1168 - Irwinův konec » pondělí 31. Cerveth

Den čtvrtý

Cesta do Cutalionu ? Minas Talin ? Dračí močály – Tar Iser

Jako obvykle jsem se první probudila já. Po chvíli jsem budila i pana Formwesta, pana Důthorona, pana Oriase a tím pádem vlastně všechny. Začalo balení houní, zbraní, jídla, oděvů a dalšího vybavení.

Naše skupina vyrazila na cestu jenom o půl hodiny déle, než bylo naplánováno. Naše první kroky mířily na stanoviště formanských povozů v Křižanech. Cestu jsme si zkrátili přes samotu Lesní domky, a tak jsme se nemuseli vláčet oklikou po silnici. Zkratka nás dovedla do Druzcova, osady lapků, odkud jsme pak už šli po pevné cestě. Formanským povozem jsme se chtěli dostat do hlavního města Cutalionu jménem Arthos a pak dál do hor. Na stanovišti pan Orias jako cílovou stanici na doporučení pana Důthorona určil osadu Desná. Na povoz jsme naštěstí nemuseli čekat dlouho.

V Arthosu jsme měli asi hodinu času, a tak jsme dokoupili zásoby u hobita s podivným jménem, jež znělo Uran Bimex, s. r. o. V Arthosu mají vůbec všelijaké podivnosti. Když jsme přecházeli přes rušnou ulici plnou kočárů a bujných ořů, na druhé straně byla jakási černá skříňka na sloupu, ve které svítil červený panáček. Možná, že ta skříňka neměla žádný zvláštní význam, ale možná, možná, že ten červený panáček nějak souvisel s hustým provozem na ulici. Před velkým obchodem hobita Urana jsme potkali přátelského poutníka. Od něho jsem vyzvěděla, že až do pátku bude pěkně, pak se to začne mračit, věděl to asi od nějakého věštce.

Okolo poledne jsme dorazili do Desné. To už se mi urodily první puchýře. Na chvíli jsme tedy zastavili a rozhlíželi se kolem. Pak jsme uviděli jedno malé snědé skřítě na poníkovi. Objelo formanskou boudu a za ním se objevilo další skřítě a řeklo dobrý den. Za chvíli zpoza boudy vyjelo třetí skřítě a za ním čtvrté, až jsme jich napočítali dvanáct. Skříťata si byla neuvěřitelně podobná. Občas nás některé pozdravilo nebo obdivovalo naše zbraně.

Z mapy jsme vyčetli naši příští cestu a vydali se k Minas Talinu. V Desné jsme zjistili z turistického rozcestníku, že pod tajuplným názvem Minas Talin se ukrývá Protržená pře-hrada.

Ó, Arien zřejmě miluje ty, kdož ji uctívají, a tak nás štědře obdarovávala svými žhavými paprsky. Asi dvě míle jsme stoupali do kopců a využívali každý stín, i když ho vrhaly třeba jen kopřivy. Pak se cesta narovnala a asi po míli a čtvrt jsme doputovali k odbočce, jež vedla k našemu cíli. Štíhlá věž Minas Talin se tyčí v zalesněném údolí, jímž tečou dnes již mírumilovné vody Bílé Desné. Přešli jsme lávku a složili své věci u věže, z jejíž každé strany podél toku říčky vybíhala chodba. Ozbrojili jsme se meči a šípy a nakoukli z každé strany do stavby. Však marně jsme volali pána Minas Talinu. Nikdo se neozýval, vždyť také pevnost vypadala opuštěně a zpustošeně. To jsme si oddechli, protože odpadlo případné vyjednávání o perlách s pánem věže. Ještě stále ozbrojení jsme si vzali svíce a já svou lampu a vlezli do chodby. Byla plná klád a po několika metrech končila trubkou s průměrem 600 mm. Nevypa-dalo to chutně, a tak jsem se tam s paní Gudrun nadšeně vrhla. Arnorské perly budou určitě na tom nejhnusnějším místě v Minas Talinu. Pan Orias šel zatím prozkoumávat sklepení z druhé strany.

