zůstal věrný hobit Brok. Rázným krokem jsme prošli vesnicí. Jejich obyvatelé před námi s temným tušením a obavami uskakovali do škarp a někteří se zavírali do svých příbytků a zavírali okenice (neboli nesnažili se ani zvědavě očumovat). Již z dálky jsme viděli nepřátele hlídkovat na hradbách Tarlalmiru. Ale i oni nás již spatřili. Mnozí okolní pocestní nerozvážně koukali na naše šatstvo a výzbroj. Stanuli jsme pod hradem. Vysoké, převysoké jsou věže Tarlalmiru, až se nám hlava zatočila. Valar co teď? Jedinou přístupovou cestou jsou zde strmé schody ztrácející se v pískovcovém masivu. Zatím jsme se drželi z dostřelu nepřátel, jejichž hojné počty na nás vykukovaly z četných věžiček. (ať žije fantazie) a pokřikovali různé nadávky. Radili jsme se: ?Mají tam možná kouzelníka. Použijeme kouzlo štítu. Ať se jdou zvědi podívat, jestli se tam nedá jít jinudy.? Mezi stromy se objevila vysoká postava v bílé haleně. ?Kdo jsi?!? ?Jsem Formwest z Královské rady?. ??? ?Ukaž prsten!? Skutečně, byl to on. Museli jsme však býti takto opatrní, neboť jeden tady nikdy neví (viz zrádce Irwin).

Strategie byla jen jedna. Dva, tři odvážlivci s kouzlem štítu prorazí bránu a cestu po schodech a ostatní je budou pronásledovat. Nejvíce starostí nám dělala možnost, že hned na začátku na nás bude číhat nějaký proradný Irwinův kouzelník. Vpřed vyrazili pan Gildor, pan Mellon a ještě někdo. Postupovali jsme opatrně k bráně a náhle se do našich uší zařízl strašlivý výkřik ? pan Gildor byl zasažen hrozným modrým bleskem. Na místě upadl do bezvědomí ? byl téměř mrtev (přišel o jeden z životů). Naše obavy se naplnili. Stáhli jsme se zpět. Pak však ruka kouzelníka Mellona prastarým gestem seslala silný modrý blesk. Jeho cestu řídili snad sami Valar, neboť smrtelně zasáhl proradného kouzelníka. Bez jeho podpory jsme zakrátko prorazili obranu brány.

Úzkým průchodem jsme se zvolna probíjeli na první nádvoří. Zůstávala jsem v týle a sbírala šípy. Jak jsme stále postupovali, viděla jsem množící se mrtvoly nepřátel. Ale ani naše řady nezůstávaly beze ztrát. Několik spolubojovníků upadlo do magického zeleného spánku a nedali se probudit. Pan Mellon padl v lítém boji na Dlouhých schodech (jen spojením sil všech ranhojičů se podařilo udržet jej při životě). Paní Lailath byla ochromena mocnými kouzly Irwinových přisluhovačů. A pak se stalo něco strašlivého. Jindy hrdinný a vždy v lítých bitvách vepředu bojující pan Formwest s bledou tváří a s vyděšenýma a nepříčetnýma očima prchal opačným směrem, než jsme postupovali my. Jeho nebojácné srdce pokořilo kouzlo strachu. Bolest způsobená těmito strašnými ztrátami se mi hluboko zaryla do mozku. Zaťala jsem zuby, ještě pevněji jsem sevřela štít a dál se prodírala těly padlých, kteří ucpávali přístupovou štěrbinu. Nepřístupná skála nepřijímala jejich krev, a ta se řinula proudem po schodech dolů, kde se vsakovala do příkrých svahů pokrytých rudnoucím jehličím. Zvolna postupující večer byl zaplněn úpěním umírajících, jejichž nářek najednou přehlušil mocný výkřik a třeskot mečů. Horní plošina hradu byla dobyta. Poslední a nejmocnější z Irwinových sluhů se ocitl ve smrtelném sevření našich mužů (a žen). Prskal své jedové sliny okolo, skřípal žlutými tesáky a rozdával smrtelné rány. Všichni se na něho však vrhli, čepele se krátce zaleskly v unaveném slunci a bídák rozsekán na kusy padl na chladný šedý kámen.

