1168 - Irwinův konec » středa 2. Urui

Den šestý

Krkavčí skály ? Návrat na srub ? Neúspěšná omezovací kletba ? Kopce

Konečně přišel úsvit. Před pátou hodinou ranní jsme vyrazili do Křižan. Tam nás čekal ještě jeden úkol ? najít šípy s třaskavou hlavicí na Krkavčích skalách.

Zanedlouho jsme narazili na hraničářskou zelenou stezku ? Krkavčí skály míle a půl. Po menší peripetii jsme došli na místo. Utábořili jsem se na skalní plošině a pokochali se výhledem. Pak jsme začali snídat. Takhle jsme se placatili asi hodinu, až pan Důthoron počal být netrpělivý. Neochotně jsme se dali do hledání šípů.

Řetěz Krkavčích skal se strmě tyčí k nebesům na zalesněném vršku. Z pěšiny pro poutníky je k ním snadný přístup, ale druhou stranu tvoří rozeklané pískovcové stěny. Obcházeli jsme pod nimi a hledali příhodnou puklinu, ke které by se dalo slanit. Nakonec jsme zjistili, že na Krkavkách je jen jeden slušný strom, za který by se dalo uvázat lano. Tu si mé bystré oko moudrého zvěda všimlo odřeniny na onom jediném stromku, kterou tam zanechalo lano kohosi, kdo tam slaňoval před námi. A kdo to asi tak mohl být, že. Pan Orias zase vsadil na intuici mága a zezdola tvrdil paní Gudrun, že tahle puklina je ta pravá. Já jsem to paní Gu-drun taky tvrdila, a tak jsme ji donutili, aby slanila. Dělala přitom trochu kůžičky, ale pak se na osmě spustila dolů. A vskutku cosi našla. Byl to modrý plátěný sáček, který se dost podobal pytlíku na cvičky. Ale podle ozdobné výšivky jsme poznali, že cvičky v něm nebudou. Jenže paní Gudrun už nedůvěřovala předmětům, které když otevřete, vypustíte nějakého démona. Sotva slanila, vyběhla zpátky k nám a začala rychle balit.

?Pryč, pryč, sáček otevřeme až v Druzcově!? Avšak už pod skalami nám zvědavost nedala a sáček jsme s bázní otevřeli. Byly v něm šípy s třaskavými hlavicemi a u nich čistě technický popis. Způsobují úhonu 50 bodů života, ale lze je použít jen jednou.

Teď už zbývalo jenom dojít na srub, kam měly všechny skupiny dorazit nejdéle do dvanácti hodin. V Druzcově jsme se rozdělili, pan Orias s paní Gudrun šli zkratkou přes Lesní domky rovnou na srub. Pan Důthoron a já jsme se vydali po silnici s tím, že se stavíme v kovárně. Tahle výprava mě dost zdrchala, takže jsem se táhla jako lepidlo. Popoháněla mě jenom myšlenka na sprchu u našich a pan Důthoron.

Na základnu jsem dorazila před dvanáctou. Ostatní dvě skupiny už tam byly. Museli jsme ještě počkat na pana Oriase a paní Gudrun, kteří jeli napojit své koně. Vrátili se však skleslí, protože se stali svědky dopravní nehody. Pak začaly jednotlivé skupiny vyprávět o svých dobrodružstvích. Všechny splnily svůj úkol a dokonce přinesly něco navíc. Skupina paní Nildorwen získala na svém putování nejen onyxovou nádobku, ale našla také deník mága Raistlera, živou vodu a kouzelný štít. Druhému oddílu v čele s panem Pifem, ke kterému se později přidal i pan Adalgrim, se podařilo najít dýku, kapesník kapitána. Thorgose a kouzelný meč. Na jeho čepeli bylo vyryto jméno Lómion. Legenda k tomuto meči pravila, že patří komusi, kdo se zjevuje v bílém plášti na zdejších kopcích. Jelikož však po náročném hledání všech těch věcí hráči zatoužili po teplé vodě a mýdlu, udělali jsme přestávku a zájemci se šli osprchovat domů k paní Mivít a do kovárny.

Započali jsme skládati omezovací kletbu. Návod v modrých svitcích zněl takto:

?????????????­????????????????????????­????????????????????????­????????????????????? ?????????????­????????????????????????­????????????????????????­??????????????????? ?????????????­????????????????????????­????????????????????????­??????????????????????? ???????

Nejdřív jsme nevěděli, co znamená otočená perla arnorská. Pomocí Silmarillionu jsme přeložili nápis na vnitřní straně víčka krabičky od perel. V obecné západštině se arnorské perly jmenují Hvězdný třpyt. Pak stačilo nápis přečíst pozpátku a vznikla arnorská perla otočená. Následovalo páté písmeno ze čtyř. Zůstali jsme u Oriasovy varianty, že se jedná o poslední písmeno slova čtyři. Jména pána zemských hlubin a zemských vln jsme našli opět Silmarillionu. Byli to Valar Mandos a Ulmo, nechť ochraňují naše kroky. A nakonec zůstal Dordaiský list a jméno Lómion.

