Archive for the ‘1168 – Irwinův konec’ Category

Zpráva paní Nifredil

Středa, 27 ledna, 2010

Cesta za onyxovou nádobkou, jak ji paní Nifredil zaznamenala

Plni sil jsme se, Paní Nildorwen, Paní Lailath, Pan Glain a já Nifredil, vydali mlčky po vyprahlé cestě za onyxovou nádobkou. Po nějaké době jsme si cestu krátili hovorem. Nejdříve nás zlákalo Raistlerovo sídlo na prvním panství, a tam vedly naše první kroky. Podle mapy jsme usoudili, že stojí nedaleko nás, ale neviděli jsme ho. Cesta se před námi rozdělila, a proto jsme se také rozdělili. Paní Lailath a Pan Glain šli vlevo a Paní Nildorwen a já vpravo. U hradu jsme se opět setkali. Sídlo muselo být krásné a velké, ale nyní bylo pusté, vyhořelá střecha a kamenné zdi opadávaly. Usoudili jsme, že zde již dlouho nikdo nebydlí, ale přesto jsme se tu porozhlédli ozbrojeni. Nakonec jsme si zbraněmi pomohli, když jsme se brodili nepříjemným porostem. V celém hradě jsme si všimli jen jména jeho představitele vytesaného po levé straně za branou. Nikde nic. Každý z nás už začal tušit, že naše další kroky povedou na druhé sídlo Raistlera v Eregondu.

Na tento hrad byla cesta vyčerpávající, ale přece jen jsme se tam všichni vyškrábali. Odpočinuli jsme si a začali prohledávat hrad. Bylo zde mnoho poutníků. Do jakési věže vedly dřevěné dveře. Nešly otevřít, ale v místnosti byli lidé. Byli to bylinkáři. Všimli si našich zbraní a nechtěli nás pustit dovnitř. Slíbili jsme jim, že zbraně odložíme a oni se zmínili o lembasu. Pak jsme mohli vstoupit.Vešli jsme do místnosti v jejíž zadní části plápolal oheň. Bylinkáři byli dva. Začali padat otázky, ale oni chtěli lembas. Paní Nildorwen se na mne spiklenecky podívala a zeptala se:
?Máme nějaký lembas??
?Co to asi může být?? blesklo mi hlavou, ale nejistě jsem řekla:
?Ano máme, ale u ostatních věcí venku.? Bylinkáři chtěli, abychom ho tedy donesli. Tak jsme pro něj šli. Paní Nildorwen mi to vysvětlila a pak jsme nějaký našli, ale jít tam beze zbraně? ? Ne, to rozhodně ne!!! Vzala jsem si tedy sebou, pro jistotu, jedno kouzlo uklidnění. Postupně jsme jim dali sušenky a dvě zlatky. Oni nám prozradili, že už tam prý 40 let bydlí a že prý jim bába vyprávěla o nějakém kouzelníku. Ten se zavíral ve své laboratoři, v jeskyni, která je na severní straně jeho sídla v prvním panství, a dělal tam nějaké pokusy. Také nám prozradili, že našli nějakou mapku a tu nejdřív trochu opálili a pak nám ji dali. Hrozně pospíchali na bylinky a říkali, že radši půjdou bydlet jinam. Pak si sebrali svých pět švestek a odešli. Sedli jsme si s mapou před věž. Ještě jsem se potom do ní vrátila a podívala se, jestli tam něco nezůstalo. Na mapě byly čtyři místa označená runami R a H. Runou R byla označena Raistlerova sídla a jeskyně na sever od jeho prvního sídla. Do té jsme se vydali.

U řeky jsme se rozhodli jít dál podle ní. Několik metrů před námi se objevil otvor a z něj vytékala voda. Vrhli jsme se do vody. Samozřejmě oblečeni a přímo proti proudu. Do jeskyně to nešlo, ale kousek napravo byly schody. Po několika namáhavých pokusech jsme se na ně vyškrábali. Nahoře byly chaloupky velmi neochotných lidí, dál to nešlo. Tak tedy po silnici. Znovu do vody. Dlouho jsme nenašli nic než prostory laboratoře s pavouky, ale pak se na nás štěstí usmálo. Všimli jsme si znaku na skále. Paní Lailath tam slanila, ale lano se muselo nejdříve posunout. A znovu. Tentokrát se Paní Lailath objevila s něčím v ruce. Byl to pytlíček a v něm deník. V něm se psalo, že Raistler potřebuje ke svým pokusům nejlépe onyxovou nádobku a že si jí půjčí z Iaurbaru. Tuto nádobu potřeboval na odpad z jeho kouzel, které mají i vedlejší účinky. Pokoušel se vyrobit živoucí tekutinu a když byl téměř hotov jeho laboratoř vybuchla, propadla se dna a z blízkého toku sem natekla voda. Rozhodl se odjet do dolů na jih k bratrovi severně od jeho panství. Měl tam skvělé podmínky-vodní masy a pískovce. Podívali jsme se na mapu z Eregondu a opravdu, jedno místo, které bylo na jihu, tu bylo označeno runou H. Severně odtud byly značeny doly. Bylo již pozdě, a proto jsme nocovali u jeskyně.

Brzy ráno jsme se vydali na cestu. Byli jsme unaveni a tak jsme se svezli. Došli jsme až k místu, kde měl být důl a začali ho hledat. Nakonec ho Paní Lailath našla. Konečně. Bylo hrozné teplo, ale konečně jsme měli nádobku a dokonce dvě. Jedna onyxová s odpady a druhá skleněná s živoucí tekutinou a u toho dopis panu Raistlerovi od jeho bratra, že potřebuje pomoc v bitvě proti barbarům, kteří vypalují vesnice, kradou dobytek a ničí pole s obilím. Pod ním ještě dopis od Raistlera, že je již s prací hotov a své dílo si zde vyzvedne po návratu od svého bratra. Vydali jsme se na zpáteční cestu směrem k Velkému rybníku. Cestou nás napadli lapkové, ale nakonec jsme z nich vytáhli vodu, jablka, sušenky a černý štít se stříbrným runovým nápisem ESGALNOR. Pak jsme pokračovali v cestě. U Velkého rybníka jsme si zjistili odjezdy formanských vozů, najedli se v nějakém pohostinství, Paní Nildorwen si zaplavala ve Velkém rybníce a pak jsme si našli místo na spaní a šli spát.

Další den jsme se vydali na zpáteční cestu. Opět jsme využili formanských vozů a zbytek došli po svých. Cesta se stále zkracovala. Konečně! Srub!

neděle 6. Urui

Středa, 27 ledna, 2010

Den desátý

Úklid srubu ? Loučení

Ráno jsme naposledy společně posnídali to, co zbylo od včerejška. Král udělil poslední panství a tituly (hlavně královské radě – organizátorům, protože hra se hráčům líbila). Zvolali jsme svému králi a zemi Tardor třikrát sláva a začali balit. Balení a úklid proběhly hladce a docela rychle. Dopoledne jsme se seskupili okolo kočárů, nakládali baťohy, vybavení, rekvizity, zbraně, odpadky a loučili jsme se. Snad se ve zdraví sejdeme v září opět tady, abychom opekli berana a prohlédli si fotografie. Zatím Valar s vámi a ať žije KRÁL!!

sobota 5. Urui

Středa, 27 ledna, 2010

Den devátý

Turnaj ? Příprava hostiny ? Svatba ? Žranice

Tento den bude skvělou satisfakcí za prožité útrapy. Čeká nás hostina. Dopoledne jsme dospávali probdělou noc. Královská rada zatím odjela do Tirisu pro proviant. Pak na srub přišli pan Brutar s Bobinou a byli naštvaní, protože je pan Důthoron zapomněl vzít kočárem do Tirisu, a tak museli jet autobusem. V poledne vyštval pan Mellon všechny ze spacáků, aby se připravili na turnaj. Ale moc se nám do toho nechtělo. Byli jsme unavení a naše oči už viděli za ten týden krve dost a dost. A pak někteří z nás nechtěli zbytečně mlátit své bližní. Přesto se několik soubojů odehrálo. Skvělou exhibici ? takzvaný Labutí balet předvedli pan Orias a pan Gildor. Odpoledne se vrátil pan Důthoron s paní Nildorwen z Tirisu a my jsme šli vyložit pokrmy určené k dnešní hostině. Budeme slavit nejen naše vítězství nad Thauruthem, ale především svatbu pana Oriase s paní Gudrun.

Započaly se přípravy k hostině. Uklidili jsme srub, připravili sváteční tabuli a adepti na stav manželský zatím vyplňovali předsvatební dotazníky. Už probíhaly poslední úpravy, když jsme se svátečně oblékli a někteří dokonce vyštrachali kousek čistého oděvu, který si po celý týden schovávali k tomuto účelu. Stáli jsme na verandě a sliny nám tekly proudem. Už aby ta žranice začala. Konečně bylo vše hotovo. Paní Gudrun coby ceremoniářka volala podle vážnosti rytíře dovnitř. Vedle stolů s připravenou hostinou jsme utvořili špalír. Museli jsme se pěkně smáčknout, protože bylo málo místa. Po rytířích přišla Královská rada a nakonec král, vládce Tardoru, pan Pif z Ceberu, nechť mu Valar dopřejí ještě mnoho let na tardorském trůnu. Pak přišly na řadu odměny za statečné činy v podobě nových panství a erbovních dodatků. Král ohodnotil dokonce i Královskou radu. Pana Formwesta jmenoval vrchním královským zbrojířem za jeho skvělé řemeslné umění. Pan Důthoron dostal panství za to, že slanil zpátky do hrobky pro Mellonův zapomenutý plášť. Záhy mu ale král toto panství odebral, neboť doporučil králi nevhodnou zkratku na Iaubar. Pak pan Orias požádal krále o svolení vzít si paní Gudrun. Tak proběhl svatební obřad, který se částečně podobal civilnímu obřadu na městském úřadě a částečně křesťanským oddavkám.

Ceremonie byla ukončena a král dal pokyn, abychom se přesunuli k tabuli. Pak se ujala svých povinností ochutnávačka paní Gilwen. Přistoupila ke králi a naslouchala jeho příkazům:

?Ochutnej toto zelené. Toto červené. Ochutnat ne sníst! Teď ochutnej toto slizké. To stačí.? Takže letos zase nebyla kůžička, ale jenom zelenina.. Těžký je život ochutnávače. Bylo rozlito víno, minerálka, džusy a jiný alkohol a všichni se zakousli lačně do svých porcí kuřat. Kromě zeleniny tvořily přílohy plátky sýrů, salámy a bílý chleba. Na mísách lákaly k ochutnání záviny, opravdové svatební koláčky, slaná buchta, jablka a další. Abychom se trochu pobavili, přečetla nám paní Gilwen vyplněné předmanželské dotazníky. Až na to, že má pan Orias naprosto zkreslené mínění o mírách své choti, dotazníky ukázaly, že se pan Orias s paní Gudrun poměrně dobře navzájem znají. Nechť jim Valar dopřejí dlouhá klidná léta v manželském přístavu a mnoho ratolestí. Ha ha ha – (škodolibý smích).

Pak chtěla Královská rada ukončit hru, ale král si vynutil, že půjde jen o přerušení. Hra byla čistě technicky přerušena a Královská rada nám vyzradila několik zákulisních dějů a příhod. Když jsme snědli, co se do nás vešlo, rozdělali jsme oheň a přesunuli se k němu. Pánové Orias a Mellon se chopili sladkých dřev a tmou zazněly mnohé písně. Tak s písničkou na rtech jsme ukončili svá dobrodružství, v nichž nechyběla krev, napětí ani svatba (prostě správný horor).

pátek 4. Urui

Středa, 27 ledna, 2010

Den osmý

Dodělávání mistrovských zkoušek ? Bitva na Iaubaru ? Hledání ostatků ? Zničení temného pána

Ráno jsme zjistili, že došla voda. S panem Gláinem jsem jela pro další zásoby do kovárny. V té době se už vyprávěly hotové báje, jak je paní kovářka pohostinná. To jsem věděla už dávno, ale pan Gláin byl mile překvapen. Mnozí z hráčů, když tyhle zkazky o dobrých jídlech v kovárně podávaných slyšeli a pak se podívali do ešusu na řídkou polívku z pytlíku, zatoužili kovárnu také navštívit. Dopoledne cech zvědů opět rozdělával oheň křesadlem. Tato činnost je součástí velmistrovské zkoušky. Jelikož temná moc byla omezena, oheň se podařilo rozdělat mně i panu Gláinovi. Ale pan Gildor neměl to štěstí. Hraničáři si zdokonalovali své umění na laně uvázaném na dubu. Také kouzelníci si zkoušeli vylézt a zase slanit. Dnes je totiž ten den, kdy se bude konat obřad zničení temného ducha. Bude to o půlnoci přímo v hrobce ve studni, kam nashromáždíme duchův poklad a pak rozdrtíme jeho ostatky. Ty budou rozprášeny a jednotlivé části pokladu rozneseny do všech koutů světa, aby duchova moc již nemohla nikdy povstat. K obřadu nám chybí pouze ty ostatky, které musíme v hrobce ještě najít.

Opět nastal ten čas oběda, kdy sedíme různě okolo ohniště a v ešusech a kotlících vřou podivné hmoty tekutých konzistencí a vzduchem se linou všelijaké vůně. Vedeme hovory typu neházej tam to poleno, převrhneš kotlík a drž to pořádně, popř. nasloucháme hašteření dvojice, která řeší problém, kdo umyje po obědě ešus. Okolo poledne se s námi rozloučili pan Brutar s Bobinou. O něco později se však mezi nás vrátila zase paní Gilwen. Odpoledne vyvstala otázka, kdy jít na Iaubar. Někteří navrhovali, že raději dřív, protože kdo ví, co nás tam čeká. Nakonec jsme udělali kompromis a vyrazili plně ozbrojeni o něco později, ale ne zas o tolik, aby to bylo úplně pozdě. Šli jsme pěšky, pouze byl vyslán Oriasův kočár napřed s paní Illinwë a Ivankou.

