Tardor

Den osmý

Dodělávání mistrovských zkoušek ? Bitva na Iaubaru ? Hledání ostatků ? Zničení temného pána

Ráno jsme zjistili, že došla voda. S panem Gláinem jsem jela pro další zásoby do kovárny. V té době se už vyprávěly hotové báje, jak je paní kovářka pohostinná. To jsem věděla už dávno, ale pan Gláin byl mile překvapen. Mnozí z hráčů, když tyhle zkazky o dobrých jídlech v kovárně podávaných slyšeli a pak se podívali do ešusu na řídkou polívku z pytlíku, zatoužili kovárnu také navštívit. Dopoledne cech zvědů opět rozdělával oheň křesadlem. Tato činnost je součástí velmistrovské zkoušky. Jelikož temná moc byla omezena, oheň se podařilo rozdělat mně i panu Gláinovi. Ale pan Gildor neměl to štěstí. Hraničáři si zdokonalovali své umění na laně uvázaném na dubu. Také kouzelníci si zkoušeli vylézt a zase slanit. Dnes je totiž ten den, kdy se bude konat obřad zničení temného ducha. Bude to o půlnoci přímo v hrobce ve studni, kam nashromáždíme duchův poklad a pak rozdrtíme jeho ostatky. Ty budou rozprášeny a jednotlivé části pokladu rozneseny do všech koutů světa, aby duchova moc již nemohla nikdy povstat. K obřadu nám chybí pouze ty ostatky, které musíme v hrobce ještě najít.

Opět nastal ten čas oběda, kdy sedíme různě okolo ohniště a v ešusech a kotlících vřou podivné hmoty tekutých konzistencí a vzduchem se linou všelijaké vůně. Vedeme hovory typu neházej tam to poleno, převrhneš kotlík a drž to pořádně, popř. nasloucháme hašteření dvojice, která řeší problém, kdo umyje po obědě ešus. Okolo poledne se s námi rozloučili pan Brutar s Bobinou. O něco později se však mezi nás vrátila zase paní Gilwen. Odpoledne vyvstala otázka, kdy jít na Iaubar. Někteří navrhovali, že raději dřív, protože kdo ví, co nás tam čeká. Nakonec jsme udělali kompromis a vyrazili plně ozbrojeni o něco později, ale ne zas o tolik, aby to bylo úplně pozdě. Šli jsme pěšky, pouze byl vyslán Oriasův kočár napřed s paní Illinwë a Ivankou.

Již jsme stanuli pod prvním nádvořím Iaubaru, když naše zraky upoutala záhadná postava, jež nehnutě a bez hlesu stála na hradbách. V rukou držela rudý štít se znakem zlaté čtyřcípé hvězdy. Zastavili jsme a odložili své vybavení. Hádali jsme, kdo jen může mít ve znaku hvězdu. Někdo se dokonce mylně domníval, že je to čokoládová hvězda Orion a že se tu jedná o reklamní trik. Ale chyba lávky. Postava odrhnula z čela kápi, pyšně narovnala hlavu a brutarovským hlasem vzkřikla:

?Nepoznáváte mě?! Jsem Irwin, váš dobrý známý a na hrad vás rozhodně nepustím! Chchachá. Mám tu velkou armádu, která celý hrad střeží! Dnes se sem nedostanete a zítra zhynete bídnou smrtí blijících červů. Chachachá!? Kdosi v úžasu vydechl:
?Brutar a jeho armáda Bobin.? V tu chvíli se od nás odpojila Královská rada a s omluvnými úsměvy transmutovala do Irwinovy armády. Ten bídák Irwin. Ten zrádce. Tohle jsme opravdu nečekali ani v tom nejhorším snu. Irwin se kochal účinkem svých jedovatých slov a pak, jakoby toho nebylo dost, pokynul rukou a pravil:
?A teď malá módní přehlídka středozemského oblečení.? Na skále se objevil bojovník alias Bobina a předvedl svůj model. Potom přišel ještě jeden v podobě Dáni. Když se předvedly, řekl Irwin:
?A to nejlepší nakonec!? Poté shodil svůj hábit a ukázal nám své bicepsy oděn v něčem, co bychom dnes nazvali pánské body nebo dámské plavky. Šoumen jeden. To už zaujali bojové pozice další Irwinovi přisluhovači.