V trubce bylo zpočátku poměrně sucho, pak se objevilo bláto a klády, po kterých jsme lezly. Postupně klády ale mizely, zato přibývalo bahna a vody. Asi v polovině jsem usoudila, že to byla pěkná blbost sem lézt a že jsme měli nejdřív prozkoumat to druhé prostornější sklepení. To jsme však ještě netušily, že obě sklepení nejsou propojená a že u věže končí kovovou zarážkou.

Konečně se vepředu cosi zabělelo ? že by světlo z druhé strany? Omyl, byl to kruhový železný poklop, který rouru uzavíral. Dál se lézt nedalo. Prošmátrala jsem výstupky v kovové zarážce, ale perly nikde. Nezbylo nám, než se naštvaně vykolíbat rezavou vodou z trubky ven. Vylezly jsme špinavé jako vepříci. Ruce, kolena, mokrý boty, košile, kraťasy – všechno zablácené. Turisti na nás koukali jako na zjevení temných mocností ? nevěřícně a s odporem. Ani pan Orias v druhém sklepení neuspěl. Trochu jsme se s paní Gudrun omyly a šly hledat ještě jednou tam. Pan Orias se jal zatím přehazovat klády v chodbě před trubkou. Ale opět nic. Pan Důthoron (čistě technicky organizátor a autor této trasy) už otrhal téměř všechny borůvky v okolí a teď se bavil házením žabek do vody. Začali jsme tedy organizovaně přehazovat klády v první chodbě a prohrabovali jsme se v hlíně a naplavených odpadcích. To jsme udělali aspoň dvakrát. Pan Důthoron nám řekl, že máme sice dobré ?know how?, ale špatné ?know where?. Vůbec nás to netrklo a ještě usilovněji jsme přehazovali klády a proš-ťourávali spáry ve stěnách. Hledání bylo bezvýsledné a naše světelné zdroje ubývaly. Přesu-nuli jsme se tedy do druhého sklepení. Dalo se v něm stát, na zemi se táhla ona železná trubka a zdi byly u země místy oddrolené, takže sem prosvítalo i denní světlo. Velmi nepravděpodobné místo, kde by mohly perly být ukryty. Začali jsme tuto chodbu pročesávat dnes už potřetí. Pan Orias šmátral ve škvírách ve zdi při zemi a pan Důthoron sedíce na trubce ho bedlivě sledoval. Mně již bylo jasné, že přihořívá. ?Téměř na konci chodby se pan Orias ozval, že asi něco má. Ze spáry vytáhl malý modrý vlhký humus. Otevřel papírovou krabičku (jen tak mimochodem dle tvaru bych to hádala na obal od taveného sýru Maratonec) a vskutku ? oslepila nás záře vzácných Arnorských perel. Na dně krabičky se choulily lehce upatlané růžové a bílé kuličky, které v tomto sklepení pobývaly čistě technicky asi měsíc. Na vnitřní straně víčka byl jakýsi záhadný nápis v angerthasu. Tak byla první ?žába? uschována do igeliťáku, protože ta modrá tempera docela dost barvila prsty. Pak jsem s paní Gudrun ještě chvíli znečišťovala horskou říčku mýdlem a už nastal čas k ochodu. Odpoledne značně již pokročilo a nás čekaly ještě dvě žáby a jiná nebezpečenství, o kterých jsme neměli vůbec tušení. Zato pan Důthoron je velmi dobře tušil a v skrytu duše zuřil, neboť jsme měli časový skluz.

Naším dalším cílem byly Dračí močály. Putovali jsme po pevných šedých cestách a potkávali nejednoho vandrovníka pěšího i na koni. Ach, Cutalione, podivná zemi, vlníš se jako x-hrbatý velbloud. Avšak tvé táhlé, oblé kopce pokrývají zbytky mrtvých lesů nebo jsou zcela holé. Jaká strašná kletba toto knížectví postihla? Kdo či co otrávil zdejší ovzduší, že husté lesy byly vystřídány smutnou pustinou?