Již jsme stanuli pod prvním nádvořím Iaubaru, když naše zraky upoutala záhadná postava, jež nehnutě a bez hlesu stála na hradbách. V rukou držela rudý štít se znakem zlaté čtyřcípé hvězdy. Zastavili jsme a odložili své vybavení. Hádali jsme, kdo jen může mít ve znaku hvězdu. Někdo se dokonce mylně domníval, že je to čokoládová hvězda Orion a že se tu jedná o reklamní trik. Ale chyba lávky. Postava odrhnula z čela kápi, pyšně narovnala hlavu a brutarovským hlasem vzkřikla:

?Nepoznáváte mě?! Jsem Irwin, váš dobrý známý a na hrad vás rozhodně nepustím! Chchachá. Mám tu velkou armádu, která celý hrad střeží! Dnes se sem nedostanete a zítra zhynete bídnou smrtí blijících červů. Chachachá!? Kdosi v úžasu vydechl:
?Brutar a jeho armáda Bobin.? V tu chvíli se od nás odpojila Královská rada a s omluvnými úsměvy transmutovala do Irwinovy armády. Ten bídák Irwin. Ten zrádce. Tohle jsme opravdu nečekali ani v tom nejhorším snu. Irwin se kochal účinkem svých jedovatých slov a pak, jakoby toho nebylo dost, pokynul rukou a pravil:
?A teď malá módní přehlídka středozemského oblečení.? Na skále se objevil bojovník alias Bobina a předvedl svůj model. Potom přišel ještě jeden v podobě Dáni. Když se předvedly, řekl Irwin:
?A to nejlepší nakonec!? Poté shodil svůj hábit a ukázal nám své bicepsy oděn v něčem, co bychom dnes nazvali pánské body nebo dámské plavky. Šoumen jeden. To už zaujali bojové pozice další Irwinovi přisluhovači.

Sebou jsme měli různé cenné propriety, které by se nám při obřadu mohly hodit. Byla to především tardorská koruna, jež původně patřila k pokladu. Ukryli jsme ji do štěrbiny ve skalní stěně a zamaskovali listím. Měli jsme ještě živou vodu, v jejíž moci bylo navrátit ztracený život. Rozhodovali jsme se, zda ji neposkytnou panu Pifovi, jemuž zbýval už jen jediný život. Nakonec jsme případné oživování nechali na potom a král si vzal kouzelný meč a štít. Čarodějové si ještě připravili kouzla uzdravení a ohnivé a smrtící koule. Rozdělili jsme se na dva útoky, jeden šel přímo a druhý byl veden zezadu. Hrad Iaubar je velmi dobře přístupný ze všech stran. Když jsem se doplížila na opačnou stranu zříceniny, boj byl už v plném proudu. Mnohý z Irwinových žoldáků byl hned ze začátku sražen kouzlem smrti. Zanedlouho jsme pronikli do hradu. Netrvalo dlouho a hromadně jsme Irwina utloukli. Bídná to smrt, ale patřila mu, všivákovi jednomu. Pak jsme houfně naháněli zbylé protivníky. Jeden z nich (představovaný panem Mellonem) si přitom čistě technicky natáhl lýtkový sval a byl z boje vyřazen. Nahradil ho pan Formwest. Vrhlo se na něj několik našich rytířů a honilo po celém hradě. Přítomna byla i jakási početná dětská výprava, která na nás volala:
?Fuj, vy jste zbabělci ? pět na jednoho, hanba vám.? Ale co ty děti mohou vědět o úkladnosti a nebezpečnosti takovýchto živlů?

Boj byl za 15 minut vítězně dokonán. Ztráty nebyly žádné až na dvě hraničářky postižené zeleným spánkem. Posbírali jsme koule a tu se začalo hradem rozléhat volání:
?Král přichází! Ustupte, král přichází. Poklekněte, je tu král!? Poklekli jsme a utvořili špalír, do jehož čela si stoupla Královská rada a náš král, vládce Tardoru, dejtež mu Valar život věčný. Nezdolný pan Mellon nás opět fotil ze všech stran.

Irwin skončil tak, jak měl skončit už loni, a na jeho těle si pod hradbami pochutnávaly dravé šelmy včetně masařek. Nám zbývalo jediné ? slanit do kobky a najít Thauruthovy ostatky. První do studny slanil pan Mellon a za ním hraničáři a někteří další. Zjistili však čistě technicky nemilou věc. Někdo z hrobky ukradl truhlu, poháry i svícen a nechal tam jen závěsy. To bylo dost zlé, protože jedna z těch věcí byla poměrně cenná a hlavně vypůjčená. A taky ten obřad nebude vypadat bez rekvizit hezky. Postupně slaňovali dolů další, když jsme dostali dobrou zprávu. Truhlice se našla se všemi věcmi úplně vzadu v druhé místnosti za kobkou. Nějací dobráci tam poklad, kdo ví proč, ukryli. No ještě, že tak. Pan Mellon naaranžoval kobku a mohlo se začít hledat.

Dolů jsme slanili téměř všichni. Organizoval to na dně studny pan Důthoron a pěkně při tom nadával, protože mu pořád něco padalo na hlavu. Podzemí v hradní studni se skládá ze dvou prostorných místností. První byla ozdobena žlutými závěsy na stěnách a asi uprostřed stála truhla se svícnem a dalšími předměty okolo. Druhá místnost je už méně reprezentativní a je ukončená závalem. Nahrnuli jsme se hlavně do ní a hledali Thauruthovy kosti. Prohrabávali jsme hromady kamení, lezli do krátkých postranních chodbiček, ale nic. Začínalo tu být těsno, a tak jsem se s panem Gildorem přesunula do první místnosti. Thauruth by měl být přece pohřben v kobce, ale ta druhá část už třeba ke kobce nepatří. Pan Důthoron prohledával stěny za závěsy na jedné straně. Vzala jsem za jeden závěs na pro-tější stěně a nahlédla za něj. Nebylo tam nic zvláštního, zato cíp závěsu se uvolnil a hřebík, kterým byl ke skále přichycen, upadl na zem.
?Pane Gildore, prosím tě, pojď mi sem posvítit. Mě tady upadl hřebík od závěsu.? Pan Gildor si všiml podivně naskládaných kamenů ve stěně.
?No možná je to divný, ale teď mi laskavě posviť sem.?
?Ale ty kameny nevypadaj normálně.?
?No dobře, možná máš pravdu, tak je zkus odendat.? Vzal za jeden z nich a za ním se objevilo černé prázdno. Odebrali jsme ještě několik kamenů, které ukrývaly malou průleznou škvíru vedoucí kamsi dolů.
?Pojďte všichni sem, něco jsme našli!!?, zavolala jsem na ostatní. Pan Gildor vlezl zatím po hlavě do otvoru. Za chvíli mu z díry čouhaly jenom nohy a odkudsi z útrob skály se ozýval jeho hlas: ?Je tu nějaká lebka. Chodba vede ještě kus dál, ale tam se nedostanu, zašprajcl jsem se.? Chvíli mu trvalo, než vylezl ven. V rukou vítězně třímal bílou lebku. Vypadala velmi zvláštně. Měla podlouhlý tvar a její zuby jakoby patřily nějakému nebezpečnému dravci. Pan Orias poznamenal, že Ťauruť byl asi pěknej íťoň (pozn. aut. mimozemšťan E. T.)

?Hele, co když tam ještě něco uvnitř je, podívám se tam.? Řekla paní Mivít a nasoukala se do otvoru. Po chvíli v něm zmizela celá. Když se vydrápala ven, měla jakýsi plátěný sáček, který vypadal jako pytlík od kuliček. Podívala se dovnitř a vytáhla těžký stříbrný kámen, jehož krystaly matně odrážely světlo našich luceren. Kámen. Ten kámen. Nakonec jsme přece jenom našli to, kvůli čemu jsme sem přijeli.

Pak jsme museli ze studny vylézt zase nahoru, protože do půlnoci zbývalo dost času. Nahoře už hořel oheň. Paní Illinwë našla nějaké staré noviny a začala nám ve slábnoucím světle dne předčítat zprávy o lesníkovi, jenž převlečen za lékaře pronikl na gynekologické oddělení a provedl odborné vyšetření několika pacientkám, načež se nepozorovaně vzdálil z nemocnice. Takovýchto zpráv tam bylo více, ale myslím, že tahle hovoří za všechny. Byla už tma, když jsme se všichni sesedli okolo jasného ohně. Někdo si vzpomněl, že za pár dní bude zatmění slunce a možná i konec světa. To navodilo ponurou náladu, kdy je nejlepší popisovat krvavé scény z akčních a válečných filmů. Dokonce i pan Formwest, nejstarší obyvatel Tardoru, si vzpomněl na jakýsi ruský film, ve kterém se voják marně snaží vrátit na místo svá vyhřezlá střeva. Pak jsme raději zmlkli, protože s námi byla i malá Ivanka.

Všelijak poskládaní okolo ohně jsme spali na svých pláštích a hodina půlnoci se blížila. Nakonec jsme vstali až v jedenáct a začali slaňovat do hrobky za svitu elfí lucerny. To trvalo více jak hodinu. Nahoře zůstala pouze paní Illinwë s Ivankou, pan Brutar s Bobinou a Pipi, která se na nás přišla podívat. Přesun do podzemních prostor proběhl hladce. Postavili jsme se podél stěn kobky před truhlici. Mágové započali obřad.

Jedním dechem sfoukli svíce a nás pohltila neproniknutelná tma. Po několika minutách v rohu hrobky vyšlehnul magický plamínek a ozářil postavu paní Mivít. Ovanul nás dech tajemna. Postupně se objevily plamínky zbylých tří čarodějů. Přistoupili jednotným krokem ke svícnu a zapálili svíce na něm. Pak zažehli i menší svíce okolo truhlice. U ní byly poskládány všechny předměty z pokladu a Thauruthova lebka. Mágové pronesli tajuplná zaříkávadla a pan Mellon podal paní Mivít svůj meč. Rozpřáhla se, jak jen to strop dovolil a ťala do lebky. Jediným seknutím ji rozpůlila na dvě části a poslala temného pána na věčnost do temnot Ardy.

(Ťauruťova lebka vydala své tajemství. Z roztříštěných lebečních kostí se vysypaly piliny. Ten Ťauruť měl v hlavě piliny! A to nás tak pěkně proháněl.)
Po obřadu opět následovala fotodokumentace a pak výstup nahoru, který trval asi dvě hodiny. Posbírali jsme všechny svoje věci a vydali se na zpáteční cestu. Když jsme sestupovali z hradu, chtěl si pan Gildor cestu zkrátit nebo co a šel vedle pěšiny. Najednou zjistil, že mu pod nohama chybí pevná půda a skutálel se několik metrů dolů. Chvíli nebylo slyšet nic, ale pak se ozvalo:
?Au. To je ale situace.? Tím jsme poznali, že se mu nic nestalo. Dole naskákali řidiči, paní Illinwë s Ivankou a Pipi do Oriasova kočáru a jeli napřed.

Po dvou mílích chůze jsme znaveni klesli na okraj cesty a čekali na kočáry. Pak se pan Formwest zvedl se slovy, že raději, než aby se tu mrcasil, půjde kočárům naproti. Mrcasit se. Nikdy bych nevěřila, jaké poklady se najdou ve slovní zásobě obecné západštiny. Někdo tedy šel napřed a někdo zůstal ležet a mrcasil se až do příjezdu kočáru. Na srub jsme dorazili až před svítáním.

čtvrtek 3. Urui

Středa, 27 ledna, 2010

Den sedmý

Odpočinek ? Příchod Brutara ? Bitva na Stohánku

Konečně přišel vytoužený úsvit. Když bylo dost světla, sešla jsem dolů. Ještě jsem našla ztracenou celtu a pak zamířila na základnu. Má cesta vedla kolem rybníku Chrastná, v jehož vodách se spolu s černými potápkami koupaly i první sluneční paprsky. Za půl hodiny jsem už dupala na verandě srubu. Přede mnou dorazili pan Gildor a pan Orias a dole u ohniště vyspával pan Adalgrim. Ducha také nespatřili. Uvařili jsme čaj a pospávali kolem ohniště. Postupně přicházeli další rytíři. Ale ani jim se duch nezjevil. Podle dohody se měli všichni vrátit do deseti dopoledne na základnu. Všichni už přišli, jen pan Pif se neobjevoval. Paní Mivít (člen královské osobní stráže) se ho vydala pěšky hledat na kopec vedle Iaubaru. Také pan Důthoron jel po panu Pifovi pátrat se svým kočárem. Začínal se nás zmocňovat strach, že jsme přece jen neměli porušit etiketu a nechat krále samotného. Pak se král naštěstí konečně vrátil, ale minul se s paní Mivít.

Jak tak poleháváme a posedáváme okolo ohniště, slyšíme pana Důthorona, jak na nás z verandy volá:
?Hádejte, koho vám vedu.? A dříve, nežli se vůbec někdo pokusí odpovědět, slyšíme, jak si kdosi ulevuje:
?Kurva, to je kopec!? Brutar! Pan Brutar je tu. A vzal s sebou i Bobinu (to není jeho pes, ale dívka). Skleslým mužstvem (a ženstvem) projela vlna oživení.

