Archive for the ‘1179 – Poddimenzovaný’ Category

Sobota 29. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011

Na počest hrdinných skutků vyhlásila královská rada velký královský turnaj o hodnotné ceny. Do turnaje věnovali paní Nildorwen s panem Dúthoronem dva krásné skleněné poháry, pan Mellon láhev výtečného vína a pan Gildor dokonce polibky od dvou nejkrásnějších dívek svého fraucimoru. Disciplíny byly náročné a důkladně prověřily schopnosti rytířů: šerm obouručním mečem, lukostřelba, hod kamenem na štít, čtení a psaní run, znalost erbů, test z historie Tardoru, rozkřesání ohně a hraničářské lezení po laně. Během dne přijížděli i někteří další rytíři, kteří se celého tažení nemohli zúčastnit a chtěli alespoň pogratulovat či s námi oslavit velké vítězství. Přijel pan Welliar, paní Nifredil, paní Lailath, paní Gudrun a na chvíli i pan Derrek. Večer byla svolána velká ceremonie, na které královská rada ocenila hrdinné skutky rytířů a podle zásluh je jménem krále odměnila. Také byly hned v úvodu vyhlášeny výsledky a slavnostně předány ceny královského turnaje. Zvítězil pan Halgar, který si vybral velký skleněný pohár. Na druhém místě skončila paní Mivít a vybrala si druhý z pohárů. Třetí skončil pan Galdor, který chvíli váhal, ale nakonec sáhl po lahvi vína. Na Čtvrtém a pátém místě skončili pánové Finwë a Mablung, kteří s velkou radostí přijali ceny, které na ně zbyly ;-)

Pak nejstarší člen královské rady – pan Formwest ukončil ceremonii a pozval přítomné rytíře i lůzu na královskou hostinu. Jedlo se, pilo, vyprávělo a zpívalo dlouho do noci. Někteří zavrhli spánek docela a nad ránem šli na vrcholek nedalekého kopce přivítat svítání a užít si krás, které život občas nabízí. (Tím samozřejmě myslím nádhernou scenerii vycházejícího slunce, i když povídá se ledacos?)

Pátek 28. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011

Hlídka nás probudila za úsvitu, což je podle dlouhodobě platného králova nařízení 11 hodin dopoledne. Po vydatné snídani jsme začali promýšlet co dál. Jak zničit schránku s duší té čarodějky a jak najít a potrestat Renara. Naši moudří dospěli k názoru, že Renara není třeba hledat, protože již bude při síle a zřejmě si nás najde sám. Ví, kde máme ležení a důvodů pro pomstu má od včerejška o dva více. „Možná bychom měli připravit obranu tábora.“ Jen ta věta dozněla, ozval se z protější louky řev útočících oddílů. V táboře nastal zmatek a všeobecné pobíhání, protože někteří rytíři měli zbraně ještě v kočárech, bojovníci neměli oblečenou zbroj a nikdo přesně nevěděl, co má dělat. Než jsme zformovali alespoň základní obrannou řadu na přístupové cestě, byli útočníci tady! Renar však přišel o mnoho schopných mužů, když padl jeho hrad a nyní ho hnal spíše vztek než chladná strategická úvaha. Útok byl zuřivý, ale na početní převahu tardorských nestačil. V obranné linii se vyznamenal pan Gláin, který s několika dalšími urputně držel pozici na cestě, než stihli naši bojovníci zformovat protiútok. Samotný Renar padl zasažen kouzlem smrti od pana Mellona dříve, než se dostal na dosah našich mečů. Bitva byla krátká a přestáli jsme ji bez vážnějších zranění.

Složitější bude zlikvidovat schránku s duší. Jedna ze skupin nalezla o víkendu zápisky čaroděje Maldaina, kde popisuje, jak se dvěma dalšími zničili zakletou dýku. Spálili ji v černém kruhu na mohylovém vršku, oheň zde rozdělaný dokáže prý strávit i magické předměty. Problém je, že uvolněná temná magie přitahuje zlé síly, které se snaží předmětu zmocnit. V deseti záblescích se prý objevují stále silnější nestvůry. Dva z mágů zaplatili za zničení dýky životem. Čeká nás tvrdý boj! Před cestou jsme ještě nastoupili ke krátké ceremonii neboť zbrojnoši Alat a Osid si hrdinstvím v boji získali respekt a královská rada se usnesla je jménem krále pasovat na rytíře. Rytířský kruh se tak rozrostl o pana Alata z Celeb Aelin a pana Osida z Iaurelinu. Protože mohylový vršek je daleko, použili jsme k přepravě naše kočáry. Cestou jsme se zastavili na pořádný oběd pod hradem Faskalon. „Kdo ví, zda to pro některé z nás nebude poslední jídlo.“

Zanechali jsme kočáry na cestě pod kopcem a v plné zbroji opatrně stoupali vzhůru. Na vrcholu Mohylového vršku byla zarostlá zřícenina starého hradu, všude panoval klid. Uprostřed sutin se černalo velké ohniště, které se tvářilo velmi zlověstně. Připravili jsme v kruhu oheň a u jedné rozpadlé zdi zbudovali provizorní ležení. Shromáždili jsme tu léčivé čaje, masti a obvazy, dnes jich bude třeba! Rozdělili jsme se do čtyř skupin, vždy jeden mág, jeden či dva lukostřelci a alespoň dva bojovníci se štíty. Skupiny se měly držet pohromadě a navzájem se krýt, každá dostala k obraně přidělený úsek. Pak mágové zapálili oheň, a když se rozhořel, vhodili do něj schránku s Aeliner. Temně rudé plameny se kolem ní lačně ovinuly, zablesklo se a ozvala se rána jako od hromu. Z rozvalin hradu začali vylézat kostlivci, pavoučí kostlivé obludy a duchové. Strhla se bitva. Obranné skupiny se přeskupovaly, aby se nemrtví nemohli dostat k ohni. Když lukostřelci vystříleli šípy, chápali se mečů a bojovali zblízka. Pokaždé, když padl poslední nemrtvý, znovu se zablesklo a další nestvůry vylézaly ze všech koutů. Jen s vypětím všech sil stíhali lučišníci posbírat své šípy, ranění vypít léčivé lektvary a nechat si ovázat rány. Pak znovu zaujmout obrannou formaci a již tu byla další vlna zuřivých nepřátel a stále více a silnějších. V sedmé vlně útoku jsem byl zbabělým kostlivým bojovníkem zákeřně zasažen palicí pod pás. Probral jsem se až na obvazišti, zranění bylo velmi bolestivé, ale naštěstí ne smrtelné (rána do rozkroku se počítá také jen za 10 bodů života). Již v další vlně jsem byl schopen boje. Po desátém záblesku se z děr vztyčila těsná řada nemrtvých bojovníků, naše skupiny se rychle spojily a vytvořili jsme stejnou řadu proti nim. Stáli jsme bok po boku, štít doléhal na štít. Zranění a vyčerpaní bojem jsme v sobě hledali poslední zbytky sil. „Za Tardóór!!“ Nečekajíce na útok kostlivců vrhli jsme se na ně s voláním: „Za krále!“ „Nakopejte jim prdéél!“ Naše bojovné výkřiky se odrážely ozvěnou od pobořených zdí a zanikaly v třeskotu zbraní." Oblohou svištěly šípy, ohnivé koule plnily vzduch pachem síry a tráva spálená modrými magickými výboji voněla jako roztavený cín. Konečně utichly hluky bitvy a vítr rozehnal oblaka dýmu. Nepřátelé byli pobiti a schránka s duší Aeliner se v ohni rozpadla na prach. Ztráty na naší straně byly velké. Paní Aliu utloukl kostlivý barbar, než stihla doběhnout do bezpečí, pan Alat byl těžce poraněn černým zubatým mečem, pana Ingweho si našlo kouzlo smrti seslané jedním z duchů a také pan Orias ležel bez známek života v místě, kde padl pod ranami kostlivců. Ošetřili jsme zraněné a snažili se zachránit umírající. Všichni se probírali zpět k životu, jen zranění pana Alata byla velmi těžká a jeho duše se toulala daleko. Až pan Mellon kouzlem oživení jej přivedl zpět. Je nutné říci, že kdyby se mu to nezdařilo, sám by upadl do bezvědomí, protože byl poraněn a na zpětný náraz neúspěšného kouzla neměl dost sil. Do ležení jsme přijeli až za tmy a u ohně pak dlouho do noci povídali. O tomto vítězství budou bardi zpívat písně ještě za mnoho let.

Čtvrtek 27. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011

Ráno jsme příliš nepospíchali, protože jeskyně by měla být docela blízko a obřad je až v poledne. Cestou jsme prohledávali skály podél cesty a kontrolovali jeskyně. V mapě jich je totiž zakresleno několik. V některých jsme nacházeli různé nápisy což je obvyklé, většinou se týkají nízkých stropů, starých strážců a podobných upozornění. Nacházeli jsme však také samotné runy, což obvyklé není! Protože nám nedávaly smysl, tak jsme si jich nevšímali. Kéž bychom si je alespoň opsali do mapy! Poslední jeskyně byla zamčená a byl tu dlouhý runový nápis. Byli jsme u cíle. Nápis vyprávěl příběh o hadovi, který tu žil a každý kdo mu pohlédl do očí tak zkameněl. Lidé nakonec hada vyhnali až k jezírku, když se had podíval do vody, uviděl svůj obraz a proměnil se na kámen. Jezírko vyschlo a jméno hada už každý zapomněl. Měl je však napsáno na kůži a jak prchal, zalézal do dutin a občas si nějaké písmeno odřel. Jeskyni uzavřeli mágové a odemknout ji (samozřejmě) může jen jméno hada napsané na kameny vyskládané před ní.

