1171 - Dračí Hrozba » Za hranicí

24. Cerveth

Místní obyvatelstvo – vesnické a na duchu chudé, nepříliš přátelské

Za úsvitu jsme opustili pohostinnou osadu Luž. Zamířili jsme po hraničářské stezce k přechodu Waltersdorf. Cedule na silnici hlásila, že se přechod otevírá v šest hodin. Bylo právě půl šesté. Nejistě jsme se rozhlédli kolem a vstoupili na cizí území. Zanedlouho jsme ukázali úhledným domkům s muškáty záda a mizeli jsme na lesní cestě.

Vzduch byl jako čiré víno a všude klid. Za krkem trochu strach, co kdybychom přece jen někoho potkali. Ale nikde ani noha, jen hraničářská stezka proplétající se mezi stromy. Ukazatele v arthedainském dialektu nám napovídaly, že jdeme správně. Pak mě zaujala odbočka k ?Schwarzes Loche?. ?To bude určitě ono!? řekla jsem a zamířila do skalní průrvy. Prošla jsem chladným stínem, a pak se přede mnou otevřel prostor ohraničený pískovcovými stěnami, které nesly stopy po dávném dolování. V jedné z nich byl vytesán obrovský tunel zahrazený vysokým plotem. Dno bylo zarostlé křovisky a trávou. Když jsme sestoupili po křivolaké pěšině dolů, zjistili jsme, že na vratech v plotu visí solidní zámek. Ostatně velký tunel, kterým vozy kdysi vyvážely vytěžený kámen ven z lomu, neodpovídal pospisu ze svitku. Rozhodli jsme, že ještě půjdem dál. Do vykonání obřadu nám zbývala asi hodina.

Stezka nás zavedla ke staré kovárně. Kousek dál byl dřevěný altán, kde jsme se zastavili na odpočinek. Malomyslnost se začala zmocňovat našich myslí. Osmá hodina se blížila a my stále nenacházeli místo pro záchranný obřad. Vyrazila jsem tedy ještě kus po cestě podívat se, co skrývá. Dovedla mne k zarostlým jámám, o kterých tabule hlásala, že patří mezi několik lomů v okolí, v nichž se těžil mlýnský kámen. To opět svědčilo o slabomyslnosti místních. Ve skutečnosti (jak se o tom zmiňoval Cardarův svitek) měla tato hornina zvláštní schopnost tlumit magické výboje, čehož v dávných dobách využívali prý sami elfové. Sešla jsem ze stezky a prodírala se vysokým borůvčím, které nikdo neočesával. Nahlédla jsem přes okraje lomu a usoudila, že než bych prozkoumala dno porostlé bujnou vegetací křovin a kopřiv, uplynulo by příliš drahocenného času. Vrátila jsem se tedy k altánu a poslala Wessiho a Glinela na průzkum s odůvodněním, že jsou rychlejší. Mezitím jsem s Aliou lehce posnídala.

Kluci se vrátili poněkud podrápaní a s modrými ústy. Jejich hledání nebylo úspěšné. Nezbývalo nám, než se vrátit do Schwarzes Loche. Alia pak sešla z pěšiny, aby našla druhý konec z onoho tunelu. To se jí podařilo, ale tento vchod byl také zajištěn zamčeným plotem. Když jsem pak sestupovala do Schwarzes Loche, zdálo se mi, že vidím Glinelovu postavičku uvnitř v tunelu. Jenže jsem měla asi halucinace, protože když jsem se dostala dolů, stál už zase před plotem. ?Hele dostal jsem se dovnitř tudy,? řekl Glinel a ukázal na štěrbinu mezi plaňkami a skálou. ?Možná, že právě tohle je ten malý vchod do tunelu, o kterém se ve svitku píše.? Vysvětlení znělo celkem rozumně. Ostatně, i kdyby to mělo být jinak, neměli jsme už čas na žádné další pátrání.
Zopakovali jsme si formule záchranného obřadu. Před osmou hodinou jsme se nasoukali do tunelu a připravili vše potřebné. Pak zazněly naše hlasy vysokou klenbou v mocném zaříkávání a konečný výkřik ukončil obřad. Velký magický impuls byl odkloněn a jeho sílu pohltil hrubý kámen okolních stěn. Venku na slunečním světle jsme s lítostí v oku zničili ratiště a hliněné misky a stříbro jsme zadupali do štěrku. Pak si každý z nás uloupl kousek horniny, jež nás měla po tři dny chránit před zhoubnými následky magických sil.

Vyčerpáni obřadem a událostmi minulých dnů jsme odpočívali na dně lomu. Poté jsme se chtě nechtě vydali na zpáteční cestu. Měli jsme v úmyslu dojít na tardorské straně do nějaké stanice formanských vozů a dojet do Krásné Lípy.

Ačkoli ráno již pokročilo, stezky byly stále pusté. Konečně jsme před sebou zahlédli dva postarší Arthedaince a za nimi jakousi skupinku špinavých drbanů. ?Asi nějací vandráci,? pomyslela jsem si. Postavy se nám však zdály nějak povědomé. ?To jsou přece naši! Ahóój!? Lesem zazněly radostné výkřiky pozdravů. Upravení Arthedainci měli co dělat, aby se vyhnuli našemu bouřlivému přivítání. Byla to Oriasova skupina, kterou jsme na arthedainských stezkách potkali. Jejich zmožené zjevy vypovídaly o nelehké cestě. Minulou noc se jim nepodařilo najít v nepřehledném terénu místo pro třetí malý obřad.
Barvitě jsme jim vylíčili, jak najít Schwarzes Loche a domluvili jsme se, že na ně počkáme u Rabštejnu. To jméno nám nic moc neříkalo, tak jsme se složili kousek dál na travnatém plácku u hraniční závory. Slunce příjemně hřálo a zvalo k polednímu spánku. Nenechali jsme se rušit ani davy kolemjdoucích turistů včetně jedné dětské výpravy. Po poledni se na stezce konečně objevili oriasovci. Obřad proběhl hladce, jen Orias se poněkud zasekl v plotě. Derrek musel sekerkou vyrazit jednu plaňku, kterou pak zpátky přitloukl. Naštěstí se v okolí nevyskytoval žádný arthedainec.