Oba dva si přisedli k nám a již vzduchem poletují magická slova a ti méně zkažení je pozorně chytají, aby si obohatili svou sprostomluvu výrazy tentokrát z oblasti sexuální. Konečně se vrátila i paní Mivít. Trochu uřícená zjišťuje, kde se pan Pif zdržel. No, trochu si prý přispal. Všichni včetně Královské rady jsme se z kopců vrátili živí a zdraví. Pan Pif nás vyzval, abychom se sesedli do poradního kruhu a začali vyprávět. Někdo své děsuplné zážitky odbyl stručnými slovy, jiný živě popiso-val svá dobrodružství se zajíci a kanci. Obzvlášť Královská rada se vyznamenala svým vypravěčským uměním. Když došla řada na pana Brutara, na otázku, tak cos dělal dneska v noci, se lehce zapýřil a slova se ochotně ujala Bobina. Pak jsme se lehce zapýřili i my, ale jelikož vyprávění nebylo k věci, pokračoval další rytíř. Tak každý z nás vylíčil své zážitky, avšak nikdo se s duchem nesetkal. Zbýval už jen král. S vážnou tváří a pohnutým hlasem začal vyprávět svůj příběh:

?Když mne pan Mellon vysadil z kočáru nedaleko mého kopce vedle Iaubaru, byla už tma. Šel jsem po lesní cestě, která vedla patrně nahoru. Ale temná moc z Iaubaru působila asi i zde, neboť jsem nedošel až na vršek, ale znaven jsem usedl na okraj cesty a na chvíli jsem vlivem kletby usnul. Když jsem se probral z mrákot, rozhlížel jsem se, jestli neuvidím ducha. Vtom jsem v hluboké tmě spatřil cosi bílého na cestě. Schoval jsem se do křoví a čekal, co se z toho vyklube. Když bílá skvrna přišla blíž, viděl jsem, že je to vysoká postava v bílém plášti (v této části vyprávění pan Brutar nevydržel to napětí a vykřikl, že to byla šílená lékárnice). Byl to duch. Už přišel ke mně docela blízko, a tak jsem vyskočil, tasil meč a řekl:
„Jsem Pif z Ceberu, král Tardoru a kdo jsi ty?!“
Postava v bílém plášti leknutím uskočila, ale pak podivným dutým hlasem pravila:
„Jsem Lómion, dobrý duch kraje vezdejšího. Čeho si žádáš?“
Vyložil jsem mu naši neblahou situaci a zeptal jsem se ho na jméno temného pána. To mi však odmítl sdělit. Vyprávěl mi sice cosi o svém osudu, ale tomu jsme nevěnoval příliš pozornosti. Chtěl jsem hlavně znát to jméno. A tak tedy vím, že je vyryto na meči, který je schován na prvním hradě jižně od Iaubaru a že toto jméno má být navěky pošlapáno. Naléhal jsem ještě na ducha, aby jméno prozradil, ale on řekl, že ho už nikdy nevysloví. Tak jsem mu poděkoval a zjevení se rozplynulo ve tmách. Zmožen rozhovorem jsem tvrdě usnul a probudil se až dlouho po svítání.?

Pak jsem vytáhli mapy Dór Dínen a začali tušiti místo, kde je onen meč skryt. Byl to Stohánek, malý hrádek na jih od Iaubaru. Odpoledne již pokročilo a my jsme se přichystali k odchodu na Stohánek. Čas, kdy se temná kletba naplní, se krátil každou hodinu a my jsme měli obavy, že nás čeká ještě nejedno nebezpečenství a nejedna záhada, než temného ducha budeme schopni zničit. Dosud jsme totiž nevěděli kde nalézt korunu věnovanou králi Cardolanu, jež k pokladu také patřila.

Lehce jsme se vyzbrojili a vyrazili na hrádek. Kouzelné zbraně získané na trasách jsme jaksi nechali v ležení. Kdo se s tím má vláčet takovou dálku? Nikdo nepochopil proč se pan Formwest při zamykání srubu dvakrát ptal jestli máme všechno co bychom mohli potřebovat. Až pan Brutar nabádán jakýmsi tajemným tušením nás ponoukl k tomu, abychom se pro ně vrátili. Čekali jsme na polní cestě na své druhy, když kolem nás šílenou rychlostí pro-kodrcal červený kočár s Královskou radou. Řídil ho pan Důthoron se zběsilým výrazem ve tváři radujíc se z rychlosti patnácti mil v hodině. Výkonní to koně. Však naše duše zachvátila závist. Jakže, my se máme trmácet 3,5 míle tam a pak zpět a Královská rada pojede pohodlně v kočáru?! To se nám příliš nezamlouvalo. Tu paní Mivít přišla se spásným nápadem. Čistě technicky parkuje za panelákem formana, kterým nás může odvozit na místo určení. Ale vždyť pan Orias a pan Gláin tu mají také kočáry. Jenže co když se Královská rada vrátí dříve než my? Bude jí jistě nápadné, kam že se kočáry poděly. Dobrá, paní Mivít vezme svou bryčku a dopraví nás na dvakrát s ní. Ale abychom nebyli na Stohánku podezřele brzo, navštívíme nejprve zdejší krčmu zvanou Dřevěnka. Jak jsme řekli, tak jsme učinili a v pohodlí na Stohánek dorazili.

Šli jsme po pevné cestě k hrádku a docela dost halasili, hlavně pan Brutar. Pod Stohánkem jsme si odložili věci. Kolemjdoucí rodina sice tvrdila, že nahoře nikdo není, ale věřte tomu. Paní Gudrun s panem Gildorem šli napřed, nikdo však nahoře nebyl. Přesto raději ozbrojení jsme vystoupali po schodech vytesaných do kamene na vrcholek šedé skály. Na ní rostlo pár stromů a bylo tam tábořiště s ohništěm a do pískovce vytesaná místnost. Očekávali jsme nepřítele, který bude Stohánek bránit. Jeho nepřítomnost nás poněkud mátla, a tak jsme začali raději hledat zlomený meč. Prozkoumávali jsme hromádky listí, dutý strom i holou skálu, ale k ničemu to nevedlo. Byli jsme z toho trochu bezradní.

Najednou se na schodech objevila zlověstná postava v kápi. Stoupala rovnoměrným krokem se sklopenou hlavou za tísnivého ticha. Zděšeni jsme ustoupili od schodiště. Valar nám pomozte, co je tohle za příšeru?! Postava, jež nesla modrou zástavu na ostrém kopí, už stanula nahoře. Dýchnul na nás chlad strachu a smrti. Zvedla hlavu a my jsme spatřili strašnou tvář s prázdnými očními důlky. Kostlivec!! Démonův strašný sluha!! Zachvátil nás děs a nikdo nebyl schopen slova. Tu zahřměl kostlivcův hlas:
?Co tu pohledáváte, chásko jedna.? Nikdo neodpovídal.
?Najde se tu vůbec někdo, kdo má dost odvahy mi odpovědět?!!? V té chvíli z našich řad vystoupil nebojácně pan Orias.
?Jsme rytíři z Tardoru. A kdo posílá tebe??
?Máte jen dvě možnosti, buď se vzdáte a můj pán polovinu z vás ušetří anebo bídně zhynete v boji!!?
?Odpověz, kdo je tvůj pán, řekni jeho jméno!!?, začali jsme na něho volat. Nemrtvý však vytáhl malinkatou svíčku a s tváří bez výrazu dodal:
?Až tahle svíce dohoří, přijdu si pro odpověď.? Pak odešel. Koukali jsme na svíčku. Plamínek byl tak malý, že ho vánek okamžitě sfoukl. Ale nic jsme raději neříkali. Pokoušeli jsme se ještě marně hledat meč. Byli jsme rozhodnuti nevzdát se. Zanedlouho se sluha temného ducha opět objevil na schodech. Znovu nám vyhrožoval, znovu nás nabádal, abychom se vzdali. Pak vytáhl druhou svíčku a řekl:
?Až dohoří, přijdu zas a nebudu sám!? Ještě nám čistě technicky vysvětlil podmínky boje s nemrtvými. Kostlivec si počítá každý druhý zásah. Neplatí na něj kouzlo smrti, strachu, zelený spánek ani uklidnění.

Postavili jsme na okraj skály stráž. Nejlepším střelcům jsme rozdělili kouzelné šípy. Pan Adalgrim dostal kouzelný meč a pan Pif kouzelný štít. Čarodějové si připravili ohnivé blesky a kouzla uzdravení. Přístup na Stohánek je jen jeden ? schodiště, ale i tak je toho na bránění proti takovým protivníkům příliš mnoho. Koukli jsme na obrovské klády u ohniště a několik silných jedinců hned jednou z nich zatarasilo schody. Pak jsme přinesli ještě lavičku a nějaké klacky. Nato stráž zavolala:
?Už jdou, už jdou!!? Rychle jsme se rozmístili kolem štěrbiny, do které je schodiště vytesáno. Napjatě jsme čekali a vyděšeně naslouchali harašení jejich kostí, které se neslo průrvou. Kostlivci nespěchali. Věděli, že mají dost času. V jejich hnátech se černala kouzla smrti určená nám. Jak jsme černé koule uviděli, ustoupili jsme ještě více od štěrbiny. Mají také meče a jeden z nich nese dokonce velkou sekeru. Jejich mrtvolně bledé tváře se nezadržitelně přibližují. Už jsou tu. Vzduchem létají první šípy i nebezpečná kouzla smrti. První z nich, má na lebce ještě pár zpráchnivělých vousů, uhýbá našim střelám. Teď vykopl zapříčenou soušku, ale na kládu nemá. Přesto není pro něj obtížné přehoupnout se ze schodů na plošinu. A za ním ještě další tři. Už jsou všichni nahoře. Boj se rozšířil po celém hrádku. Uhýbáme a zase na ně útočíme. Prcháme před jejich smrtonosnými ranami a zase se je snažíme pokud možno zezadu zasáhnout mečem. Bitka pro nás nevypadá příliš nadějně, ale vtom se příšery dávají na ústup. Sláva. Ale nemáme zdaleka vyhráno. Kostlivci se vrátili dolů ke svému pánovi, aby od něj načerpali sil.

Naši kouzelníci zatím uzdravují zraněné. Zjišťujeme, že se našim střelcům podařilo vystřelit všechny třeskavé šípy úspěšně. Jak moc jim však ublížily? Vtom opět dunivé kroky a zas tu stojí duchův posel s modrou zástavou:
?Teď jsme vám předvedli malou ukázku naší síly. Tak co, vzdáte se?!? Naše odpověď jednoznačně zní NE.
?Dobrá, až dohoří třetí svíce, přijde s námi i temný pán. A pak, pak běda vám!!? Zmocnilo se nás zoufalství. V modrých svitcích se jasně pravilo, že žádný člověk nemůže přemoci nemrtvého silou svých zbraní. Snad jen elfové mohou s duchy bojovat. Ale kde teď narychlo sehnat elfa?! Ne, tudy cesta nevede. Co teď?? Čas ubíhá příliš rychle a nás nic nenapadá. Jediná naše naděje je omezovací kletba. Musíme najít zlomený meč s jménem toho zatracence!! Potřebujeme však čas. Musíme vyjednávat.

?Pane Gildore, běž dolů, jako vyslanci ti nic neudělají. Musíš mluvit. Jedno co, hlavně mluv a zdrž je a teď už běž, běž!!? Pan Gildor s obavou mizí na schodech. Dáváme se do horečného hledání. Znovu šťouráme v listí, proklepáváme dutý strom i skálu, hrabeme v popelu, ale stále nic. Beznaděj, hrůza a zoufalství v nás sílí každým okamžikem. Ne, ne, ne, takhle to nepůjde. Musí se uvažovat. Kde je meč? Jak to ten dobrý duch říkal panu Pifovi? Ukryl ten meč zde tak, aby jméno démona bylo navždy pošlapáno. Kde se nejvíc šlape? Schodiště! Bude to někde na schodišti! Ale už může být pozdě. Co když tamtudy půjde už On? Dobrá, tak to vezmeme od začátku. Hele tady je lopatka (tu s sebou vzal mimochodem pan Pif). Schody jsou z kamene, ale tady nahoře je už písek. Hrábnu před první schod. Cože? Hlína je tu měkká!! Ještě hrábnu. Objeví se šedý hranolek. Co to je?
?Asi to mááám! Pojďte rychle sem!!? Všichni se seběhnou a jako šílení rveme holýma rukama zlomený meč zpod kořenů.
?Hurráá, máme meč!?, zmocňuje se nás euforie. A teď honem kletbu. Kouzelníci luští nápis vyrytý do čepele. Opravdu je to tak? Takhle se jmenuje? Ťauruť ??? (Čistě technicky – písmeno tengwaru označující hlásku TH jsme použili pro české Ť a neuvědomili jsme si, že vý-znam TH hráči neznají. Tak se z mocného Thaurůtha stal Ťauruť…) Ne, určitě je to dobře.

?Paní Nifredil, umíš to zpaměti? Radši vytáhnu papíry?, říká pan Orias.
?Ne, to je dobrý, já si to pamatuju. Paní Nifredil si stoupne ke štěrbině. Všichni mlčíme a upíráme své zraky na ni. A pak se její hlas až dosud tichý a nenápadný nese jasně a zvučně průzračným vzduchem. Slova kletby dozněla. Je ticho. Nasloucháme. Nakukujeme opatrně štěrbinou dolů. Vtom kdosi zvolá:
?Jdou dolů, vrací se! Kletba funguje!!? Propuká jásot. Poskakujeme radostí kolem, voláme sláva a jsme štěstím bez sebe. Zahnali jsme ducha do kobky. Huráá, huráá, huráá. Ale ještě není vše u konce. Kostlivci dostali od temného pána poslední příkaz: Pomstít se!