No, každopádně tato zlá kletba ušetřila borůvky, které se hojně modraly při cestě, takže paní Gudrun je každou chvíli trhala. Pak se zapovídala s panem Důthoronem a už šli notně napřed, když vtom pan Orias na ně zakřičel, ať se vrátí, vždyť ty Dračí močály jsou už tady. Tak se tedy vrátili a pan Důthoron se vesele zašklebil: ?A já se už těšil, že to přejdete.?

Dračí močály neboli Čihadla jsou rašeliniště ohraničené dřevěným plotem. Turisté smějí chodit pouze po chodníku asi 50 metrů dlouhém. Na konci stezky je cedule s poučením a chatrné dřevěné zábradlí. To jsme museli podlézt (a zase se narovnat), abychom mohli nabrat vodu z jezírka, která nasála podstatu Ardy. Když jsme si nažloutlou vodu z rašeliniště lépe prohlédli, mohli jsme opravdu vidět, jak podstata Ardy zděšeně plave a kmitá v lahvích a marně hledá aspoň trochu domovského bahna na hladkých stěnách pet-flašky a flakónku, který paní Gudrun našla v Minas Talinu.

Je teda fakt, že jsme porušili asi všechny zákazy, které byly na informační desce před močálem. Kromě chození mimo stezku se neměly také trhat lesní plody v chráněném prostoru. Ale když jsme viděli ty keříky obsypané borůvkami, tak jsme Čihadla nechali být Čihadly a česali jsme borůvky v Dračích močálech. Po té, co paní Gudrun dokonala svou sklizeň zkázy, vydali jsme se k třetí žábě neboli k Tar Iseru, kde se měly nacházet nějaké škeble.

Večer již zvolna zaplavoval nebe a my svačili na kraji cesty. Nikde ani noha. Před námi se táhla bílá stuha cesty a občas se mírně zvedala a zas klesala. Kopce se tiše tyčily k obloze a všude byl klid. Jen paní Gudrun se s panem Oriasem dohadovali, jakou paštiku si dají na rohlík.

K Tar Iseru jsme dorazili před západem slunce. Je to skála z hrubé žuly s krásnou vyhlídkou do širokého kraje. Já a pan Orias jsme byli putováním již notně zmoženi a chtěli hledání škeblí nechat na ráno. Ale pan Důthoron nás popoháněl, a tak když jsme se pokochali vyhlídkou, rozprchli jsme se do okolí, abychom alespoň vytipovali příhodná místa k hledání. Na této skále podle modrého svitku měli poustevníci prováděti jakési obřady se schránkami mořských živočichů. Usoudili jsme, že škeble by mohly být ukryty někde v nějaké jeskyňce. Paní Gudrun hned blízko vyhlídky sice objevila jakousi nadějně vyhlížející spáru, ale nikomu z nás se do ní už nechtělo. Pan Orias se zas o skále zmínil, že je mezi horolezci oblíbená, a mě v souvislostí s tím napadalo, že bude potřeba tedy někam slanit, protože na co by asi tak pan Orias s paní Gudrun vláčeli po Cutalionu lano s lezením. Pak mě taky napadalo, že by tom mohl být nějaký vykutálený vtip a s lezením by se ti dva vláčeli zbytečně, jako že je to od Královské rady kamufláž, že se někam poleze. Ale to už jsem asi moc kombinovala.
Hledání škeblí se smrsklo na trhání borůvek, a že už se stmívalo, tak jsme šli raději spát. Rozbili jsme své ležení vedle pěšiny ke skále a začali se přiodívat teplým nočním oblečením, zatímco pan Důthoron postupoval přesně opačně a do svého péřáčku uléhal jen ve slipech. V tu chvíli jsem mu s panem Oriasem tichounce záviděla a nahlas nadávala na trapný dutý vlákno?

Tak skončil první den našeho putování a my si už naivně plánovali, že příští den v poledne budeme na základně. Jak jsme si něco takového vůbec mohli myslet? Asi to bylo tím, že s námi nebyl pan Formwest, aby nám neustále říkal: ?A jen Valar vědí, co nás ještě čeká.?