Rozhostilo se ticho. Zvítězili jsme! Mnoho bylo však mrtvých a ještě více zasažených mocnými kouzly. Bude třeba celých potoků slz, než bude vyplavena všechna bolest, a dlouhé měsíce se budou léčit nebožáci zasažení ničivými kouzly. ?Tady jsou koruna a meč!!? Tváře zryté válečnými útrapami se rozjasnily. Posvátné předměty byly rafinovaně ukryty v hluboké díře v hromadě odpadků. Dolů se spustil Brocar a zázračně oživší pan Mellon s fotoaparátem. Za chvíli mohl každý z nás obdivovat lesk a nádheru těchto znovunabytých znaků královské moci. Pátrali jsme po Irwinovi, ale marně. Vyslechli jsme proto několik umírajících nepřátel. Když podlý zrádce Irwin zjistil, že meč ztratil svou sílu dříve než jej stačil použít a že naše odhodlání je nezlomné, zbaběle prchnul ze země někam na jih. Svým vazalům však poručil hájit hrad do poslední kapky krve. Vzdali jsme se jeho pronásledování, neboť měl velký náskok a nás čekaly mnohem důležitější úkoly.

Poděkovali jsme žoldákům (alias náhodným turistům), kteří se nechali zverbovat na obranu hradu, udělali jsme řadu snímků a pokochali se výhledem na okolní krajinu. Na to jsme posbírali koule a vzali další svoje saky paky (tedy truhlici s korunou, královský meč, dalších asi dvacet mečů a štítů a usekané končetiny {pan Brutar by mohl vyprávět} a šli dolů. Když ve vsi pod hradem zapípalo zmrzlinářské auto zvolal pan Mellon ?Poslyšte, zpráva o našem vítězství se již roznesla a lid ve vesnicích oslavuje!?

Se vzpřímenými hlavami jsme zamířili ke krčmě v podhradí. Tam jsme svlažovali vyprahlá hrdla pivem a vodou dlouho do noci. Lid šílel z našeho vítězství a bylo proneseno mnoho a mnoho přípitků na naši slávu, skutky a na Tardor. (Hospodského jsme však velmi znectili, neboť záhy došli utopenci.)

Přišel nový den a s ním nové období Tardoru. Ten špinavý zrádce Irwin byl poražen. Teď je potřeba dosadit na trůn krále! Dopoledne jsme připravili královskou síň. Vedle z chalupy se linula libá vůně pochoutek na závěrečnou hostinu. Brock a Brocar byli jako poslední pasováni na rytíře. Brocar za odvahu při posledním boji a za vynesení meče a koruny z kobky; Brock za věrné střežení tábora. Volnou chvíli vyplnil rytířský turnaj. První souboje proběhli s velkým mečem (jedenapůlručákem). Zúčastnilo se 12 rytířů a do druhého kola postoupili: pan Pif, paní Mivít, pan Brutar, pan Mellon, pan Gildor a paní Maisi (tedy já). V souboji s panem Gildorem jsem mi však Valar nepřáli a ve třetím kole se octli: paní Mivít, pan Mellon a pan Gildor. Ve třetím kole bojoval postupně každý z každým. Na třetím místě skončil pan Mellon, na druhém pan Gildor a na prvním pak paní Mivít. V přestávce bojovali exhibičně pan Důthoron s paní Nildorwen železnými meči. Druhá šermířská soutěž probíhala s jednoručním mečem a štítem. Opět se zúčastnilo 12 rytířů. V prvním kole postoupili paní Gilwen, pan Mellon, paní Gudrun, pan Pif, paní Mivít a pan Gláin. Do třetího kola se dostali pan Pif, který v něm obsadil třetí místo, paní Gilwen, která skončila druhá a zvítězila opět paní Mivít. Byla vyhlášena nejlepší šermířkou královské družiny a dostala panství Thalion. Turnaj pokračoval lukostřelbou. Ve střelbě šípy se na třetím místě objevil pan Brock, na druhém pan Gláin a o třetí se překvapivě dělili páni Gildor, Orias a Mellon a paní Mivít. Při hodu koulí (papírovou) byla třetí nejlepší paní Gilwen, druhý pan Gláin a o první místo se dělili pan Brock a pan Mellon. Pan Mellon byl vyhlášen nejlepším střelcem a dostal panství Lothbar.

Slunce se již dávno překulilo přes polední stranu. Sesedli jsme se okolo ohně pod širým nebem vědomi si vážnosti úkolu. Starý král zemřel aniž zanechal následníka a bylo na rytířích země zvolit si nového krále Tardoru. Všichni členové královské rady jmenování předem odmítli. Mlčky jsme seděli a dumali. Pak padlo několik jmen: pan Mellon, pan Pif a pan Orias. Dlouho se o nich diskutovalo a pak proběhlo hlasování, na stranu pana Pifa z Ceberu se přiklonilo nejvíce rytířů a byl zvolen za krále. Královská rada jej tedy odvedla stranou aby se připravil na ceremonii a převzetí svých povinností. Ať žije Král !!!

