Tardor

Den sedmý

Odpočinek ? Příchod Brutara ? Bitva na Stohánku

Konečně přišel vytoužený úsvit. Když bylo dost světla, sešla jsem dolů. Ještě jsem našla ztracenou celtu a pak zamířila na základnu. Má cesta vedla kolem rybníku Chrastná, v jehož vodách se spolu s černými potápkami koupaly i první sluneční paprsky. Za půl hodiny jsem už dupala na verandě srubu. Přede mnou dorazili pan Gildor a pan Orias a dole u ohniště vyspával pan Adalgrim. Ducha také nespatřili. Uvařili jsme čaj a pospávali kolem ohniště. Postupně přicházeli další rytíři. Ale ani jim se duch nezjevil. Podle dohody se měli všichni vrátit do deseti dopoledne na základnu. Všichni už přišli, jen pan Pif se neobjevoval. Paní Mivít (člen královské osobní stráže) se ho vydala pěšky hledat na kopec vedle Iaubaru. Také pan Důthoron jel po panu Pifovi pátrat se svým kočárem. Začínal se nás zmocňovat strach, že jsme přece jen neměli porušit etiketu a nechat krále samotného. Pak se král naštěstí konečně vrátil, ale minul se s paní Mivít.

Jak tak poleháváme a posedáváme okolo ohniště, slyšíme pana Důthorona, jak na nás z verandy volá:
?Hádejte, koho vám vedu.? A dříve, nežli se vůbec někdo pokusí odpovědět, slyšíme, jak si kdosi ulevuje:
?Kurva, to je kopec!? Brutar! Pan Brutar je tu. A vzal s sebou i Bobinu (to není jeho pes, ale dívka). Skleslým mužstvem (a ženstvem) projela vlna oživení.

Oba dva si přisedli k nám a již vzduchem poletují magická slova a ti méně zkažení je pozorně chytají, aby si obohatili svou sprostomluvu výrazy tentokrát z oblasti sexuální. Konečně se vrátila i paní Mivít. Trochu uřícená zjišťuje, kde se pan Pif zdržel. No, trochu si prý přispal. Všichni včetně Královské rady jsme se z kopců vrátili živí a zdraví. Pan Pif nás vyzval, abychom se sesedli do poradního kruhu a začali vyprávět. Někdo své děsuplné zážitky odbyl stručnými slovy, jiný živě popiso-val svá dobrodružství se zajíci a kanci. Obzvlášť Královská rada se vyznamenala svým vypravěčským uměním. Když došla řada na pana Brutara, na otázku, tak cos dělal dneska v noci, se lehce zapýřil a slova se ochotně ujala Bobina. Pak jsme se lehce zapýřili i my, ale jelikož vyprávění nebylo k věci, pokračoval další rytíř. Tak každý z nás vylíčil své zážitky, avšak nikdo se s duchem nesetkal. Zbýval už jen král. S vážnou tváří a pohnutým hlasem začal vyprávět svůj příběh:

?Když mne pan Mellon vysadil z kočáru nedaleko mého kopce vedle Iaubaru, byla už tma. Šel jsem po lesní cestě, která vedla patrně nahoru. Ale temná moc z Iaubaru působila asi i zde, neboť jsem nedošel až na vršek, ale znaven jsem usedl na okraj cesty a na chvíli jsem vlivem kletby usnul. Když jsem se probral z mrákot, rozhlížel jsem se, jestli neuvidím ducha. Vtom jsem v hluboké tmě spatřil cosi bílého na cestě. Schoval jsem se do křoví a čekal, co se z toho vyklube. Když bílá skvrna přišla blíž, viděl jsem, že je to vysoká postava v bílém plášti (v této části vyprávění pan Brutar nevydržel to napětí a vykřikl, že to byla šílená lékárnice). Byl to duch. Už přišel ke mně docela blízko, a tak jsem vyskočil, tasil meč a řekl:
„Jsem Pif z Ceberu, král Tardoru a kdo jsi ty?!“
Postava v bílém plášti leknutím uskočila, ale pak podivným dutým hlasem pravila:
„Jsem Lómion, dobrý duch kraje vezdejšího. Čeho si žádáš?“
Vyložil jsem mu naši neblahou situaci a zeptal jsem se ho na jméno temného pána. To mi však odmítl sdělit. Vyprávěl mi sice cosi o svém osudu, ale tomu jsme nevěnoval příliš pozornosti. Chtěl jsem hlavně znát to jméno. A tak tedy vím, že je vyryto na meči, který je schován na prvním hradě jižně od Iaubaru a že toto jméno má být navěky pošlapáno. Naléhal jsem ještě na ducha, aby jméno prozradil, ale on řekl, že ho už nikdy nevysloví. Tak jsem mu poděkoval a zjevení se rozplynulo ve tmách. Zmožen rozhovorem jsem tvrdě usnul a probudil se až dlouho po svítání.?

