Ráno nás probudilo sluníčko, v jeho paprscích vypadal i křovinatý lesík lépe než včera. Svíčka u magického kruhu stále hořela a nabíjení úspěšně pokračovalo. Uvařili jsme léčivé čaje a pojedli něco z našich zásob. Znovu a znovu jsme procházeli naše informace o okolních Atoli a přemýšleli, jak obtížné bude je najít, získat a zničit. Protože ničení muselo probíhat současně na protilehlých stranách, musíme se rozdělit na dvě skupiny. Na severní trase bude potřeba slaňovat, na jižní jsme očekávali dvě ostřejší šarvátky. Dohodli jsme se tedy, že já a paní Maisi půjdeme na sever a paní Mivít s Alatem a panem Mablungem na jih. Časy obřadů na zničení Atoly jsme stanovili na 15:00, 19:00 a poslední na 12:00 zítřejšího dne. Pak jsme si zabalili a čekali na jedenáctou hodinu, až se zbraně nabijí. Žádný útočník se ani nyní nepokusil nám obřad překazit (bylo to nějaký poddimenzovaný :-)) a tak jsme se po jedenácté rozloučili a vyrazili vstříc svému osudu.
Já s paní Maisi a informačním obláčkem jsme šli hledat orlí stěnu. Trochu jsme minuli odbočku, ale naštěstí nás zastavil náhodný pocestný (opravdický turista) vybavený mapou a ptal se nás na cestu. Poradili jsme mu a zkorigovali přitom i svůj kurz. Cíl jsme poznali snadno podle orlů, kteří na nás začali útočit. Paní Maisi je odlákala rolničkou získanou jednou ze skupin během předchozích událostí a já prohlížel skalní stěnu. Zdola na ní nebylo nic patrné a ani jsem zatím nevěděl jak Atoli vypadá a co tedy hledám. Nezbylo než vylézt na skálu a po laně se spustit dolů. Rolnička trochu vynechávala a tak se občas nějaký ten orel objevil. Částečně kryt štítem zavěšeným u pasu jsem prohlížel spáry a dutiny ve stěně. „Támhle je, ale nedosáhnu na ni“. Už jsem se obával, že budu muset znovu nahoru a převázat lano, ale pak se mi podařilo shodit Atoli štítem. Nesla jméno pana Oriase. Do obřadu zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny a tak jsme se stáhli z dosahu dravých ptáků a skrovně poobědvali. Obřad zničení první Atoli jsem vykonal pod orlí stěnou a pak jsme vyrazili dál.
Další Atoli byla umístěna v magickém kruhu, kdo do něj vstoupí, musí prý porazit sám sebe. Kde však kruh leží, to jsme nevěděli. Mělo by to být v blízkosti jedné vesničky, kterou paní Maisi o víkendu procházela. Nějaký vesničan Bren v tom kruhu prý zemřel, snad nám to místo někdo ze vsi ukáže. Cestou jsme přemýšleli, jak lze porazit sama sebe. Naši mágové před odjezdem tvrdili, že to bude jednoduché, že stačí zastrčit zbraň a podat si ruku. Paní Maisi byla rozhodnuta se tohoto úkolu ujmout, ale já ji od toho zrazoval, neboť Renar si v deníku stěžuje, že se mu kruh úplně nepovedl a že se otevře vždy, když v něm někdo zemře. Paní Maisi si však nedala říci, že i kdyby došlo k boji, tak porazit paní Maisi by nemělo být obtížné. Dorazili jsme na kraj vesnice a chvilku odpočívali. Tu šel kolem nějaký vesničan (tedy informační obláček zkondenzoval do podoby vesničana). Zkoušeli jsme ho přesvědčit, aby nás dovedl k místu, kde našli mrtvého Brena. Nejdřív nechtěl a vymlouval se na hladové děti. Jeho služby nás nakonec stály půl kýty, půl tabulky lembasu a 2 piva pokud půjdeme cestou kolem hospody. Pokoušel se ještě zvýšit počet slíbených piv a poukazoval na množství svých dětí, ale pohrozili jsme mu, že si najdeme jiného vesničana a tak nakonec souhlasil. Vedl nás dlouhou cestou do údolí až k hospodě. Dali jsme si pivo (v rozporu se svými požadavky nám je vesničan dokonce zaplatil, a jelikož dosud nebyla možnost mu to oplatit alespoň touto cestou panu Rolanovi děkuji). Dál nás však vesničan vedl zpět do kopců, až jsme po několika hodinách trmácení stanuli asi míli od místa, kde jsme vesničana potkali! Nebýt cestou té hospody, vysloužil by si ránu naplocho mečem! „Támhle ležel chudák Bren celej od krve, ale já tam nejdu, je to prokletý místo!“ Na zemi se nezřetelně rýsoval obrys velkého kruhu. Chvíli jsme s Maisi diskutovali jak úkol vyřešit a znovu jsem jí nabízel, že tam půjdu. Paní Maisi však byla pevně rozhodnuta. Vstoupila do kruhu s mečem a se štítem, ve stejnou chvíli se v kruhu objevila stejně vyzbrojená postava. Mohl jsem již jen přihlížet, protože můj hlas do kruhu nepronikal. Mírové řešení selhalo a paní Maisi musela bojovat. Její výpady byly však rychlé a kryty účinné. Dosud se paní Maisi jako bojovník příliš neprojevovala a myslím, že nyní překvapila i samu sebe a hlavně svůj obraz v kruhu. Bojovala statečně a urputně a brzy se dostala do vedení. I když také utrpěla několik zásahů, podařilo se jí nakonec protivníka zabít. Kruh se rozplynul! Na zemi leželo další Atoli, tentokráte se jménem paní Lailath. V určeném čase provedla paní Maisi obřad a doufali jsme, že i druhá polovina naší skupiny měla úspěch a máme tak většinu Atoli zničenu.
Další práce nás čeká až zítra a vyrazili jsme proto ke krčmě, která stála blízko pilíře asi dvě hodiny cesty odtud. Asi po hodině chůze jsme vyšli z lesa, bylo vedro jako na poušti a stín stromů nás již nechránil. V tu chvíli jsme na lesní cestě uviděli třpytivou hromadu ledu. „Blouzním nebo je to fata morgana?“ Snad se tu převrátil vůz s pivovaru nebo to byl následek nějaké magie. Nabrali jsme si kusy ledu do klobouku a chladili si ruce. (Opět musím složit hlubokou poklonu organizátorům, neboť s takovou péčí se o hráče ještě nikdo nestaral). U krčmy jsme zkontrolovali kočár a koně paní Mivít, ale když jsme chtěli vstoupit do šenku, narazili jsme na zamčené dveře. Drzý nápis vedle nich hlásal, že ve středu je zavřeno! Naštěstí nám kuchař z nedalekého hrádku prodal alespoň pivo. (Byl to zavřený pension.) Budiž mu chvála, neboť v zápětí se vrátil jeho pán a velmi zle mu vyčinil, že dnes o žádné hosty nestojí. Divný to kraj! Rychle jsme proto dopili, poděkovali chudáku kuchaři a šli dál.
Poslední Atoli se mělo skrývat v nějaké jeskyni míli severně od zkamenělého hada. Podle rad, které nám ještě v táboře dal pan Orias, jsme hada opravdu našli. Ještěže někteří tardorští rytíři v mládí tolik cestovali a dobře znají mnoho krajů. Stmívalo se, a proto jsme si na nedalekém pahorku našli místo na spaní. Bylo těžko přístupné a za tmy se tam snad nikdo škrábat nebude. Hlídky jsme nedrželi.