Paní Nildorwen s paní Ilinwö chystaly v královské síni hostinu a pan Formwest s panem Důthoronem připravovali korunovaci. Konečně nadešel ten slavný okamžik. Síň se zaplnila poddanými, delegacemi z královských měst a hosty. (No, ty jsme si museli jen představovat, neboť jídla na hostinu není nikdy dosti, ?) Funkcí ceremoniáře byla pověřena paní Gudrun. Stála u vchodu v královské síni a vyvolávala rytíře podle jejich vážnosti a zásluh (od lenních pánů, kterým patřila jen jedna vesnice až po urozené pány, kteří měli několik panství a hradů) všichni přítomní jim pak vzdávali úctu podle etikety. Utvořili jsme takto špalír, jímž nakonec prošli členové královské rady. Poslední šel pan Pif, ohlášen jako každý rytíř. Zastavil se až u trůnu, odevzdal do zástavy svůj meč a poklekl. Na hlavu mu byla posazena královská koruna a byl královskou radou uveden na trůn. Jakmile dosedl na trůn Tardoru kdosi zakřičel: ?Ať žije král!? Všichni poklekli a sklonili hlavu. Před krále předstoupil pan Důthoron, v pokleku podal králi jílec svého meče a žádal krále aby přijal jeho rytířské služby. Pak předstupovali další členové královské rady a pak ostatní rytíři. Král přijímal jejich služby a potvrzoval tím jejich získaná panství a tituly.

Pak král povstal a uděloval další funkce a výsady: Pana Mellona jmenoval pátým členem královské rady, paní Nildorwen jmenoval strážcem Meče, pana Formwesta strážcem koruny, pana Brutara hlavním archivářem, paní Mivít a pana Gildora za členy královské stráže, paní Gilwen jmenoval královským ochutnavačem, pana Gláina královským heroldem, pana Oriase strážcem zástavy a pana Důthorona strážcem svitků a map. Pak mě (paní Maisi) udělil právo používat královský kočár, paní Lailath udělil výsadu sedět v přítomnosti krále a panu Brutarovi právo mluvit, když hovoří král.

Pan Důthoron pak ohlásil čas na žádosti rytířů. Pan Mellon prosil o možnost volného pohybu po všech panstvích, paní Lailath chtěla vyměnit svá panství za tři jiná, která dosud náležela koruně a paní Gudrun žádala o změnu podkladové erbovní barvy z červené na zelenou. Všem bylo vyhověno a konečně přišel ten čas, kdy nás král vyzval, nechť usedneme ke stolu. S paní Gudrun jsem rozlila do pohárů a kalíšků víno a vodu. Pak zazněl přípitek: ?Ať žije král!!!? a započala se velká žranice. Každá porce obsahovala půl kuřete, tvrdý sýr, salám a zeleninu. Na mísách vprostřed stolu lákaly mlsouny smažené lupínky, záviny a křížaly. Víno a medovina tekly proudem a chudák byl ten, kdo abstinoval a ten kdo zapůjčil na Chumelenici ubrusy. Hostina byla skvělá, všechno napětí bitev opadlo a neúspěchy ztratily na váze. Vzpomínce na pondělní deštivou noc, nocleh ve studené jeskyni a prožité hrůzy jsme se museli smát. Všichni se cpali, jakoby tejden pořádně nejedli. Zaznělo mnoho přípitků a mnoho vtipů pana Brutara. ale přišel čas se rozloučit. Členové královské rady (organizátoři) pronesli závěrečné slovo, poděkování hráčům za účast a za skvělou atmosféru akce. Pak král pan Pif z Ceberu, pan Mellon a pan Brutar pronášeli další srdceryvné a pochvalné proslovy, až jsme byli dojatí. Pak jsme se zvedli a začalo loučení. král Pif, paní Gilwen, paní Mivít a já jsme odjížděli kočárem na svá panství. Zatímco paní Gilwen obratně vycouvala na cestu, dívali jsme se okénkem kočáru na bandu v dobovém oblečení, jak nám mává meči a huláká: ?Ať žije král?.

Dlouhá a nebezpečná cesta, uskutečněná pro obnovu království Tardor

Cesta Mellona, Lailath, Gláina, Brokara a paní Nildorwen na daleký sever království

Vyrazili jsme z ležení všichni společně, kromě Dútorona, který chtěl ještě něco zařídit se svým červeným poníkem. Sešli jsme schody k Dolskému mlýnu a za řekou se oddělila skupina kouzelníka Oriase. Mířili někam daleko na jih. Srdečně jsme se rozloučili a zamířili k hradu Thoronghang. Po cestách jsme potkávali skupiny lidí, kteří nejspíš netušili, v jakém svrabu království je. Zastavili jsme se u prodavače potravin a doplnili zásoby jídla na dlouhou cestu. Zde nás oslovil jeden bláhový muž, který patřil k jedné z těch skupin nic netušících lidí a dětí. Chtěl abychom mu v jeho ležení předvedli naše umění s meči. Nic jsme mu neslíbili a ani jsme mu nechtěli lát za jeho nevědomost o stavu země. Na rozcestí před Thoronghangem došlo k poslednímu dělení. Formwest vyrazil se svou skupinou na severozápad a naše cesta vedla na sever.