Pak jsem vytáhli mapy Dór Dínen a začali tušiti místo, kde je onen meč skryt. Byl to Stohánek, malý hrádek na jih od Iaubaru. Odpoledne již pokročilo a my jsme se přichystali k odchodu na Stohánek. Čas, kdy se temná kletba naplní, se krátil každou hodinu a my jsme měli obavy, že nás čeká ještě nejedno nebezpečenství a nejedna záhada, než temného ducha budeme schopni zničit. Dosud jsme totiž nevěděli kde nalézt korunu věnovanou králi Cardolanu, jež k pokladu také patřila.

Lehce jsme se vyzbrojili a vyrazili na hrádek. Kouzelné zbraně získané na trasách jsme jaksi nechali v ležení. Kdo se s tím má vláčet takovou dálku? Nikdo nepochopil proč se pan Formwest při zamykání srubu dvakrát ptal jestli máme všechno co bychom mohli potřebovat. Až pan Brutar nabádán jakýmsi tajemným tušením nás ponoukl k tomu, abychom se pro ně vrátili. Čekali jsme na polní cestě na své druhy, když kolem nás šílenou rychlostí pro-kodrcal červený kočár s Královskou radou. Řídil ho pan Důthoron se zběsilým výrazem ve tváři radujíc se z rychlosti patnácti mil v hodině. Výkonní to koně. Však naše duše zachvátila závist. Jakže, my se máme trmácet 3,5 míle tam a pak zpět a Královská rada pojede pohodlně v kočáru?! To se nám příliš nezamlouvalo. Tu paní Mivít přišla se spásným nápadem. Čistě technicky parkuje za panelákem formana, kterým nás může odvozit na místo určení. Ale vždyť pan Orias a pan Gláin tu mají také kočáry. Jenže co když se Královská rada vrátí dříve než my? Bude jí jistě nápadné, kam že se kočáry poděly. Dobrá, paní Mivít vezme svou bryčku a dopraví nás na dvakrát s ní. Ale abychom nebyli na Stohánku podezřele brzo, navštívíme nejprve zdejší krčmu zvanou Dřevěnka. Jak jsme řekli, tak jsme učinili a v pohodlí na Stohánek dorazili.

Šli jsme po pevné cestě k hrádku a docela dost halasili, hlavně pan Brutar. Pod Stohánkem jsme si odložili věci. Kolemjdoucí rodina sice tvrdila, že nahoře nikdo není, ale věřte tomu. Paní Gudrun s panem Gildorem šli napřed, nikdo však nahoře nebyl. Přesto raději ozbrojení jsme vystoupali po schodech vytesaných do kamene na vrcholek šedé skály. Na ní rostlo pár stromů a bylo tam tábořiště s ohništěm a do pískovce vytesaná místnost. Očekávali jsme nepřítele, který bude Stohánek bránit. Jeho nepřítomnost nás poněkud mátla, a tak jsme začali raději hledat zlomený meč. Prozkoumávali jsme hromádky listí, dutý strom i holou skálu, ale k ničemu to nevedlo. Byli jsme z toho trochu bezradní.