Nechali jsme tu batohy a rychle jsme se vraceli ke kamennému hadovi, prolézajíce cestou každou skulinu a prodírajíce se houštinami podél skal. Zpět jsme doběhli ve tři čtvrtě na dvanáct. Poskládali jsme jméno ze šesti nalezených písmen, ale jeskyně zůstala uzavřena. Na další hledání nebyl čas. Zkusili jsme přidávat nějaké samohlásky, rozšířit písmeno T na TH, ale vše marně. „Kdybychom aspoň znali počet písmen!“ Horečně jsme měnili kombinace, ale tu správnou se nám nalézt nepodařilo. Čas obřadu minul! Vzdali jsme další úsilí a smutně jsme se vraceli zpět. „Snad druhá část skupiny našla první dvě Atoli, jinak budeme muset zničit pilíř sebevražedným výbuchem.“ (Škoda, že nás nenapadlo nápis otočit ? mizera had totiž ztrácel písmena od ocasu, zatímco já jsem předpokládal, že se bude odírat od hlavy. Představa jak se mu odlupuje kůže dál a dál na záda mi přišla přirozenější. Kdybychom nápis otočili a T změnili na TH, mohli jsme uspět?)

Došli jsme opět ke stejné krčmě, tentokrát byla otevřená, což nám trochu zpravilo náladu. Objednali jsme si jídlo a pití a vyslechli litanii hostinského na jeho hroznou ženu. Přidala se k nám paní Nildorwen, která přijela z Tirisu s pozdravy od krále. Asi za dvě hodiny dorazila druhá část naší skupiny. Naštěstí našli všechny tři Atoli i když boje o ně byly tvrdé. Vyprávěli jsme si navzájem své zážitky a pořád si objednávali další jídlo a pití. (Největší obdiv si získala paní Mivít, která si na cestu nevzala červené koule představující fairball, že prý je nebude potřebovat a když v jeskyni u třetí Atoli narazili na kostlivce tak honem barvila bílé koule šípů na červeno pomocí vlastní krve!)

Navečer jsme vystoupali k pilíři, abychom dokončili náš úkol. Stoupli jsme si kolem magického kruhu a obnovili symboly živlů kolem něho. Pak jsme tiše stáli a doufali, že na všech ostatních pilířích právě stojí další skupiny a že se nám společně podaří překazit Renarovy plány na vzkříšení té proradné čarodějky. Když se přiblížila šestá hodina, vstoupila paní Mivít do kruhu, provedla obřad a zlomila svou zbraň. Ucítili jsme, jak se temně zachvěla zem, z okraje skály se sesypalo trochu písku a stěnou projela další puklina. Raději jsme sestoupili z hroutícího se pilíře ke kočárům a zamířili k vrchu Hovězí.

Postupně přijížděly další skupiny a vyprávěly o těžkých bojích a nástrahách. Vážně byl zraněn pan Formwest, když se sám ocitl proti pěti ozbrojencům; Kostlivý rytíř poranil pana Oriase až padl do bezvědomí; Také zbrojnoš Osid utpěl těžké zranění v boji s přesilou; Pan Finwe ztratil na okamžik rovnováhu, když visel na provaze ve studni a nabodl se na špičaté kůly, co vyjely ze dna. Ale na dlouhé líčení zážitků nebyl čas! Hlavně že kouzlo je zlomeno a můžeme se zmocnit duše Aeliner. Nasbírali jsme dřevo, neboť bude nutné spálit kolík oživující kostlivé pavouky a u vrcholu moc paliva není.

Mocná hranice vzplála v místě, kam ještě pavouci neviděli, a v kotlících zabublala voda na léčivé čaje. Připravili jsme u ohně provizorní polní lazaret a pak celé tardorské vojsko zaútočilo na vrchol kopce. Kostliví pavouci se objevili velmi rychle. Při prvním vzkříšení jsou ještě slabí, ale s každým dalším získávají na síle. Porazili jsme obludy, vzali kolík a schránku a rychlý běžec je dopravil k ohni. My ostatní jsme přehradili cestu, aby pavouci nemohli kolík z plamenů zachránit a čekali. Za chvíli pavoučí těla opět ožila, tentokrát útočili oni. Bitva byla urputná, pavouci se snažili naše řady prorazit nebo obejít a znovu a znovu padali pod ranami našich mečů a seker. Ale vždy padli o něco blíže k ohni, který jen pomalu stravoval oživovací kolík. Naše řady se již rozpadly a každého pavouka teď hlídala jedna skupina rytířů, rozhodnutých za žádnou cenu jej nepustit k ohni. Konečně bojiště utichlo. Popel kolíku se zcela rozpadl a zkroucené mrtvoly pavouků přestaly ožívat. Schránka s duší Aeliner však prošla ohněm bez poškození, stále temná a ledově studená jak jsme ji našli. K jejímu zničení bude zřejmě zapotřebí jiný plamen, ale ne dnes. Unavení rytíři s krvavými obvazy na rukou či nohou kráčeli ke kočárům a bavili se představou, jak bude Renar zuřit až zjistí, že kouzlo nevyšlo a duše Aeliner je fuč. Do tábora nás kočáry dopravili až za noci a všichni rytíři usnuli hlubokým spánkem.

Středa 26. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011

Ráno nás probudilo sluníčko, v jeho paprscích vypadal i křovinatý lesík lépe než včera. Svíčka u magického kruhu stále hořela a nabíjení úspěšně pokračovalo. Uvařili jsme léčivé čaje a pojedli něco z našich zásob. Znovu a znovu jsme procházeli naše informace o okolních Atoli a přemýšleli, jak obtížné bude je najít, získat a zničit. Protože ničení muselo probíhat současně na protilehlých stranách, musíme se rozdělit na dvě skupiny. Na severní trase bude potřeba slaňovat, na jižní jsme očekávali dvě ostřejší šarvátky. Dohodli jsme se tedy, že já a paní Maisi půjdeme na sever a paní Mivít s Alatem a panem Mablungem na jih. Časy obřadů na zničení Atoly jsme stanovili na 15:00, 19:00 a poslední na 12:00 zítřejšího dne. Pak jsme si zabalili a čekali na jedenáctou hodinu, až se zbraně nabijí. Žádný útočník se ani nyní nepokusil nám obřad překazit (bylo to nějaký poddimenzovaný :-)) a tak jsme se po jedenácté rozloučili a vyrazili vstříc svému osudu.

Já s paní Maisi a informačním obláčkem jsme šli hledat orlí stěnu. Trochu jsme minuli odbočku, ale naštěstí nás zastavil náhodný pocestný (opravdický turista) vybavený mapou a ptal se nás na cestu. Poradili jsme mu a zkorigovali přitom i svůj kurz. Cíl jsme poznali snadno podle orlů, kteří na nás začali útočit. Paní Maisi je odlákala rolničkou získanou jednou ze skupin během předchozích událostí a já prohlížel skalní stěnu. Zdola na ní nebylo nic patrné a ani jsem zatím nevěděl jak Atoli vypadá a co tedy hledám. Nezbylo než vylézt na skálu a po laně se spustit dolů. Rolnička trochu vynechávala a tak se občas nějaký ten orel objevil. Částečně kryt štítem zavěšeným u pasu jsem prohlížel spáry a dutiny ve stěně. „Támhle je, ale nedosáhnu na ni“. Už jsem se obával, že budu muset znovu nahoru a převázat lano, ale pak se mi podařilo shodit Atoli štítem. Nesla jméno pana Oriase. Do obřadu zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny a tak jsme se stáhli z dosahu dravých ptáků a skrovně poobědvali. Obřad zničení první Atoli jsem vykonal pod orlí stěnou a pak jsme vyrazili dál.

