Ráno jsme příliš nepospíchali, protože jeskyně by měla být docela blízko a obřad je až v poledne. Cestou jsme prohledávali skály podél cesty a kontrolovali jeskyně. V mapě jich je totiž zakresleno několik. V některých jsme nacházeli různé nápisy což je obvyklé, většinou se týkají nízkých stropů, starých strážců a podobných upozornění. Nacházeli jsme však také samotné runy, což obvyklé není! Protože nám nedávaly smysl, tak jsme si jich nevšímali. Kéž bychom si je alespoň opsali do mapy! Poslední jeskyně byla zamčená a byl tu dlouhý runový nápis. Byli jsme u cíle. Nápis vyprávěl příběh o hadovi, který tu žil a každý kdo mu pohlédl do očí tak zkameněl. Lidé nakonec hada vyhnali až k jezírku, když se had podíval do vody, uviděl svůj obraz a proměnil se na kámen. Jezírko vyschlo a jméno hada už každý zapomněl. Měl je však napsáno na kůži a jak prchal, zalézal do dutin a občas si nějaké písmeno odřel. Jeskyni uzavřeli mágové a odemknout ji (samozřejmě) může jen jméno hada napsané na kameny vyskládané před ní.
Nechali jsme tu batohy a rychle jsme se vraceli ke kamennému hadovi, prolézajíce cestou každou skulinu a prodírajíce se houštinami podél skal. Zpět jsme doběhli ve tři čtvrtě na dvanáct. Poskládali jsme jméno ze šesti nalezených písmen, ale jeskyně zůstala uzavřena. Na další hledání nebyl čas. Zkusili jsme přidávat nějaké samohlásky, rozšířit písmeno T na TH, ale vše marně. „Kdybychom aspoň znali počet písmen!“ Horečně jsme měnili kombinace, ale tu správnou se nám nalézt nepodařilo. Čas obřadu minul! Vzdali jsme další úsilí a smutně jsme se vraceli zpět. „Snad druhá část skupiny našla první dvě Atoli, jinak budeme muset zničit pilíř sebevražedným výbuchem.“ (Škoda, že nás nenapadlo nápis otočit ? mizera had totiž ztrácel písmena od ocasu, zatímco já jsem předpokládal, že se bude odírat od hlavy. Představa jak se mu odlupuje kůže dál a dál na záda mi přišla přirozenější. Kdybychom nápis otočili a T změnili na TH, mohli jsme uspět?)
Došli jsme opět ke stejné krčmě, tentokrát byla otevřená, což nám trochu zpravilo náladu. Objednali jsme si jídlo a pití a vyslechli litanii hostinského na jeho hroznou ženu. Přidala se k nám paní Nildorwen, která přijela z Tirisu s pozdravy od krále. Asi za dvě hodiny dorazila druhá část naší skupiny. Naštěstí našli všechny tři Atoli i když boje o ně byly tvrdé. Vyprávěli jsme si navzájem své zážitky a pořád si objednávali další jídlo a pití. (Největší obdiv si získala paní Mivít, která si na cestu nevzala červené koule představující fairball, že prý je nebude potřebovat a když v jeskyni u třetí Atoli narazili na kostlivce tak honem barvila bílé koule šípů na červeno pomocí vlastní krve!)
Navečer jsme vystoupali k pilíři, abychom dokončili náš úkol. Stoupli jsme si kolem magického kruhu a obnovili symboly živlů kolem něho. Pak jsme tiše stáli a doufali, že na všech ostatních pilířích právě stojí další skupiny a že se nám společně podaří překazit Renarovy plány na vzkříšení té proradné čarodějky. Když se přiblížila šestá hodina, vstoupila paní Mivít do kruhu, provedla obřad a zlomila svou zbraň. Ucítili jsme, jak se temně zachvěla zem, z okraje skály se sesypalo trochu písku a stěnou projela další puklina. Raději jsme sestoupili z hroutícího se pilíře ke kočárům a zamířili k vrchu Hovězí.
Postupně přijížděly další skupiny a vyprávěly o těžkých bojích a nástrahách. Vážně byl zraněn pan Formwest, když se sám ocitl proti pěti ozbrojencům; Kostlivý rytíř poranil pana Oriase až padl do bezvědomí; Také zbrojnoš Osid utpěl těžké zranění v boji s přesilou; Pan Finwe ztratil na okamžik rovnováhu, když visel na provaze ve studni a nabodl se na špičaté kůly, co vyjely ze dna. Ale na dlouhé líčení zážitků nebyl čas! Hlavně že kouzlo je zlomeno a můžeme se zmocnit duše Aeliner. Nasbírali jsme dřevo, neboť bude nutné spálit kolík oživující kostlivé pavouky a u vrcholu moc paliva není.
Mocná hranice vzplála v místě, kam ještě pavouci neviděli, a v kotlících zabublala voda na léčivé čaje. Připravili jsme u ohně provizorní polní lazaret a pak celé tardorské vojsko zaútočilo na vrchol kopce. Kostliví pavouci se objevili velmi rychle. Při prvním vzkříšení jsou ještě slabí, ale s každým dalším získávají na síle. Porazili jsme obludy, vzali kolík a schránku a rychlý běžec je dopravil k ohni. My ostatní jsme přehradili cestu, aby pavouci nemohli kolík z plamenů zachránit a čekali. Za chvíli pavoučí těla opět ožila, tentokrát útočili oni. Bitva byla urputná, pavouci se snažili naše řady prorazit nebo obejít a znovu a znovu padali pod ranami našich mečů a seker. Ale vždy padli o něco blíže k ohni, který jen pomalu stravoval oživovací kolík. Naše řady se již rozpadly a každého pavouka teď hlídala jedna skupina rytířů, rozhodnutých za žádnou cenu jej nepustit k ohni. Konečně bojiště utichlo. Popel kolíku se zcela rozpadl a zkroucené mrtvoly pavouků přestaly ožívat. Schránka s duší Aeliner však prošla ohněm bez poškození, stále temná a ledově studená jak jsme ji našli. K jejímu zničení bude zřejmě zapotřebí jiný plamen, ale ne dnes. Unavení rytíři s krvavými obvazy na rukou či nohou kráčeli ke kočárům a bavili se představou, jak bude Renar zuřit až zjistí, že kouzlo nevyšlo a duše Aeliner je fuč. Do tábora nás kočáry dopravili až za noci a všichni rytíři usnuli hlubokým spánkem.