Den pátý
Rozbité škeble ? Dordai ? Bitka o mýtné ? Trpasličí doly ? Noc v Arthosu
Ráno nás pan Důthoron probudil slovy, ať vstáváme a koukáme hledat ty škeble. Na to vyskočil ze svého peří a jen tak v jediném kusu oblečení odhopkal do křoví. Naše vstávání trvalo docela dost dlouho. Z trojice hráčů jsem se k hledání uschopnila jako první. Zatímco si pan Orias s paní Gudrun otvírali k snídani plechovku rybiček a paní Gudrun na mě ještě rychle vyzvídala, jestli je herynek sleď nebo slaneček, jala jsem se prohledávat Tar Iser.
Mimochodem Tar Iser (přezdívaný tady ser) je pro tuto skálu velmi příhodné jméno, neboť v okolních houštinách se nachází mnoho podppapíraků.
Šouravým krokem, abych po ránu nešokovala svůj organismu jsem se
dobelhala na vyhlídku a tam jsem řekla něco jako:
?Hm, hezký?, a pak můj mozek začal šrotovat:
Kde ty škeble můžou být?
To máme prohledávat každou skulinku ve skále?
To se zblázníme!!
To chce nejdřív přemýšlet a pak hledat, jinak to dopadne jako na Minas Talinu. Tak teda vezmu nejdřív jen tak cvičně tuhletu štěrbinu. Hergot, jak se to sem leze. Fuj, abych nespadla. Opatrně, pomalu. Hop a jsem dole. Tak a teď po kolenou dovnitř. No, lucernu nepotřebuju, světlo tu docela je. Tak a teď pro jistotu prošmátrám tyhle temný škvíry. Doufám, že ti pa-vouci nekoušou.
Hele, co to tady je? Nějaká hromádka. Hele, to budou asi ty škeble. Takhle divně na ráně. Hm. Fakt jsou to ty škeble, ale nějak roztřískaný. Je to docela divný je takhle snadno najít.
Tak jdu teda ven třeba tudy. No, nebudu řvát, že jsem je našla. Prostě tam přijdu a řeknu, hele asi jsem něco našla. Konečně jsem venku. Takže, jaká je to díra? Hele to bude asi ta jeskyňka, jak včera ukazovala paní Gudrun. No, to jsem tam mohla jít rovnou tudy.
Tak jsem přišla k ležení a řekla jsem:
?Asi jsem našla ty škeble.?
Pan Orias rychle spolkl sousto sledě v marinádě a přiskočil ke mně:
?To asi nebudou ty zkameněliny, ale opravdovský škeble, že jo? Ale jsou
nějak rozbitý, měly by bejt ale celý. Já se mrknu do svitku.?
A taky to tak bylo. K omezení ducha je zapotřebí celých škeblí. Pak jsme všichni ještě celou jeskyňku znova prohledali, ale nic jsme nenašli, jenom starý špinavý igeliťák.
Z této situace jsme vyvodili, že tudy cesta nevede. Jestli chceme omezit působení temného pána, budeme muset použít záložní soubor, jak pan Orias nazval druhý návod k omezení moci ducha. Začal tedy tento prastarý a prapodivně napsaný text předčítat. K obřadu byla zapotřebí Arnorská perla otočená, páté písmeno ze čtyř, jméno pána zemských hlubin a pána vln a Dordaiský list se vším, co k němu náleží. Perly jsme už měli, páté písmeno ze čtyř mohlo být podle pana Oriase měkké i. Jména oněch dvou Valar bylo možno nalézti v Silmarillionu, který byl na základně k dispozici. Ale, co s tím Dordaiským listem? Koukli jsme do mapy a hle ? sotva jednu a půl míle se odtud nachází hrad Dordai. Tak tedy vzhůru k němu.
K Dordai neboli k Ořešníku jsme doputovali okolo Štolpišského
vodopádu, jehož stříbrné vody padají do průzračných tůněk se
zlatavými písky. Cestou jsme pozorovali, že listí buků je napadeno
klíněnkou. Jsou snad tyto znetvořené listy oním Dordaiských listem?