Rychle se dělíme do skupinek, každá si vezme na starost jednoho protivníka. Podařilo se nám taky přemluvit pana Brutara, aby předal foťák Bobině a šel bojovat. A už to začíná. Už jsou tady a nedají se jen tak lehce. Jenže my jsme plní odvahy a náš strach je pryč. Do nich. A žádný rytířský kodex. Jsou to stejně jenom hnusný obživlý mrtvoly. Boj začíná a je nelítostný. Ptactvo a zvěř z okolních hvozdů se ukryly v lesních stínech a houštinách, jen aby neslyšely ty hrozné výkřiky nesoucí se ze Stohánku. Tam se odehrává strašná řež. Temní přisluhovači se brání se všech sil a jejich smrtonosné šípy berou životy tardorským rytířům. A ti o to zuřivěji bojují. Na tu strigu s dlouhými vlasy se teď sesypali udatní rytíři a bijí ji hlava nehlava. A konečně padá a mění se v hromádku kostí. A teď zacvičíme s touhle bledou tvářičkou, ale pozor, je nějaká nebezpečná. Rychle pryč. Ta kostra se sekyrou právě schytala pěknou ránu do ruky. Hrdinný pan Gildor padá k zemi. Á tady je ten práchnivec. Bijme ho, bijme. Zrovna to dostal podruhé do očního důlku. Mě už však také ubývá sil, již dochází dech. Tady běží ten přerostlý kostlivec. Zasadím mu svou poslední ránu. Ale to už se mi jiskří před očima. Zasáhl mě ohnivou koulí. Je po mně, padám do bezvědomí.

Tardorští dobíjejí posledního kostlivce. Bitvu jsme vyhráli, ale za jakou cenu? Tu a tam leží s bezvládnými končetinami padlí rytíři. Pan Gildor, pan Pif, paní Mivít, paní Nifredil a já, paní Maisi ? těmto pěti nešťastníkům ukrátili svými bezohlednými hnátami kostlivci další život. Ó, jak hořké jsi, naše vítězství!

V bezvědomí ležíme vedle sebe jako zajíci ve výřadu. Všichni se kochají pohledem na nás, hlavně kostlivci, kteří se nyní opět vydávají za Královskou radu. Do rukou složených na hrudi nám položili zbraně, jež nás přivedly do kómatu. Můžu se uchechtat k smrti. Paní Nildorwen mi do pusy pořád strká dubový lístek. Copak jsem nějaká vepřová hlava, aby mě takhle dekorovala? Proběhla fotodokumentace. Podle pravidel bychom tu teď měli ležet do půlnoci než se probereme z bezvědomí. Přeživší hráči se však domluvili s Královskou radou, že když snesou bezvládné druhy dolů, tak ze můžeme přesunout na srub. Po včerejší probdělé noci to bylo rozumné řešení. Našim druhům se příliš nelíbila představa, že by nám otloukali cestou dolů hlavy o kamenné schody. Nakonec se organizace, ale hlavně snášení ujal pan Mellon jakožto zkušený saniťák. Byl to opravdu zajímavý zážitek.

Dole jsme posbírali zakutálené koule a odpadky a rozloučili se s Královskou radou. Ta měla někde za rohem svůj kočár. Jenže my nevěděli, za kterým rohem, a měli jsme strach, aby nám nepřišli na náš fígl. Takže jsme ještě chvíli čekali a pan Orias nás zatím seznámil se svým objevem. Jakožto vzdělání chtivý kouzelník si přečetl kroniku Tardoru a zjistil, že cardolanský král našemu království věnoval korunu. A nedaroval snad pan Erdogan jednu korunu z duchova pokladu Cardolanu? Tím byl vyřešen problém úplnosti pokladu. Opět pohodlně jsme se přepravili po dvou skupinách k Osečné, tentokrát jinou cestou. Usadili jsme v krčmě U Sršně, kde jsme mimo jiné potkali Kozlíka a Jánošíka. Objednali jsme si pití, někteří z nás i chutnou krmi. Už se stmívalo, když jsme se zvedli k odchodu. Paní Mivít odjela se svým vozem domů a my jsme šli napřed k obchoďáku. A koho jsme tam nepotkali. Narazili jsme na Královskou radu, jež nás hledala už v Dřevěnce. Bylo jim trochu divné, odkud že to jdeme. Ale ještě nic neprokoukli. Zvali nás do hospody, že zhodnotíme dnešní bitvu. Nikdo z nás však nejevil zvláštní zájem. Nakonec jsme šli všichni na srub, že si tam uděláme oheň a pokecáme u něj.

Byla už černá noc, když jsme se sesedli okolo plápolajícího ohýnku. Seděli jsme v kruhu, koukali do plamenů a nás hráče tížilo černé svědomí. Máme ji to říct, jak to bylo s cestou na Stohánek, nebo ne? Nakonec jsme to pověděli a sledovali reakce Královské rady. Zprvu koukali nechápavě a pak byli trochu naštvaní, ale spíš proto, že jsme je do hospody nevzali. Paní Nildorwen nakonec podotkla, že je to sranda, jak jsme se chovali jako školáci před učiteli. A měla pravdu.

středa 2. Urui

Středa, 27 ledna, 2010

Den šestý

Krkavčí skály ? Návrat na srub ? Neúspěšná omezovací kletba ? Kopce

Konečně přišel úsvit. Před pátou hodinou ranní jsme vyrazili do Křižan. Tam nás čekal ještě jeden úkol ? najít šípy s třaskavou hlavicí na Krkavčích skalách.

Zanedlouho jsme narazili na hraničářskou zelenou stezku ? Krkavčí skály míle a půl. Po menší peripetii jsme došli na místo. Utábořili jsem se na skalní plošině a pokochali se výhledem. Pak jsme začali snídat. Takhle jsme se placatili asi hodinu, až pan Důthoron počal být netrpělivý. Neochotně jsme se dali do hledání šípů.

Řetěz Krkavčích skal se strmě tyčí k nebesům na zalesněném vršku. Z pěšiny pro poutníky je k ním snadný přístup, ale druhou stranu tvoří rozeklané pískovcové stěny. Obcházeli jsme pod nimi a hledali příhodnou puklinu, ke které by se dalo slanit. Nakonec jsme zjistili, že na Krkavkách je jen jeden slušný strom, za který by se dalo uvázat lano. Tu si mé bystré oko moudrého zvěda všimlo odřeniny na onom jediném stromku, kterou tam zanechalo lano kohosi, kdo tam slaňoval před námi. A kdo to asi tak mohl být, že. Pan Orias zase vsadil na intuici mága a zezdola tvrdil paní Gudrun, že tahle puklina je ta pravá. Já jsem to paní Gu-drun taky tvrdila, a tak jsme ji donutili, aby slanila. Dělala přitom trochu kůžičky, ale pak se na osmě spustila dolů. A vskutku cosi našla. Byl to modrý plátěný sáček, který se dost podobal pytlíku na cvičky. Ale podle ozdobné výšivky jsme poznali, že cvičky v něm nebudou. Jenže paní Gudrun už nedůvěřovala předmětům, které když otevřete, vypustíte nějakého démona. Sotva slanila, vyběhla zpátky k nám a začala rychle balit.

?Pryč, pryč, sáček otevřeme až v Druzcově!? Avšak už pod skalami nám zvědavost nedala a sáček jsme s bázní otevřeli. Byly v něm šípy s třaskavými hlavicemi a u nich čistě technický popis. Způsobují úhonu 50 bodů života, ale lze je použít jen jednou.

Teď už zbývalo jenom dojít na srub, kam měly všechny skupiny dorazit nejdéle do dvanácti hodin. V Druzcově jsme se rozdělili, pan Orias s paní Gudrun šli zkratkou přes Lesní domky rovnou na srub. Pan Důthoron a já jsme se vydali po silnici s tím, že se stavíme v kovárně. Tahle výprava mě dost zdrchala, takže jsem se táhla jako lepidlo. Popoháněla mě jenom myšlenka na sprchu u našich a pan Důthoron.

Na základnu jsem dorazila před dvanáctou. Ostatní dvě skupiny už tam byly. Museli jsme ještě počkat na pana Oriase a paní Gudrun, kteří jeli napojit své koně. Vrátili se však skleslí, protože se stali svědky dopravní nehody. Pak začaly jednotlivé skupiny vyprávět o svých dobrodružstvích. Všechny splnily svůj úkol a dokonce přinesly něco navíc. Skupina paní Nildorwen získala na svém putování nejen onyxovou nádobku, ale našla také deník mága Raistlera, živou vodu a kouzelný štít. Druhému oddílu v čele s panem Pifem, ke kterému se později přidal i pan Adalgrim, se podařilo najít dýku, kapesník kapitána. Thorgose a kouzelný meč. Na jeho čepeli bylo vyryto jméno Lómion. Legenda k tomuto meči pravila, že patří komusi, kdo se zjevuje v bílém plášti na zdejších kopcích. Jelikož však po náročném hledání všech těch věcí hráči zatoužili po teplé vodě a mýdlu, udělali jsme přestávku a zájemci se šli osprchovat domů k paní Mivít a do kovárny.

Započali jsme skládati omezovací kletbu. Návod v modrých svitcích zněl takto:

?????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????? ???????????????????????????????????????????????????????????????????????????????? ???????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????? ???????

Nejdřív jsme nevěděli, co znamená otočená perla arnorská. Pomocí Silmarillionu jsme přeložili nápis na vnitřní straně víčka krabičky od perel. V obecné západštině se arnorské perly jmenují Hvězdný třpyt. Pak stačilo nápis přečíst pozpátku a vznikla arnorská perla otočená. Následovalo páté písmeno ze čtyř. Zůstali jsme u Oriasovy varianty, že se jedná o poslední písmeno slova čtyři. Jména pána zemských hlubin a zemských vln jsme našli opět Silmarillionu. Byli to Valar Mandos a Ulmo, nechť ochraňují naše kroky. A nakonec zůstal Dordaiský list a jméno Lómion.

Skupina kouzelníků zaříkávadlo sestavila a Nifredil ji do nastalého ticha vyřkla. Rozhlédli jsme se kolem, ale nic se nezměnilo. Vyslali jsme tedy úderný oddíl na Iaubar, aby zjistil, jak to vypadá s démonem. Výpravy se účastnil celý cech mágů, hraničáři a někteří členové Královské rady. Zbytek zatím čekal v ležení a trudně zíral do plamenů skomírajícího ohně.

Slunce se již začalo objímat naposledy v tento den s poli a lesy a házelo zlaté lesky do korun stromů, jež rostou kol srubu dokola. My jsme čekali trpělivě a předčítali si z Raistlerova deníku. Vtom jsme se ohlédli. Úderná skupina se již vrátila! Napjatě jsme hleděli do jejich tváří.
?Tak co? Povedlo se?? Paní Mivít k nám smutně přistoupila a pronesla:
?Nic, nic se nestalo. Ba, je to ještě horší. Naše kletba nejenže nepůsobí, ale moc temného ducha pomalu sílí a postupuje z hradu dál a snad časem zaplaví celý kraj. Někde se stala chyba.? Jala nás strašná hrůza. Někde se stala chyba. Ale kde?!? Prošli jsme znovu celé zaříkávadlo kousek po kousku. Všechno se zdálo být v pořádku. Všechno, až na jméno temného pána. Je Lómion opravdu jeho jméno? A jak to, že duch, který se podle modrých svitků zjevuje každých sto dní, nikdy neublížil pozorovateli? A proč se zjevuje v bílém plášti? To není zrovna typické pro zlé duchy. A co když to není žádný zlý démon, ale dobrý duch?! Tato myšlenka se ujala. Lómion je dobrý duch a momentálně jediný zdroj dalších informací. Měli jsme mapu s vyznačenými kopci, kde byl pozorován, znali jsme časový interval jeho zjevování a věděli jsme datum, kdy byl naposled prokazatelně spatřen. Pan Orias a další moudří se pustili do počítání. Počítali se středozemským kalendářem, sčítali přestupné roky, počítali a počítali, až vypočítali, že další zjevení se bude konat za 20 dnů. Cháchá. To se panu Formwestovi nelíbilo a začal také počítat. Nelíbilo se ta ani pánům Gildorovi a Gláinovi a jali se přepočítávat Oriasovo dílo. A co nezjistili. Pan Orias asi chyběl ve škole, když se probírala násobilka. Právě dnes se má duch totiž objevit na jednom z kopců v okolí.

Uvědomili jsme si, že kopců je zhruba stejně jako nás, a nemáme-li žádný vynechat, musíme jít každý sám.
?No nazdar,? řekl pan Orias a dodal: ?Zlatej Cutalion, zlatý doly.?

Pak jsme si rozlosovali kopce. Bylo jich patnáct a nás taky. Ale dříve, než jsme se rozmístili na svá stanoviště, proběhla ceremonie. Shromáždili jsme se pod srubem, zatímco nás pan Mellon fotil, jakoby mu šlo o život. Pan Pif z Ceberu, náš král a vádce Tardoru pronesl projev a počal pasovati některé poddané do rytířského stavu. Také udělil několika rytířům nová panství a dodatky k erbům za jejich chrabré činy. Ale vše se již odehrávalo v chvatu, neb den končil a nás čekala cesta na kopce.

