1171 - Dračí Hrozba » Změna směru

23. Cerveth

Chata Luž ? chata Luž je turistická chata nebo restaurace na hoře nebo pod horou Luž

Vstali jsme okolo půl šesté a o chvíli později jsme už přemlouvali své nohy k chůzi na cestě k starým lomům na jíl v Landaldě. Snad příliš brzy jsme se vydali napospas lesním stezkám ve snaze zkrátit své putování. Víceméně jsme se šourali přes nějaký mírný kopec a občas jsme nedůvěřivě pátrali svými zraky po nebezpečných živlech. Ale nikde ani noha a pěšiny vyčárkované v mapě už dávno nekorespondovaly se skutečností. Pak jsme konečně narazili na větší cestu, která vypadala slibně. Zvědovský duch mě kupodivu zcela úplně neopustil a popoháněl mne kupředu. Jeho působením se mi v hlavě rodily perly typu ?kde jsou lomy na jíl, tam by měla být jílovitá půda? či ?je-li v mapě u lomu vyznačeno chráněné území, musíme narazit na nějakou tabuli Chráněné území?.

?Hele cedule Přírodní rezervace. To bude ono.? Odbočili jsme na lesní cestu. Písčitá půda se dle mých předpokladů změnila na jílovitou. Stezka vedla však kamsi do ztracena do kopřiv. Kousek dál jsme objevili dvě zarostlé jámy. Vydedukovala jsem, že takhle by mohly vypadat opuštěné lomy na jíl. Do jedné z nich jsme i s batohy sklouzli. Naškrábali jsme z jejích stěn jíl smíchaný s kamínky. Alia s Glinelem se ujali jeho hnětení a čištění. S Wessim jsem rozdělala oheň na velkém balvanu, protože kolem bylo víceméně bahýnko.

Když byla hlína dostatečně promnuta, přistoupili jsme k výrobě črepů. K tomu sloužila kulatá dřevěná forma s kónickou dírou veprostřed a palička, jejíž zakulacený konec zapadal do otvoru. Vzali jsme hroudu jílu, nacpali ho do formy a paličkou jsme se pokusili vytlačit malou mističku. Leč nezdařilo se, nádobka se při vyndávání z formy zhroutila. Vzpomněli jsme si na trpasličí svitky, kde se doporučovalo natřít formu tukem. No, Wessi se zrovna chystal opékat kolečko lovečáku? Nahřál tedy docela malý kousek salámu nad ohněm a vytřel jím formu i paličku. Pokus s hlínou se opět nezdařil. Vzpomněla jsem si, že mám s sebou čínskou polívku. A v takových těch pytlících bývá přeci nějaký olejíček. Bohužel ani to nefungovalo. Vyzkoušeli jsme i krém Nivea, který poskytla Alia. Avšak ani ten nepomáhal. Naše pachtění s jílem přerušilo chrastění listí nahoře na kraji jámy.

Uviděli jsme dva maníky s meči a šípy, kteří se tvářili, jako že by nás chtěli třeba i zabít. Vrhli jsme se ke svým baťohům pro zbraně. Zeshora začaly létat první šípy. Přiskočili jsme ke strmým svahům a kryli se před střelami. Jestli bylo obtížné sestoupit dolů, vyškrábat se nahoru bylo ještě horší. Glinelovi se to docela dařilo a za chvíli byl nahoře. Ostatní se sápali za ním. Já jsem takticky upustila od pronásledování neduživých lapků a vrátila se k črepům. Použila jsem dostatečné vrstvy krému a skutečně se mi podařilo s mírnou deformací črep vyndat z formy. Udělala jsem dvě nádobky a dala je k ohni. Tam se už sušila forma na hrot. Mezitím kolegové bez problémů vyřídili lapky a bojem rozjaření se vrátili k ohni. Vyvázli bez zranění, pouze Wessiho meč byl na dva kusy. Ještě chvíli jsme sušili hliněné misky v čadivých plamenech. Alia mezitím napsala pro následující skupiny vzkaz, kde prozradila náš technologický postup ohledně vymazávání forem. Jelikož jsme neviděli naši misi v nejrůžovějších barvách, koketovali jsme lehce s myšlenkou, že budeme muset za tadorskými hranicemi provádět záchranný obřad. A tak Alia na konec oskarovskym dialektem pripsala ? ?sejdeme se v Arthedainu?.

V deset hodin jsme se vyškrábali z jámy s nedosušenými črepy. Za hodinu a půl jsme měli provést obřad jejich očištění na Plešivci u Rybniště. Ačkoliv byl ten kopec vzdálen sotva dvě míle, začala se tu naše anabáze pozvolna hroutit. Nebyla jsem schopná jít rychlejším tempem a až příliš věrně jsem kopírovala šneka na nedělní procházce. Příčinou byly špatné boty a vlk zuřivě zakousnutý do citlivých míst. Naše skupina už od začátku tušila, že nedojde do konce. Doufali jsme však, že ostatním družinám naše optimistické vzkazy plné užitečných rad ulehčí jejich putování. Když jsme však dorazili do Uinbaru alias Rybniště, bylo jasné, že to naše je u konce. Stalo se to příliš brzy, ale nedalo se nic dělat.