Konečně jsme mezi mocnými kmeny buků spatřili temné kameny dávno již
zpustlého Dordaie. Vytáhli jsme meče a šípy a vydali se příkrými schody
nahoru. Snad bylo toto sídlo kdysi mocné, ale dnes se na jeho místě tyčí
k obloze pouze dřevěný kříž jako memento mori pro kolemjdoucí poutníky.
U paty kříže seděla drobná postavička schoulená v kdysi snad zeleném
plášti. Kdo to je?!? Naše zbraně lehce zacinkaly v očekávání možného
souboje. Přistoupili jsme blíž a pohlédli té osobě do tváře. Byla
stará, stará, prastará, plná hlubokých vrásek způsobených věkem
i nepřízní osudu.
?Kdo jsi starče??
?Jšem štarý pouštevník a žiji tu už mnohá léta. Ale kdo jšte vy
čižinči?? Představili jsme se mu a zeptali se ho na Dordaiský list. Avšak
předtím, než nám stařec začal ochotně vyprávět nejednu podivuhodnost
svým šišlavým akcentem, sestoupili jsme z vrcholku Dordaie dolů.
Tento poustevník kdysi ještě jako novic se účastnil obřadů na Tar Iseru. Však již téměř sto let je nepřízní osudu Tar Iser opuštěný a nenajde se v něm už žádná celá škeble. Co se týče Dordaiského listu, vyprávěl nám mnich tuto historku.
Před dávnými věky na mocném a krásném Dordai žil mocný mág. Jednoho
dne ho navštívili trpaslíci ze severu. Trápil je drak, který pustošil
jejich skvělé podzemní město. A tak se ten moudrý čaroděj spojil
s Valar a ti mu v odpověď na jeho prosbu seslali mocné slovo. Toto slovo
obsahovalo takovou sílu, že když se vyslovilo, zachvěla se ozvěna hudby
Ainur v každé částečce širokého okolí a děly se nepředvídatelné
věci. Trpaslíci dostali toto slovo napsané na listu pergamenu a vytesali ho
v jedné síní svých komnat, aby je chránilo před dra-kem. Jelikož je
slovo nebezpečné vyřknout, používá se pro něj název Dordaiský list.
Poustev-ník nám také pověděl, co k tomu listu náleží, ale to jsme záhy
vypustili z hlavy, neboť nám vyprávěl ještě jednu legendu.
Na severu Dór Dínen kdysi dávno ukryl jiný moudrý mág výdobytek svých
pokusů. Byly to šípy s třaskavými hlavicemi. Ale když kouzelník poznal,
kolik zla tento vynález může způsobit, zničil všechny popisy k jejich
výrobě a několik kusů těchto šípů schoval kdesi ve vysokých skalách,
okolo nichž prý létají černí ptáci.
V tu chvíli mi bylo jasný, že to jsou Krkavčí skály u Křížan, a taky
mi bylo jasný, že se potáhneme někam na sever k Novýmu městu pod Smrkem.
Tato skutečnost byla za chvíli jasná také zbytku výpravy po té, co pan
Orias nahlédl do mapy. Jak jsme mohli být tak naivní, když jsme doufali, že
dneska v poledne budeme už na srubu!? Ale mně se to zdálo nějak lehký ?
sebrat tři žáby a hurá domů. A už je to tady. Polezeme do ňáký pitomý
štoly a kdo ví, co nás v ní čeká. A ještě před tím ji budeme muset
najít, což asi nebude jen tak. Ach jo.
Tak si tak sestupujeme do Hejnic a jako bzučení ováda nám připadá
Důthoronova připomínka, ať máme neustále v pohotovosti zbraně. Otravuje
s tím už co jsme vstoupili do Cutalionu. Na co zbraně? Blížíme se
k civilizaci a ve vesnici se přece nebudeme mlátit. Opět špatná úvaha.
Vyšli jsme z lesa na polní cestu, když vtom před námi vyskočila
z křoví jakási postava. Že by nějaký turista, co si odskočil na velkou?