Naši morálku pozdvihlo srdečné rozloučení a několik hrdinských zvolání. Naše tlupa zvící pěti lidí (Mellon, Gláin, Lailath, Brokar a Nildorwen) obešla Thoronghang (Mellon zde navrhoval jít lát na hroby včera zabitých lapků). Cesla vedla do kopce, byla zde nebezpečná místa a jedno z nich musel Gláin prozkoumat, abychom se nevystavili přílišnému nebezpečí přepadení ze zálohy. Potom po rovině okolo prastarého hnízdiště tokajících tetřevů (Tokáň) jsme zamířili ke skalní průrvě. Podle prastarých svitků by se zde měla skrývat první runa naší cesty. Nikdo ani netušil, jak by mohla runa stará 300 let vypadat. U její paty jsme odložili batožinu a začali šplhat vzhůru. Kdysi zde bývaly dřevěné schody, ale dnes z nich zůstaly jen trosky a několik dobře zaklíněných klád. Jako první spatřila runu Lailath. Mezitím Brokar prohledal postraní odbočku průrvy a ostatní šli za Lailath. Ta se vyšplhala až nahoru, aby prozkoumala konec průrvy. Mellon zatím dorazil k oné runě a konstatoval, že to je skutečně runa. Runa F. Nic dalšího nebylo nalezeno. Vrátili jsme se dolů.

Mellon začal překládat odkaz u runy F v cenných svitcích. Podle soupisu run nás tato zaváděla k jakémusi osamělému balvanu na stezce mezi prastarou loveckou chatou a hnízdištěm tetřevů. Ve skutečnosti jsme nevěděli, kam se vydat. Byly dvě možnosti, buď jít průrvou dál k oné lovecké chatě nebo zpět od průrvy k hnízdišti tokajících tetřevů. Ale o tom jsme nevěděli kde je a jen jsme se mohli dohadovat, že se jedná o současné roubené domy uprostřed lesa nesoucí jméno Tokáň. Rozhodli jsme se vrátit se tam a projít tuto cestu znova, s tím že prozkoumáme každý balvan osaměle na stezce čnící.

První, který jsme potkali, prohledal Gláin, ale nic nenašel. Druhý byl už trochu větší. Na stěnách nic nebylo a na vršek by se musel člověk vyšplhat. Brokar to zkusil ale téměr na vršku ho opustily síly. Stejně tak dopadla i Lailath. Mellon dostal spásný nápad přehodit přes balvan lano. Na druhé straně jej Lailath přivázala zručně ke stromu a Mellon po něm vyšplhal až na vršek kamene. Ačkoli to nikdo neočekával, jeho oči zde skutečně spatřily runu! Byla to runa M. Mellon přeložil její odkaz. Vedla nás kamsi do panství Landalda, do tajemné jeskyně, kde se lesní bytosti ukrývají a v okolí zle řádí. Cesta to nebyla krátká a tak jsme se rozhodli nejdříve poobědvat.

V zákoutí skal jsme na ohni připravili lahodný pokrm a odlehčili tím i své batohy. Mellon určil cestu, která nás dovede do blízkosti jeskyně. Ale nikdo nevěděl, kde přesně se tato jeskyně nachází. Uklidili jsme tábořiště a zde mistrně prokázal své umění Gláin, když dokonale zamaskoval stopy po našem pobytu. Cesta nás opět vedla ke skalní průrvě. Nyní jsme ji museli projít s batohy. První šla opět Lailath, Gláin a Mellon pomáhali Brokarovi s jeho mohutným batohem, který se jen těžko vešel do úzké soutěsky. Opět se osvědčil Gláin, když obětavě prošel úsek průrvy několikrát, aby odnosil nahoru všechny těžké věci ? lano a torny. Došli jsme ke staré lovecké chatě, vypadala zachovale. Na další cestě nás překvapil jemný déšť. Přetáhli jsme si pláště, nasadili kápě a šli dál. Došli jsme na rozcestí s cestou zpevněnou roztaveným kamením a naše kroky vedly po ní směrem k osadě Dubového háje. Ale Mellon jdoucí na konci skupiny nás po chvíli zastavil a obrátil naše kroky zpět z pevné cesty na lesní pěšinu. Mířili jsme tak přímo do údolí se sídelním hradem panství Landalda, kde se měla nacházet i jeskyně.