Proces výroby šípu byl přerušen a ve vzduchu poletovaly magické výboje včetně toho největšího. Ty malé „čmoudíky“ nebyly životu nebezpečné, ale ten velký ano. Při posledním obřadu měl zhotovený šíp obdařit v určitý okamžik mocnou silou. Jelikož nebude šíp vyroben, bude si výboj hledat jiné ?uzemění?. A tím byl Glinel, jakožto osoba vyvolená, magií již poznamenaná. Všechno a všichni v jeho bezprostřední blízkosti se ocitli v ohrožení života. Starý Cardar věděl, co čeká neúspěšné výrobce šípu, a pro tento případ vytvořil záchranné kouzlo.

Než jsme se však do něčeho pustili, poobědvali jsme v místní formanské krčmě. Zde nás Glinel zbavil iluzí o éterické a víceméně duchovní podstatě elfů. Když přišel čas vyúčtování, vrchní se na něj obrátil s dotazem, co všechno měl.
?É, ehm, já jsem to zapomněl, ono toho bylo nějak víc. Tak já zaplatím, až co zbyde.? Byl to docela slušný výčet z jídelního lístku?

Dostatečně občerstveni jsme se přesunuli na stanoviště formanských povozů. Měli jsme namířeno k severozápadním hranicím Tardoru. Chtěli jsme dojet do Dolního Podluží, odkud se nám to k hranicím zdálo být nejblíž. Do odjezdu zbývala hodina a půl. Rozbili jsme dočasné ležení na trávníku před kolejištěm. Jelikož Alia ztratila předminulé noci za horečnatého přepisování originálů kopii Dračího kouzla, musela záchranné instrukce znovu přeložit. Wessi se uvelebil k spánku, Glinel pomáhal s překladem a já zaujala též odpočinkovou pozici. Asi po hodině Alia s přepisováním skončila, a tak jsem začala svitek pročítat a hrabat se v mapkách.

Místo, kde jsme měli provést záchranný obřad, se nacházelo u trojmezí Cardolanu, Arthedainu a Tardoru neboli čistě technicky kousek za německou hranicí. Tento úsek jsme mylně považovali za Arthedain. O několik dní později nám pak Mellon trpělivě (a marně) vysvětloval, že se jedná ještě o část Cardolanu (v zápiscích však o tomto území hovořím stále jako o Arthedainu, neboť ten je v našich myslích pevně spojen s Německem). K dispozici jsme měli mapu Tardoru a podrobný, leč zatím mnoho neříkající náčrtek onoho místa. Náš cíl byl tunel s malým vchodem ukrývající se opět v nějakém opuštěném lomu.

Abych získala lepší orientaci, šla jsem černobílou mapu Tardoru porovnat s barevnou mapou před nádražím. Angrelearos, tak se hledaná oblast nazývala, se potměšile ukrýval ve vzduchoprázdnu několik centimetrů od pravého dolního okraje velké mapy. Přesto se mi podařilo vykoumat, že místo do Podluží bychom měli jet spíše do Jedlové.

?Ano, tak formanský vůz do Jedlové odjel právě před pěti minutami,? sdělila mi paní v kase. Další jel asi za hodinu a půl. Přednesla jsem své stanovisko skupině a ta s Jedlovou souhlasila. Pokračovali jsme v rozvalování se na trávníku užívajíce si spánku a slunce.

V půl čtvrté jsme se vyrojili v Jedlové a kolegům jsem vysvětlovala, že teď půjdeme po žluté a po vrstevnici. Značka nás vedla do krpálu za nádražím a musela jsem opět zneškodnit pár pochyb o správném směru. Zanedlouho se cesta ustálila ve vodorovné poloze a nedůvěřivé hlasy umlkly. Vylezli jsme u silnice přes Šébr. Mocný zápach a hluk civilizace na mě zapůsobil jako zjevení z jiného světa. Rychle jsme přeběhli přes rušnou komunikaci.

?Hele, žlutá!? zajásala jsem. Vkročili jsme do stínu lesa. Rozradostněni zdárným průběhem putování jsme se nechali vést lesní cestou. Asi po půl hodině pojali mí společníci neblahé tušení. Žlutá značka se ztratila. Zastavili, ale já stále ještě doufala a šla jsem se podívat do nejbližší zatáčky. Ale ani tam se proužek žádané barvy neobjevil. Koncepce žluté značky a vrstevnice se poněkud nepříjemně změnila v nekoncepční zabloudění. Nezbylo nám než se vrátit k silnici. Značka tam zrádně pokračovala podél silnice nahoru k malému parkovišti.