Sebou jsme měli různé cenné propriety, které by se nám při obřadu mohly hodit. Byla to především tardorská koruna, jež původně patřila k pokladu. Ukryli jsme ji do štěrbiny ve skalní stěně a zamaskovali listím. Měli jsme ještě živou vodu, v jejíž moci bylo navrátit ztracený život. Rozhodovali jsme se, zda ji neposkytnou panu Pifovi, jemuž zbýval už jen jediný život. Nakonec jsme případné oživování nechali na potom a král si vzal kouzelný meč a štít. Čarodějové si ještě připravili kouzla uzdravení a ohnivé a smrtící koule. Rozdělili jsme se na dva útoky, jeden šel přímo a druhý byl veden zezadu. Hrad Iaubar je velmi dobře přístupný ze všech stran. Když jsem se doplížila na opačnou stranu zříceniny, boj byl už v plném proudu. Mnohý z Irwinových žoldáků byl hned ze začátku sražen kouzlem smrti. Zanedlouho jsme pronikli do hradu. Netrvalo dlouho a hromadně jsme Irwina utloukli. Bídná to smrt, ale patřila mu, všivákovi jednomu. Pak jsme houfně naháněli zbylé protivníky. Jeden z nich (představovaný panem Mellonem) si přitom čistě technicky natáhl lýtkový sval a byl z boje vyřazen. Nahradil ho pan Formwest. Vrhlo se na něj několik našich rytířů a honilo po celém hradě. Přítomna byla i jakási početná dětská výprava, která na nás volala:
?Fuj, vy jste zbabělci ? pět na jednoho, hanba vám.? Ale co ty děti mohou vědět o úkladnosti a nebezpečnosti takovýchto živlů?

Boj byl za 15 minut vítězně dokonán. Ztráty nebyly žádné až na dvě hraničářky postižené zeleným spánkem. Posbírali jsme koule a tu se začalo hradem rozléhat volání:
?Král přichází! Ustupte, král přichází. Poklekněte, je tu král!? Poklekli jsme a utvořili špalír, do jehož čela si stoupla Královská rada a náš král, vládce Tardoru, dejtež mu Valar život věčný. Nezdolný pan Mellon nás opět fotil ze všech stran.

Irwin skončil tak, jak měl skončit už loni, a na jeho těle si pod hradbami pochutnávaly dravé šelmy včetně masařek. Nám zbývalo jediné ? slanit do kobky a najít Thauruthovy ostatky. První do studny slanil pan Mellon a za ním hraničáři a někteří další. Zjistili však čistě technicky nemilou věc. Někdo z hrobky ukradl truhlu, poháry i svícen a nechal tam jen závěsy. To bylo dost zlé, protože jedna z těch věcí byla poměrně cenná a hlavně vypůjčená. A taky ten obřad nebude vypadat bez rekvizit hezky. Postupně slaňovali dolů další, když jsme dostali dobrou zprávu. Truhlice se našla se všemi věcmi úplně vzadu v druhé místnosti za kobkou. Nějací dobráci tam poklad, kdo ví proč, ukryli. No ještě, že tak. Pan Mellon naaranžoval kobku a mohlo se začít hledat.

Dolů jsme slanili téměř všichni. Organizoval to na dně studny pan Důthoron a pěkně při tom nadával, protože mu pořád něco padalo na hlavu. Podzemí v hradní studni se skládá ze dvou prostorných místností. První byla ozdobena žlutými závěsy na stěnách a asi uprostřed stála truhla se svícnem a dalšími předměty okolo. Druhá místnost je už méně reprezentativní a je ukončená závalem. Nahrnuli jsme se hlavně do ní a hledali Thauruthovy kosti. Prohrabávali jsme hromady kamení, lezli do krátkých postranních chodbiček, ale nic. Začínalo tu být těsno, a tak jsem se s panem Gildorem přesunula do první místnosti. Thauruth by měl být přece pohřben v kobce, ale ta druhá část už třeba ke kobce nepatří. Pan Důthoron prohledával stěny za závěsy na jedné straně. Vzala jsem za jeden závěs na pro-tější stěně a nahlédla za něj. Nebylo tam nic zvláštního, zato cíp závěsu se uvolnil a hřebík, kterým byl ke skále přichycen, upadl na zem.
?Pane Gildore, prosím tě, pojď mi sem posvítit. Mě tady upadl hřebík od závěsu.? Pan Gildor si všiml podivně naskládaných kamenů ve stěně.
?No možná je to divný, ale teď mi laskavě posviť sem.?
?Ale ty kameny nevypadaj normálně.?
?No dobře, možná máš pravdu, tak je zkus odendat.? Vzal za jeden z nich a za ním se objevilo černé prázdno. Odebrali jsme ještě několik kamenů, které ukrývaly malou průleznou škvíru vedoucí kamsi dolů.
?Pojďte všichni sem, něco jsme našli!!?, zavolala jsem na ostatní. Pan Gildor vlezl zatím po hlavě do otvoru. Za chvíli mu z díry čouhaly jenom nohy a odkudsi z útrob skály se ozýval jeho hlas: ?Je tu nějaká lebka. Chodba vede ještě kus dál, ale tam se nedostanu, zašprajcl jsem se.? Chvíli mu trvalo, než vylezl ven. V rukou vítězně třímal bílou lebku. Vypadala velmi zvláštně. Měla podlouhlý tvar a její zuby jakoby patřily nějakému nebezpečnému dravci. Pan Orias poznamenal, že Ťauruť byl asi pěknej íťoň (pozn. aut. mimozemšťan E. T.)