Pršelo stále více a naše pláště již byly promočené. Když jsme míjeli nedaleký nocleh pod převisem zvaný Orion, už se stmívalo. Ukázalo se že Gláin a Brokar Orion znají, ale Mellon a Lailath ještě ne a tak jsem je k němu dovedla, aby to místo mohli v případu nouze v budoucnu upotřebit. V nastávajícím večeru, kdy z nebe crčely nekonečné a vytrvalé proudy deště vypadal Orion jako výborné místo pro odpočinek a suchý nocleh. Přesto se skupina rozhodla v cestě pokračovat, ačkoliv bylo jasné, že úplně promokneme a další nocleh byl nejistý. Hnal nás však strach ze ztráty času a my nechtěli nikterak zklamat v našem poslání a proto jsme se vydali dál, najít alespoň přibližné místo úkrytu další runy.

Sešli jsme ze zpevněné cesty, abychom pokračovali prudkou strží, která nás dovedla do údolí s rychlou bystřinou, podél níž se klikatila další cesta pokrytá rozteklým kamením. Podle mapy určil Mellon, abychom počítali 500 kroků po cestě směrem na východ. Počítali jsme. Poslední krok nás zastavil v dlouhé zatáčce. Vpravo se tyčily skály, vlevo řeka v hluboké strži. Mapa napovídala, že jeskyně má být na druhé straně řeky. Usilovně pršelo a začalo se stmívat. Sundali jsme batohy pod vysokými smrky na kraji strže a skupina se dala do hledání. Sestoupili po příkrém svahu k řece, přebrodili a pak se ztratili z dohledu. Lesem se ozýval jen hukot vody, šumění deště a občasné dorozumívací pokřiky.

Po hodině hledání se vrátili k batohům. Úplně promočení, unavení a bez jakékoliv naděje museli konstatovat, že jeskyni nenašli. Batohy pod smrky už byly také mokré. Jedinou útěchou bylo, že Mellon nalezl na druhém břehu řeky tábořiště pod převisem. Našli jsme tam i trochu suchého dřeva a zapálili oheň. Naše mysl pookřála. Uvařili jsme teplé jídlo a silný bylinkový čaj, (který byl tak silný, že se musel jen tak cedit mezi zuby) a začali sušit to nejnutnější. Další den včasně zrána nás probudilo šumění deště. Nálada klesla pod bod mrazu. Když jsme se probudili podruhé, už nepršelo. Mellon, Gláin a Lailath se vydali na další hledání. Rozhodli se, že budou podle mapy počítat zákruty cesty a tak dojdou co nejblíže k jeskyni.

Vrátili se po třech hodinách. Nenašli nic. Tedy, našli jednu jeskyni, ale runa se v ní nenacházela. Najedli jsme se, zabalili si a vydali se k oné jeskyni. Byl to nízký hluboký převis plný písku vysoko nad řekou. Mellon vyprávěl, že zde pronášel mnoho zaklínadel, aby se runa zjevila, ale nepomohlo to. Šli jsme v této výšce ještě kus cesty a dohodli se, že kouzelník bude muset ztratit jeden ze svých životů, abychom runu získali a mohli pokračovat dál. Dole pod námi se objevil most přes řeku a od něj vedla stezka nahoru. Sešli jsme k té stezce a vydali se po ní, abychom naposledy zkusili štěstí. Všichni se ve svahu rozdělili do různých směrů. Gláin a Lailath lezli po úzké pěšině okolo skalní stěny nad hlubokým srázem. Tu se náhle Mellon ztratil v jakési skalní skulině. A potom, znělo to jako zázrak, se ozvalo mohutné ?Mám ji?.

Všichni, kdo byli v doslechu se vydali tím směrem. A byla to pravda. Mellon skutečně nalezl poměrně velkou a chladnou jeskyni a ve svitu svíčky zde nalezl runu, kterou jsme tak dlouho hledali a která jej měla připravit o život. Byla to runa D. Naděje se nám vrátila. Došli jsme zpět pro batohy a kouzelník přeložil na mostě u řeky odkaz této runy. Ten mluvil o severní stěně skalní věže se zástavou v údolí sídelního hradu panství Landalda. Sídelní hrad tohoto panství byl nedaleko. Vydali jsme se k němu a cestou jsme spatřili mezi skalami vpravo od cesty skutečně jakousi skalní věž, na které se tyčila zástava. Dali jsme se do prohledávání severního úpatí této věže. Nic. Vylezli jsme do její půle a zjistili, že by se zde dalo slanit. Vyšplhali jsme až na nepřístupný vrchol.

