Tardor

19. Cerveth

Tardorský kilometr — délková jednotka proměnlivé velikosti, která jakoukoli vzdálenost vyplní právě sedmkrát

„Přátelé, už je sedm hodin, takže by bylo dobrý třeba i vstávat,“ pronesla jsem k zakukleným housenkám. Několik housenek zvedlo hlavu a zase zalehlo. Vzdala jsem se veškerých budících snah a vylezla jsem do vlhkého podmračeného rána. Venku už snídalo pár bojovníků.

V osm se nás většina opravdu sešla u ohniště. Postávali jsme okolo laviček a choulili se do svých oděvů. Zpočátku jsem myslela, že takto postáváme z jakési piety k rytířskému kruhu. Až posléze jsem zjistila, že se nikomu nechce sedět na mokrých kládách. Poddaní se nesmí zasedání Kruhu rytířů účastnit. Bezcílně se poflakovali po tábořišti vyhýbaje se obloukem ohništi. Pak se seskupili na plácku u silnice a patrně nám tiše záviděli. Konečně si král vyčistil zuby a paní Gilwen uklidila věci od snídaně. Rada mohla začít.

Usedli jsme na lavičky vylepšené karimatkami. Prvním bodem jednání bylo dědičné právo pana Pifa na trůn. Odhlasovali jsme ho drtivou většinou, jen král a paní Gilwen měli poněkud opačný názor. Poté nám král Pif přečetl, co pan Dúthoron a jeho pomocníci zjistili o panu Umarthovi. Tento muž pocházel ze starého vznešeného rodu, jenž měl sídelní hrad v Brithoru. Jeho předek zasedal dokonce v knížecí radě. Umarth se v mládí učil magii. Před vypuknutím občanské války však odcestoval kamsi do zahraničí.

Král dočetl a zanedlouho jsme spatřili, jak k ležení přijíždí honosný zelenkavý kočár. Že by pan Umarth? I poddaní zbystřili. Kočár zastavil, ale nikdo z něho nevystupoval. Konečně se otevřely dveře a objevil se vysoký štíhlý muž oděný v černém. S vážnou tváří vykročil k nám třímaje v rukou fialovou hůl ozdobenou bílým drahokamem. V kruhu padlo několik obdivných výkřiků: (?To je kočár, ten Umarth musí bejt pěkně bohatej. A ten vohoz. Hele, má i nějakou hůl!?) Pan Mellon se zvedl a šel hosta přivítat.

„Jsem pan Umarth, mistr magie, a přicházím ke králi tardorskému se svou žádostí.“ Král pokynul a všichni jsme usedli. Host začal pyšným hlasem vyprávět o svém rodu a o svých dalekých cestách, na kterých se věnoval studiu rozličných nauk.
„A teď jsem se vrátil po mnoha letech domů a vidím, že mé panství už není, co bývalo. Dokonce si ho někdo přivlastnil. Proto žádám, aby mi byl Brithor vrácen zpět a chci další panství jako odškodnění za ušlý zisk!? Umarthova slova dozněla a nastalo ticho. Ha, chce vrátit panství. No, proč ne. Ale to odškodnění?
"A komu vlastně patří Brithor?“
„Panu Glainovi.“
Naše zraky se upřely na trpaslíka. Byl viditelně v rozpacích. Obtížného vyjednávání se ujal sám král. Umarth nechtěl slevit ze svých požadavků a zdálo se, že nehodlá chápat zjevná fakta.

„Pan Glain Brithor neukradl. Byl mu přidělen za hrdinné skutky. To panství bylo opuštěné a v troskách. Nabízím ti výměnou panství Hangond. Ale jaké odškodné! Válka tu mezi rody zuřila přes sedmdesát let. Není naše vina, že tvé statky utrpěly újmu.“ Pak Umarth zaútočil na právoplatnost voleb, které dosadily pana Pifa na trůn. Začal tvrdit cosi o následnících trůnu z řad příbuzných a notně přitom zmiňoval svůj rod. Král se na okamžik zaskočen odmlčel a na jeho obranu se ozvaly hlasy z kruhu rytířů.