Ještě dnes, kdykoli mám tudy cestu, vyprávím příbuzným a známým s dojetím v oku, jak jsme bloudili na Šébru. Jak jsme šli do toho strašnýho kopce, jak bylo vražedný vedro a jak auta šíleně jezdila a jak hroznej to byl smrad, no fuj.

Naštěstí u silnice dlouho nezůstalo a my se opět vnořili do lesního příšeří. Mířili jsme na hranici do Horní Světlé. Stíny na opuštěných stezkách se pomalu skláněly k večeru. Šli jsme neznámou krajinou a neměli jsme zdání, kde na noc složíme hlavu, zda na ni nebude pršet a jestli vůbec najdeme cíl našeho putování. A okamžik kdy měl být proveden záchranný obřad se blížil.

Po nějakém čase jsme opět stanuli na rozcestí. Ukazatel nám sděloval, že míli a půl odtud se nachází chata Luž. Zdála se přijatelnější než nějaká vesnice. Na mapě to místo vypadalo jako nic neříkající malý nezřetelný čtvereček. Přesto jsem se pokusila Glinelovi vysvětlit, co by to mohlo asi být (viz záhlaví kapitoly). Podívali jsme se ještě k Sirným pramenům nedaleko křižovatky a po krátkém odpočinku už nás čekala nekonečná asfaltka.

Vpodvečer jsme dorazili k osadě Luž. Tam jsme si u turistické mapy ještě na ráno naplánovali poslední fázi naší cesty. Poté jsme minuli proarthedainskou Chatu Luž a zakotvili jsme u Lužické boudy. Venku se tam pod slunečníky roztahovali arthedainci středního věku a dávali okatě najevo, že jsou z Arthedainu. Sedli jsme si k lavici a doufali, že nás obsluha nepřehlédne. Při tom čekání zaujal Glinelovu činorodou mysl slunečník a začal zkoumat jeho konstrukci. V okamžiku, kdy se deštník začal na nás lehce hroutit, přišel vrchní. Glinel rychle vrátil slunečník do původní polohy a usmál se na něj. ?Dali bychom si něco k jídlu,? pravili jsme hladově.

?Ale nejdřív si dáte něco k pití, ne?? opáčil vrchní. Glinel povzbuzen jeho vstřícným chováním se mu svěřil: ?Já mám takovou žízeň, že bych vypil mrtvýmu oko.? Chlapík na okamžik poněkud ztuhnul, a pak Glinelovu objednávku potvrdil. Během našeho objednávání začali arthedainci na vrchního pokřikovat ?ein pivo bitte?. Ale muž jen mávl rukou a odbyl je slovy: ?No jó, však počkáte, to se nezblázníte.? V tu chvíli nám bylo jasné, že jsme v té správně krčmě. Glinel nakonec vynechal nekrofilský drink a zůstal u svého oblíbeného nápoje coly.

Posíleni chutnou krmí jsme se odhodlali pozeptat se vrchního na místo, kde by se dalo přenocovat. Konverzaci vedl opět v tomto umění zdatný Glinel. Vrchní nám doporučil místního sedláka, který občas nechával přespat vandráky v kůlně v ohradě se stroji. Vyhledali jsme jeho dům. Zastihli jsme jeho manželku, která nám boudu ochotně nabídla. Navíc nám poradila nějakou chajdu v lese pár desítek metrů za osadou. Ačkoliv jsme jejímu popisu cesty rozuměli tak napůl a druhou půlku jsme v zápětí zapomněli, pokusili jsme se srub najít. Hledání se však zvrhlo v houbaření a opět se projevil Glinelův smysl pro bonmoty. Čekala jsem na lesní cestě na ostatní, když tu se z borového houští vynořil Glinel a jásavě nám sdělil: ?Tak si tak hledám houby a najednou koukám, že čtu magické svitky.?

Vrátili jsme se k sedlákově boudě. Tam jsme si ustlali na udupané hlíně notně prosáklé olejem a naftou. Ve větrném stmívání mě napadaly samé skvostné myšlenky. Co takhle vytvořit mapu tardorských restauračních a jim podobných zařízení? Byly by na ní vyznačeny hospody ohodnocené podle kvality obsluhy a jídel a podle cenové úrovně. Tardorští rytíři by pak při svých cestách věděli, čemu se mají zdálky vyhnout a kde se mají určitě zastavit. Vyvarovali by se tak rizika, že pobyt v nějaké špatné krčmě jim zkazí náladu a nepatřičně vyprázdní váček. O každoroční aktualizaci mapy by se starala kontrolní komise, jejímž stálým členem bych byla samozřejmě já. Náklady spojené s revizí pohostinských zařízení by samozřejmě šly na účet královské pokladny. Rytíři si za služby, které trůnu prokazují, jistě zaslouží pravidelně aktualizovanou mapu tardorských hospod.

Mé nahlas pronášené úvahy ihned zaujaly a všichni se hlásili do kontrolní komise. Pak jsem ještě provedla pár počátečních zápisů o krčmách, které jsme měli doposud tu čest navštívit.