Špice této věže byla tak ostrá a člověk stojící ve skalních výstupcích se přes ni díval hluboko pod sebe na vršky stromů, na cestu tenkou jako provázek a ještě tenčí bystřinu. Zde by bylo slaňování jen velmi obtížné. Sešli jsme do půle věže a Lailath zde zručně uvázala lano o strom. Pohled dolů nebyl zrovna příjemný. Ale Lailath statečně přelezla hranu stěny a slaňovala pomocí kovového osmikroužku dolů. Prohledávala stěnu v celé šíři a zespoda stěnu zkoumal i Mellon. Nic neobvyklého však neviděli. Lailath slanila až dolů. Nyní jsme se museli rozhodnout, co dál. Bylo již odpoledne a další den jsme se měli vrátit do ležení a hlavně se splněným posláním. Nakonec se tedy Lailath rozhodla slanit i ze samé špice skalní věže. Nikdo z nás jí tento úkol nezáviděl. Lano jsme museli uvázat okolo balvanu těsně pod vrcholem.

Dohodli jsme se, že Lailath potom vytáhneme zpátky, protože lano nemůže na takovou hloubku stačit. Lailath tedy opět pomocí lesklého osmikroužku začala slaňovat přes hranu. Přelezení špice bylo jako krok do neznáma. Udělala několik opatrných kroků dolů. A pak jako zázrakem se pod mělkým převisem objevilo to, pro co tady zkušená hraničářka nasazovala život. Runa, runa O. Zajásali jsme a také jsme si oddechli. Mellon běžel k batohům pro své pomůcky, aby mohl zvěčnit tuto skvělou chvíli, kterak je Lailath nadosah od hledané runy visíc přitom na laně v kolmé stěně skalní věže. Když skončil, slanila Lailath níž a zjistila, že lano jí stačí bohatě a že se dostane vlastně na plošinu, ze které slaňovala poprvé. Svázali jsme lano a šli za Brokarem k batohům. Mellon přeložil odkaz runy O. Ta nás vedla na sídelní hrad panství Brtník. V mapě však byly v panství Brtník hrady dva, i když nedaleko od sebe. Na nic jsme nečekali a vydali se bez odpočinku na další cestu.

Čas kvapil a bůhví jak dlouhý klíč ještě bude. Cestou chladným údolím jsme spatřili pod převisem na druhé straně bystřiny dvě známé osoby. Byl to šermíř, kterého jsme znali z našeho ležení, protože tam kdesi právě přebýval a dnes tábořil se svou dívkou právě zde. Halasným pokřikem jsme je pozdravili a oni nás pozvali ke svému ohni. Přátelsky jsme popovídali a napili se od nich dobré vody. Potom jsme opět vyrazili. Došli jsme k velkému a bytelnému mostu přes bystřinu a cesta se tu dělila do čtyř směrů. Sundali jsme zde batohy a nechaly odpočinout našim ramenům a nohám. Ještě naposledy jsme se domlouvali na který hrad panství Brtník půjdeme nejdříve, protože oba tyto hrady byly asi půl druhé míle odsud. Rozhodli jsme se pro ten na vyšším kopci. V případě neúspěchu se vydáme na ten druhý. Došli jsme ke stezce odbočující z cesty na první z hradů a začali stoupat do příkrého svahu. Stezka mezi stromy byla tmavá a my jsme pocítili nutkavou potřebu mít zbraně připravené k boji. Svírali jsme jílce svých mečů a zkoumali okolí. Na stezce se objevil jakýsi pocestný. Nedůvěřivě jsme se k němu přibližovali až bylo poznat, že to je jen pomatenec sbírající houby a jiné choroše. Minuli jsme ho, ale ostražitost nás neopustila, protože tato přístupová cesta k hradu skýtala nespočet možností k zákeřnému přepadnutí. Naštěstí jsme došli k hradu bez úhony a překonali několik překážek původně obranného charakteru, ze kterých bylo poznat, že hrad je už dlouho opuštěn.

Z hradu zbyly jen kamenné bytelné základy, vše ostatní bylo zničeno. Prohledali jsme co se dalo ? a skutečně. Na jedné z vnitřních stěn základů se stříbřila runa G. Ihned jsme s Mellonem nahlédli do starých svitků a vzápětí zjistili, že tato runa je také první runou v šifře uvedenou. Klíč byl tedy celý a záleželo teď jen na kouzelníkovi, zda rozluští pomocí tohoto klíče šifru, která má odhalit úkryt zlomku Anna Astaldon. Unaveně jsme si sedli doprostřed základů a kouzelník se dal do šifrování, neztráceje drahocenný čas. Začalo ale poprchávat, a tak jsme se rozhodli jít do nedalekého tábořiště pod skalním převisem. Nebe bylo zatažené šedou clonou a nezdálo se, že by mělo být ještě někdy slunečno. Došli jsme k onomu tábořišti, který by dokázal pojmout celý jezdecký oddíl. Také tu už kdosi tábořil připraven zde přenocovat. Byli to mladí výrostci, kterým ještě teklo mléko po bradě; jen Valar ví co v těchto končinách pohledávali. Požádali jsme je o místo u ohně.

