1168 - Irwinův konec » sobota 29. Cerveth

Den druhý

Opakování mistrovských zkoušek ? Hledání archivu ? Temný duch

Přes noc jsme drželi hlídky, jelikož nás pan Formwest přesvědčil, že nám hrozí nebezpečí od lapků. Je teda fakt, že pan Formwest s panem Mellonem kohosi večer zahlédli, ale ten jak to tady uviděl, tak hned prchnul a už se naštěstí nevrátil. Jinak se nic nedělo.

Časně zrána si odjel Adalgrim něco vyřídit do Arthosu. Zakrátko po něm odjela Královská rada připravovat pro nás zatím utajené věci. Paní Illinwë dostala příkaz probudit hráče asi v osm hodin, ale na její umírněné buzení nikdo nereagoval, a tak většina vstala až okolo deváté.

Dopoledne museli mistři zopakovat mistrovské zkoušky, aby obhájili své tituly. Nifredil byla zasvěcována do tajů cechu kouzelnického. Pak nastal čas oběda, jehož výroba se protáhla až do odpoledních hodin. Okolo čtvrté jsme na doporučení Královské rady sbalili své vaky včetně houní a zbraní. Přišel čas podívat se do prastarých sklepení Iaubaru. Zanedlouho se ze zalesněného vršku, na němž srub stojí, vyrojila skupinka ozbrojenců. Hraničáři nejdříve dumali nad mapou, kde že ten hrad leží. Já jsem to s paní Mivít docela dobře věděla, protože tu čistě technicky bydlíme. Rozhodli jsme se nakonec výpravu bez cavyků na Iaubar dovést, protože varnsdorfáci loni svých geografických znalostí využívali více než hojně. Slunce nešetřilo zlatými úsměvy a naše vaky postupně těžkly, jak jsme kráčeli pevnými cestami beze stínu. Cestou jsme se zastavili v opuštěné lesní osadě u vodopádu, kudy jako bludné duše snad občas procházeli zbídačení obyvatelé této zpustošené země. Pak už naše stezka vedla přímo pod hrad, který se nalézá na jednom z mnoha kopců pokrytých hustými hvozdy. Pod Iaubarem se cech zvědů vysunul dopředu, aby včas upozornil na případné nepřá-tele. Ach, příkré stezky vedou na Iaubar. Nahoru jsme došli celí splavení, jako bychom se byli někde koupat. Naštěstí byl hrad zcela opuštěn a nikdo nás nenapadl. Sotva jsme trochu vydechli vprostřed rozsáhlých ruin Iaubaru, jali jsme se hledat hradní sklepení se zásobami. Ty zde byly uloženy před více než 70 lety při posledním obléhání hradu, zajímalo nás co z nich asi zbylo.

Zanedlouho již pan Gláin prozkoumával nějakou podzemní chodbu, ale nic v ní nebylo. Pak mě paní Nildorwen poslala za klaustrofobickými kouzelníky panem Oriasem a Nifredil. Spolu s Adalgrimem váhali před jakousi dírou. Neměli však dostatek světelných zdrojů a lézt potmě do podzemí se jim moc nechtělo. Dala jsem Nifredil jednu ze svých svíček, zažehly jsme je a vlezly dovnitř. Po chvíli se nízká chodba rozdvojovala. Nifredil šla směrem dolů a já nahoru. Na křižovatce se mohl člověk sice téměř postavit, ale odbočka se opět proměnila v nízkou prostoru. Po několika krocích se v chabém světle svíce objevil archiv. ?Máám to! 21 svitků a jedna zamčená skříňka!!?, oznamovala jsem po chvíli nadšeně, když jsem to nadělení spočítala. Pak mi Nifredil s panem Oriasem pomohli všechno vynosit. Venku se začal pan Formwest dopodrobna vyptávat, jak ten archiv vypadal a jestli tam nebyl klíček od té skříňky. Řekla jsem ,že jsem nic neviděla, a pan Formwest opáčil, že klíček mohl být zavěšen třeba na provázku na stěně. Znejistila jsem. Člověk musí být v takových záležitostech opatrný. Naštěstí se našli čtyři dobrovolníci, kteří tam ochotně znovu vlezli, ale nic nenašli.

O pár minut později jsme mezi zřícenými zdmi na zelené trávě pod mocnými buky započali překládat mnohé svitky, mezi nimiž byly i mapy Dór Dínen a další. Listiny psané ten-gwarem luštili všichni, kdo měli tužku. Ostatní trénovali mečování a střelbu šípy ? zprvu na štít a později na živý cíl – pana Gildora. Na hradě se mezitím objevilo pár zbloudilců, kteří však prošli mírumilovně, popř. zvědavě. Pak jsme seřadili přeložené svitky podle data vzniku a pna Orias započal zvučným hlasem předčítat. Vtom se objevily dvě postavy. Nesly nějaké tyče a cosi, co vypadalo jako magneťák. Že by dva masňáci, kteří tu chtějí přenocovat? Byli to ale ochránci přírody, kteří chtěli spočítat netopýry v hradní studni. V tu chvíli nám pan Orias právě přečetl z prvního svitku, že se ve studni nachází skvělé hradní sklepení plné pokladů. Tak jsme se tedy přesunuli ke studni, abychom netopýráře nezdržovali od jejich práce.