Najednou se ze shrbené postavy vyklubal chlap jako hora a jeho modročerný
plášť se zlověstně zavlnil v poledním vánku. V ruce držel ohromnou
sekeru a začal cosi na nás zvučným hlasem hulákat. Zděšeni jsme
uskočili, ačkoli byl od nás vzdálen asi 25 metrů. Rychle jsme sundali
baťohy a připravili si zbraně. Tak přece jen, přece jen se s nimi letos
nevláčíme zbytečně.
?Jsem mýtný a střežím tuto cestu. Chcete-li projít, zaplaťte každý
zlatku!?, zazněla mocně slova toho podivného muže. Místo zlata ho však
paní Gudrun počastovala nevybíravými výrazy. Kolem právě prošli tři
poutníci a nic neplatili.
?No jo, ale vy jste ozbrojení, takže za každého ozbrojence jednu zlatku.?
Hned jsme se radili:
?Dobře, jeden si naloží zbraně ostatních a zaplatí zlatku.? Tenhle nápad
se ale mýtnému nelíbil.
?Jestli chcete projít, tak zaplatíte zlatku za každý meč, jo a čistě
technicky okolo vás není louka, ale bažiny, tak nás nezkoušejte obejít.?
Bezradně jsem postávali na cestě s připravenými zbraněmi. Už mě to
přestávalo bavit, protože jsem měla hlad a těšila jsem se do hospody
v Hejnicích. Tak jsem navrhla:
?Zkraťme to, peníze mu v žádném případě nedáme, takže se do něj
pustíme.? Ještě jsem mu nabízeli jako mýtné podstatu Ardy, ale odmítl ji.
Pak z boudy ve větvích vyskočil druhý proradník. Stále jsme ještě
váhali s útokem a bojovali s pseudomýtnými pouze slovně. Ten druhý
lapka, takový dlouhán vychrtlý to byl, nám ještě čistě technicky
sdělil, že pokud ztratí život, vezme si z posedu druhou košili a bude zase
bojovat.
Konečně se strhla bitka. První mýtný se rozmachoval svou sekerou na
všechny strany a nebylo proti té strašné zbrani žádné pomoci. Ten druhý
zas kolem sebe metal šípy i kouzla a pan Důthoron byl brzy vyřazen. Tu ten
dlouhán konečně padl a my se můžeme soustředit na toho se sekyrou. Ten
již pěkně ohrožuje pana Oriase. A jak tohle paní Gudrun vidí, hrr na
něj. Záškodník se k ní obrátí, čapne ji, a rozlícená paní Gudrun
chytne upadnuvší meč z opačné strany a mlátí do protivníka záštitou.
Během boje první mýtný několikrát čistě technicky upozorňuje, že
hrajeme na doteky, ale pak zase bere sekeru a mocnými machy nám div neláme
meče. Jó na doteky, a tak na něj znovu urputně útočíme a ženeme ho do
bažiny. Vtom z boudy vyskočí třetí mýtný (to si ten už mrtvý lapka
vzal ?novou košili?) a nám už není pomoci. Pan Orias křičí:
?Vzdávám se, vzdávám se!? a rovněž paní Gudrun musí nechat klesnout
svůj meč. A já se pomalu propadám k mdlobám a nebýt té milosti Valar a
organizátorů, tak naše výprava krachuje kvůli mému bezvědomí, neb až
dosud jsem neznala to slůvko ? vzdávám se. Prohráli jsme a to dost
neslavně. Zvedli jsme se z trávy a jali se zpočátku nepříliš družně
probírat detaily bitky s komparzisty (panem Formwestem a panem Mellonem). Pak
jsme společně zašli do krčmy v Hejnicích na oběd. Mýtní si dali ale
jenom něco k pití, protože museli jet dál. Než jsme se najedli, uběhla
asi hodina a půl, jelikož zdejší obsluha byla pomalá. Po té jsme se
pře-sunuli na stanoviště formanských povozů. Opět jsme měli štěstí,
protože jeden povoz právě jel do Nového města pod Smrkem. Tam jsme dorazili
kolem čtvrté. Z jedné turistické mapy jsme zjistili, že trpasličí síní
bude pravděpodobně štola Rapold na Rapické hoře.