Usedli jsme na klády kolem ohně a zatímco kouzelník luštil šifru, ostatní připravovali teplé jídlo a čaj. Šifra byla ovšem těžká a zákeřná a tak jsme už dávno chutné jídlo snědli a další směr naší cesty byl v nedohlednu. Začalo se stmívat. Trvalo několik hodin namáhavého úsilí nás všech, než se podařilo šifru pokořit a rozluštit, co vlastně skrývá. Podařilo se nám to, ale kdybychom neměli to štěstí, musel by kouzelník obětovat svůj život, abychom mohli pokračovat v cestě a dokončit svůj úkol. Byla už téměř tma, když jsme ve světle plamenů četli zprávu z pradávných dob. Starým jazykem popisovala místo v panství Graugor na severu Tardoru, kde měl být kdysi rozsáhlý trpasličí důl. V jedné z jeho chodeb se mělo ukrývat to, co jsme hledali. Cesta k němu byla dlouhá a my neměli příliš času. Rozhodli jsme se ale k noclehu na tomto tábořišti. Šli jsme spát ihned, abychom mohli časně zrána vyrazit.

Ráno se ve strži pod námi převalovala mlha, kapky visely na listech a větvích stromů, bylo chladno a lehce poprchávalo. Vyšli jsme z tábořiště a vydali se směrem na sever do vesnice Brtník, která kdysi patřila k sídelnímu hradu tohoto panství. Ve vesnici jsme nepotkali ani živáčka, až u hokynáře bylo několik lidí. Doplnili jsme u něj zásoby potravin a bohatě posnídali. Spěchali jsme dál na sever. Překročili jsme hranice panství Draugor. Nyní bylo nutné najít opuštěný trpasličí důl. Ale kde hledat? Paní Lailath, pocházející z nedalekého královského města, si vzpomněla, že slyšela o jakémsi dolu v okolí sídelního hradu panství Draugor. Neměli jsme jiný návrh a tak jsme zamířili tím směrem. Šifra mluvila o cestě a potoku severozápadně od sídelního hradu. Cestu jsme našli. Dali jsme se do prohledávání lesa tam, kde určila paní Lailath. Les se svažoval do údolí. Pak se náhle ozvalo volání: ?Mám to, tady něco je!!!?.

Pod strmějším svahem vedla další cesta, a tam se do svahu zarýval hluboký zářez, na jehož konci se černal zamřížovaný vchod. Táhl z něj chlad a vytékala voda. Zabrali jsme za mříže a ejhle! otevřely se. Temný otvor nevypadal přívětivě a zdál se být plný vody. Lailath šla kousek dovnitř a zjistila, že za počáteční hromadou hlíny a kamení vede jakási chodba dál do nitra země, ale že je skutečně zatopená ledovou vodou. Čas kvapil, už bylo k polednímu a ten den jsme se do večera měli vrátit do našeho ležení. Rozhodli jsme se pro průzkum tohoto možného vstupu do dolu, neboť jsme zde v okolí nenašli žádný jiný. Vysoukali jsme si nohávy a připravili si své svíčky. Jako zvěd měl jít Gláin první. Mellon mu půjčil hůl, aby mohl prozkoumávat zatopené dno chodby a byl přivázán na lano, které jistil kouzelník a hraničářka. Brokar šel poslední a uzavíral naši skupinu. Vešli jsme do vchodu. Ovanul nás staletý chlad, který se převaloval uvnitř. Přelezli jsme hromadu suti a vkročili opatrně do ledové a bahnité vody. Plameny svíček jen spoře osvětlovaly temné stěny chodby. Naneštěstí Brokarovi selhala jeho svíčka, a tak se musel vrátit. Ostatní šli dál, brodíce se vodou po kotníky. Náhle začala voda stoupat. Ledově nás řezala až po kolena. Už nebyl nikdo, kdo by měl suché boty. V chodbě se povalovaly shnilé a rozbředlé kusy dřeva. Došli jsme pod jakousi šachtu. Vedla kamsi nahoru. Pokračovali jsme chodbou dál a náhle se Gláin zabořil do vody ještě hloub. Rychle se vrátil krok zpět a pak zjistil holí, že v chodbě je hlubší jímka. Opatrně jsme ji obešli po úzké římse na boku chodby. Dál v chodbě se voda z podlahy vytratila a pod nohama se nám objevil písek a jemná suť.