Další Atoli byla umístěna v magickém kruhu, kdo do něj vstoupí, musí prý porazit sám sebe. Kde však kruh leží, to jsme nevěděli. Mělo by to být v blízkosti jedné vesničky, kterou paní Maisi o víkendu procházela. Nějaký vesničan Bren v tom kruhu prý zemřel, snad nám to místo někdo ze vsi ukáže. Cestou jsme přemýšleli, jak lze porazit sama sebe. Naši mágové před odjezdem tvrdili, že to bude jednoduché, že stačí zastrčit zbraň a podat si ruku. Paní Maisi byla rozhodnuta se tohoto úkolu ujmout, ale já ji od toho zrazoval, neboť Renar si v deníku stěžuje, že se mu kruh úplně nepovedl a že se otevře vždy, když v něm někdo zemře. Paní Maisi si však nedala říci, že i kdyby došlo k boji, tak porazit paní Maisi by nemělo být obtížné. Dorazili jsme na kraj vesnice a chvilku odpočívali. Tu šel kolem nějaký vesničan (tedy informační obláček zkondenzoval do podoby vesničana). Zkoušeli jsme ho přesvědčit, aby nás dovedl k místu, kde našli mrtvého Brena. Nejdřív nechtěl a vymlouval se na hladové děti. Jeho služby nás nakonec stály půl kýty, půl tabulky lembasu a 2 piva pokud půjdeme cestou kolem hospody. Pokoušel se ještě zvýšit počet slíbených piv a poukazoval na množství svých dětí, ale pohrozili jsme mu, že si najdeme jiného vesničana a tak nakonec souhlasil. Vedl nás dlouhou cestou do údolí až k hospodě. Dali jsme si pivo (v rozporu se svými požadavky nám je vesničan dokonce zaplatil, a jelikož dosud nebyla možnost mu to oplatit alespoň touto cestou panu Rolanovi děkuji). Dál nás však vesničan vedl zpět do kopců, až jsme po několika hodinách trmácení stanuli asi míli od místa, kde jsme vesničana potkali! Nebýt cestou té hospody, vysloužil by si ránu naplocho mečem! „Támhle ležel chudák Bren celej od krve, ale já tam nejdu, je to prokletý místo!“ Na zemi se nezřetelně rýsoval obrys velkého kruhu. Chvíli jsme s Maisi diskutovali jak úkol vyřešit a znovu jsem jí nabízel, že tam půjdu. Paní Maisi však byla pevně rozhodnuta. Vstoupila do kruhu s mečem a se štítem, ve stejnou chvíli se v kruhu objevila stejně vyzbrojená postava. Mohl jsem již jen přihlížet, protože můj hlas do kruhu nepronikal. Mírové řešení selhalo a paní Maisi musela bojovat. Její výpady byly však rychlé a kryty účinné. Dosud se paní Maisi jako bojovník příliš neprojevovala a myslím, že nyní překvapila i samu sebe a hlavně svůj obraz v kruhu. Bojovala statečně a urputně a brzy se dostala do vedení. I když také utrpěla několik zásahů, podařilo se jí nakonec protivníka zabít. Kruh se rozplynul! Na zemi leželo další Atoli, tentokráte se jménem paní Lailath. V určeném čase provedla paní Maisi obřad a doufali jsme, že i druhá polovina naší skupiny měla úspěch a máme tak většinu Atoli zničenu.

Další práce nás čeká až zítra a vyrazili jsme proto ke krčmě, která stála blízko pilíře asi dvě hodiny cesty odtud. Asi po hodině chůze jsme vyšli z lesa, bylo vedro jako na poušti a stín stromů nás již nechránil. V tu chvíli jsme na lesní cestě uviděli třpytivou hromadu ledu. „Blouzním nebo je to fata morgana?“ Snad se tu převrátil vůz s pivovaru nebo to byl následek nějaké magie. Nabrali jsme si kusy ledu do klobouku a chladili si ruce. (Opět musím složit hlubokou poklonu organizátorům, neboť s takovou péčí se o hráče ještě nikdo nestaral). U krčmy jsme zkontrolovali kočár a koně paní Mivít, ale když jsme chtěli vstoupit do šenku, narazili jsme na zamčené dveře. Drzý nápis vedle nich hlásal, že ve středu je zavřeno! Naštěstí nám kuchař z nedalekého hrádku prodal alespoň pivo. (Byl to zavřený pension.) Budiž mu chvála, neboť v zápětí se vrátil jeho pán a velmi zle mu vyčinil, že dnes o žádné hosty nestojí. Divný to kraj! Rychle jsme proto dopili, poděkovali chudáku kuchaři a šli dál.

Poslední Atoli se mělo skrývat v nějaké jeskyni míli severně od zkamenělého hada. Podle rad, které nám ještě v táboře dal pan Orias, jsme hada opravdu našli. Ještěže někteří tardorští rytíři v mládí tolik cestovali a dobře znají mnoho krajů. Stmívalo se, a proto jsme si na nedalekém pahorku našli místo na spaní. Bylo těžko přístupné a za tmy se tam snad nikdo škrábat nebude. Hlídky jsme nedrželi.

Úterý 25. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011

Dopoledne tardorští odpočívali, ošetřovali si rány a prováděli různé hygienické úkony, někteří odvážlivci se dokonce myli v nedalekém rybníce. Kolem půl dvanácté se sešli kolem stolu, aby si připomněli všechny důležité události, znovu přečetli všechny svitky a rozhodli co dál. (Během toho jsme se s panem Mellonem vrátili od krále, cestou jsme na jejím hradě vyzvedli i paní Aliu, která právě přijela z Arthedainu.) Popisy magických obřadů ve svitcích byly velmi komplikované a k jejich pochopení bylo třeba důkladného rozboru. Formou přednášky jej připravil pan Orias a pan Ingwe ji pak prezentoval rytířům. Pro jednoduchost přikládám upravený zápis této přednášky:

ReTardorská universita

Fakulta aplikované magie

přednáška: Pilíře, Atoli a jiný hnus
zpracoval: MgDrc. Orias z Altabaru
přednáší: Ing. We

Jak se to dělá

V rytířích, kteří byli pod vlivem Aeliner zůstal v okamžiku její smrti kousek její duše (kromě pana Glinela, neboť do elfů se duše neotiskne). Aby Renar mohl Aeliner oživit potřebuje její duši celou. Musel proto zkombinovat oživovací rituál a rituál scelení duše. Výsledkem v našem konkrétním případě je, že kolem hlavního obřadního místa (u nás vrchol Hovězí) jsou v krajině čtyři další označované jako pilíře. Kolem každého pilíře je ukryto šest předmětů označovaných jako Atoli. Pilíře kolem hlavního místa i Atoli kolem jednotlivých pilířů jsou umístěny více méně symetricky proti sobě a v obdobných vzdálenostech. Vzdálenosti jsou nastaveny poměrně velké ? hodina až dvě hodiny chůze. Přesnější geometrická měření potvrdila podezření, že vzdálenosti přesně odpovídají 7 tardorským km. Atoli jsou zvláštní předměty symbolizující osobu, z níž má být střípek duše přivolán ke scelení. Jsou vyrobené z něčeho, co onu osobu charakterizuje a je s ní spjato. V našem případě z dvacetičtyř rytířských glejtů odcizených v tardorském archivu. Přenos duší, scelení a vzkříšení probíhá současně a trvá 3 dny. Schránka s duší je po celou dobu přítomna na hlavním obřadním místě a je kryta silovým polem síly 10 (pardon, teď mi to sklouzlo ke StarTreku ? chtěl jsem napsat magickým kruhem). Tělo a mág provádějící obřad musí být přítomni jen na začátku obřadu.

Jak se to dá zrušit

Povede-li se počáteční obřad, je zrušení procesu dost obtížné. Spočívá v přesně současném zničení všech pilířů. K tomu je třeba vyrobit příslušné magické zbraně v podobě hůlky. Zbraní se nejprve musí zničit většina Atoli daného pilíře, což musí být provedeno po dvojicích, opět přesně současně na opačných stranách pilíře. Pokud se nepovede odstranit většinu Atoli je možné pilíř nouzově zničit překřížením všech zbraní v jeho blízkosti, což ovšem vede k explozi a těžkému zranění či smrti všech zúčastněných.

Zbraň

Zbraň je minimálně loket dlouhá, rovná, dřevěná hůlka, opatřená jménem majitele. Magická síla se do ní přesune pomocí obřadu provedeného na příslušném pilíři. V blízkosti pilíře se vyryje do země kruh, po jeho obvodu se položí ploché kameny, vždy jeden za každou Atoli ve směru kde v krajině leží. Do středu kruhu zapíchne každý svou zbraň, aby se však vzájemně nedotýkaly. Vně kruhu se umístí symboly čtyř živlů: hlína, miska s vodou, znamení vzduchu vyryté a svíce, jejímž zapálením nabíjení zbraní započne. Nabíjení trvá 12 hodin, po tu dobu se nesmí kruh porušit ani odstranit živly a zbraní se nesmí nikdo dotknout. Majitelé zbraní musí být na blízku. Pak každý jednotlivě svou zbraň vyjme.

Při zacházení se zbraní platí, že zbraně se nesmí dotknout cizí ruka a také se nesmí dotknout zbraně navzájem.

Zničení Atoli

V blízkosti úkrytu Atoli se do země vyryje kruh s jedním vnějším paprskem směřujícím k pilíři. Osoba ničící Atoli vstoupí do kruhu Atoli v pravé ruce, zbraň v levé a čelem k pilíři v pravý okamžik nad hlavou dotykem zbraně Atoli zničí. Ve stejnou chvíli to musí udělat někdo jiný s Atoli na opačné straně pilíře ? jinak ke zničení nedojde.

Zničení pilíře

Na příslušné kameny v kruhu u pilíře se umístí zničené Atoli ? musí jich být více než polovina. Znovu po obvodu kruhu umístíme symboly živlů. Osoba vykonávající obřad vstoupí do kruhu, jeden konec své zbraně namočí do vody, druhý opálí nad svící, rozboří zbraní hromádku hlíny a smaže znamení vzduchu. Pak ve správný okamžik zlomí nad hlavou zbraň ? tím je pilíř zničen. Ostatní zbraně je nutné následně zlomit také.