Prošli jsme městem a nechali se vést silnicí na východ. Po pravé ruce se zvedaly zalesněné kopce, jež nevypadaly příliš přístupně. Pohled na ně, únava a odpolední slunce nám na náladě nepřidávaly. Asi po míli a půl jsme odbočili na lesní cestu a po chvíli jsme začali odpočítávat kroky. Už jsme jich napočítali asi osm set (z nějakého důvodu jsem jich napočítala víc než pan Orias s paní Gudrun), když jsme uviděli červený kočár. Zase další léčka? Přišli jsme blíž a přečetli si podivný žlutý nápis: POHRANIČNÍ POLICIE. Policisté nás upozornili, že kousek odtud je už Polsko, tak ať se tu neztratíme. Pan Důthoron je uklidnil, že on to tu zná. Když policisti slyšeli, co hledáme, chtěli nám poradit, ale pan Důthoron jim to zatrhl. Pak jsme odbočili do lesa na další lesní cestu. Pokusili jsme se vyrojit, ale rojnice ze tří lidí se nám nepovedla. Pan Orias důmyslně usoudil, že velkému dolu patří velká halda. A opravdu mezi vzrostlými kmeny smrků něco uviděl. Byla to halda jako trám a za ní rigol s portálem. O kus dál byly další dvě haldy, které paní Gudrun se mnou prohlédla. Toto trpasličí město muselo být dost velké. Celý svah okolo hald byl plný černých jam, děr a záhadných otvorů. Ale žádný z nich neměl portál jako štola, kterou Orias našel. Rozhodli jsme se tedy prozkoumat nejdříve tedy ji.
To jsem si ještě myslela, že máme naději stihnout formanský povoz v sedm a s ním že dojedeme ještě dnes v noci do Křížan. Ale pan Důthoron si to nemyslel a my naštěstí nevěděli proč.
Slezli jsme do rigolu ke vchodu vytesaném do břidlice. První jsem šla já
s lucernou, pak paní Gudrun a pan Orias se svíčkami a nakonec pan Důthoron
s elfím světlem. U portálu nás ovanul chlad, jakobychom sestupovali do
hrobek nemrtvých. Nahlédla jsem dovnitř, chodba byla plná vody, pod jejíž
hladinou se rýsovaly klády. Tak to teda ne. Půjdu tam bosa. Ale pan Důthoron
hned na mě, že v žádném případě, kdo ví, co je tam za střepy. Sundali
jsme si alespoň ponožky, až na pana Důthorona.
Tma jen neochotně ustupovala chabému světlu mé lucerny. Svíčky neměly
šanci, hned je zhasnul průvan. Zpočátku jsme pomalu postupovali po
kládách, přesto jsme měli za chvíli v botách mokro.
?Sssssss, áááááááh, ssssssss, ááááááááh!?, syčela jsem jako deset hadů, protože voda byla ledově studená. Chodba vedla rovně a na jejích stěnách odpočívaly tisíce komárů, či co to bylo. Jejich vyplašená hejna nám sedala na ruce a do obličeje. Museli jsme dýchat přes zuby, abychom je nevdechli. Jak jsme postupovali hloub a hloub, komáři mizeli a s nimi mizely i klády, zato voda stoupala výš a výš. Nejdřív ke kolenům, pak nad ně, už se sápala k ohrnutým kraťasům a chtěla ještě výš. Temnou úzkou prostorou se mocně nesla magická zaříkávadla v podobě zcela nemagického ?do prdele?. ?Rychle, rychle dopředu nebo mi upadnou nohy!!?, úpěl pan Orias bolestí. Téměř po pás ve vodě jsem rozrážela temnou hladinu s nechutnou myšlenkou, že jestli to takhle půjde dál, budeme se muset vrátit.
?Voda klesáá!!?, křičela jsem radostně za moment a za další moment
jsem už volala:
?Sucho, je tu sucho!!? Před námi se ve žlutém světle svítilny objevil
dřevěný žebřík vedoucí kamsi nahoru. Jsme na křižovatce. Štola se tu
rozděluje do tří směrů ? rovně, vlevo a doprava. Hyperaktivně se vrhám
do té přímé chodbičky a paní Gudrun leze za mnou. Pan Orias s panem
Důthoronem prohledávají zbylé odbočky.