?Hele, co když tam ještě něco uvnitř je, podívám se tam.? Řekla paní Mivít a nasoukala se do otvoru. Po chvíli v něm zmizela celá. Když se vydrápala ven, měla jakýsi plátěný sáček, který vypadal jako pytlík od kuliček. Podívala se dovnitř a vytáhla těžký stříbrný kámen, jehož krystaly matně odrážely světlo našich luceren. Kámen. Ten kámen. Nakonec jsme přece jenom našli to, kvůli čemu jsme sem přijeli.

Pak jsme museli ze studny vylézt zase nahoru, protože do půlnoci zbývalo dost času. Nahoře už hořel oheň. Paní Illinwë našla nějaké staré noviny a začala nám ve slábnoucím světle dne předčítat zprávy o lesníkovi, jenž převlečen za lékaře pronikl na gynekologické oddělení a provedl odborné vyšetření několika pacientkám, načež se nepozorovaně vzdálil z nemocnice. Takovýchto zpráv tam bylo více, ale myslím, že tahle hovoří za všechny. Byla už tma, když jsme se všichni sesedli okolo jasného ohně. Někdo si vzpomněl, že za pár dní bude zatmění slunce a možná i konec světa. To navodilo ponurou náladu, kdy je nejlepší popisovat krvavé scény z akčních a válečných filmů. Dokonce i pan Formwest, nejstarší obyvatel Tardoru, si vzpomněl na jakýsi ruský film, ve kterém se voják marně snaží vrátit na místo svá vyhřezlá střeva. Pak jsme raději zmlkli, protože s námi byla i malá Ivanka.

Všelijak poskládaní okolo ohně jsme spali na svých pláštích a hodina půlnoci se blížila. Nakonec jsme vstali až v jedenáct a začali slaňovat do hrobky za svitu elfí lucerny. To trvalo více jak hodinu. Nahoře zůstala pouze paní Illinwë s Ivankou, pan Brutar s Bobinou a Pipi, která se na nás přišla podívat. Přesun do podzemních prostor proběhl hladce. Postavili jsme se podél stěn kobky před truhlici. Mágové započali obřad.

Jedním dechem sfoukli svíce a nás pohltila neproniknutelná tma. Po několika minutách v rohu hrobky vyšlehnul magický plamínek a ozářil postavu paní Mivít. Ovanul nás dech tajemna. Postupně se objevily plamínky zbylých tří čarodějů. Přistoupili jednotným krokem ke svícnu a zapálili svíce na něm. Pak zažehli i menší svíce okolo truhlice. U ní byly poskládány všechny předměty z pokladu a Thauruthova lebka. Mágové pronesli tajuplná zaříkávadla a pan Mellon podal paní Mivít svůj meč. Rozpřáhla se, jak jen to strop dovolil a ťala do lebky. Jediným seknutím ji rozpůlila na dvě části a poslala temného pána na věčnost do temnot Ardy.

(Ťauruťova lebka vydala své tajemství. Z roztříštěných lebečních kostí se vysypaly piliny. Ten Ťauruť měl v hlavě piliny! A to nás tak pěkně proháněl.)
Po obřadu opět následovala fotodokumentace a pak výstup nahoru, který trval asi dvě hodiny. Posbírali jsme všechny svoje věci a vydali se na zpáteční cestu. Když jsme sestupovali z hradu, chtěl si pan Gildor cestu zkrátit nebo co a šel vedle pěšiny. Najednou zjistil, že mu pod nohama chybí pevná půda a skutálel se několik metrů dolů. Chvíli nebylo slyšet nic, ale pak se ozvalo:
?Au. To je ale situace.? Tím jsme poznali, že se mu nic nestalo. Dole naskákali řidiči, paní Illinwë s Ivankou a Pipi do Oriasova kočáru a jeli napřed.

Po dvou mílích chůze jsme znaveni klesli na okraj cesty a čekali na kočáry. Pak se pan Formwest zvedl se slovy, že raději, než aby se tu mrcasil, půjde kočárům naproti. Mrcasit se. Nikdy bych nevěřila, jaké poklady se najdou ve slovní zásobě obecné západštiny. Někdo tedy šel napřed a někdo zůstal ležet a mrcasil se až do příjezdu kočáru. Na srub jsme dorazili až před svítáním.