Bylo tedy zapotřebí stanovit časy a rozdělit rytíře do čtyř skupin, úkolem každé bude zničení jednoho z pilířů. Protože jsme nevěděli, jak bude hledání a ničení Atoli obtížné a k probuzení Aeliner mělo dojít ve čtvrtek večer k 22. hodině, stanovili jsme čas zničení pilířů na čtvrtek 27. cervethu, 18:00. Tím by mělo být také vypnuto silové pole (teda zrušen magický kruh) chránící skříňku s duší Aeliner. Nejpozději ve 20:00 se proto sejdeme na Hovězím, přemůžeme kostlivé pavouky a zmocníme se skříňky dříve než Renar zjistí, že se mu kouzlo nezdařilo. Aby byl plán úplný a počítal se všemi variantami – pokud se něco opravdu ošklivě zvrtne, pokusíme se před 22:00 emigrovat a uprchnout kočáry někam do Cardolanu. Časování malých obřadů ke zničení Atoli bude v kompetenci každé skupiny podle složitosti úkolů. Poloha pilířů je trochu nepřesná, ale určitě je najdeme, zato poloha některých Atoli je v popisech sotva naznačena a jen valar vědí, zda se je podaří objevit.

Skupiny byly sestaveny a několikrát změněny kvůli předpokládaným úkolům: „My polezeme do studny, potřebujeme hraničáře v úrovni mistra!“ „Tady bude muset někdo opravdu rychle běhat nahoru a dolů, pane Gildorééé!“ U téhle Atoli bude silná obrana, potřebujeme aspoň dva bojovníky!!" „Zvládneš tohle, pane Finwe?“ Nakonec se ustavily následující skupiny:

  1. Pilíř = Orias, Gildor, Ingwe, Finwe a Formwest
  2. Pilíř = Mivít, Alat, Duthoron, Maisi a Mablung
  3. Pilíř = Alia, Osid, Glain a Halgar
  4. Pilíř = Mellon, Rolan, Wessi a Galdor (tedy organizátoři, bylo hráno jen virtuálně)

Nabíjení zbraní bylo nejlépe zajistit přes noc, abychom neplýtvali drahocenným časem a protože kvapem ubíhalo odpoledne, rozhodli jsme se vyrazit co nejdříve. V ležení vládl chaos, pobíhání, balení batohů, opisování sporných pasáží svitků, příprava na složité úkoly, hledání map, vracení se pro meč či magickou hůl a všeobecné loučení. Kdo ví, zda se opět všichni setkáme.

Naše skupina vyrazila kočárem paní Mivít daleko na jih. Zastavili jsme u cesty pod výrazným hřebenem, jehož vrcholek měl skrývat náš pilíř. Zamkli jsme kočár, zaopatřili koně a vyrazili vzhůru. Cesta nás dovedla na protáhlý, plochý vrchol zarostlý divokou pšenicí s dlouhými osinami. Uprostřed pšenice byl malý lesík. Pilíř mohlo být cokoli, značka na plánu zabírala celý vrcholek a nevěděli jsme, jestli je v terénu vůbec nějak patrný. Jestli tu ale máme strávit noc, tak ten lesík bude nejlepší útočiště. V houstnoucí tmě jsme se začali brodit pšenicí k tmavé siluetě lesa. (Co chvíli jsem čekal výstřel z pušky a palčivou bolest v hrudi, protože kolem pole bylo několik posedů a o střízlivosti zdejších myslivců si nedělám iluze. Snažil jsem se alespoň svítit baterkou, abych případným lovcům naznačil, že nejsme divoká prasata, i když se potmě prodíráme přes pole a funíme. V lesíku se k nám čistě technicky připojil pan Rolan, nyní v roli pozorovatele a „informačního obláčku“.) Lesík byl zarostlý trnitým roštím a nevypadal nijak přívětivě. K našemu překvapení však ukrýval několik hlubokých jam propojených portálovými průchody. Skalní stěny nesly stopy trpasličí práce, i když její účel již nebyl zřejmý. Dnešní podoba viditelně vznikla zařícením nějaké hlubší členité prostory vykopané v silně zvětralých čedičích. Možná sloužila trpaslíkům k drobné těžbě železa nebo jako sídlo. Když jsme uvnitř na jedné stěně objevili vysekaný znak pilíře, věděli jsme, že jsme u cíle. Rychle jsme vybrali dobře bránitelné místo a provedli obřad zahajující nabíjení zbraní. Vhodné hůlky jsme si obstarali již před cestou. Bylo přesně 11 hodin večer. Pak jsme rozdělali oheň a hledali kam rozložit nocleh. Všude se válely balvany a suť, nakonec jsme vybrali proláklý prostor přímo pod znakem, kam jsme nahrnuli spadané listí. Tvarem to připomínalo velkou vanu s křivým dnem, které v noci ohýbalo naše páteře do nepřirozených oblouků. Naštěstí jsme se střídali na hlídce, takže se člověk mohl aspoň protáhnout a vrátit obratle na původní místa. Renar o nás věděl a také znal způsob, jakým můžeme jeho kouzlo zrušit. Předpokládali jsme, že se pokusí nás zastavit a zabránit nám v nabití zbraní. V noci se však nikdo neobjevil.

Pondělí 24. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011

Ráno v šest hodin přišel Meadros v potrhaných šatech a tvrdil, že se večer nemohl dostavit na kruh rytířů, neboť byl vězněn na hradě mága Renara, kterého doposud považoval za svého přítele. Unikl prý tajnou chodbou, o níž věznitelé nevědí. Také říkal, že odnesl Renarovi z archivu cenou truhličku a ukryl ji pod starým mostem, aby měl zálohu, kdyby jej Renar chtěl opět napadnout. Pak nás požádal o pomoc a chtěl, abychom na hrad zaútočili. Nabízel, že nám ukáže, kam truhličku ukryl. Truhlička nás docela zajímala, a proto jsme v plné zbroji vyrazili k Renarovu hradu. Cesta trvala asi 2 hodiny – bylo to 7 tardorských km. Truhličku pod mostem nalezl zbrojnoš Osid poměrně rychle. (Čistě technicky tam byla uložena až po našem příchodu stylem „teď se všichni koukejte támhle ?“.? Také jsme byli požádáni, abychom na hrad zaútočili neprodleně a pak teprve luštili v truhličce nalezený svitek a že to souvisí s otvírací dobou hospody, kde s námi počítají k jídlu.)

Vydali jsme se tedy na hrad. Meadros se omluvil, že celou noc nespal a není tudíž schopen boje, jen nám popsal, kde ústí tajná chodba. Na vršku kopce jsme našli dobře opevněný hrad rozmístěný na třech skalních blocích původně snad spojených lanovými mosty. Po chvilce vyjednávání se ukázalo, že hrad bude velmi obtížné dobýt. Pacholek u brány také tvrdil, že pán Renar tu není. Domnívali jsme se, že pána zapírá a přesvědčovali jsme ho, že mu nechceme ublížit, že s ním potřebujeme jen mluvit. Nedovtipný pacholek nám opět sdělil, že „?pán Renar tu není?“ a koukal na nás jako na blázny. Hlavní vjezd v jižní skále střežilo několik bran s dobře obsazenými palisádami a nejméně 2 mágové, na prostřední skále byl zřejmě jeden lučišník a severní skálu střežil mág s dalším lučišníkem. Vyjednávání nikam nevedlo, ale dalo nám čas k objevení tajné chodby vedoucí na prostřední skálu. Překvapili jsme lučišníka a zneškodnili ho. Paní Mivít objevila hradní archiv se svitky. Když se je však několikrát snažila vhodit do tajné chodby dalším rytířům, tak se jich vždy chopil vítr, který tudy proudil a vynesl je do vzduchu. Pomohlo až jejich složení a převázání provázkem. Také jsme zde nalezli studnu. Protože se shora zdálo, že na dně něco leží, spustil se do ní odvážný pan Halgar, který zde našel vak s dalším svitkem. Mezitím další rytíři doráželi na hlavní bránu, aby Renarovým hordám zabránili vpadnout nám do zad.

Protože obrana hradu byla tvrdá a mnozí z nás byli zranění či dokonce ochromeni – např. pan Orias, rozhodli jsme se, že informací máme dost, že je čas na oběd a že bude lépe se stáhnout. (Kompars a organizátoři nad tím však začali čistě technicky projevovat značnou nelibost a nutit nás k tomu, abychom dobili zbývající části hradu. Neviděli jsme k dalšímu útoku důvod, dokud se neseznámíme s obsahem nalezených svitků, ale nakonec jsme podlehli jejich prosebným pohledům a škemrání). Přehodnotili jsme tedy plány a po chvíli marných pokusů byla první brána stržena. Hladoví a rozzuření rytíři zapomněli na chum a mohutná útočná vlna smetla další palisády tak rychle, že pomalejší účastníci skoro nestačili paní Mivít v běhu. Drželi se jí pan Ingwe a zbrojnoš Osid. Hned za nimi postupovali pan Formwest a pan Mellon. Ostatní je kryli střelbou z luků a dobíjeli vyděšené nepřátele. Kromě pana Oriase byl kouzlem ochrnutí zasažen také pan Mellon. Pan Mablung byl dokonce těžce zraněn kouzlem smrti. Prudký útok se zastavil až na horní plošině hradu, když již nebylo do koho sekat. Posledního z mágů probodli současně paní Mivít s panem Ingwem, jak a kde zahynul ten druhý, nevím. Našli jsme také další truhlu se svitky.