Vybavili jsme se teplým oblečením a zásobami a první skupina rytířů se vydala ke kočárům, aby byla rozvezena na svá místa. Zbytek naházel do srubu věci povalující se venku a zamklo se. Klíč jsem dostala do úschovy já, protože můj kopec byl vzdálený od ležení sotva jednu míli. Pak jsme sešli na pevnou cestu do vesnice a já jsem se rozloučila se svými druhy. Oči jsem měla z tohoto podniku na vrch hlavy a své obavy jsem snad přenesla i na ostatní rytíře. A tak když jsem pronesla ono Valar s vámi, v odpověď se ztichlým večerem nesl pozdrav jako teskné zabublání ztracených říček ? Valar s tebou.

Strach jsem držela pevně na uzdě, dokud jsem nestanula pod temným vrchem. Tma se již snesla na krajinu a já se započala odhodlaně sápat hustým porostem nahoru. Vedou tam sice příjemnější cesty, ale choďte potmě někde v lese, který obklopuje kopec ze tří stran. Chvílemi jsem myslela, že to snad vzdám a vrátím se na srub nebo že přečkám noc někde pod bukem. Nakonec jsem na vrchol kopce vylezla. Ten je z části tvořen skaliskem. Po hřebeni vede pěšina, ale raději jsem moc po ní nechodila, jelikož jsem se obávala pádu z příkrých svahů. Ráno jsem zjistila, že ty svahy nejsou zas tolik příkré. Celou noc jsem se zimomřivě choulila v plášti, protože celtu jsem ztratila cestou nahoru v ostružiní a kopřivách. Usnula jsem jenom dvakrát asi na půl hodinky. Duch se nezjevil.

úterý 1. Urui

Středa, 27 ledna, 2010

Den pátý

Rozbité škeble ? Dordai ? Bitka o mýtné ? Trpasličí doly ? Noc v Arthosu

Ráno nás pan Důthoron probudil slovy, ať vstáváme a koukáme hledat ty škeble. Na to vyskočil ze svého peří a jen tak v jediném kusu oblečení odhopkal do křoví. Naše vstávání trvalo docela dost dlouho. Z trojice hráčů jsem se k hledání uschopnila jako první. Zatímco si pan Orias s paní Gudrun otvírali k snídani plechovku rybiček a paní Gudrun na mě ještě rychle vyzvídala, jestli je herynek sleď nebo slaneček, jala jsem se prohledávat Tar Iser.

Mimochodem Tar Iser (přezdívaný tady ser) je pro tuto skálu velmi příhodné jméno, neboť v okolních houštinách se nachází mnoho podppapíraků.

Šouravým krokem, abych po ránu nešokovala svůj organismu jsem se dobelhala na vyhlídku a tam jsem řekla něco jako:
?Hm, hezký?, a pak můj mozek začal šrotovat:
Kde ty škeble můžou být?
To máme prohledávat každou skulinku ve skále?
To se zblázníme!!

To chce nejdřív přemýšlet a pak hledat, jinak to dopadne jako na Minas Talinu. Tak teda vezmu nejdřív jen tak cvičně tuhletu štěrbinu. Hergot, jak se to sem leze. Fuj, abych nespadla. Opatrně, pomalu. Hop a jsem dole. Tak a teď po kolenou dovnitř. No, lucernu nepotřebuju, světlo tu docela je. Tak a teď pro jistotu prošmátrám tyhle temný škvíry. Doufám, že ti pa-vouci nekoušou.

Hele, co to tady je? Nějaká hromádka. Hele, to budou asi ty škeble. Takhle divně na ráně. Hm. Fakt jsou to ty škeble, ale nějak roztřískaný. Je to docela divný je takhle snadno najít.

Tak jdu teda ven třeba tudy. No, nebudu řvát, že jsem je našla. Prostě tam přijdu a řeknu, hele asi jsem něco našla. Konečně jsem venku. Takže, jaká je to díra? Hele to bude asi ta jeskyňka, jak včera ukazovala paní Gudrun. No, to jsem tam mohla jít rovnou tudy.

Tak jsem přišla k ležení a řekla jsem:
?Asi jsem našla ty škeble.?
Pan Orias rychle spolkl sousto sledě v marinádě a přiskočil ke mně:
?To asi nebudou ty zkameněliny, ale opravdovský škeble, že jo? Ale jsou nějak rozbitý, měly by bejt ale celý. Já se mrknu do svitku.?

A taky to tak bylo. K omezení ducha je zapotřebí celých škeblí. Pak jsme všichni ještě celou jeskyňku znova prohledali, ale nic jsme nenašli, jenom starý špinavý igeliťák.

Z této situace jsme vyvodili, že tudy cesta nevede. Jestli chceme omezit působení temného pána, budeme muset použít záložní soubor, jak pan Orias nazval druhý návod k omezení moci ducha. Začal tedy tento prastarý a prapodivně napsaný text předčítat. K obřadu byla zapotřebí Arnorská perla otočená, páté písmeno ze čtyř, jméno pána zemských hlubin a pána vln a Dordaiský list se vším, co k němu náleží. Perly jsme už měli, páté písmeno ze čtyř mohlo být podle pana Oriase měkké i. Jména oněch dvou Valar bylo možno nalézti v Silmarillionu, který byl na základně k dispozici. Ale, co s tím Dordaiským listem? Koukli jsme do mapy a hle ? sotva jednu a půl míle se odtud nachází hrad Dordai. Tak tedy vzhůru k němu.

K Dordai neboli k Ořešníku jsme doputovali okolo Štolpišského vodopádu, jehož stříbrné vody padají do průzračných tůněk se zlatavými písky. Cestou jsme pozorovali, že listí buků je napadeno klíněnkou. Jsou snad tyto znetvořené listy oním Dordaiských listem? Konečně jsme mezi mocnými kmeny buků spatřili temné kameny dávno již zpustlého Dordaie. Vytáhli jsme meče a šípy a vydali se příkrými schody nahoru. Snad bylo toto sídlo kdysi mocné, ale dnes se na jeho místě tyčí k obloze pouze dřevěný kříž jako memento mori pro kolemjdoucí poutníky. U paty kříže seděla drobná postavička schoulená v kdysi snad zeleném plášti. Kdo to je?!? Naše zbraně lehce zacinkaly v očekávání možného souboje. Přistoupili jsme blíž a pohlédli té osobě do tváře. Byla stará, stará, prastará, plná hlubokých vrásek způsobených věkem i nepřízní osudu.
?Kdo jsi starče??
?Jšem štarý pouštevník a žiji tu už mnohá léta. Ale kdo jšte vy čižinči?? Představili jsme se mu a zeptali se ho na Dordaiský list. Avšak předtím, než nám stařec začal ochotně vyprávět nejednu podivuhodnost svým šišlavým akcentem, sestoupili jsme z vrcholku Dordaie dolů.

Tento poustevník kdysi ještě jako novic se účastnil obřadů na Tar Iseru. Však již téměř sto let je nepřízní osudu Tar Iser opuštěný a nenajde se v něm už žádná celá škeble. Co se týče Dordaiského listu, vyprávěl nám mnich tuto historku.

Před dávnými věky na mocném a krásném Dordai žil mocný mág. Jednoho dne ho navštívili trpaslíci ze severu. Trápil je drak, který pustošil jejich skvělé podzemní město. A tak se ten moudrý čaroděj spojil s Valar a ti mu v odpověď na jeho prosbu seslali mocné slovo. Toto slovo obsahovalo takovou sílu, že když se vyslovilo, zachvěla se ozvěna hudby Ainur v každé částečce širokého okolí a děly se nepředvídatelné věci. Trpaslíci dostali toto slovo napsané na listu pergamenu a vytesali ho v jedné síní svých komnat, aby je chránilo před dra-kem. Jelikož je slovo nebezpečné vyřknout, používá se pro něj název Dordaiský list. Poustev-ník nám také pověděl, co k tomu listu náleží, ale to jsme záhy vypustili z hlavy, neboť nám vyprávěl ještě jednu legendu.
Na severu Dór Dínen kdysi dávno ukryl jiný moudrý mág výdobytek svých pokusů. Byly to šípy s třaskavými hlavicemi. Ale když kouzelník poznal, kolik zla tento vynález může způsobit, zničil všechny popisy k jejich výrobě a několik kusů těchto šípů schoval kdesi ve vysokých skalách, okolo nichž prý létají černí ptáci.
V tu chvíli mi bylo jasný, že to jsou Krkavčí skály u Křížan, a taky mi bylo jasný, že se potáhneme někam na sever k Novýmu městu pod Smrkem. Tato skutečnost byla za chvíli jasná také zbytku výpravy po té, co pan Orias nahlédl do mapy. Jak jsme mohli být tak naivní, když jsme doufali, že dneska v poledne budeme už na srubu!? Ale mně se to zdálo nějak lehký ? sebrat tři žáby a hurá domů. A už je to tady. Polezeme do ňáký pitomý štoly a kdo ví, co nás v ní čeká. A ještě před tím ji budeme muset najít, což asi nebude jen tak. Ach jo.

Tak si tak sestupujeme do Hejnic a jako bzučení ováda nám připadá Důthoronova připomínka, ať máme neustále v pohotovosti zbraně. Otravuje s tím už co jsme vstoupili do Cutalionu. Na co zbraně? Blížíme se k civilizaci a ve vesnici se přece nebudeme mlátit. Opět špatná úvaha. Vyšli jsme z lesa na polní cestu, když vtom před námi vyskočila z křoví jakási postava. Že by nějaký turista, co si odskočil na velkou? Najednou se ze shrbené postavy vyklubal chlap jako hora a jeho modročerný plášť se zlověstně zavlnil v poledním vánku. V ruce držel ohromnou sekeru a začal cosi na nás zvučným hlasem hulákat. Zděšeni jsme uskočili, ačkoli byl od nás vzdálen asi 25 metrů. Rychle jsme sundali baťohy a připravili si zbraně. Tak přece jen, přece jen se s nimi letos nevláčíme zbytečně.
?Jsem mýtný a střežím tuto cestu. Chcete-li projít, zaplaťte každý zlatku!?, zazněla mocně slova toho podivného muže. Místo zlata ho však paní Gudrun počastovala nevybíravými výrazy. Kolem právě prošli tři poutníci a nic neplatili.
?No jo, ale vy jste ozbrojení, takže za každého ozbrojence jednu zlatku.? Hned jsme se radili:
?Dobře, jeden si naloží zbraně ostatních a zaplatí zlatku.? Tenhle nápad se ale mýtnému nelíbil.
?Jestli chcete projít, tak zaplatíte zlatku za každý meč, jo a čistě technicky okolo vás není louka, ale bažiny, tak nás nezkoušejte obejít.? Bezradně jsem postávali na cestě s připravenými zbraněmi. Už mě to přestávalo bavit, protože jsem měla hlad a těšila jsem se do hospody v Hejnicích. Tak jsem navrhla:
?Zkraťme to, peníze mu v žádném případě nedáme, takže se do něj pustíme.? Ještě jsem mu nabízeli jako mýtné podstatu Ardy, ale odmítl ji. Pak z boudy ve větvích vyskočil druhý proradník. Stále jsme ještě váhali s útokem a bojovali s pseudomýtnými pouze slovně. Ten druhý lapka, takový dlouhán vychrtlý to byl, nám ještě čistě technicky sdělil, že pokud ztratí život, vezme si z posedu druhou košili a bude zase bojovat.

Konečně se strhla bitka. První mýtný se rozmachoval svou sekerou na všechny strany a nebylo proti té strašné zbrani žádné pomoci. Ten druhý zas kolem sebe metal šípy i kouzla a pan Důthoron byl brzy vyřazen. Tu ten dlouhán konečně padl a my se můžeme soustředit na toho se sekyrou. Ten již pěkně ohrožuje pana Oriase. A jak tohle paní Gudrun vidí, hrr na něj. Záškodník se k ní obrátí, čapne ji, a rozlícená paní Gudrun chytne upadnuvší meč z opačné strany a mlátí do protivníka záštitou. Během boje první mýtný několikrát čistě technicky upozorňuje, že hrajeme na doteky, ale pak zase bere sekeru a mocnými machy nám div neláme meče. Jó na doteky, a tak na něj znovu urputně útočíme a ženeme ho do bažiny. Vtom z boudy vyskočí třetí mýtný (to si ten už mrtvý lapka vzal ?novou košili?) a nám už není pomoci. Pan Orias křičí:
?Vzdávám se, vzdávám se!? a rovněž paní Gudrun musí nechat klesnout svůj meč. A já se pomalu propadám k mdlobám a nebýt té milosti Valar a organizátorů, tak naše výprava krachuje kvůli mému bezvědomí, neb až dosud jsem neznala to slůvko ? vzdávám se. Prohráli jsme a to dost neslavně. Zvedli jsme se z trávy a jali se zpočátku nepříliš družně probírat detaily bitky s komparzisty (panem Formwestem a panem Mellonem). Pak jsme společně zašli do krčmy v Hejnicích na oběd. Mýtní si dali ale jenom něco k pití, protože museli jet dál. Než jsme se najedli, uběhla asi hodina a půl, jelikož zdejší obsluha byla pomalá. Po té jsme se pře-sunuli na stanoviště formanských povozů. Opět jsme měli štěstí, protože jeden povoz právě jel do Nového města pod Smrkem. Tam jsme dorazili kolem čtvrté. Z jedné turistické mapy jsme zjistili, že trpasličí síní bude pravděpodobně štola Rapold na Rapické hoře.