Skupina kouzelníků zaříkávadlo sestavila a Nifredil ji do nastalého ticha vyřkla. Rozhlédli jsme se kolem, ale nic se nezměnilo. Vyslali jsme tedy úderný oddíl na Iaubar, aby zjistil, jak to vypadá s démonem. Výpravy se účastnil celý cech mágů, hraničáři a někteří členové Královské rady. Zbytek zatím čekal v ležení a trudně zíral do plamenů skomírajícího ohně.

Slunce se již začalo objímat naposledy v tento den s poli a lesy a házelo zlaté lesky do korun stromů, jež rostou kol srubu dokola. My jsme čekali trpělivě a předčítali si z Raistlerova deníku. Vtom jsme se ohlédli. Úderná skupina se již vrátila! Napjatě jsme hleděli do jejich tváří.
?Tak co? Povedlo se?? Paní Mivít k nám smutně přistoupila a pronesla:
?Nic, nic se nestalo. Ba, je to ještě horší. Naše kletba nejenže nepůsobí, ale moc temného ducha pomalu sílí a postupuje z hradu dál a snad časem zaplaví celý kraj. Někde se stala chyba.? Jala nás strašná hrůza. Někde se stala chyba. Ale kde?!? Prošli jsme znovu celé zaříkávadlo kousek po kousku. Všechno se zdálo být v pořádku. Všechno, až na jméno temného pána. Je Lómion opravdu jeho jméno? A jak to, že duch, který se podle modrých svitků zjevuje každých sto dní, nikdy neublížil pozorovateli? A proč se zjevuje v bílém plášti? To není zrovna typické pro zlé duchy. A co když to není žádný zlý démon, ale dobrý duch?! Tato myšlenka se ujala. Lómion je dobrý duch a momentálně jediný zdroj dalších informací. Měli jsme mapu s vyznačenými kopci, kde byl pozorován, znali jsme časový interval jeho zjevování a věděli jsme datum, kdy byl naposled prokazatelně spatřen. Pan Orias a další moudří se pustili do počítání. Počítali se středozemským kalendářem, sčítali přestupné roky, počítali a počítali, až vypočítali, že další zjevení se bude konat za 20 dnů. Cháchá. To se panu Formwestovi nelíbilo a začal také počítat. Nelíbilo se ta ani pánům Gildorovi a Gláinovi a jali se přepočítávat Oriasovo dílo. A co nezjistili. Pan Orias asi chyběl ve škole, když se probírala násobilka. Právě dnes se má duch totiž objevit na jednom z kopců v okolí.

Uvědomili jsme si, že kopců je zhruba stejně jako nás, a nemáme-li žádný vynechat, musíme jít každý sám.
?No nazdar,? řekl pan Orias a dodal: ?Zlatej Cutalion, zlatý doly.?

Pak jsme si rozlosovali kopce. Bylo jich patnáct a nás taky. Ale dříve, než jsme se rozmístili na svá stanoviště, proběhla ceremonie. Shromáždili jsme se pod srubem, zatímco nás pan Mellon fotil, jakoby mu šlo o život. Pan Pif z Ceberu, náš král a vádce Tardoru pronesl projev a počal pasovati některé poddané do rytířského stavu. Také udělil několika rytířům nová panství a dodatky k erbům za jejich chrabré činy. Ale vše se již odehrávalo v chvatu, neb den končil a nás čekala cesta na kopce.

Vybavili jsme se teplým oblečením a zásobami a první skupina rytířů se vydala ke kočárům, aby byla rozvezena na svá místa. Zbytek naházel do srubu věci povalující se venku a zamklo se. Klíč jsem dostala do úschovy já, protože můj kopec byl vzdálený od ležení sotva jednu míli. Pak jsme sešli na pevnou cestu do vesnice a já jsem se rozloučila se svými druhy. Oči jsem měla z tohoto podniku na vrch hlavy a své obavy jsem snad přenesla i na ostatní rytíře. A tak když jsem pronesla ono Valar s vámi, v odpověď se ztichlým večerem nesl pozdrav jako teskné zabublání ztracených říček ? Valar s tebou.

Strach jsem držela pevně na uzdě, dokud jsem nestanula pod temným vrchem. Tma se již snesla na krajinu a já se započala odhodlaně sápat hustým porostem nahoru. Vedou tam sice příjemnější cesty, ale choďte potmě někde v lese, který obklopuje kopec ze tří stran. Chvílemi jsem myslela, že to snad vzdám a vrátím se na srub nebo že přečkám noc někde pod bukem. Nakonec jsem na vrchol kopce vylezla. Ten je z části tvořen skaliskem. Po hřebeni vede pěšina, ale raději jsem moc po ní nechodila, jelikož jsem se obávala pádu z příkrých svahů. Ráno jsem zjistila, že ty svahy nejsou zas tolik příkré. Celou noc jsem se zimomřivě choulila v plášti, protože celtu jsem ztratila cestou nahoru v ostružiní a kopřivách. Usnula jsem jenom dvakrát asi na půl hodinky. Duch se nezjevil.

« úterý 1. Uruičtvrtek 3. Urui »