Zbývalo ještě dobýt severní skálu. Úzký a strmý průchod neumožňoval hromadný útok a mág nahoře vypadal nebezpečně. Z druhé strany byla spára neprostupná. Pokoušeli jsme se s panem Finwem alespoň střílet úzkou štěrbinou šípy, což se nám po chvíli docela dařilo. Obránci se však nahoře mohli snadno krýt a tak jsme je asi nezasáhli. Snad jsme alespoň trochu odvrátili jejich pozornost od připravované zteče. Na tu vyrazil pan Ingwe následovaný paní Mivít, panem Gláinem a Osidem. Jakmile zdolali spáru, začali nahoru pronikat další včetně lučištníků. Mág padl mečem paní Mivít a mým šípem a jeho lučišnice pod údery dalších mečů nedaleko nás. Pana Formwesta při boji zasáhlo kouzlo ochrnutí, další vážné zranění nebylo. Prohledali jsme hrad i oba mrtvé obránce. Paní Mivít se nechtěla ujmout prošacování mrtvé lučištnice, že má raději statné bojovníky a ať prý to udělají chlapi. Hned se hlásilo několik dobrovolníků a zaznělo i: „Tak si pojďme rychle užít, než vychladne?“. Našli u ní nějaký svitek, ale od dalších kratochvílí bylo upuštěno, neboť se rozkřiklo, že nedaleko je otevřená krčma. Já jsem mezi tím s panem Mellonem vyslýchal podezřelého vesničana, kterého jsme našli zavřeného v malé kobce. Ale i to jsme nakonec zkrátili a přesunuli se všichni do hospody (kde jsme prý měli být už před dvěma hodinami). Pivo teklo proudem a pod jídlem se prohýbaly stoly, jak se na správné rytíře sluší. Kdo měl plné břicho, věnoval se čtení svitků. Pak jsme se přesunuli na louku u hospody a začalo hromadné předčítání. Vyšlo přitom najevo, že některé svitky jsme zapomněli přeložit, a tak to trvalo přes dvě hodiny. Byly tu svitky hovořící o rituálech oživování mrtvých, o magickém scelování rozdělených duší a další, popisující různá místa. Nejpodstatnější pro pochopení situace se ukázal Renarův tajný deník, který si dovolím uvést celý:

15. Hithui 1173 třetího slunečního věku

Má paní, proč si mě jen posílala pryč plnit úkoly, které mohly počkat? Kdybych jen byl s tebou, tak pomoci jsem mohl jistojistě a teď bychom byli spolu. Tardorská prasata zaplatí za to, co nám udělala. Slibuji, že se jim krutě pomstíme. Počkám na tebe, až se ke mně zase připojíš a pak se jim pomstíme spolu. Ach, má paní, chybí mi tvé odpovědi na otázky, které čas přináší. Chybíš mi. Nemám, s kým bych se o své strasti podělil, a proto je svěřím prozatím papíru, neboť ten jediný mě nemůže zradit na mé pouti.

5. Narwainu 1174

Má lásko, vyzvednul jsem vše potřebné ve skrýši, kterou si mi kdysi popsala. Valar žehnej tvé prozíravosti, že si pro mne připravila pokyny, jak tě dostat zpět mezi živé, kdyby se ti stalo něco zlého. Mám dostatek času na to, abych vše připravil. Lásko, slibuji, že za sedm měsíců budeme zase spolu.

1. Nínui 1174

Cha! Těm špinavcům teď patří i Dor Dínen! Cardolanský král je neskutečný slaboch a zbabělec, když se tak lehce vzdal takové chátře, jako jsou tardorská prasata. Už abys byla se mnou a mohli jsme je sprovodit z povrchu zemského. Šiří se jak smrad a svou správou pustoší další zemi, kde se takovým jako jsi ty a já, tak nádherně daří. Naše pomsta bude krutá a po ní nezbude nikdo, kdo by pamatoval Tardorské království.

24. Nínui 1174

Má nejdražší! Byl jsem na Gorladu a našel tvůj hrob. Strážce hradu mi nepůsobil potíže a myslím, že si ani vůbec nevšimnul, že jsem tam byl. To je dobře. Ať si ještě pár měsíců užijí pocit bezpečí a klidu!

16. Gwirithu 1174

Má paní! Jen povýšenost Númenorejců mohla postavit pevnost na tak šíleném kopci jako je Eregond. Doufám, že jednou se objeví síla, která tuto strašlivou horu srovná s povrchem. Má útrapa stála za to. Povedlo se mi získat vše, co budu potřebovat ke spojení tvé duše.

21. Cervethu 1174

Má milovaná, jsem v koncích a nevím jak dál. Jaké síly stojí za tím, že se nám nedaří. Obřad oživení, který si mi zanechala, nebudu moci provést. Ostatky tvého těla se mi povedlo získat. Ale duše, kterou jsem získal na Eregondu, není celá. To smradlavé dlouhoucho, které vstřelilo do tvé hrudi šíp, přerušilo kouzlo, kterým jsi ovládala ty psy. A způsobem, který nedokáži pochopit, se do těch, jež si svou vůlí ovládala, přenesly kousky tvé duše. Paní, tápu a nevím jak dál. Netuším, jak získat celou tvou duši zpět. Snad kdybych je zabil? V zemích bývalého Arnoru není nic, co by mi poradilo. Odjedu na jih. Snad zde najdu informace, které mi umožní obřad provést a poté stanout opět po tvém boku. Má paní, omlouvám se, ale nyní ještě spolu sdílet stejný čas nebudeme.

16. Gwaeronu 1176

Má paní Aeliner, trvalo to déle, než jsem zamýšlel a ztratil jsem tímto hledáním další možnost tě oživit. Nyní ale už vím vše, co potřebuji. Na jihu se mi v knihovnách povedlo najít zápisy mocných, které mi pomohou vše vyřešit. Jen budu potřebovat ještě trochu času. Kouzlo přesahuje mé možnosti a chápání. Budu ještě muset získat spoustu moudrosti mocných a pracovat pomalu, abych neudělal chybu. Přísahám na svůj život ale, že do příštího léta bude vše připravené!

6. Lothronu 1176

Lásko, povedlo se mi najít místo, které se úžasně hodí ke kouzlu, jež hodlám použít. V těsné blízkosti byla dokonce opuštěná tvrz, kterou jsem obsadil a začal opravovat. Budu muset najmout nějaké žoldáky na obranu a podřadné úkoly, které jsou pod mou úroveň.

5. Ivannethu 1176

Má paní, konečně znám místa všech pilířů. Pro severovýchodní použiji vysokou skálu V jižním Dor Dínen. Ale ve vesnici, která leží nedaleko směrem východním od pilíře, jsem dnes málem přišel o život způsobem, jaký nepřísluší členovi magického cechu. Rybník ležící ve vesnici býval vždy mělký, ale nějaký nemyslící skřet ho nechal od mé poslední návštěvy vyhloubit. Málem jsem se utopil. Listina lidí, kterým se musím pomstít, se stále zvětšuje, ale toho, kdo za tohle může, si opravdu vychutnám. Když jsem se vracel po cestě do Nindamosu, v místě, kde se cesta prudce stačí vpravo, jsem objevil místo, které poslouží k uchovaní atoli. Konečně po letech se nám opět začíná dařit.

2. Nórui 1177

Ta svině ožralá! Tardorský archivář, tráví pořád více času s lahví v ruce, než s listinou, ale nařízení si pamatuje. Prý nikdo do archívů nesmí bez souhlasu Krále, královské rady, nebo strážce svitků a map. Mlel něco o přepsání listiny a strašném průseru. A jeho pomocníci se ho tak obávají, že mě rovnou odmítali. Samozřejmě jsem zkusil obvyklá šálící a mysl ovládající kouzla, která si mě učila, ale ani jedno nezabralo, všechna prošla skrz úplně bez odezvy. Není divu, ten nemyslící tvor má hlavu zřejmě tak vychlastanou, že ani není co ovládat! Dále jsem prozatím nezašel, nesmím vzbudit podezření předčasně. Však my si tu dutou bečku podáme, jen co skoncujeme s tardorskými.

29. Nórui 1177

Má lásko, cesta k tvému návratu po můj bok je trnitá a vysilující. Dnes jsem narazil na tvrz, jejíž vchod kdysi majitel opatřil pastmi. Na zemi byla napsaná celá řada otázek. Na první jsem snadno odpověděl. Ale druhá má odpověď na otázku ? jak těžký je mág – byla špatná. Oheň, který se prohnal tunelem, mě málem zabil a já neměl sílu se dále zkoušet dostat do skrýše. Atoli umístím pod tvrzí. I zde jsou dobrá místa pro schování.