Najednou se na schodech objevila zlověstná postava v kápi. Stoupala rovnoměrným krokem se sklopenou hlavou za tísnivého ticha. Zděšeni jsme ustoupili od schodiště. Valar nám pomozte, co je tohle za příšeru?! Postava, jež nesla modrou zástavu na ostrém kopí, už stanula nahoře. Dýchnul na nás chlad strachu a smrti. Zvedla hlavu a my jsme spatřili strašnou tvář s prázdnými očními důlky. Kostlivec!! Démonův strašný sluha!! Zachvátil nás děs a nikdo nebyl schopen slova. Tu zahřměl kostlivcův hlas:
?Co tu pohledáváte, chásko jedna.? Nikdo neodpovídal.
?Najde se tu vůbec někdo, kdo má dost odvahy mi odpovědět?!!? V té chvíli z našich řad vystoupil nebojácně pan Orias.
?Jsme rytíři z Tardoru. A kdo posílá tebe??
?Máte jen dvě možnosti, buď se vzdáte a můj pán polovinu z vás ušetří anebo bídně zhynete v boji!!?
?Odpověz, kdo je tvůj pán, řekni jeho jméno!!?, začali jsme na něho volat. Nemrtvý však vytáhl malinkatou svíčku a s tváří bez výrazu dodal:
?Až tahle svíce dohoří, přijdu si pro odpověď.? Pak odešel. Koukali jsme na svíčku. Plamínek byl tak malý, že ho vánek okamžitě sfoukl. Ale nic jsme raději neříkali. Pokoušeli jsme se ještě marně hledat meč. Byli jsme rozhodnuti nevzdát se. Zanedlouho se sluha temného ducha opět objevil na schodech. Znovu nám vyhrožoval, znovu nás nabádal, abychom se vzdali. Pak vytáhl druhou svíčku a řekl:
?Až dohoří, přijdu zas a nebudu sám!? Ještě nám čistě technicky vysvětlil podmínky boje s nemrtvými. Kostlivec si počítá každý druhý zásah. Neplatí na něj kouzlo smrti, strachu, zelený spánek ani uklidnění.

Postavili jsme na okraj skály stráž. Nejlepším střelcům jsme rozdělili kouzelné šípy. Pan Adalgrim dostal kouzelný meč a pan Pif kouzelný štít. Čarodějové si připravili ohnivé blesky a kouzla uzdravení. Přístup na Stohánek je jen jeden ? schodiště, ale i tak je toho na bránění proti takovým protivníkům příliš mnoho. Koukli jsme na obrovské klády u ohniště a několik silných jedinců hned jednou z nich zatarasilo schody. Pak jsme přinesli ještě lavičku a nějaké klacky. Nato stráž zavolala:
?Už jdou, už jdou!!? Rychle jsme se rozmístili kolem štěrbiny, do které je schodiště vytesáno. Napjatě jsme čekali a vyděšeně naslouchali harašení jejich kostí, které se neslo průrvou. Kostlivci nespěchali. Věděli, že mají dost času. V jejich hnátech se černala kouzla smrti určená nám. Jak jsme černé koule uviděli, ustoupili jsme ještě více od štěrbiny. Mají také meče a jeden z nich nese dokonce velkou sekeru. Jejich mrtvolně bledé tváře se nezadržitelně přibližují. Už jsou tu. Vzduchem létají první šípy i nebezpečná kouzla smrti. První z nich, má na lebce ještě pár zpráchnivělých vousů, uhýbá našim střelám. Teď vykopl zapříčenou soušku, ale na kládu nemá. Přesto není pro něj obtížné přehoupnout se ze schodů na plošinu. A za ním ještě další tři. Už jsou všichni nahoře. Boj se rozšířil po celém hrádku. Uhýbáme a zase na ně útočíme. Prcháme před jejich smrtonosnými ranami a zase se je snažíme pokud možno zezadu zasáhnout mečem. Bitka pro nás nevypadá příliš nadějně, ale vtom se příšery dávají na ústup. Sláva. Ale nemáme zdaleka vyhráno. Kostlivci se vrátili dolů ke svému pánovi, aby od něj načerpali sil.