„Když se nám podařilo nastolit v Tardoru mír, široko daleko se žádný následník trůnu nevyskytoval. Tak byl pan Pif tardorskými pány řádně zvolen králem. A vůbec, kde jsi byl ty, když jsme bojovali proti Irwinovi a jeho přívržencům?“ Umarth se vymluvil, že o ničem nevěděl a že byl daleko v cizině. Král ho pak přesvědčil, aby místo Brithoru přijal o něco větší Hangond, který nebyl tolik zpustošen občanskou válkou. Umarthovi nezbylo, než přistoupit na kompromis. Záhy však vznesl další požadavek.
„Než jsem odjel, zastával jsem funkci strážce svitků a map. Chci ji zpět!“ Tentokrát se naše zraky stočily na pana Dúthorona.
„To asi nepůjde. Funkci jsem obdržel od krále. Jen on může rozhodnout jinak.“
„To je pravda. Pan Dúthoron je skvělý archivář. Nemám v úmyslu mu tuto funkci odejmout. Ale co kdybych ti nabídl něco jiného? Co bys řekl velvyslanci Tardoru? Někoho s tvými zkušenostmi ze zahraničí bychom potřebovali.?
"Dobrá, ale je tu ještě jedna věc, na kterou mám nárok,“ řekl Umarth a nervózně si promnul prsteník.
„K mému rodu přináležel prsten Královské rady. A já jsem jeho právoplatný dědic. Chci toto dědictví zpět!“ Tato drzá slova nás zvedla z lavic (klád a karimatek). ?To snad není možný, přijde si kdoví odkud, hned má plno požadavků a ještě by chtěl prsten! Pane Dúthorone, je to pravda s tím děděním?„
"Ano, já sám jsem svůj prsten zdědil po svém otci, Mardilovi z Targonu. Jaký to má být vlastně prsten, pane Umarthe?“
„Je to prsten s písmenem O.“
„Tak ten teď vlastní pan Mellon.“ Upřeli jsme své zraky jeho směrem. Umarthovy nároky mu nebyly příjemné, ale držel se a raději mlčel.
„To je nesmysl s tím děděním,“ pravil pak pan Dúthoron, ?jistě nějaký Umarthův předek nosil takový prsten, ale to byl prsten knížecí rady a ne královské. A to je dost podstatný rozdíl!" Umarth však dál trval na svém požadavku. Jednání uvázlo na mrtvém bodě.

V tom se ozval koňský dupot. Do ležení se vřítil posel se svitkem od Dúthoronova pomocníka a hlavního archiváře Danuina. Král převzal zprávu, přelétl ji očima a zabodl svůj přísný pohled do pana Umartha.

„Byly odhaleny nové skutečnosti. Danuin objevil záznam jistého rozsudku. Podle něj byl pan Umarth za své zrádné činy odsouzen k doživotnímu vyhnanství.“ V tom překvapeném tichu jsme pro změnu pohlédli na Umartha. Nehnul ani brvou a s nebetyčnou drzostí pravil: „To musí být nějaký omyl?!“ Umarthova slova nás pobouřila.

„Jelikož rozsudek stále platí, nemáš tu co pohledávat. Odejdi pryč z Tardoru, než ti naše meče pomohou!“ Umarth se beze slova zvedl, vystoupil z kruhu, a pak docela tiše pravil:
„Vyháníte mě, tak dobrá. Ale přichází čas hrozby ze severu.“ Jeho jedovatý sykot se vystupňoval:
„Ještě rádi položíte královskou korunu a meč k mým nohám a budete prosit, abych vás zachránil. Budu na vás čekat na hranicích Tardoru v místech, kterým Černá brána říkají.“ Mlčky jsme se dívali na jeho vzdalující se záda. Zbrojnoši z řad poddaných vyprovodili jeho kočár k tardorským hranicím. Se stínem v mysli jsme rozpustili radu.