20. Ivannethu 1177

Má paní, věci si opět žádají odkladu, bez přístupu do tardorského archívu se neobejdu a povolení nezískám. Ale když nemůže mág vylézt na horu, musí se hora ohnout a přijít za ním do krčmy. Vzpomněl jsem si, že jsi mi kdysi se smíchem říkala, že tardorská prasata ani nevědí, že v Messacu žije potomek jejich zakladatelské královské linie. Odjíždím do Messacu, pokusím se ho vypátrat a využít pro naši věc.

11. Urui 1178

Má milovaná, další promarněný rok. Potomka Estelena jsem skutečně objevil a vůbec se nemá zle. Je správcem města. Ovšem o tom, že by mohl přijít do Tardoru a stát se králem, vůbec nechtěl slyšet. Strávil jsem s ním mnoho pro mne promarněného času a stal se na oko jeho přítelem, ale zlomit se mi ho nepovedlo. Naštěstí má, zdá se, tvárného syna, se kterým se jistě bude pracovat snadněji. Postačí jistě jen troška jedu a Meadhros se stane posledním potomkem prašivého Estelena.

1. Hithui 1178

Paní i po všem tom čase, který jsem strávil po tvém boku v Dór Dínen, mě nepřestane udivovat, kolik je zde opuštěných a zřícených věží. Další, o které jsem nevěděl, jsem objevil západně od Arcaronu. Arcaron je dlouhá osada ležící v kopci. Na samém vrcholu leží poslední dům od něhož na západ jsou v lese trosky věže. Kdo zde sídlil, se již zřejmě nedozvím, ani jak budova zanikla. Nicméně nyní bude nějaký čas patřit mně.

24. Gwaeronu 1179

Má lásko Aeliner, povedlo se mi přesvědčit Meadhrose k cestě do Tardoru. Má mě za svého přítele a naslouchá mým radám. Zprávy, že Tardor je na pokraji zániku a pouze on může vše zachránit, tím že nahradí stávajícího neschopného krále a odvolá tu sebranku, která si říká královská rada, padly na úrodnou půdu. Během Gwirithu se má setkat s tardorskými rytíři. Doufám, že jej poté budu moci oslovovat jako krále. Na chvíli?

10. Gwirithu 1179

Ten idiot! Ten matlal! Ten šašek! Meadhros králem není, trotl neschopný. Už abys byla se mnou a já ho mohl za tu neschopnost potrestat. Alespoň, že se mu povedlo vyjednat přístup do archívu a pohyb po království. Odjíždím do Tardoru. Archív se nám snad konečně otevřel.

15. Lothronu 1179

Paní, mám vše! Danuin si na mě ani nevzpomněl. Potřebuji však ještě pár měsíců klid. Pustil mě jen do části jejich archívu. Magické svitky mi ale bez pověření velmistra čarodějů zůstaly uzavřeny a utajeny. Ale komu na nich teď záleží, když jsem se dostal ke všemu, co jsem potřeboval. Dvacet čtyři jich tenkrát bylo. Tedy 25, ale ten jejich dlouhouch je mimo, protože do elfa se zlomek duše neotiskl. Dokonce se mi povedlo odnést jejich rytířské glejty, které použiji k výrobě atoli. Danuin si ničeho nevšimnul a všimne si toho až ve chvíli, kdy někdo bude chtít do glejtu vyplnit slovo: zemřel.

2. Nórui 1179

V poznámkách mága Redorina jsem našel zmínku o podivném údolí ležící odsud severozápadně. Kdokoliv do něj vstoupí se buď nevrátí, nebo vyleze šílený a po několika dnech umírá. Redorin do údolí vstoupil a jelikož o všem podal zprávu, musel to přežít. Dle jeho popisu se mi povedlo nalézt vstup do údolí označený trojúhelníkem s opsanou kružnicí. A dokonce podivné svíčky ležící schované ve skrýši pod skálou naproti údolí jsem našel. Když Redorin šel dovnitř, zapálil jednu svíčku a podal ji svému druhovi. Ten svíčku držel v ruce a hlídal její plamen, jelikož on jediný byl světlem, ke kterému se Redorin mohl vrátit zdráv. Učinil jsem dle jeho popisu, ale dovnitř jsem nevstoupil. Nevěřím nikomu a nedám svůj život do rukou žoldáka. Poslal jsem tedy Mara dovnitř s úkolem, ať tam schová atoli. Když zapálil svíčku, postěžoval si na krátkou, ale intenzivní bolest v prstech. Vrátil se živ a zdráv se slovy, že úkol splnil. Poslal jsem ho to ještě jednou zkontrolovat. Ve Středozemi ho už nikdo nikdy neuvidí. Nenechám přeci na živu někoho, kdo ví více než by měl.

28. Nórui 1179

Ten idiot. Ten šašek bez mozku! Dnes za mnou přijel Meadhros se zprávou, že dojednal další setkání s těmi tardorskými psy. A prý na neutrální půdě? Hovado blbý, přivede rytíře přímo sem! Do oblasti, kde se vše uskuteční. Musím ho držet po zámkem, jinak zase vyvede nějakou šílenost. Prý, aby to bylo kousek od mého hradu, abych se mohl jednání také zúčastnit?. Nehodlám již čekat další rok, tardorští netardorští. Uskutečním vše, co mám v plánu. Jen si budu muset několik věcí pojistit.

6. Cervethu 1179

Má paní Aeliner, přípravy se blíží ke konci. Před několika dny, když jsem procházel cestou k hradní zřícenině v severozápadní části, mě cesta zavedla pod obrovský strom. Jeho krása a spanilost mě okouzlila. Nemám času nazbyt pro hledání výhodnějšího místo. Nechám zde u něj jednu z Atoli. Toto místo si ale bude žádat ochranu. Pošlu sem stráž. Spoustu stráží. Z hradu, který stával na skalním ostrohu, už moc nezbylo. Těžko říci, zda tuto pevnost dobyli nepřátelé nebo čas. Zůstala zde zpola zasypaná studna, která se hodí k mému účelu. Je ovšem potřeba počítat s nezvanými návštěvníky. Pokud někdo zatěžká dno studny větší než minimální váhou, stovky ostnů mu půjdou vstříc na uvítanou a dokonale prozkoumají vnitřek jeho těla.

15. Cervethu 1179

Má paní, dnes jsem poprvé sám vyzkoušel vyčarovat kruh, který si mě kdysi naučila. Jako obrana by mohl posloužit dobře. Jelikož kdokoliv, kdo do něj vstoupí, musí porazit nepřítele nejzáludnějšího. Přesnou kopii sama sebe. Magie zde nefunguje, ani léčivé lektvary. Jelikož jsem to nikdy nedělal, musel jsem si kruh vyzkoušet. Hodil jsem dovnitř vesničana z blízké vesnice. Po chvíli se kruh rozplynul a on ležel na zemi mrtvý. To není dobré. Kruh by měl fungovat do doby, dokud někdo svou kopii neporazí a ne jen do doby, kdy někdo uvnitř zemře. Nedá se nic dělat. Dochází mi čas. Ostatně myslím, že i takto to bude fungovat. Ale dnes mi přálo i trochu štěstí, v kraji jsem objevil místo, kde kdysi zemřel jeden drak. V poslední křeči vydrásal do skalní stěny průrvu, do které pak ulehnul k poslednímu odpočinku. Jeho jméno bylo již dávno zapomenuto, ale jeho smrt nikoliv. Průrva nechť chrání jednu z Atoli.

25. Cervethu 1179

Má lásko, to podsvinče Meadhros dnes v noci utekl. Řekl bych, ať si běží, ale při útěku vzal sebou truhlu, jejíž obsah se nesmí dostat do nepovolaných rukou. Nemám již sílu čekat další rok. Za pár dní budeme spolu děj se co děj. Vše je připravené a zabezpečené. Hrad je nedobytný. Rituál mě vyčerpá natolik, že několik dní nebudu schopen ničeho. Už jen pár dní!

Ze svitků vyplynulo několik důležitých poznatků: Že Meadros je zřejmě skutečně přímým potomkem knížete Estelena! Že se nechal obalamutit a posloužil Renarovi k přístupu do tardorského archivu! Že naším hlavním nepřítelem je mág Renar, který se snaží vzkřísit svou milenku – proradnou Aeliner a že je již blízko svého cíle. Naštěstí svitky obsahovaly i návod jak celé kouzlo překazit. Meadrosovi bylo při čtení svitků jasné, že ho Renar jen využil a že tardorští ho za krále nikdy nepřijmou, mnohem více ho však zasáhla zpráva, že Renar otrávil jeho otce. Byl zachmuřený, svíral jílec meče, až mu prsty zbělely a viditelně prahnul po pomstě. Nejprve jsme se museli přesvědčit, zda Renar skutečně obřad uskutečnil. Vydali jsme se tedy na místo naznačené ve svitcích. Bylo to asi hodinu cesty – přesně 7 tardorských km?