Naši kouzelníci zatím uzdravují zraněné. Zjišťujeme, že se našim střelcům podařilo vystřelit všechny třeskavé šípy úspěšně. Jak moc jim však ublížily? Vtom opět dunivé kroky a zas tu stojí duchův posel s modrou zástavou:
?Teď jsme vám předvedli malou ukázku naší síly. Tak co, vzdáte se?!? Naše odpověď jednoznačně zní NE.
?Dobrá, až dohoří třetí svíce, přijde s námi i temný pán. A pak, pak běda vám!!? Zmocnilo se nás zoufalství. V modrých svitcích se jasně pravilo, že žádný člověk nemůže přemoci nemrtvého silou svých zbraní. Snad jen elfové mohou s duchy bojovat. Ale kde teď narychlo sehnat elfa?! Ne, tudy cesta nevede. Co teď?? Čas ubíhá příliš rychle a nás nic nenapadá. Jediná naše naděje je omezovací kletba. Musíme najít zlomený meč s jménem toho zatracence!! Potřebujeme však čas. Musíme vyjednávat.

?Pane Gildore, běž dolů, jako vyslanci ti nic neudělají. Musíš mluvit. Jedno co, hlavně mluv a zdrž je a teď už běž, běž!!? Pan Gildor s obavou mizí na schodech. Dáváme se do horečného hledání. Znovu šťouráme v listí, proklepáváme dutý strom i skálu, hrabeme v popelu, ale stále nic. Beznaděj, hrůza a zoufalství v nás sílí každým okamžikem. Ne, ne, ne, takhle to nepůjde. Musí se uvažovat. Kde je meč? Jak to ten dobrý duch říkal panu Pifovi? Ukryl ten meč zde tak, aby jméno démona bylo navždy pošlapáno. Kde se nejvíc šlape? Schodiště! Bude to někde na schodišti! Ale už může být pozdě. Co když tamtudy půjde už On? Dobrá, tak to vezmeme od začátku. Hele tady je lopatka (tu s sebou vzal mimochodem pan Pif). Schody jsou z kamene, ale tady nahoře je už písek. Hrábnu před první schod. Cože? Hlína je tu měkká!! Ještě hrábnu. Objeví se šedý hranolek. Co to je?
?Asi to mááám! Pojďte rychle sem!!? Všichni se seběhnou a jako šílení rveme holýma rukama zlomený meč zpod kořenů.
?Hurráá, máme meč!?, zmocňuje se nás euforie. A teď honem kletbu. Kouzelníci luští nápis vyrytý do čepele. Opravdu je to tak? Takhle se jmenuje? Ťauruť ??? (Čistě technicky – písmeno tengwaru označující hlásku TH jsme použili pro české Ť a neuvědomili jsme si, že vý-znam TH hráči neznají. Tak se z mocného Thaurůtha stal Ťauruť…) Ne, určitě je to dobře.

?Paní Nifredil, umíš to zpaměti? Radši vytáhnu papíry?, říká pan Orias.
?Ne, to je dobrý, já si to pamatuju. Paní Nifredil si stoupne ke štěrbině. Všichni mlčíme a upíráme své zraky na ni. A pak se její hlas až dosud tichý a nenápadný nese jasně a zvučně průzračným vzduchem. Slova kletby dozněla. Je ticho. Nasloucháme. Nakukujeme opatrně štěrbinou dolů. Vtom kdosi zvolá:
?Jdou dolů, vrací se! Kletba funguje!!? Propuká jásot. Poskakujeme radostí kolem, voláme sláva a jsme štěstím bez sebe. Zahnali jsme ducha do kobky. Huráá, huráá, huráá. Ale ještě není vše u konce. Kostlivci dostali od temného pána poslední příkaz: Pomstít se!

Rychle se dělíme do skupinek, každá si vezme na starost jednoho protivníka. Podařilo se nám taky přemluvit pana Brutara, aby předal foťák Bobině a šel bojovat. A už to začíná. Už jsou tady a nedají se jen tak lehce. Jenže my jsme plní odvahy a náš strach je pryč. Do nich. A žádný rytířský kodex. Jsou to stejně jenom hnusný obživlý mrtvoly. Boj začíná a je nelítostný. Ptactvo a zvěř z okolních hvozdů se ukryly v lesních stínech a houštinách, jen aby neslyšely ty hrozné výkřiky nesoucí se ze Stohánku. Tam se odehrává strašná řež. Temní přisluhovači se brání se všech sil a jejich smrtonosné šípy berou životy tardorským rytířům. A ti o to zuřivěji bojují. Na tu strigu s dlouhými vlasy se teď sesypali udatní rytíři a bijí ji hlava nehlava. A konečně padá a mění se v hromádku kostí. A teď zacvičíme s touhle bledou tvářičkou, ale pozor, je nějaká nebezpečná. Rychle pryč. Ta kostra se sekyrou právě schytala pěknou ránu do ruky. Hrdinný pan Gildor padá k zemi. Á tady je ten práchnivec. Bijme ho, bijme. Zrovna to dostal podruhé do očního důlku. Mě už však také ubývá sil, již dochází dech. Tady běží ten přerostlý kostlivec. Zasadím mu svou poslední ránu. Ale to už se mi jiskří před očima. Zasáhl mě ohnivou koulí. Je po mně, padám do bezvědomí.