Cechy se daly do školení v duchu starého dobrého hesla „opakování – matka moudrosti“. U zvědů jsme museli nejdříve začít s revizí základních prostředků vybavenosti.

„Zvědi, zvědíí!“ Pobíhala jsem sem a tam a sháněla lidi a pak zase papíry se školením. Tuhle zástupnou funkci mi byl čert (vlastně paní Nildorwen) dlužen.
„Tak se zvědi ze všeho nejdřív podíváme na vybavení. Máte všichni všechno?“
„Mno, ehm?“
„Aha, tak to vezmeme popořadě.“ Gott sei dank, že jsme nebyli hned zpočátku nasazeni do akce, protože jinak nevím, nevím?

Přednášky a praktické ukázky cechovních dovedností přerušil oběd. Ale sotva stačily chomáče trávy zarejdit po ešácích, aby odstranily připálené zbytky fazolí a rovnoměrně rozetřely mastnotu z čínských polévek, ozval se opět zběsilý dusot koňských kopyt. Shromáždili jsme se u ohně, abychom vyslechli další poselství. Někdo, kdo se podepsal jako Nardruin, žádal vydat Lothím. Je to nějaký šperk, který si nechal před časem zhotovit u tardorských kovářů, kterým dodal i velké smaragdy, aby je do Lothímu zasadili. Navíc žádal tisíc zlatých jako odškodné za své dlouhé čekání. Odškodné se šperkem jsme měli doručit do šesti dnů na hrad Faskalon, sic Tardor stihne zkáza. Pak ten kdosi psal, že pro výstrahu vypálí jednu z pohraničních vesnic na důkaz své moci.

Opět jsme usedli a podumali. Ale nic perspektivního se v našich závitech neurodilo. Pouze jsme konstatovali, že ten nebo to Nardruin asi nebude jen tak někdo a že ti, kteří vlastní panství u hranic, to mají docela blbý. Pan Orias se vytasil se starým osvědčeným trikem: „Pojďme do archivu.“
„Ale né, to je moc daleko,“ ozvaly se nesouhlasné hlasy.
„Tak vyšleme skupinku rychlých běžců.“
„Je to asi dvanáct kilometrů“, řekla paní Gudrun, „kdyby si mákli, dalo by se to do večera stihnout. Já bych šla taky.“
„No tak, paní Gudrun, nepřeháněj“, ozval se pan Mellon, „je to tak maximálně sedm kiláků, víc ne. Měli byste jít všichni.“ Tak jsme teda šli všichni.

Vyrazili jsme ostrým tempem na Marjánu, kde se tardorský archiv nachází. Hned za táborem se pochodový útvar roztrhl na skupiny, přičemž ta první se od ostatních vzdalovala rychlostí světla. Velmi záhy jsme pochopili neblahý význam sedmi tardorských kilometrů, neboť pravdu měla samozřejmě paní Gudrun. (Pan Mellon se pak ohrazoval, že nám doporučil kratší cestu a že si tardorští zapomněli v táboře mapu, ale byl umlčen davem.) Asi tak v půli cesty mě potřeba chvátat opustila nadobro (a to na celý live a ještě několik týdnů po něm).

Konečně jsem se i já vydrápala na vyhlídku k archivu. Ale rozladěné tváře mých spolubojovníků mne poněkud zmátly.
„Co je?“
„Danuin tady není, šel do hospody.“
„Cože?!“
„Támhle na domku je připíchnutej vzkaz v tengwaru.“
„No to snad ne!“ Nikdo neměl chuť po úmorném pochodu šlapat dolů do Jetřichovic k Zelenému drakovi a pak zase zpátky.
?A co kdyby někdo předal Danuinovi vzkaz a už u Draka zůstal? Pak bychom k Drakovi zašli stejně všichni.? Tato myšlenka mě zaujala. Měla jsem hroznou žízeň a Zelený drak byl to pravé řešení. Několik z nás se tedy vydalo dolů.