Pokud čtenář není obeznámen s používanou jednotkou, dovolím si vyprávění opět krátce přerušit. Tardorský km je proměnná jednotka vzdálenosti schopná vyplnit jakoukoli cestu právě sedmkrát. Velmi to usnadňuje měření vzdáleností, i když podrobné výzkumy na ReTardorské universitě prokázaly, že zavedení tardorského km zkomplikovalo určování rychlosti. Nezávislí pozorovatelé mohou například kupecké karavaně současně naměřit různé rychlosti podle toho, kam až s ní chtějí jet. To vedlo některé fyziky k ustanovení takzvané teorie relativity, která říká, že každá karavana se vlastně pohybuje všemi rychlostmi současně. Jejich oponenti naopak tvrdí, že tardorské karavany žádnou měřitelnou rychlost nemají, což zapříčiňuje rostoucí schodek zahraničního obchodu.

?Dorazili jsme pod vrchol nevýrazného kopce, který unavení rytíři v záchvatu slušnosti nazvali Hovězí. Slunce již zapadlo a v ubývajícím světle jsme na vrcholu spatřili magický kruh a v něm temnou siluetu mága Renara v čerém plášti s kapucí jak soustředěně provádí složitý rituál. Na zemi v kruhu leželo nehybné tělo patřící zřejmě Aeliner. Mág nás nevnímal. Chtěli jsme zaútočit, ale magická síla kruhu nás odmrštila zpět. Když obřad skončil pokynul mág svému sluhovi, který vzal bezvládné tělo a oba vystoupili z kruhu. Zbrojnoš Alat se pokusil zastoupit mu cestu, ale mág jej mávnutím hole odhodil a seslal na něj zelený spánek. Zkušený pan Mablung raději uhnul mágovi z cesty (zlí jazykové tvrdí, že mu ještě zasalutoval). Magický kruh se rozpadl a v tu chvíli se na nás vrhli kostliví pavouci. Podařilo se nám je zdolat, ale Renar se sluhou a tělem Aeliner mezitím zmizeli. „Pozor budou znova ožívat a budou silnější!“ Vykřikl někdo z těch, co se s těmito příšerami již setkali. To se bohužel v zápětí stalo. Zbrojnoš Osid sice nalezl dřevěné tabulky, jejichž spálením se dají pavouci zničit, ale hlavní kolík vězel v ochranném poli schránky s duší Aeliner, které se nedalo zlomit. Nezbylo než ustoupit. Při boji s druhou vlnou pavouků padl Meadros z Messacu, byl zabit jejich kusadly a již mu nebylo pomoci. Tak smutně a neslavně skončil rod velkého knížete Estelena a prvních králů Tardoru. Léčkou lstivého čaroděje oklamaný následník, kterému osud nedopřál ani pomstít smrt vlastního otce. Do jakých časů se to probouzíme. Unavení a tiší jsme se nocí vraceli do ležení a postupně nás nabíraly kočáry, které nám vyjely naproti. Ještě v noci jsme s panem Mellonem odjeli do Tirisu předat králi nové informace.

Neděle 23. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011

V noci lehce pršelo a naším ležením prošel hlasitý srnec, zdejší posádka zřejmě lovu příliš neholduje. Ráno jsme poděkovali kapitánovi posádky, udělili mu několik rozkazů pro další službu a pokračovali směrem k brodům. Kus cesty nás svezly formanské vozy. U brodů jsme vyhledali lovecký srub (čistě technicky přesunutý do autobusové zastávky, protože hospoda byla ještě zavřená). Lovčí nám řekl, že kapitán Franc z Dolní Lhoty je debil co všechno poplete a rozhodně ho nepovažuje za svého přítele. Žádné divné lidi nepotkal, ale zato před časem vyprávěl Francovi, že ho na křižovatce přepadli dva lapkové. Jednoho zabil, ale druhý utekl. Nakoupili jsme od lovčího nějaké zásoby, jeho dračí klobásy byly přímo fantastické, i když přiznal, že z masa draků už je nevyrábí. Pak jsme ho požádali, aby nám ukázal křižovatku, kde ho přepadli. Řekl, že máme štěstí, protože tím směrem dnes vyráží kontrolovat pasti.

„Tudy ten druhej utekl!“ Ukázal nám, když jsme dorazili na místo. Rozloučili jsme se s ním, popřáli mu úspěšný lov a s tasenými zbraněmi vyrazili hledat lapky. Opatrně jsme postupovali lesní cestou, až jsme na pahorku vlevo zahlédli nějaké postavy. Uviděli nás také. Odbočili jsme k nim a zavolali na ně. Byli ozbrojení a vypadali jako lapkové, na rytíře si ovšem přímo zaútočit netroufli. Snažili jsme se získat informace o našich písmácích, ale nebyli příliš sdílní. Přesvědčovali nás, že jsme v bezvýchodné situaci, a že když jim odevzdáme zbraně a zaplatíme výkupné, tak nás pustí. Moc jsme tomu nerozuměli, tak jsme zaútočili. Bitka byla krátká (na tardorské poměry) a lapkové se brzy váleli v kalužích krve. Zbyli naživu jen dva, z toho jeden byl uspaný. Svázali jsme oba a začal výslech. Ten při vědomí tvrdil, že nic neví a že „náčelník je tenhle!“ Ukázal na opodál ležící mrtvolu s hlubokými ranami od sekery. Paní Mivít mu namířila magickou hůl na břicho, když to nepomohlo, přesunula ji níže a tázala se, jestli si umí představit, kam všude se dá zasunout a co všechno se s ní dá dělat (a bez vazelíny). Lapka si bázlivě prohlížel dlouhou hůl, až jeho zrak spočinul na velkém háku na opačném konci. Rozplakal se a promluvil, že opravdu přepadli nějaké neozbrojené brýlaté muže v dlouhých hábitech a že mrtvoly šacoval jako vždy náčelník. Prozradil také, že všechen lup odnáší náčelník do skrýše někam na protější kopec, kde zmizí a že se i za suchých dní vracel celý od bláta. Usoudili jsme, že lezl někam do podzemí a donutili lapku jít s námi, aby nám to místo ukázal. Dovedl nás na vrchol kopce, kde prý museli vždy čekat. Po chvíli pan Halgar s paní Mivít skutečně nalezli vchod do rozsáhlé puklinové jeskyně s plazivkami a svislými stupni. Spustili jsme se do ní postupně pan Halgar, paní Mivít, já a pan Finwë (a ze zájmu také komparsista Kryšpín). Po dlouhém lezení, prolézání a plazení našel pan Halgar vpředu jutový pytel s kořistí. Ukrývali se v něm: velký váček plný peněz, krabička se stříbrným řetízkem a přívěškem, plechovka se zvláštním léčivým čajem (co léčí 30 bodů a lze ho užít navíc ke dvěma jiným léčivým čajům) a také hledaný svitek se zprávou od pana Grora. Takže naši písmáci byli opravdu přepadeni, zavražděni a oloupeni.

Když jsme trochu očistili své šaty, využili jsme šlechetné nabídky jednoho povozníka, že odveze některé z nás ke kočárům, co jsme zanechali na hranicích Tardoru. Ostatní zatím studovali nalezený svitek. Za pomoci kočárů jsme se pak dopravili do vojenského ležení, kde mělo na neutrální půdě proběhnout další setkání rytířů s Meadrosem z Messacu. Cestou jsme v jedné větší vesnici (jménem Hypernova) dokoupili zásoby.

Po příjezdu do ležení nás uvítal pan Formwest a hned nás požádal o pomoc. Jedna skupina našich rytířů narazila nedaleko odtud na silně opevněný tábor nějakých lupičů a ocitla se ve velkém nebezpečí. Vyslali tedy zbrojnoše Alata aby doběhl do ležení pro pomoc. Skočili jsme do kočárů a vyrazili podle Alatových pokynů. Svah cestou byl tak prudký, že koně měli problém jej vyjet, kočár paní Mivít se zasekl v půlce a nemohl dál, koně táhli ze všech sil, ale kopyta jim klouzala po skále (a ze spojky se začalo povážlivě kouřit), museli jít pěšky. Pobrali jsme alespoň jejich zavazadla a zbraně, aby mohli jít rychleji a hnali kočáry dál. Dorazili jsme na bojiště v poslední chvíli! Naši druhové jen stěží odolávali palbě šípů a měli mnohá zranění. Protiútok lapků hrozil každým okamžikem. Ošetřili jsme raněné, zformovali chum a obklíčili tábor z několika stran. Na lapky začali pršet naše šípy. Po delší palebné přípravě jsme se odhodlali k útoku. Prolomili jsme brány opevnění a pan Ingwë s Alatem jako první hrdinně vtrhli dovnitř. Alat byl vzápětí těžce raněn mečem, ale to již do tábora lapků proudili další rytíři a zasypávali poslední obránce ranami.