Do hluboké studně se odvážila paní Gudrun. S pomocí svého cechu uvázala lano za buk a za chvíli už slaňovala dolů. Dva a půl sáhu pod povrchem se měl nacházet vchod do kobky. Za paní Gudrun se dolů spustil pan Důthoron na ?Dülferáku? (což paní Nildorwen (čistě technicky jeho ženu) moc nenadchlo). Pak za nimi pan Mellon poslal petrolejku a paní Gilwen převázala lano, protože sklepení se nacházelo v protější stěně studny asi 3 metry ode dna. Oba dva se vyšplhali ke spáře, která tvoří vstup do kobky, a zmizeli v ní. Ostatní postávali okolo studně, vtipkovali a pan Orias si už zamlouval nějaké věci z případné Gudruniny pozůstalosti. Zanedlouho paní Gudrun ze škvíry vykoukla a křičela nahoru na nás: ?Je tam sklepení a v něm truhla, dva kalichy, svícen a nějaké náhrdelníky. Na té truhle je nějaký napůl spálený svitek a já nevím, jestli se toho mám dotknout, abych to úplně nezničila. Možná by sem měl jít někdo z kouzelníků.? Netopýráři už okolo studně natahovali černé sítě, a nikdo z nás se neměl dolů. Až paní Mivít se rozhodla dolů slanit. Mezitím paní Gudrun zase zmizela ve spáře. Tak tam tak postáváme a mezi řečí slyšíme nějakou ránu. Co to?! Ale nikde nic, a tak tomu nevěnujeme pozornost. Vtom vylítne paní Gudrun ze škvíry, sjede po laně jako ještěrka, div nespadne a křičí na nás cosi o nějaké kletbě a o úbytku bodů života. Nechápeme, teda sice chápeme, že se něco děje, ale nechápeme, co. Pan Formwest nás pobízí k úprku:
?Pryč, pryč, za každou minutu vám ubydou tři body života, paní Gudrun vypustila zlého ducha!!?

Rozprchneme se jako stádečko vyděšených hovad ke svým baťohům a netopýráři jenom zírají, co se to děje. Plášť, meč zasunout sem, tady spona paní Nildorwen, mapy a svitky balí pan Mellon. Většina už zdrhá pryč, zbytek se ještě rychle rozhlíží, co tu kde leží zapomenuté. Paní Gilwen hledá marně svůj meč:
?Pif něco říkal, že tady leží nebo co!!? Zmateně pobíhá kolem.
?Kašli na meč, paní Gilwen!!!?, křičím na ni a už běžíme se zátěží krpálkem dolů k prvnímu nádvoří a pak ještě kus dál. Pan Formwest nám už odpočítává ztráty bodů. Konečně jsme v bezpečí. Teď zjišťujeme, co se vlastně přesně stalo. Paní Gudrun otevřela v kobce nějakou truhlu a vypustila z ní zlého ducha. Stihne se ještě zachránit? V hrobce je totiž čistě technicky úbytek 10 bodů za minutu. Za chvíli však přibíhá k nám – je živá!!

Po té, co jsme sestoupili úplně dolů pod hrad, čekali jsme ještě na pana Důthorona a pana Mellona. Paní Gudrun stačila z truhly vzít svitky. Jeden z nich je psán v obecné západštině a čistě technicky nás seznamuje s účinky, které vyvolal vypuštěný démon. Od této chvíle je Iaubar zamořený temnou silou a pro nás nepřístupný. Byli jsme zasaženi jeho smrtelným dechem a během sedmi dnů budeme slábnout a slábnout, až osmý den hromadně zemřeme. Kupodivu to většina z nás nenese vůbec těžce. Kde kdo se už těší, jak to naposled roztočíme.

Na srub jsme se vrátili pozdě v noci utahaní, jak ta kletba už začala působit. Hned jsme zalehli a ani jsme nedrželi žádné hlídky. Paní Mivít a pan Pif se byli stavit ještě u Jánošíků. Všichni už spali, když se vrátili a budili pana Důthorona:
?Jsou tam venku a chtěj na nás jít!?
?A kdo to je!??
?No, Kozlík a spol.?
?To jsou šílenci, jak chtěj ve tmě bojovat, to si vypíchnem akorát tak oko!!?

Pak se pan Důthoron sice nerad, ale přeci zvedl a šel situaci diplomaticky vyřešit, což se mu podařilo. Mohli jsme tedy v klidu spát dál a mnozí z nás o tomto ?pseudopřepadení? neměli ani tušení.