Paní Gudrun se vrací, ze štoly se stala úzká plazivka. Už jsem na
konci. Je tu jakýsi zával, ale po nápisu ani stopa. Pan Důthoron na mě
volá, ať nelezu až dozadu, mohlo by se něco odloupnou od stropu, ale dál
už to stejně nejde. Opatrně lezu zpátky. Vtom mi paní Gudrun oznamuje, to
pan Orias už našel. Konečně jsem venku z plazivky a hned hrr do pravé
odbočky. Ten Dordaiský list musíme rozhodně vidět. Pomalu se s paní
Gudrun soukáme nízkou štoličkou trojúhelníkovitého profilu. Tady už
můžeme stát. A vskutku. Pan Orias zde cosi přepisuje na jízdenku
z formanského povozu. Je to Dordaiský list. Opatrně přejíždíme nápis
zrakem. Hlavně to nečíst, jinak kdo ví, co se zase stane za lapálii.
Ale i tato opatrnost je marná. Sotva pan Orias dopsal, obrátil se pan
Důthoron k nám a pravil: ?Určitě jste si všimli té chabé výdřevy na
začátku štoly. No, tak teď, jak Orias přepsal Dordaiský list, zachvěla se
Arda a ta výdřeva praskla a je tam zával. Mohli byste se sice prokopat, ale
stálo by vás to jeden život. Takže musíte ven jinudy.? Tuto variantu hned
přijímáme za vlastní. Komu by se taky chtělo vracet se tou ledovou vodou a
ještě k tomu ztratit život. Nezbývá nám tedy, než zjistit, jaké úklady
skrývá žebřík. V té chvíli začala Oriasova klaustrofobie chápat, že
návštěva těchto prostor bude pro ni velkým svátkem.
Jakožto zvěd mám opět tu čest lézt první. Žebřík je mokrý a
tudíž kluzký. Obezřetně se sápu s lucernou v jedné ruce nahoru. Zezdola
ještě pna Důthoron připomíná:
?Na žebříku smí být jenom jeden.? Trochu ve mně hrkne. Tu bezpečnost
v podzemí teda moc nezajišťuju a měla by to být moje práce. Dolezla jsem
k druhému žebříku. Svítím si. Je tu šachta s téměř kolmým
sklonem.
?Valar, chyběj tu příčle.? Sápu se opatrně dál, přičemž mi lucerna
občas překáží. Za mnou lezou paní Gudrun a pan Orias. Nakonec je pan
Důthoron a svítí těm nešťastníkům elfím světlem.
?A, tady chybí i žebřík. Jestli spadnu, tak vás zabiju,? vyhrožuji a mám
na mysli pana Důthorona."
?No, to bys nás teda zabila, kdybys na nás spadla,? opáčí pan Důthoron
vesele. Konečně se můžu trochu postavit. Nad mou hlavou je na dvou trámech
dřevěná podlážka. Je to jediná možná cesta.
?Ježíšmarjá, jak se tam vyškrábu?!? Mezi úpěním a nářkem pana Oriase
slyším pana Důthorona, jak říká:
?No, musíš tam vylízt. Jak se cejtíš psychicky??
?Až na to, že se nemám čeho chytnout, docela dobře.?
Sláva jsem nahoře. Jak vede cesta dál? Co to tady je? Cože, kam? Tam
nahoru? Vždyť je to dvoumetrový skalní schod! A nikde pořádný výstupek.
Kam si položím lucernu? V rohu se jenom krčí opřené asi metrové
prkýnko. To je všechno. A nahoře jen pustá tma.
?Hele, já tam nevylezu, nemám si ani kam položit lucernu.?
?Počkej, jdu k tobě,? volá pan Důthoron a už se proplétá mezi panem
Oriasem a paní Gudrun. Ti jsou na chvíli ponecháni hluboké tmě
napospas.
?Doufám, že se ta podlážka nepropadne,? říkám a pan Důthoron doufá
taky. Nastaví mi ruce, abych si mohla opřít nohu. Marně hledám nahoře
nějaký kloudný úchyt. Pan Důthoron mě poučuje, že se mám zapřít zády
o strop. Hm, skvělý. Tak jednu nohu sem do Důthoronovy ruky, druhou na to
prkno. Hele, už jsem skoro nahoře. Ještě ten zadek. Šup a hotovo. Je to
prostě porod. Svítím a hlásím, že jsem v jakési rovné (!) chodbičce.
