1171 - Dračí Hrozba » Orlí stěna

21. Cerveth

Umarth ? kromě jiného též igelit, umakart a papundekl

Ranní vzduch prořízly ostré výkřiky ptáků. Hned mě napadlo: ?Orli útočí!? Nepříjemné skřeky znovu zakroužily nad lesem, a pak zmizely. Orli si na nás zvykli, mohli jsme vyrazit ke Stěně.

?Ale trocha spánku navíc neuškodí,? pomyslela jsem si a zachrula se do spacáku. Vtom nás překvapily bujaré výkřiky kypící odpornou veselostí. ?Nazdár, vy tu ještě spíte, lenoši. Koukejte vstávat! Ať jste už na cestě!? burcovala nás paní Illinwë notně podporovaná Ivankou. Doprovázely Dúthorona, který přišel předat instrukce ohledně cesty. Domluvili jsme se, že na nás počká za vesnicí Mlýny u jedné odbočky. Pak jsme ještě chvíli pokračovali v dosavadní činnosti. Po půl deváté jsme opustili převis. Mé bolavé tělo odmítalo spolupracovat, a tak jsem se opět táhla jako smrad z mých ponožek.

Před desátou jsme se vedeni Dúthoronem vydali k cíli našeho putování. Škrábali jsme se po svahu porostlém hustým borovým lesíkem. Zanedlouho jsme stanuli na okraji menší rokle. Ta měla představovat hlubokou propast, přes kterou se bylo možné dostat pouze po mostě ze dvou lan. Pan Dúthoron se na mě podíval, co tomu jako říkám. Snažila jsem se zachovat kamennou tvář. Adalgrim se rozhodl traverzovat jako první. S Dúthoronovou pomocí se připnul k lanu, zavěsil na něj nohy a pustil se do volného prostoru. Zdánlivě hrozivou operaci zvládl celkem dobře, pouze zdolání protějšího svahu bylo poněkud obtížnější. Ani panu Halgarovi a paní Gudrun nečinilo velké potíže dostat se na druhou stranu. Dúthoron nás při tomto konání hojně fotil. Trochu jsem se zapotila, když na mně přišla řada. Nejsem hraničář a představa, že bych tam zůstala viset, mne příliš nelákala. S úlevou jsem zjistila, že traverzování není opravdu nic těžkého.

Sbalili jsme lezení a přemístili se k Orlí stěně. Naklonili jsme se přes okraj a spatřili několik plátěných sáčků visících na skále. Pan Halgar řekl, že pro ně slaní. Okolo už kroužili orli. (V podobě paní Illinwë, která pod skálou mlsně vzhlížela vzhůru dostatečně zásobená koulemi. Každý zásah znamenal úbytek deseti bodů života. Pokud by byl střelen orel, přestal by na tři minuty útočit.) Pan Adalgrim musel znovu absolvovat cestu na laně, aby donesl několik šípů a také zvědovský čaj. Chtěli jsme ho uvařit těsně před tím , než Halgar slaní. Ale opět jsme neměli čím rozdělat oheň. Jakýsi zvědavý, plešatý a brýlatý stařec, který se poblíž potloukal, nám pak sdělil, že v herní realitě zůstal Dúthoron na druhé straně propasti a tudíž nám nemůže půjčit zápalky. Tak jsme tedy od vyváření upustili. Celý ?nadšený? se Halgar uvázal do sedáku a opatrně se spouštěl po laně, zatímco jej Adalgrim kryl. Nebylo to zrovna snadné, Halgar schytal tři rány. Naštěstí se Adalgrimovi podařilo orla několikrát zpacifikovat.

Orlí stěna ukrývala pozůstalost šesti odsouzenců. Obsah váčků jsme prohlédli jen zběžně. Tvořily ho různé řetízky, lahvičky a talismany, ale též svazek klíčů s diamanty, který patřil Umarthovi. V každém z pytlíků se nalézal také papírek v tengwaru s popisem uložených věcí.

Zpáteční cesta přes rokli se neobešla bez průtahů. Když nám kluci už z druhé strany posílali lezení, lano, za které jsme jej s Gudrun přitahovaly, se uvolnilo. Nastaly veselé chvilky, kdy jsme se vybavení pokoušeli dostrkat na jednu stranu. Nakonec na něj po různém natřásání lan dosáhl Halgar a Adalgrim musel znovu přetraverzovat s výstrojí k nám. Celkem si to ten den zkusil šestkrát. Toto zdržení naštěstí nebylo tak velké a my v pohodě stihli formanský povoz z Mlýnů do Vanima Neldor. Cestou jsme přeložili popisky ve váčcích.