Prošli jsme městem a nechali se vést silnicí na východ. Po pravé ruce se zvedaly zalesněné kopce, jež nevypadaly příliš přístupně. Pohled na ně, únava a odpolední slunce nám na náladě nepřidávaly. Asi po míli a půl jsme odbočili na lesní cestu a po chvíli jsme začali odpočítávat kroky. Už jsme jich napočítali asi osm set (z nějakého důvodu jsem jich napočítala víc než pan Orias s paní Gudrun), když jsme uviděli červený kočár. Zase další léčka? Přišli jsme blíž a přečetli si podivný žlutý nápis: POHRANIČNÍ POLICIE. Policisté nás upozornili, že kousek odtud je už Polsko, tak ať se tu neztratíme. Pan Důthoron je uklidnil, že on to tu zná. Když policisti slyšeli, co hledáme, chtěli nám poradit, ale pan Důthoron jim to zatrhl. Pak jsme odbočili do lesa na další lesní cestu. Pokusili jsme se vyrojit, ale rojnice ze tří lidí se nám nepovedla. Pan Orias důmyslně usoudil, že velkému dolu patří velká halda. A opravdu mezi vzrostlými kmeny smrků něco uviděl. Byla to halda jako trám a za ní rigol s portálem. O kus dál byly další dvě haldy, které paní Gudrun se mnou prohlédla. Toto trpasličí město muselo být dost velké. Celý svah okolo hald byl plný černých jam, děr a záhadných otvorů. Ale žádný z nich neměl portál jako štola, kterou Orias našel. Rozhodli jsme se tedy prozkoumat nejdříve tedy ji.

To jsem si ještě myslela, že máme naději stihnout formanský povoz v sedm a s ním že dojedeme ještě dnes v noci do Křížan. Ale pan Důthoron si to nemyslel a my naštěstí nevěděli proč.

Slezli jsme do rigolu ke vchodu vytesaném do břidlice. První jsem šla já s lucernou, pak paní Gudrun a pan Orias se svíčkami a nakonec pan Důthoron s elfím světlem. U portálu nás ovanul chlad, jakobychom sestupovali do hrobek nemrtvých. Nahlédla jsem dovnitř, chodba byla plná vody, pod jejíž hladinou se rýsovaly klády. Tak to teda ne. Půjdu tam bosa. Ale pan Důthoron hned na mě, že v žádném případě, kdo ví, co je tam za střepy. Sundali jsme si alespoň ponožky, až na pana Důthorona.
Tma jen neochotně ustupovala chabému světlu mé lucerny. Svíčky neměly šanci, hned je zhasnul průvan. Zpočátku jsme pomalu postupovali po kládách, přesto jsme měli za chvíli v botách mokro.

?Sssssss, áááááááh, ssssssss, ááááááááh!?, syčela jsem jako deset hadů, protože voda byla ledově studená. Chodba vedla rovně a na jejích stěnách odpočívaly tisíce komárů, či co to bylo. Jejich vyplašená hejna nám sedala na ruce a do obličeje. Museli jsme dýchat přes zuby, abychom je nevdechli. Jak jsme postupovali hloub a hloub, komáři mizeli a s nimi mizely i klády, zato voda stoupala výš a výš. Nejdřív ke kolenům, pak nad ně, už se sápala k ohrnutým kraťasům a chtěla ještě výš. Temnou úzkou prostorou se mocně nesla magická zaříkávadla v podobě zcela nemagického ?do prdele?. ?Rychle, rychle dopředu nebo mi upadnou nohy!!?, úpěl pan Orias bolestí. Téměř po pás ve vodě jsem rozrážela temnou hladinu s nechutnou myšlenkou, že jestli to takhle půjde dál, budeme se muset vrátit.

?Voda klesáá!!?, křičela jsem radostně za moment a za další moment jsem už volala:
?Sucho, je tu sucho!!? Před námi se ve žlutém světle svítilny objevil dřevěný žebřík vedoucí kamsi nahoru. Jsme na křižovatce. Štola se tu rozděluje do tří směrů ? rovně, vlevo a doprava. Hyperaktivně se vrhám do té přímé chodbičky a paní Gudrun leze za mnou. Pan Orias s panem Důthoronem prohledávají zbylé odbočky.

Paní Gudrun se vrací, ze štoly se stala úzká plazivka. Už jsem na konci. Je tu jakýsi zával, ale po nápisu ani stopa. Pan Důthoron na mě volá, ať nelezu až dozadu, mohlo by se něco odloupnou od stropu, ale dál už to stejně nejde. Opatrně lezu zpátky. Vtom mi paní Gudrun oznamuje, to pan Orias už našel. Konečně jsem venku z plazivky a hned hrr do pravé odbočky. Ten Dordaiský list musíme rozhodně vidět. Pomalu se s paní Gudrun soukáme nízkou štoličkou trojúhelníkovitého profilu. Tady už můžeme stát. A vskutku. Pan Orias zde cosi přepisuje na jízdenku z formanského povozu. Je to Dordaiský list. Opatrně přejíždíme nápis zrakem. Hlavně to nečíst, jinak kdo ví, co se zase stane za lapálii.
Ale i tato opatrnost je marná. Sotva pan Orias dopsal, obrátil se pan Důthoron k nám a pravil: ?Určitě jste si všimli té chabé výdřevy na začátku štoly. No, tak teď, jak Orias přepsal Dordaiský list, zachvěla se Arda a ta výdřeva praskla a je tam zával. Mohli byste se sice prokopat, ale stálo by vás to jeden život. Takže musíte ven jinudy.? Tuto variantu hned přijímáme za vlastní. Komu by se taky chtělo vracet se tou ledovou vodou a ještě k tomu ztratit život. Nezbývá nám tedy, než zjistit, jaké úklady skrývá žebřík. V té chvíli začala Oriasova klaustrofobie chápat, že návštěva těchto prostor bude pro ni velkým svátkem.

Jakožto zvěd mám opět tu čest lézt první. Žebřík je mokrý a tudíž kluzký. Obezřetně se sápu s lucernou v jedné ruce nahoru. Zezdola ještě pna Důthoron připomíná:
?Na žebříku smí být jenom jeden.? Trochu ve mně hrkne. Tu bezpečnost v podzemí teda moc nezajišťuju a měla by to být moje práce. Dolezla jsem k druhému žebříku. Svítím si. Je tu šachta s téměř kolmým sklonem.

?Valar, chyběj tu příčle.? Sápu se opatrně dál, přičemž mi lucerna občas překáží. Za mnou lezou paní Gudrun a pan Orias. Nakonec je pan Důthoron a svítí těm nešťastníkům elfím světlem.
?A, tady chybí i žebřík. Jestli spadnu, tak vás zabiju,? vyhrožuji a mám na mysli pana Důthorona."
?No, to bys nás teda zabila, kdybys na nás spadla,? opáčí pan Důthoron vesele. Konečně se můžu trochu postavit. Nad mou hlavou je na dvou trámech dřevěná podlážka. Je to jediná možná cesta.
?Ježíšmarjá, jak se tam vyškrábu?!? Mezi úpěním a nářkem pana Oriase slyším pana Důthorona, jak říká:
?No, musíš tam vylízt. Jak se cejtíš psychicky??
?Až na to, že se nemám čeho chytnout, docela dobře.?

Sláva jsem nahoře. Jak vede cesta dál? Co to tady je? Cože, kam? Tam nahoru? Vždyť je to dvoumetrový skalní schod! A nikde pořádný výstupek. Kam si položím lucernu? V rohu se jenom krčí opřené asi metrové prkýnko. To je všechno. A nahoře jen pustá tma.
?Hele, já tam nevylezu, nemám si ani kam položit lucernu.?
?Počkej, jdu k tobě,? volá pan Důthoron a už se proplétá mezi panem Oriasem a paní Gudrun. Ti jsou na chvíli ponecháni hluboké tmě napospas.
?Doufám, že se ta podlážka nepropadne,? říkám a pan Důthoron doufá taky. Nastaví mi ruce, abych si mohla opřít nohu. Marně hledám nahoře nějaký kloudný úchyt. Pan Důthoron mě poučuje, že se mám zapřít zády o strop. Hm, skvělý. Tak jednu nohu sem do Důthoronovy ruky, druhou na to prkno. Hele, už jsem skoro nahoře. Ještě ten zadek. Šup a hotovo. Je to prostě porod. Svítím a hlásím, že jsem v jakési rovné (!) chodbičce. Teď leze paní Gudrun. Ta je tu hned, je lehká jako pírko. Horší je to s panem Oriasem. Chvíli to trvá, než jsme nahoře všichni, pak pokračujeme dál.

Chodbička ústí do jakési temné prostory. Pode mnou je balvan. Pomalu šplháme dolů a ocitáme se v prostorné svažité dobývce. Paní Gudrun s panem Důthoronem jdou hledat východ dolů a já s panem Oriasem nahoru.

Strop se snižuje a nerovná podlaha je plná většího a menšího kamení. Musím po čtyřech a pak se i plazit. Rukama odstraňuju pavučiny před sebou.
?Hele, tam vepředu něco je. Něco se tam bělá! Možná je to omyl, možná ne,? říkám obezřetně pamětliva zkušenosti z trubky v Minas Talinu. Pan Orias se přesto drápe za mnou o něco radostněji. Konečně vidím denní světlo. Sláva. Lucernu odkládám a škrábu se z jámy ven. Jde to ztuha, ale jde.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého povětří a pomyslela si:
?Není nad povrch zemský.? Když nahoru vylezl i pan Orias, nemohl vůbec uvěřit, že je venku a že to přežil. Zanedlouho se z jícnu vyloupla i paní Gudrun a pak pan Důthoron. Byli jsme celí zablácení. Moje zelená tunika byla doslova na cáry. Vrátili jsme se k portálu a umývali se ve stružce vytékající ze štoly. Bylo sice půl sedmé, ale stihnout formanský povoz v sedm jsme neměli šanci. Budeme muset jet posledním vlakem do Arthosu a tam přespat. Předtím ale ještě v Novém městě zajdeme do hospody aspoň na čaj.

Na zpáteční cestě do města se nám nálada navzdory prožitým útrapám ohromně zvedla. Pan Důthoron dokonce začal zpívat píseň o Cutalionském kraji, který už nechce nikdy vidět a že jeho šedivý vlasy mu zapravdu daj. Když jsme hledali nějaký hostinec, začala nás objíždět na svých ponících dvě malá světlovlasá skříťata. A odkud že prej jdem a co jsme tam dělali a na co máme ty meče a jestli jsou pravý. Paní Gudrun je hned začala s mečem prohánět po ulici, jakoby před chvílí neprolezla šílenou štolou a neměla za sebou přechod Cutalonských hor. Pak nás jeden domorodec dovedl do hospody. Na objednané jídlo jsme museli opět dlouho čekat. Pak jsme ho rychle zhltli, abychom vůbec stihli poslední povoz. Cestou do Arthosu jsme ještě probírali jednotlivé body omezovací kletby. Měli jsme sice Dordaiský list, ale jaksi jsme zapomněli, co všechno k němu náleží. Ještě naposled ten den jsme museli zapojit své mozky do činnosti. Pan Důthoron nám lehce napovídal. Nakonec jsem ve své paměťové jednotce vyšmátrala, že k Dordaiskému listu patří přece jméno temného pána.
Na Arthoském stanovišti formanských povozů jsme chtěli přenocovat v budově pro cestující. Byli jsme však vykázáni jakýmsi starým hlídačem na nehostinné studené nástupiště. Tam jsme si našli lavičky a usídlili jsme se na nich.

Ach, jak tvrdé jsou lavice vezdejší a noci, noci jsou tu studené. Schoulili jsme se do svých plášťů , popř. houní a předstírali, že spíme a že nám vůbec nevadí to věčné drnčení jedné z ohromných lamp, které tu svítily. Pak přijel poslední povoz a jeden z procházejících cestujících pronesl na naši adresu asi toto:
?No to teda, tohle nemáme ani v Hrádku.? Ach, jaké krušné chvilky Valar připravili tardorským rytířům a kdo ví, co je ještě čeká.

pondělí 31. Cerveth

Středa, 27 ledna, 2010

Den čtvrtý

Cesta do Cutalionu ? Minas Talin ? Dračí močály – Tar Iser

Jako obvykle jsem se první probudila já. Po chvíli jsem budila i pana Formwesta, pana Důthorona, pana Oriase a tím pádem vlastně všechny. Začalo balení houní, zbraní, jídla, oděvů a dalšího vybavení.

Naše skupina vyrazila na cestu jenom o půl hodiny déle, než bylo naplánováno. Naše první kroky mířily na stanoviště formanských povozů v Křižanech. Cestu jsme si zkrátili přes samotu Lesní domky, a tak jsme se nemuseli vláčet oklikou po silnici. Zkratka nás dovedla do Druzcova, osady lapků, odkud jsme pak už šli po pevné cestě. Formanským povozem jsme se chtěli dostat do hlavního města Cutalionu jménem Arthos a pak dál do hor. Na stanovišti pan Orias jako cílovou stanici na doporučení pana Důthorona určil osadu Desná. Na povoz jsme naštěstí nemuseli čekat dlouho.

V Arthosu jsme měli asi hodinu času, a tak jsme dokoupili zásoby u hobita s podivným jménem, jež znělo Uran Bimex, s. r. o. V Arthosu mají vůbec všelijaké podivnosti. Když jsme přecházeli přes rušnou ulici plnou kočárů a bujných ořů, na druhé straně byla jakási černá skříňka na sloupu, ve které svítil červený panáček. Možná, že ta skříňka neměla žádný zvláštní význam, ale možná, možná, že ten červený panáček nějak souvisel s hustým provozem na ulici. Před velkým obchodem hobita Urana jsme potkali přátelského poutníka. Od něho jsem vyzvěděla, že až do pátku bude pěkně, pak se to začne mračit, věděl to asi od nějakého věštce.

