25. Cerveth
Heslo bojovníků: „Co zabiju, to sežeru. Co nesežeru, to vypiju. Co nevypiju, to znásilním. Co neznásilním, to zabiju“
Probudila jsem se v půl deváté a rozhodla se, že nový den začnu konáním dobrých služeb pro kolektiv. Nenápadně jsem se ozvala, že je čas vstávat. Od vchodu, kde ležela paní Gilwen, se však pouze ozvalo: „Ta Maisi je strašná ženská.“ A jinak bylo mrtvo.
Okolo půl desáté jsme na poradě potvrdili včerejší rozhodnutí vyrazit na Faskalon. Dopoledne proběhla ceremonie, kdy se Mablungovi, Alie a Wessimu dostalo povýšení do rytířského stavu. Pak bylo potřeba určit strážce tábora. Přihlásila jsem se dobrovolně, neboť představa dalšího pohybu, hlavně chůze, mne děsila. Zůstal ještě Mablung, kterému se vymstily sandále na holé noze. Tak jsme pak jen sledovali, jak naši spolubojovníci vybíhají opožděně se svými vaky na cestu do Vanima Neldor. Jejich spěch jim však nebyl nic platný. Formanské povozy toho dne jely neobvykle přesně, a tak rytířům ujely. Do tábora se vrátila skupinka vozků pro kočáry.
Náš den hlídačů probíhal celkem klidně. Slunce pálilo a lesní stín zval ke spánku. Jediným vyrušením byli snad lidé, kteří si náš stan spletli s nějakým čajovým festivalem. Zatímco jsme si já a Mablung dopřávali odpočinku, jižně od tardorských hranic se děly velké věci. Tardorské vojsko odhodlaně zaútočilo na Faskalon. Bránila ho gerila jakýchsi lapků, po drakovi však ani vidu ani slechu. Když tardorští prošacovali padlé obránce, nalezli jakýsi zašifrovaný svitek, jenž souvisel s lístkem nalezeným bojovníky při výpravě do Ramsarnu. Z vyluštěného listu vyplynula podstata našich nesnází. Bídný Umarth připravil pro Tardor ohavnou dračí rošádu doufaje, že mu v ní padne tardorský trůn do klína. Zřejmě ale nečekal, že se tardorští rytíři nezaleknou nějakého Nardruin a nepůjdou prosit k Černé bráně.
Už zbývalo pouze najít Umarthův úkryt. Zde ke slovu přišel obsah váčků z Orlí stěny. Lístek se soupisem Umarthových věcí se zmiňoval o jeho podivném výroku, jenž se vztahoval ke svazku osmi klíčů. Ty měly tardorské dovést k jeho skrýši. Dlouho si rytíři namáhali šedou kůru mozkovou, než přišli té tajence na kloub. Cech bojovníků zde pak osvědčil, že jeho členové se nehonosí pouze svaly. Derrek odhalil, jak klíče seřadit a z jejich zářezů znaky přečíst. Umarth se uchýlil do Imbardum, podzemní pevnosti poblíž České Skalice.
Následoval přesun k místu konečné odplaty. Podzemní sály ozářené svíčkami skrývaly proradného zrádce a jeho kostlivce. Když tardorští pobili všechny služebníky, zahnali Umartha do nejzaššího kouta. Tam ve své pýše polknul připravený jed a klesl mrtev k zemi. Byla již temná noc, když skončila tato bitva.
Spala jsem u ohniště pod hvězdami, když mě probudila světla. „Pane bože, nějací vagabundi sem jedou se svými auty,“ napadlo mě v té chvíli. Když se však ozvaly známé hlasy, pochopila jsem, že se vrátili naši. Ještě dlouho, dlouho do noci se probíraly u ohně detaily bitev a za oběť padlo též pár lahví piva.