Došli jsme k odbočce. Po krátké poradě jsme ale pokračovali chodbou v původním směru. Nakonec jsme došli pod další šachtu. Chodba zde končila kamennou stěnou. Šachta nad námi opět ústila někde v nedohlednu nad námi a byly v ní vzpříčena břevna. Na jejím dně byly také popadané shnilé a mokré klády a hromada kamení. Ze šachty na nás kapala voda a byl slyšet hukot, jak se voda v šachtě odrážela od stěn. Nevypadalo to tu nijak příjemně a tak jsme se chtěli už vrátit zpět. Ještě jsme si opakovali, co říká šifra ? ?na konci chodby nejhlubší, pod šachtou, z níž nedobrá voda po věky prýští, a pod kameny je ukryto to ?? nikoho z nás nic netrklo, až najednou Gláin šel k čelu chodby a začal tam odhazovat kameny ze země. Nevypadalo to jako inteligentní počínání, ale je to náš přítel, a tak jsme mu pomohli. Jenže právě tenhle nápad nás dovedl k cíli naší cesty. Gláin odstranil už pěknou hromádku kamení, když tu nahmatal ve vyhloubené díře něco slizkého. Všem se nám zaleskly oči! Byl to jakýsi předmět zabalený do mokrého špinavého hnusu. Rozbalili jsme jej. A ejhle! Objevila se dvě hubená prkénka a mezi nimi další placatý předmět, opět zabalený ? teď už do černé látky. I to jsme dychtivě rozbalili. A pak jsme jen chvíli zírali na předmět z černého chladivého materiálu, který vypadal jako rovný střep a z jehož hladkého povrchu se stříbřily runy, psané do oblouku. Zajásali jsme! Nikdo nám nemusel nic vysvětlovat, ihned jsme věděli, že právě toto je úlomek z Anna Astaldon, věc kterou jsme tak dychtivě hledali. Kochali jsme se tím pohledem. V té všeobjímající tmě ležela tato věc po dlouhé věky a byla odsouzena tu ležet navždy. A my, v naší nouzi, jsme ji vyhledali a vyzvedli, abychom s její pomocí dosáhli míru a klidu v naší zemi. Aby nám pomohla žádat samotného Tulkase o jeho sílu. V chodbě byla ovšem vtíravá zima, která lezla do kloubů a byla o to palčivější, že jsme měli promáchané boty. Vyrazili jsme na zpáteční cestu. Ještě ze zvědavosti jsme chtěli prozkoumat odbočku, kterou jsme dříve minuli. Odbočka končila asi po 20 metrech opět kamenným čelem, voda v ní nebyla. Vrátili jsme se, obešli jímku ve vodě a brodili se k východu.

Jak teplé se nám zdálo venkovní povětří! Jaká nádhera z toho volného, světlého prostoru! Ukázali jsme zlomek artefaktu čekajícímu Brokarovi. Potom rukou a mečem člena královské rady paní Nildorwen byli ve slavnostní chvíli pasování kouzelník Mellon, trpaslík a zvěd Gláin a hraničářka Lailath do stavu rytířského za jejich prokázané hrdinské činy na této strastiplné a nebezpečné pouti, která byla tak úspěšně dokončena. Pan Mellon, paní Lailath a pan Gláin dostali rovněž svá panství s hradem a vesnicí a právo nosit erb se znakem podle svých činů. Jejich pasování bude opakováno při slavnostním ohni dnes večer v ležení. Pan Mellon poté vyndal své pomůcky a zvěčnil tuto chvíli několika obrázky. Vyobrazil také vchod do dolu, kde byl zlome artefaktu nalezen. Připravili jsme se na dlouhou zpáteční cestu do našeho ležení. Kouzelník chvíli hledal ve svitcích, které osvětlovaly pravidelné odjezdy formanských vozů z nedalekého královského města. Zjistil, že máme příležitost na jeden včas nasednout. Uvázali jsme své mokré boty k batohům či na klacek přes rameno a vydali se po pěkné zpevněné cestě bosi.

Došli jsme do královského města procházeje romantickými zákoutími tohoto sídliště jako je např. hřbitov. Vedla nás paní Lailath, neboť se v tomto městě narodila. Ve městě se nás hlavně děti z nepochopitelných příčin bály a držely se pevně svých matek, když jsme je míjeli. Posezení při jízdě formanským vozem pro nás znamenalo úlevu. Až nyní jsme pocítili, jak namáhavé to byly dny. Při přepřahání koní jsme spatřili skupinu pana Oriase, kterak chce přisednout do našeho vozu. Halasně jsme na ně mávali a zdravili. Při společné cestě jsme se dověděli mnohé, co zažili, ale hlavní věc byla, že nalezli další zlomek artefaktu. Spojili jsme obě části k sobě a utvořilo se neúplné černé kolo se stříbrnými runami po obvodu. Když nás formanský vůz vysadil, míříc pro nás nevhodným směrem, vyrazili jsme na zbytek cesty k ležení pěšky. Tak skončila naše velká cesta, ovšem příběh o obnově království Tardor ještě zdaleka neskončil. O tom už vypráví spisky jiných.

Valar s námi

Paní Nildorwen
vlastní rukou