Avšak už pod skálou na lesní cestě se naše kroky zastavily. Zpoza jednoho balvanu se vypotácela postava ve vyrudlém plášti. V jedné ruce držela džbán piva (v reálu láhev) a něco nesrozumitelného blekotala. Danuin?! Z jeho opilecké škytavky jsme vyrozuměli cosi o jeho samotě v archivu a potřebě se družit a svlažit hrdlo douškem pivního moku. Nezbylo nám než se s ním vrátit na Marjánu. Když jsem se jako poslední vyškrábala na vyhlídku, vykřikovala jsem cosi o Mellonovi a zabíjení. Ale po pravdě řečeno tato dvě slova v mnohem rozvitější a barvitější formě se objevila mezi rytíři už během cesty z tábora. (Pro nezasvěcené ? pan Mellon a archivář Danuin jsou dvě postavy hrané jedním z organizátorů)

Zahrnuli jsme Danuina dotazy týkající se Umartha, Nardruina a Lothímu. A on znovu a znovu mizel ve svém domku, zuřivě se přehraboval v policích, vířil stoletý prach a nalézal to, co jsme potřebovali. Vybaveni mnoha svitky různých barev a stáří jsme sestoupili dolů k Zelenému drakovi. Tam se mágové pustili do překládání a ostatní se o něco později pustili do objednaných jídel.

Jelikož se chýlil večer a nás ještě čekala porada ohledně svitků, byla vyslána rychlá (motorizovaná) skupina vozků pro kočáry, které nás odvezly do ležení. Zatímco jsme putovali za Danuinem, vedle našeho tábora se usadila povedená partička barbarů nejhrubšího zrna, kteří obtěžovali široké okolí nesnesitelně hlasitou hudbou. Považovali jsme to za zlé znamení a vyhlíželi jsme dýmy na obzoru, zdali Nardruin už splnil svůj strašný slib.

Ze svitků vyplynulo mnoho zajímavých skutečností. Danuin nám předal i originál rozsudku čtyř tardorských pánů, kteří byli za podvratnou činnost a zištné násilí odsouzeni jednak k smrti a jednak k vyhnanství. Jejich zabavené osobní majetky ukryl velmistr hraničářů pan Mardil z Targonu na Orlí skálu. Je to tajné místo hraničářského cechu, na které mohou vstoupit pouze příslušníci hraničářů. Pan Dúthoron nám sdělil, že ho tam otec kdysi vzal. Než však mohli na stěnu vystoupit, museli strávit noc ve starém loveckém táboře poblíž, aby získali pachové mimikry. Orli hnízdící na stěně jsou totiž dost nevraživí a cizince hned napadnou a snadno mu způsobí smrt. Osobní věci odsouzenců slibovaly nové informace, a tak se hraničáři rozhodli, že se dle Dúthoronovy navigace ke stěně vypraví. Další zajímavé místo popisoval svitek psaný jistým Aranellem, který našel jakousi pracovnu velkého mága Cardara. Zde se naskýtal úkol pro cech čarodějů.

Cardarův pomocník Esatelon v jiném dopise pro Cardara psal, že podle starých legend byl Lothím vyroben tardorskými trpaslíky někde v 5. století ve starém trpasličím městě Gabil-gundu. Popis a mapu místa jeho výroby však ztratil při průzkumu nějaké podzemní chodby na panství Ringost. Zmínka o trpaslických sídlech a kovárně zase nažhavila Grora.

Danuin nám věnoval také dva svitky od samotného Cardara. V jednom z nich píše Estelirovi, že pátrá po poznatcích o Nardruin a že ho to naplňuje zlým tušením. Nás toto sdělení také naplnilo zlým tušením. Druhý list, který byl podle poznámky na jeho okraji nalezen nějakým rybářem v rybníce na panství Altabar, obsahoval dost podivný návod k jakémusi složitému obřadu.

Ze svitků nám vysvitly tři směry, tři cesty, které jsme se rozhodli podniknout, abychom zvěděli více v těchto časech nejistých. Předběžně jsme se rozdělili do tří družin a ulehli, neboť již byla temná noc.