Ve Vanima Neldor jsme navštívili hospůdku Na růžku. Paní Gudrun tam při neodborné manipulaci s půllitry vynalezla nový recept na křupky v pivě. Pak nás už jen ve zlátnoucím odpoledni čekala cesta do tábora.

Dostatečně mrtvá jsem se doploužila do ležení. Ve stínu smrkového lesa tam již odpočívali naši spolubojovníci, tak jsem se k nim ihned přidala. Někteří ale neodolali a šli se zchladit do Kyjovské přehrady. Uprostřed těch znavených těl jsem si nemohla nevšimnout podivných barbarů v poutech.
Zůstali jsme ve stínu stromů rozloženi na lesní trávě. Nastalo veliké vyprávění. Jako první nám své zážitky vylíčila skupina bojovníků. Na místě vypálené vesnice našli rabující lapky, které za vydatného přispění paní Mivít zčásti zlikvidovali. Někteří z nich ale přežili, a tak byli zajati. Zlodějíčci před králem vypověděli, že s tím žhářstvím nemají nic společného, že pouze kradli, ale nezabíjeli. Zajatci dostali šanci vybojovat si své životy v duelech s tardorskými rytíři příští den. Následovalo naše vyprávění, a pak se slova ujal Gror. Při své misi nalezli v podzemí několik svitků v trpasličině, které popisovaly výrobu magických šperků, odlévání stříbra do forem a zhotovování forem. Také našli doklad o tom, že Lothím byl v Gabil-gundu skutečně vyroben a svému majiteli prodán. Tato informace nás poněkud překvapila.

Nakonec promluvil pan Orias, který se svými druhy navštívil Cardarovu Eithenolë. Jak se sám vyjádřil, nalezli hotovou Alexandrijskou knihovnu. Nalezené svitky obsahovaly pravdu o Nardruin. Nardruin byl název pro jeden z řádů draků. V tu chvíli jsme poznali svého nepřítele a rozhodně nás to nijak nepotěšilo. Naštěstí byl v Cardarově archivu objeven obšírný návod, kterak draka zahubiti. Sám velký mág musel tento problém kdysi řešit, neboť se tardorské království v desátém století s jedním takovým drakem potýkalo. Účinnou zbraň, kterou stvořil, představoval šíp obdařený magickou silou, jehož výroba byla velmi složitá. V nalezených svitcích byly popsány magické obřady a také jednotlivé kroky související s vyhotovením šípu. V jednom listě Cardar poznamenal, že při uzavírání sluje chyběly dva svitky, které se ztratily při převozu z Tirisu do Eithenolë. Byl to poslední obřad k výrobě šípu, který jsme dostali od Danuina. Druhý svitek nalezla pak Oriasova družina při svém putování. V něm Cardar popisoval kouzlo, jež mělo uchránit výrobce šípu v případě nějakého technologického pochybení.

Informací bylo mnoho a vysvítala z nich jediná věc: je potřeba vyrobit šíp. K tomu bylo zapotřebí čtyřčlenné družiny, ve které by byl zastoupen každý cech. Přitom jeden z účastníků měl disponovat zvláštní silou, kterou mohl získat při setkání s magickými výboji či s nějakým duchem. Ihned jsme zapátrali v paměti, zdali se mezi námi takoví jedinci vyskytují. Za chvíli padla jména pana Gildora, paní Gudrun a pana Glaina. Ti v minulých dobrodružstvích přišli nějakým způsobem do styku s tajemnými silami. Rozhodli jsme se, že vytvoříme co nejvíce skupin, abychom měli větší naději na úspěch. Pak si i pan Glinel vzpomněl, že při svých elfích toulkách zažil podivné věci související s magií. Tak byly ustanoveny čtyři skupiny a pátou (záložní) tvořila Královská rada. Byla již noc a před námi, ale hlavně před mágy ležela ještě spousta práce. Pan Orias vybaven znalostmi tardorských krajin se pustil do vypracovávání velkolopého plánu, podle kterého měly družiny postupovat. Také bylo třeba vyhotovit kopie svitků s obřady a popisem míst. Přípravy na naše putování skončily až po půlnoci.