Tardorští dobíjejí posledního kostlivce. Bitvu jsme vyhráli, ale za jakou cenu? Tu a tam leží s bezvládnými končetinami padlí rytíři. Pan Gildor, pan Pif, paní Mivít, paní Nifredil a já, paní Maisi ? těmto pěti nešťastníkům ukrátili svými bezohlednými hnátami kostlivci další život. Ó, jak hořké jsi, naše vítězství!

V bezvědomí ležíme vedle sebe jako zajíci ve výřadu. Všichni se kochají pohledem na nás, hlavně kostlivci, kteří se nyní opět vydávají za Královskou radu. Do rukou složených na hrudi nám položili zbraně, jež nás přivedly do kómatu. Můžu se uchechtat k smrti. Paní Nildorwen mi do pusy pořád strká dubový lístek. Copak jsem nějaká vepřová hlava, aby mě takhle dekorovala? Proběhla fotodokumentace. Podle pravidel bychom tu teď měli ležet do půlnoci než se probereme z bezvědomí. Přeživší hráči se však domluvili s Královskou radou, že když snesou bezvládné druhy dolů, tak ze můžeme přesunout na srub. Po včerejší probdělé noci to bylo rozumné řešení. Našim druhům se příliš nelíbila představa, že by nám otloukali cestou dolů hlavy o kamenné schody. Nakonec se organizace, ale hlavně snášení ujal pan Mellon jakožto zkušený saniťák. Byl to opravdu zajímavý zážitek.

Dole jsme posbírali zakutálené koule a odpadky a rozloučili se s Královskou radou. Ta měla někde za rohem svůj kočár. Jenže my nevěděli, za kterým rohem, a měli jsme strach, aby nám nepřišli na náš fígl. Takže jsme ještě chvíli čekali a pan Orias nás zatím seznámil se svým objevem. Jakožto vzdělání chtivý kouzelník si přečetl kroniku Tardoru a zjistil, že cardolanský král našemu království věnoval korunu. A nedaroval snad pan Erdogan jednu korunu z duchova pokladu Cardolanu? Tím byl vyřešen problém úplnosti pokladu. Opět pohodlně jsme se přepravili po dvou skupinách k Osečné, tentokrát jinou cestou. Usadili jsme v krčmě U Sršně, kde jsme mimo jiné potkali Kozlíka a Jánošíka. Objednali jsme si pití, někteří z nás i chutnou krmi. Už se stmívalo, když jsme se zvedli k odchodu. Paní Mivít odjela se svým vozem domů a my jsme šli napřed k obchoďáku. A koho jsme tam nepotkali. Narazili jsme na Královskou radu, jež nás hledala už v Dřevěnce. Bylo jim trochu divné, odkud že to jdeme. Ale ještě nic neprokoukli. Zvali nás do hospody, že zhodnotíme dnešní bitvu. Nikdo z nás však nejevil zvláštní zájem. Nakonec jsme šli všichni na srub, že si tam uděláme oheň a pokecáme u něj.

Byla už černá noc, když jsme se sesedli okolo plápolajícího ohýnku. Seděli jsme v kruhu, koukali do plamenů a nás hráče tížilo černé svědomí. Máme ji to říct, jak to bylo s cestou na Stohánek, nebo ne? Nakonec jsme to pověděli a sledovali reakce Královské rady. Zprvu koukali nechápavě a pak byli trochu naštvaní, ale spíš proto, že jsme je do hospody nevzali. Paní Nildorwen nakonec podotkla, že je to sranda, jak jsme se chovali jako školáci před učiteli. A měla pravdu.