Okolo poledne jsme dorazili do Desné. To už se mi urodily první puchýře. Na chvíli jsme tedy zastavili a rozhlíželi se kolem. Pak jsme uviděli jedno malé snědé skřítě na poníkovi. Objelo formanskou boudu a za ním se objevilo další skřítě a řeklo dobrý den. Za chvíli zpoza boudy vyjelo třetí skřítě a za ním čtvrté, až jsme jich napočítali dvanáct. Skříťata si byla neuvěřitelně podobná. Občas nás některé pozdravilo nebo obdivovalo naše zbraně.

Z mapy jsme vyčetli naši příští cestu a vydali se k Minas Talinu. V Desné jsme zjistili z turistického rozcestníku, že pod tajuplným názvem Minas Talin se ukrývá Protržená pře-hrada.

Ó, Arien zřejmě miluje ty, kdož ji uctívají, a tak nás štědře obdarovávala svými žhavými paprsky. Asi dvě míle jsme stoupali do kopců a využívali každý stín, i když ho vrhaly třeba jen kopřivy. Pak se cesta narovnala a asi po míli a čtvrt jsme doputovali k odbočce, jež vedla k našemu cíli. Štíhlá věž Minas Talin se tyčí v zalesněném údolí, jímž tečou dnes již mírumilovné vody Bílé Desné. Přešli jsme lávku a složili své věci u věže, z jejíž každé strany podél toku říčky vybíhala chodba. Ozbrojili jsme se meči a šípy a nakoukli z každé strany do stavby. Však marně jsme volali pána Minas Talinu. Nikdo se neozýval, vždyť také pevnost vypadala opuštěně a zpustošeně. To jsme si oddechli, protože odpadlo případné vyjednávání o perlách s pánem věže. Ještě stále ozbrojení jsme si vzali svíce a já svou lampu a vlezli do chodby. Byla plná klád a po několika metrech končila trubkou s průměrem 600 mm. Nevypa-dalo to chutně, a tak jsem se tam s paní Gudrun nadšeně vrhla. Arnorské perly budou určitě na tom nejhnusnějším místě v Minas Talinu. Pan Orias šel zatím prozkoumávat sklepení z druhé strany.

V trubce bylo zpočátku poměrně sucho, pak se objevilo bláto a klády, po kterých jsme lezly. Postupně klády ale mizely, zato přibývalo bahna a vody. Asi v polovině jsem usoudila, že to byla pěkná blbost sem lézt a že jsme měli nejdřív prozkoumat to druhé prostornější sklepení. To jsme však ještě netušily, že obě sklepení nejsou propojená a že u věže končí kovovou zarážkou.

Konečně se vepředu cosi zabělelo ? že by světlo z druhé strany? Omyl, byl to kruhový železný poklop, který rouru uzavíral. Dál se lézt nedalo. Prošmátrala jsem výstupky v kovové zarážce, ale perly nikde. Nezbylo nám, než se naštvaně vykolíbat rezavou vodou z trubky ven. Vylezly jsme špinavé jako vepříci. Ruce, kolena, mokrý boty, košile, kraťasy – všechno zablácené. Turisti na nás koukali jako na zjevení temných mocností ? nevěřícně a s odporem. Ani pan Orias v druhém sklepení neuspěl. Trochu jsme se s paní Gudrun omyly a šly hledat ještě jednou tam. Pan Orias se jal zatím přehazovat klády v chodbě před trubkou. Ale opět nic. Pan Důthoron (čistě technicky organizátor a autor této trasy) už otrhal téměř všechny borůvky v okolí a teď se bavil házením žabek do vody. Začali jsme tedy organizovaně přehazovat klády v první chodbě a prohrabovali jsme se v hlíně a naplavených odpadcích. To jsme udělali aspoň dvakrát. Pan Důthoron nám řekl, že máme sice dobré ?know how?, ale špatné ?know where?. Vůbec nás to netrklo a ještě usilovněji jsme přehazovali klády a proš-ťourávali spáry ve stěnách. Hledání bylo bezvýsledné a naše světelné zdroje ubývaly. Přesu-nuli jsme se tedy do druhého sklepení. Dalo se v něm stát, na zemi se táhla ona železná trubka a zdi byly u země místy oddrolené, takže sem prosvítalo i denní světlo. Velmi nepravděpodobné místo, kde by mohly perly být ukryty. Začali jsme tuto chodbu pročesávat dnes už potřetí. Pan Orias šmátral ve škvírách ve zdi při zemi a pan Důthoron sedíce na trubce ho bedlivě sledoval. Mně již bylo jasné, že přihořívá. ?Téměř na konci chodby se pan Orias ozval, že asi něco má. Ze spáry vytáhl malý modrý vlhký humus. Otevřel papírovou krabičku (jen tak mimochodem dle tvaru bych to hádala na obal od taveného sýru Maratonec) a vskutku ? oslepila nás záře vzácných Arnorských perel. Na dně krabičky se choulily lehce upatlané růžové a bílé kuličky, které v tomto sklepení pobývaly čistě technicky asi měsíc. Na vnitřní straně víčka byl jakýsi záhadný nápis v angerthasu. Tak byla první ?žába? uschována do igeliťáku, protože ta modrá tempera docela dost barvila prsty. Pak jsem s paní Gudrun ještě chvíli znečišťovala horskou říčku mýdlem a už nastal čas k ochodu. Odpoledne značně již pokročilo a nás čekaly ještě dvě žáby a jiná nebezpečenství, o kterých jsme neměli vůbec tušení. Zato pan Důthoron je velmi dobře tušil a v skrytu duše zuřil, neboť jsme měli časový skluz.

Naším dalším cílem byly Dračí močály. Putovali jsme po pevných šedých cestách a potkávali nejednoho vandrovníka pěšího i na koni. Ach, Cutalione, podivná zemi, vlníš se jako x-hrbatý velbloud. Avšak tvé táhlé, oblé kopce pokrývají zbytky mrtvých lesů nebo jsou zcela holé. Jaká strašná kletba toto knížectví postihla? Kdo či co otrávil zdejší ovzduší, že husté lesy byly vystřídány smutnou pustinou?

No, každopádně tato zlá kletba ušetřila borůvky, které se hojně modraly při cestě, takže paní Gudrun je každou chvíli trhala. Pak se zapovídala s panem Důthoronem a už šli notně napřed, když vtom pan Orias na ně zakřičel, ať se vrátí, vždyť ty Dračí močály jsou už tady. Tak se tedy vrátili a pan Důthoron se vesele zašklebil: ?A já se už těšil, že to přejdete.?

Dračí močály neboli Čihadla jsou rašeliniště ohraničené dřevěným plotem. Turisté smějí chodit pouze po chodníku asi 50 metrů dlouhém. Na konci stezky je cedule s poučením a chatrné dřevěné zábradlí. To jsme museli podlézt (a zase se narovnat), abychom mohli nabrat vodu z jezírka, která nasála podstatu Ardy. Když jsme si nažloutlou vodu z rašeliniště lépe prohlédli, mohli jsme opravdu vidět, jak podstata Ardy zděšeně plave a kmitá v lahvích a marně hledá aspoň trochu domovského bahna na hladkých stěnách pet-flašky a flakónku, který paní Gudrun našla v Minas Talinu.

Je teda fakt, že jsme porušili asi všechny zákazy, které byly na informační desce před močálem. Kromě chození mimo stezku se neměly také trhat lesní plody v chráněném prostoru. Ale když jsme viděli ty keříky obsypané borůvkami, tak jsme Čihadla nechali být Čihadly a česali jsme borůvky v Dračích močálech. Po té, co paní Gudrun dokonala svou sklizeň zkázy, vydali jsme se k třetí žábě neboli k Tar Iseru, kde se měly nacházet nějaké škeble.

Večer již zvolna zaplavoval nebe a my svačili na kraji cesty. Nikde ani noha. Před námi se táhla bílá stuha cesty a občas se mírně zvedala a zas klesala. Kopce se tiše tyčily k obloze a všude byl klid. Jen paní Gudrun se s panem Oriasem dohadovali, jakou paštiku si dají na rohlík.

K Tar Iseru jsme dorazili před západem slunce. Je to skála z hrubé žuly s krásnou vyhlídkou do širokého kraje. Já a pan Orias jsme byli putováním již notně zmoženi a chtěli hledání škeblí nechat na ráno. Ale pan Důthoron nás popoháněl, a tak když jsme se pokochali vyhlídkou, rozprchli jsme se do okolí, abychom alespoň vytipovali příhodná místa k hledání. Na této skále podle modrého svitku měli poustevníci prováděti jakési obřady se schránkami mořských živočichů. Usoudili jsme, že škeble by mohly být ukryty někde v nějaké jeskyňce. Paní Gudrun hned blízko vyhlídky sice objevila jakousi nadějně vyhlížející spáru, ale nikomu z nás se do ní už nechtělo. Pan Orias se zas o skále zmínil, že je mezi horolezci oblíbená, a mě v souvislostí s tím napadalo, že bude potřeba tedy někam slanit, protože na co by asi tak pan Orias s paní Gudrun vláčeli po Cutalionu lano s lezením. Pak mě taky napadalo, že by tom mohl být nějaký vykutálený vtip a s lezením by se ti dva vláčeli zbytečně, jako že je to od Královské rady kamufláž, že se někam poleze. Ale to už jsem asi moc kombinovala.
Hledání škeblí se smrsklo na trhání borůvek, a že už se stmívalo, tak jsme šli raději spát. Rozbili jsme své ležení vedle pěšiny ke skále a začali se přiodívat teplým nočním oblečením, zatímco pan Důthoron postupoval přesně opačně a do svého péřáčku uléhal jen ve slipech. V tu chvíli jsem mu s panem Oriasem tichounce záviděla a nahlas nadávala na trapný dutý vlákno?

Tak skončil první den našeho putování a my si už naivně plánovali, že příští den v poledne budeme na základně. Jak jsme si něco takového vůbec mohli myslet? Asi to bylo tím, že s námi nebyl pan Formwest, aby nám neustále říkal: ?A jen Valar vědí, co nás ještě čeká.?

neděle 30. Cerveth

Středa, 27 ledna, 2010

Den třetí

Zkoumání svitků ? Klíček v pečeti ? Otevření skříňky ? Příprava na putování

Dnes jsme vstávali až v devět. Když jsme se konečně sešli k poradě, abychom svitky plné záhad pořádně přečetli, zjistilo se, že jejich překlad je šíleně naškrábaný. Paní Gudrun s paní Lailath přepsaly překlad do čitelné podoby a opravily chyby. To trvalo celé dopoledne, a tak se hraničáři a kouzelníci věnovali svým cechům a zvědi se neúspěšně pokoušeli rozdělat oheň křesadlem (hned jsme to obratně svedli na působení temné síly z Iaubaru).

Jeden ze svitku z truhlice byl zašifrován. Panu Oriasovi se podařilo najít k šifře klíč a Nifredil svitek dovyluštila. Po obědě jsme se pustili do veřejného pročítání včera nalezených svitků. Zjistili jsme, že z pokladu mrtvého rozdal pan Erdogan (poslední kníže Dór Dínen, který sídlil na Iaubaru) korunu, již věnoval králi Cardolanu ke státnickým účelům, dále onyxovou nádobku, kterou zapůjčil mágovi Raistlerovi a ještě dýku, která měla být součástí věna Erdoganovy sličné dcery. Tuto dýku však ukradli lapkové poblíž hranic okolních tří panství. Tato štědrost pana Erdogana se však patrně nezamlouvala temnému duchovi, jemuž poklad patří a jenž z něho čerpá svou sílu. A tak bylo knížectví Dór Dínen postihováno neúrodou a stále více upadalo, až byl Iaubar před asi 70 lety napaden loupeživými rytíři a zpustošen. Cardolanské vojsko bylo vázáno na Rhudaurských hranicích a nemohlo přijít. Kníže Erdogan sice žádal o pomoc Tardor, ale v té době mělo naše království své problémy a pomoc nepřišla. Pan Erdogan v poslední bitvě zahynul a v zemi nastalo bezvládí a rozpoutal se teror. Dnes jsme tu však my a skutečně se tato země hemží nebezpečnými živly a ještě k tomu všemu jsme se dostali do té šlamastyky s duchem. Rozšifrovaný svitek z truhlice nám napověděl, že ten, kdo chce znát tajemství ducha a jeho zničení, nechť rozlomí pečeť. Ta visela na spodním okraji této listiny. I usoudili jsme, že se v pečeti skrývá klíček ke skříňce z archivu. A tak tedy pan Orias (ano, právě on to byl, nevylže se) vzal pečeť, velkou asi jako měďák a začal ji drolit. V kruhu zatím vesele plápolal oheň, na kterém si vaříme obědy a večeře. Pan Orias zamyšleně házel oddrolené kousky pečetního vosku do plamenů, pak ho to zřejmě přestalo bavit a hodil tam i poslední větší kousek. A my mu důvěřovali.

Klíček v pečeti nebyl. Přemýšleli jsme, kde sehnat klíč či pečeť, zmiňované ve svitcích. Kde sehnat další informace? Jak dál? Kde může býti ta pečeť, jež rozlomena býti má? Kde se nachází klíč k poznání a není to třeba klíč k nějaké šifře?!? Vymýšleli jsme všelicos, ale nikam to nevedlo. Pak Královská rada navrhla podívat se do ohniště. Možná, že ten klíček byl opravdu v té pečeti. Ale my jsme jim to nebrali. Velmistři se začali šťourat v již vyhaslém ohni. Postupně jsme se přidávali a začali se hromadně popelit. Jakýsi dobrák podotkl, že se ohně většinou hasí tak, že se jejich zakladatelé vymočí. Na to ale nikdo nereagoval a hrabali jsme dál. Byla přinesena lopatka a popel se prosíval vedle. Zájem o hrabošení se v popelu ze strany hráčů opadal.
Tak se tak koukám na paní Nildorwen a myslím si:

?Hledá to doopravdy nebo to hraje? Jak ji to může bavit předstírat zájem o tu špínu?!?? Pak paní Nildorwen zvedla od své hromádky popela hlavu a řekla: ?Myslím, že něco mám?, a v ruce držela malý klíček. Tu začaly padat rozezlené výkřiky: ?Oriasi! Oriasi!! Oriasi!!! Zabít tě málo!!!?