Podél hranice jsme se pustili zpátky do Waltersdorfu. Tam se Wessi radostně vrhl k hraničním kamenům, aby láskyplně objal rodnou hroudu. Naše cesta však ještě chvíli měla vést arthedainským územím k severu, kde se tyčily mocné věže paneláků a továrních komínů královského města. Při té příležitosti nás pan Orias pozval do svého sídla v Tirisu, abychom načerpali sil. Nažhavil příruční palantír zvaný mobil a oznámil své mamince, že asi za hodinu přivede osm špinavých a hladových kamarádů. Prošli jsme Waltersdorfem, z jehož úhledných domků a pestrobarevných zahrad, tu a tam ozdobených karikaturami příslušníků Glainova národa, na nás sálal téměř sterilní optimismus. Pak jsme odbočili na silnici do stejně úhledných a optimistických polí. Když jsme se ocitli mezi zahrádkami, v jejichž koutech se hromadily různé věci obecně nazývané harampádí, poznala jsem, že opět dýchám domácí vzduch. Posléze nás přivítalo víceméně liduprázdné předměstí vznešeného Tirisu, v jehož ulicích slunce bělilo šedý prach. Překonali jsme poslední překážku v podobě schodů do třetího patra malého činžáku a konečně jsme stanuli na prahu Oriasova příbytku.

Čekalo nás velkorysé pohoštění, kdy jsme mohli ze sebe spláchnout špínu minulých dnů a naplnit prázdné útroby melounem a porcí skvělých špaget. Nasycení a umytí jsme cítili, jak se našich těl zmocňuje příjemná únava. Někteří dokonce usnuli. Ale před půl šestou odjížděl formanský povoz směrem do Vanima Neldor. Jen neochotně jsme se zvedali a se slovy díků jsme opouštěli Oriasův byt. V Uinbaru jsme přestoupili a setkali se se skupinou paní Gudrun.

Upoutala nás paní Nifredil, jež bezvládně ležela v rohu lavice. Paní Gudrun společně s Mablungem, Grorem a paní Nifredil spěchali doslova dnem i nocí, aby splnili účel své mise. Podařilo se jim stanout na nádvoří hradu Milgond a provést konečný velký obřad. Jakou hrůzu však asi zažili, když magický impuls nezásahl šíp, nýbrž uhodil do jejich kruhu. Pak pod technickým dozorem pana Mellona házeli kostkou a paní Nifredil nepřálo v té chvíli štěstí. Na místě upadla do hlubokého bezvědomí a nemnoho času jí zbývalo do setkání se smrtí. Jedinou záchranu pro ni představovalo oživovací kouzlo, jímž vládli mágové. V procesu výroby šípu se stala zřejmě nějaká chyba, ale netušili jsme, jaká.

Z Vanima Neldor nás opět čekala cesta do Kyjova. S Aliou jsem nikterak nepospíchala, kdežto ostatní postupně mizeli v dálce. Když jsme konečně dorazily do tábora, byl skoro prázdný. Ke své smůle totiž minuly vyhlášenou hospůdku Kyjovanka, kde mnozí zakotvili.

Poslední družina okolo mága Welliara dorazila s panem Mellonem v jeho kočáře až večer. Byli naší poslední nadějí, neboť se nikomu z nás nepodařilo šíp zhotovit. Naštěstí nás nezklamali a ze svého putování dračí šíp přivezli. Tím nám spadl kámen ze srdce. Pak se ostatní vrátili z hospody a přinesli Nifredilino bezvládné tělo. K riskantnímu obřadu, který v případě neúspěchu znamená pro mága vážné problémy, přistoupil pan Orias. Seskupili jsme se okolo mrtvé a napjatě sledovali Oriasovo počínání. V kruhu magickém házel kostkou, na níž muselo padnout čtyři a více. Zmocnila se nás úleva a radost, když se kostka zastavila na pěti puntících.

Pak jsme se sesedli kolem ohně a vyprávěli své zážitky. Welliarova skupina uspěla nejen proto, že zvládla náročné tempo výrobních operací, ale také proto, že odhalila jistý podvod. Na své cestě potkali poutníka, jenž jim slíbil odpověď na jakoukoli otázku, pokud uhádnou jeho hádanku. To se jim podařilo, a tak na základě jeho odpovědi a též vnuknutím z Minas Anwar, (díky vzkazům předchozích skupin znali všechna) odhalili, že je svitek popisující závěrečný obřad falešný. Při konečné výrobě totiž opominul jeden ze živlů. Jak se dostal falešný svitek do archivu a tím pádem pak k nám, nebylo těžké odhadnout. Byla to práce zlotřilého Umartha, který svitek zfalšoval a do archivu nastrčil. Nemohlo to být těžké, uvážíme-li, že archivář Danuin se nezřídka zdržuje u Zeleného Draka.

Jako poslední bod jednání jsme se předběžně usnesli, že zítra vyrazíme na Faskalon vyřídit si účty s drakem. Pak si únava po těch několika dnech vzala své.