Teď leze paní Gudrun. Ta je tu hned, je lehká jako pírko. Horší je to
s panem Oriasem. Chvíli to trvá, než jsme nahoře všichni, pak
pokračujeme dál.
Chodbička ústí do jakési temné prostory. Pode mnou je balvan. Pomalu šplháme dolů a ocitáme se v prostorné svažité dobývce. Paní Gudrun s panem Důthoronem jdou hledat východ dolů a já s panem Oriasem nahoru.
Strop se snižuje a nerovná podlaha je plná většího a menšího kamení.
Musím po čtyřech a pak se i plazit. Rukama odstraňuju pavučiny před
sebou.
?Hele, tam vepředu něco je. Něco se tam bělá! Možná je to omyl, možná
ne,? říkám obezřetně pamětliva zkušenosti z trubky v Minas Talinu. Pan
Orias se přesto drápe za mnou o něco radostněji. Konečně vidím denní
světlo. Sláva. Lucernu odkládám a škrábu se z jámy ven. Jde to ztuha,
ale jde.
Zhluboka jsem se nadechla čerstvého povětří a pomyslela si:
?Není nad povrch zemský.? Když nahoru vylezl i pan Orias, nemohl vůbec
uvěřit, že je venku a že to přežil. Zanedlouho se z jícnu vyloupla
i paní Gudrun a pak pan Důthoron. Byli jsme celí zablácení. Moje zelená
tunika byla doslova na cáry. Vrátili jsme se k portálu a umývali se ve
stružce vytékající ze štoly. Bylo sice půl sedmé, ale stihnout formanský
povoz v sedm jsme neměli šanci. Budeme muset jet posledním vlakem do Arthosu
a tam přespat. Předtím ale ještě v Novém městě zajdeme do hospody
aspoň na čaj.
Na zpáteční cestě do města se nám nálada navzdory prožitým útrapám
ohromně zvedla. Pan Důthoron dokonce začal zpívat píseň o Cutalionském
kraji, který už nechce nikdy vidět a že jeho šedivý vlasy mu zapravdu daj.
Když jsme hledali nějaký hostinec, začala nás objíždět na svých
ponících dvě malá světlovlasá skříťata. A odkud že prej jdem a co
jsme tam dělali a na co máme ty meče a jestli jsou pravý. Paní Gudrun je
hned začala s mečem prohánět po ulici, jakoby před chvílí neprolezla
šílenou štolou a neměla za sebou přechod Cutalonských hor. Pak nás jeden
domorodec dovedl do hospody. Na objednané jídlo jsme museli opět dlouho
čekat. Pak jsme ho rychle zhltli, abychom vůbec stihli poslední povoz. Cestou
do Arthosu jsme ještě probírali jednotlivé body omezovací kletby. Měli
jsme sice Dordaiský list, ale jaksi jsme zapomněli, co všechno k němu
náleží. Ještě naposled ten den jsme museli zapojit své mozky do činnosti.
Pan Důthoron nám lehce napovídal. Nakonec jsem ve své paměťové jednotce
vyšmátrala, že k Dordaiskému listu patří přece jméno temného
pána.
Na Arthoském stanovišti formanských povozů jsme chtěli přenocovat
v budově pro cestující. Byli jsme však vykázáni jakýmsi starým
hlídačem na nehostinné studené nástupiště. Tam jsme si našli lavičky a
usídlili jsme se na nich.
Ach, jak tvrdé jsou lavice vezdejší a noci, noci jsou tu studené.
Schoulili jsme se do svých plášťů , popř. houní a předstírali, že
spíme a že nám vůbec nevadí to věčné drnčení jedné z ohromných
lamp, které tu svítily. Pak přijel poslední povoz a jeden
z procházejících cestujících pronesl na naši adresu asi toto:
?No to teda, tohle nemáme ani v Hrádku.? Ach, jaké krušné chvilky Valar
připravili tardorským rytířům a kdo ví, co je ještě čeká.