?Tak a teď mu každý za trest naplácá mečem?, navrhovala zase paní Gilwen. Ale to už se všichni nahrnuli kolem dřevěné skříňky. Pan Orias ji otevřel. Óóó, co je to?? Šest modrých svitků a nějaká mapa! Svitky byly opět v tengwaru, a tak jsme je začali hned překládat. Mapa byla plná červených bodů, které označovaly místa, kde byl duch pozorován. Z listin jsme vyluštili, že obsahují cenné poznatky o nemrtvých, které shromáždil kouzelník Artar se skupinou svých pomocníků. Bádal též v oné hrobce, což se podepsalo na jeho zdraví a asi bylo i příčinou jeho pozdějšího skonu.

Svitky obsahovaly návody, jak moc temného ducha omezit a jak ho zničit úplně. K obřadu omezení působnosti nemrtvého byly potřeba tři ingredience nacházející se v knížectví Cutalion. Byly to Arnorské perly z Minas Talinu, škeble z Tar Iseru a voda z Dračích močálů obsahující podstatu Ardy. Vedle tohoto návodu byl popsán ještě jeden způsob omezení ducha. Ale tento text zněl dost prapodivně, a tak jsme si ho raději nevšímali.

Ve svitcích byl dále uveden postup, při kterém je démon navždy uvržen do temnot Ardy. Bylo k němu zapotřebí všech předmětů z pokladu, v nichž je soustředěna duchova síla. Dopisy z archivu se už zmiňovali o tom, že svícen a váza s růžovými květy byly už do hrobky vráceny. Kouzelník Artar chtěl patrně tento obřad vykonat, ale nestihl to. Poklad nebyl úplný, chyběla dýka, koruna a onyxová nádobka. O koruně jsme věděli pouze to, že ji Erdogan daroval králi Cardolanu, ale to bylo vše. O zbývajících dvou předmětech jsme měli více informací. Dýku ukradli nějací lapkové poblíž trojmezí a onyxovou nádobku si zapůjčil kouzelník Raistler, jenž vlastnil v Dór Dínen dvě panství. Taktéž byla v modrých svitcích zaznamenána pozorování ducha, z nichž vyplývalo, že se zjevuje každých 100 dní. Vytáhli jsme tedy mapy Dór Dínen a Cutalionu a hledali místa, na nichž se měly nalézati ingredience a části pokladu. Situace začínala být jasná. Chceme-li si životy zachovati a přežít sobotu, budeme muset temného pána nejdříve omezit a pak i zničit. Máme tedy všichni jít do Cutalionu nebo se rozdělit na dvě skupiny, z nichž jedna by hledala dýku a onyxovou nádobku? Už se setmělo a náš čas neúprosně plynul. Pak jsme se rozdělili na tři skupiny. Pan Orias, paní Gudrun a já půjdeme do Cutalionu hledat ony ingredience, které pan Orias pracovně nazval ?žáby?. Za průvodce jsme si vybrali pana Důthorona. Další skupinu tvořili pan Pif, paní Mivít a pan Gildor. V průběhu hledání by se k nim měl ještě připojit Adalgrim, který si musí ještě něco zase vyřídit. Ze zdvořilosti požádali (sice váhavě, ale přece) pana Formwesta o průvodcovství. Jistě ho ta důvěra potěšila, ale odmítl s tím, že má s panem Mellonem cosi v kovárně na práci. V třetí skupině byl pan Gláin spolu s paní Lailath a Nifredil. Doprovázela je paní Nildorwen.

Tohoto dne odjela paní Gilwen za pracovními záležitostmi a rovněž se vzdálila paní Illinwë. Příští den nás tedy čeká daleká cesta, a proto musíme zítra brzo vyrazit.

sobota 29. Cerveth

Středa, 27 ledna, 2010

Den druhý

Opakování mistrovských zkoušek ? Hledání archivu ? Temný duch

Přes noc jsme drželi hlídky, jelikož nás pan Formwest přesvědčil, že nám hrozí nebezpečí od lapků. Je teda fakt, že pan Formwest s panem Mellonem kohosi večer zahlédli, ale ten jak to tady uviděl, tak hned prchnul a už se naštěstí nevrátil. Jinak se nic nedělo.

Časně zrána si odjel Adalgrim něco vyřídit do Arthosu. Zakrátko po něm odjela Královská rada připravovat pro nás zatím utajené věci. Paní Illinwë dostala příkaz probudit hráče asi v osm hodin, ale na její umírněné buzení nikdo nereagoval, a tak většina vstala až okolo deváté.

Dopoledne museli mistři zopakovat mistrovské zkoušky, aby obhájili své tituly. Nifredil byla zasvěcována do tajů cechu kouzelnického. Pak nastal čas oběda, jehož výroba se protáhla až do odpoledních hodin. Okolo čtvrté jsme na doporučení Královské rady sbalili své vaky včetně houní a zbraní. Přišel čas podívat se do prastarých sklepení Iaubaru. Zanedlouho se ze zalesněného vršku, na němž srub stojí, vyrojila skupinka ozbrojenců. Hraničáři nejdříve dumali nad mapou, kde že ten hrad leží. Já jsem to s paní Mivít docela dobře věděla, protože tu čistě technicky bydlíme. Rozhodli jsme se nakonec výpravu bez cavyků na Iaubar dovést, protože varnsdorfáci loni svých geografických znalostí využívali více než hojně. Slunce nešetřilo zlatými úsměvy a naše vaky postupně těžkly, jak jsme kráčeli pevnými cestami beze stínu. Cestou jsme se zastavili v opuštěné lesní osadě u vodopádu, kudy jako bludné duše snad občas procházeli zbídačení obyvatelé této zpustošené země. Pak už naše stezka vedla přímo pod hrad, který se nalézá na jednom z mnoha kopců pokrytých hustými hvozdy. Pod Iaubarem se cech zvědů vysunul dopředu, aby včas upozornil na případné nepřá-tele. Ach, příkré stezky vedou na Iaubar. Nahoru jsme došli celí splavení, jako bychom se byli někde koupat. Naštěstí byl hrad zcela opuštěn a nikdo nás nenapadl. Sotva jsme trochu vydechli vprostřed rozsáhlých ruin Iaubaru, jali jsme se hledat hradní sklepení se zásobami. Ty zde byly uloženy před více než 70 lety při posledním obléhání hradu, zajímalo nás co z nich asi zbylo.

Zanedlouho již pan Gláin prozkoumával nějakou podzemní chodbu, ale nic v ní nebylo. Pak mě paní Nildorwen poslala za klaustrofobickými kouzelníky panem Oriasem a Nifredil. Spolu s Adalgrimem váhali před jakousi dírou. Neměli však dostatek světelných zdrojů a lézt potmě do podzemí se jim moc nechtělo. Dala jsem Nifredil jednu ze svých svíček, zažehly jsme je a vlezly dovnitř. Po chvíli se nízká chodba rozdvojovala. Nifredil šla směrem dolů a já nahoru. Na křižovatce se mohl člověk sice téměř postavit, ale odbočka se opět proměnila v nízkou prostoru. Po několika krocích se v chabém světle svíce objevil archiv. ?Máám to! 21 svitků a jedna zamčená skříňka!!?, oznamovala jsem po chvíli nadšeně, když jsem to nadělení spočítala. Pak mi Nifredil s panem Oriasem pomohli všechno vynosit. Venku se začal pan Formwest dopodrobna vyptávat, jak ten archiv vypadal a jestli tam nebyl klíček od té skříňky. Řekla jsem ,že jsem nic neviděla, a pan Formwest opáčil, že klíček mohl být zavěšen třeba na provázku na stěně. Znejistila jsem. Člověk musí být v takových záležitostech opatrný. Naštěstí se našli čtyři dobrovolníci, kteří tam ochotně znovu vlezli, ale nic nenašli.

O pár minut později jsme mezi zřícenými zdmi na zelené trávě pod mocnými buky započali překládat mnohé svitky, mezi nimiž byly i mapy Dór Dínen a další. Listiny psané ten-gwarem luštili všichni, kdo měli tužku. Ostatní trénovali mečování a střelbu šípy ? zprvu na štít a později na živý cíl – pana Gildora. Na hradě se mezitím objevilo pár zbloudilců, kteří však prošli mírumilovně, popř. zvědavě. Pak jsme seřadili přeložené svitky podle data vzniku a pna Orias započal zvučným hlasem předčítat. Vtom se objevily dvě postavy. Nesly nějaké tyče a cosi, co vypadalo jako magneťák. Že by dva masňáci, kteří tu chtějí přenocovat? Byli to ale ochránci přírody, kteří chtěli spočítat netopýry v hradní studni. V tu chvíli nám pan Orias právě přečetl z prvního svitku, že se ve studni nachází skvělé hradní sklepení plné pokladů. Tak jsme se tedy přesunuli ke studni, abychom netopýráře nezdržovali od jejich práce.

Do hluboké studně se odvážila paní Gudrun. S pomocí svého cechu uvázala lano za buk a za chvíli už slaňovala dolů. Dva a půl sáhu pod povrchem se měl nacházet vchod do kobky. Za paní Gudrun se dolů spustil pan Důthoron na ?Dülferáku? (což paní Nildorwen (čistě technicky jeho ženu) moc nenadchlo). Pak za nimi pan Mellon poslal petrolejku a paní Gilwen převázala lano, protože sklepení se nacházelo v protější stěně studny asi 3 metry ode dna. Oba dva se vyšplhali ke spáře, která tvoří vstup do kobky, a zmizeli v ní. Ostatní postávali okolo studně, vtipkovali a pan Orias si už zamlouval nějaké věci z případné Gudruniny pozůstalosti. Zanedlouho paní Gudrun ze škvíry vykoukla a křičela nahoru na nás: ?Je tam sklepení a v něm truhla, dva kalichy, svícen a nějaké náhrdelníky. Na té truhle je nějaký napůl spálený svitek a já nevím, jestli se toho mám dotknout, abych to úplně nezničila. Možná by sem měl jít někdo z kouzelníků.? Netopýráři už okolo studně natahovali černé sítě, a nikdo z nás se neměl dolů. Až paní Mivít se rozhodla dolů slanit. Mezitím paní Gudrun zase zmizela ve spáře. Tak tam tak postáváme a mezi řečí slyšíme nějakou ránu. Co to?! Ale nikde nic, a tak tomu nevěnujeme pozornost. Vtom vylítne paní Gudrun ze škvíry, sjede po laně jako ještěrka, div nespadne a křičí na nás cosi o nějaké kletbě a o úbytku bodů života. Nechápeme, teda sice chápeme, že se něco děje, ale nechápeme, co. Pan Formwest nás pobízí k úprku:
?Pryč, pryč, za každou minutu vám ubydou tři body života, paní Gudrun vypustila zlého ducha!!?

Rozprchneme se jako stádečko vyděšených hovad ke svým baťohům a netopýráři jenom zírají, co se to děje. Plášť, meč zasunout sem, tady spona paní Nildorwen, mapy a svitky balí pan Mellon. Většina už zdrhá pryč, zbytek se ještě rychle rozhlíží, co tu kde leží zapomenuté. Paní Gilwen hledá marně svůj meč:
?Pif něco říkal, že tady leží nebo co!!? Zmateně pobíhá kolem.
?Kašli na meč, paní Gilwen!!!?, křičím na ni a už běžíme se zátěží krpálkem dolů k prvnímu nádvoří a pak ještě kus dál. Pan Formwest nám už odpočítává ztráty bodů. Konečně jsme v bezpečí. Teď zjišťujeme, co se vlastně přesně stalo. Paní Gudrun otevřela v kobce nějakou truhlu a vypustila z ní zlého ducha. Stihne se ještě zachránit? V hrobce je totiž čistě technicky úbytek 10 bodů za minutu. Za chvíli však přibíhá k nám – je živá!!

Po té, co jsme sestoupili úplně dolů pod hrad, čekali jsme ještě na pana Důthorona a pana Mellona. Paní Gudrun stačila z truhly vzít svitky. Jeden z nich je psán v obecné západštině a čistě technicky nás seznamuje s účinky, které vyvolal vypuštěný démon. Od této chvíle je Iaubar zamořený temnou silou a pro nás nepřístupný. Byli jsme zasaženi jeho smrtelným dechem a během sedmi dnů budeme slábnout a slábnout, až osmý den hromadně zemřeme. Kupodivu to většina z nás nenese vůbec těžce. Kde kdo se už těší, jak to naposled roztočíme.

Na srub jsme se vrátili pozdě v noci utahaní, jak ta kletba už začala působit. Hned jsme zalehli a ani jsme nedrželi žádné hlídky. Paní Mivít a pan Pif se byli stavit ještě u Jánošíků. Všichni už spali, když se vrátili a budili pana Důthorona:
?Jsou tam venku a chtěj na nás jít!?
?A kdo to je!??
?No, Kozlík a spol.?
?To jsou šílenci, jak chtěj ve tmě bojovat, to si vypíchnem akorát tak oko!!?

Pak se pan Důthoron sice nerad, ale přeci zvedl a šel situaci diplomaticky vyřešit, což se mu podařilo. Mohli jsme tedy v klidu spát dál a mnozí z nás o tomto ?pseudopřepadení? neměli ani tušení.