Po vyhrané bitvě jsme vyplenili tábor, posbírali šípy a vrátili se do ležení. Večer se sešly všechny skupiny rytířů a dlouze jsme rokovali, co řekneme Meadrosovi, který má v deset hodin přijít. Skupině vedené paní Nildorwen se podařilo najít amulet krále Thorondára a prokázali tak, že Meadrosův přívěšek patřil princi Nómlónovi jak Meadros tvrdí. Také zpráva pana Grora o pátrání v messackém archivu říká, že všechny listiny co nalezli, potvrzují Meadrosova slova. Stáli jsme před složitým problémem! Co když je Meadros opravdu Estelenův dědic? Desátá hodina se blížila. Řekl jsem, že předkládané důkazy následnictví stále nejsou stoprocentní. Pan Gror může být v Messacu držen násilím a svou zprávu mohl napsat pod pohrůžkou (třeba že mu nedají další kuře). Nómlonův amulet mohl Meadros získat i mnoha jinými způsoby, než tvrdí. Jediné důkazy, které máme, jsou tvrzení samotného Meadrose a dopis od rytíře, kterého jsme od jeho napsání vlastně neviděli. Mám-li však mluvit poctivě, i já jsem si musel připustit, že by Meadros mohl mít pravdu a rozhodnout se, jak se v takovém případě zachovám. Jako člen královské rady a rytíř jsem přísahal věrnost králi Pifovi z Ceberu a této přísahy mě může zbavit jen on nebo má smrt. Do té doby jsem povinen stát při něm a tasit meč i proti Estelenovu skutečnému dědici, bude-li to nutné (a měl jsem vážné obavy, že to nutné bude!)

Desátá hodina minula a Meadros nepřicházel. Pan Mablung ze svého věštícího kamene zjistil, že je v nějakém hlubokém lese s schovává nějakou truhličku pod most. Co to však znamená, to jsme nevěděli. Paní Nildorwen a paní Ilinwë s Lissou odjely oznámit vše králi do Tirisu. Král se jednání kruhu rytířů nezúčastnil, protože se mělo jednat o následnictví trůnu a jeho osobní účast je v takovém případě podle protokolu nevhodná. Dlouho do noci jsme o situaci diskutovali a v noci dokonce drželi hlídky.

Sobota, 22. cervethu

Neděle, 7 srpna, 2011
(oproti reálu byl kalendář organizátory posunut o 3 dny zpět)

Při mém pátrání mě kromě paní Ilinwë a její cery Lissy doprovázeli pan Halgar, pan Rolan, pan Finwe a paní Mivít. Setkali jsme se na jižní hranici Tardoru. Vysvětlil jsem rytířům naše poslání a kočárovou stezkou jsme vyrazili k Brethildonu. Bývala to v dávných dobách skvělá pevnost, ale dnes je již zpustlá a rozpadlá. Po obnově království sem byla umístěna předsunutá tardorská posádka, která střeží kupeckou cestu a doprovází velké karavany.

Cesta vedla do prudkého kopce a slunce pálilo, než jsme vystoupali do kopců, pot se z nás jen řinul. Naštěstí jel právě kolem vůz naložený ledem, vozka chvíli troubil nějakou vlezlou melodii, ale pak slezl z kozlíku a nabídl nám litrovou misku skvělé zmrzliny za pouhých 5 zlatek. Sežrali jsme dvě! Jen paní Ilinwë a Lissu bolelo v krku a tak se nepřidaly. Složitou matematickou úlohu jak se 5 lidí nají ze dvou kolujících misek pomocí tří kolujících lžic tak, aby všichni měli pořád plnou pusu, jsme po chvilce tréninku zvládli perfektně. Mezitím se na obloze objevily hrozivé mraky, naštěstí stála hned vedle bouda pro pocestné čekající na karavanu. Přesunuli jsme se tedy tam. Prudká přeháňka skončila, než jsme dojedli. Čistotnější z nás chvilku trápilo, kde si omyjí ulepené ruce, aby se na nás neslétli vosy z celého okolí, ale pak jsme si všimli velké cisterny s nápisem „Pitná voda“ stojící hned vedle. Jen co jsme se omyli, přijel dostavník a nabízel nám, že nás dál sveze. Osvěženi a posíleni jsme však jeho šlechetnou nabídku s díky odmítli, že jsme drsní rytíři zvyklí na nepohodlí a že se po jídle rádi projdeme.

Čistě technicky jsme si ale libovali, jak je organizačně všechno přesně zajištěno – zmrzlinář, autobusová zastávka, dokonce pitnou vodu na umytí nám sem nechali dovést a teď ještě autobus? Jestli mají organizátoři hru promyšlenou do takovýchto detailů, bude to SUPER LIVE!

K rozvalinám Brethildonu jsme po bahnitých stezkách dorazili asi za hodinu. Blížili jsme se opatrně se zbraněmi v pohotovosti, a i když na pořádný chum nás bylo málo, byla s námi paní Mivít, kterou v boji nepřehlédnete. V ležení nás však uvítali tardorští vojáci, kteří hned poznali členy královské rady i své pány. Bylo tu 20 lidí ve zbroji a něco služebnictva a vedl je kapitán Franta z Dolní Lhoty. (Fakt se tak představil?) O našich písmácích nic nevěděli, rozhodně po kupecké stezce nikdo takový neprojel. Kapitán však slyšel od svého přítele co má lovecký srub u brodů, že tam viděl nějaké divné lidi ? to by mohli být oni. Nic bližšího k tomu nedokázal říci a tak se hovor stočil na jejich práci a zdejší situaci. V okolí panuje již dlouho klid a vojáci si přivydělávají prohledáváním sutin pevnosti. Občas najdou zajímavé věci, co se dají prodat kupcům. Nedávno našli zamčenou truhličku, jeden zbrojnoš s ní neopatrně zatřásl a došlo k výbuchu, který nebožákovi utrhl obě nohy. Dneska našli také takovou, ale bojí se jí vyzvednout z vykopané jámy. Hned se také nabízel, že nám ji ukáže. Prohlíželi jsme si ji z dálky, ale dotknout se jí nikdo nechtěl. S tajemnými truhličkami mají tardorští své zkušenosti! Nakonec se osmělil velitel Franta a vynesl ji ven. „Hlavně netřást!“ Truhla byla zamčená a po stranách měla 6 podivných výřezů. Do jednoho z nich zapadala stříbrná destička, co ležela vedle. „Možná je tu takových destiček víc, asi to bude otvírací mechanismus“. Rozhodli jsme se dál již dnes nepokračovat a požádali jsme velitele o nocleh. Odložili jsme náklad a zbraně a jali jsme se prohledávat zříceninu. Zakrátko jsem na skále uviděl další destičku, paní Mivít vyšplhala skoro k ní a obratně ji sešťouchla magickou holí. Druhou uviděl na opačné skalní stěně pan Halgar, bylo potřeba se k ní spustit shora. Vylezli jsme tedy na skalní věž a uvázali tu lano, po kterém jsem k destičce slezl. Další jsem objevil asi za půl hodiny ve staré zdi, pak paní Mivít na skalním výčnělku a pro poslední vylezl pan Halgar po skále až k železnému oku. Se sotva slyšitelným cvaknutím zapadly destičky na svá místa a truhlička se otevřela. Skrývala dva flakony s léčivým nápojem, který urychluje uzdravení (na 10 bodů/hodinu po dobu 5 hodin). Nic dalšího jsme v sutinách nenalezli a začalo se stmívat. Postavili jsme si tedy u jedné ze zdí přístřešek z plachet a rozdělali oheň.

Další pátrání

Neděle, 7 srpna, 2011

O událostech léta roku 1179 třetího slunečního věku

a co jest jim předcházelo

jak pečlivě zaznamenal pan Dúthoron z Targonu

Počátkem léta odjela z králova rozkazu do Messacu skupina písmáků vedená panem Grorem, aby pátrala v archivu po důkazech Meadrosových slov. Kladl jsem jim na srdce, aby všechny listiny kriticky a nestranně posoudili a falešnými zápisy se nedali zmásti. Pan Gror mi měl pak o jejich práci pravidelné zprávy po rychlém poslu zasílat.

Brzy skutečně přišla od pana Grora zpráva, že v pořádku dorazili a že je o ně dobře postaráno. Gror také coby dobrý zpravodajec připojil několik krátkých postřehů o chování Meadrose a jeho postavení ve městě. Zbytek obsáhlého dopisu se bohužel týkal pouze kvality jídla, především kuřat. S přístupem do archivu nebyly žádné problémy a již 12. cervethu přišla z Messacu další zpráva, že práce našich archivářů je skončena. Dále pan Gror psal, že písmáci se již vypravili zpět do Tardoru s obsáhlou zprávou o svých výzkumech, ale on sám, že se v Messacu ještě zdrží. Vysvětloval to potřebou navázání diplomatických styků, měl jsem však podezření, že se za tím mohou skrývat styky poněkud jiného druhu. Více mne však zajímalo, co zdrželo archiváře, protože podle data odjezdu již měli být v Tirisu. Stráž u Jižní brány mi poradila, že směrem z Messacu přijela před několika dny kupecká karavana. Vyhledal jsem tedy na tržišti kupce a dozvěděl se od nich, že naše archiváře potkali u brodů několik mil od první tardorské posádky na Brethildonu, možná dorazili aspoň tam. Oznámil jsem vše králi a domluvili jsme se, že ještě před dalším setkáním s Meadrosem vyjedu s dalším členem královské rady – paní Ilinwë a několika rytíři pátrat po ztracených písmácích. Těsně před odjezdem mě zastihla zpráva, že se z našeho archivu ztratily některé rytířské glejty, do nichž se zapisují přidělená panství a pocty. Bylo to divné, protože jejich kopie se zakládají na různých místech a rytíři mohou svá práva snadno doložit i bez nich. Až se vrátím, budu to muset řádně prošetřit a také si promluvit s Danuinem o jeho povinnostech.