Hlídka nás probudila za úsvitu, což je podle dlouhodobě platného králova nařízení 11 hodin dopoledne. Po vydatné snídani jsme začali promýšlet co dál. Jak zničit schránku s duší té čarodějky a jak najít a potrestat Renara. Naši moudří dospěli k názoru, že Renara není třeba hledat, protože již bude při síle a zřejmě si nás najde sám. Ví, kde máme ležení a důvodů pro pomstu má od včerejška o dva více. „Možná bychom měli připravit obranu tábora.“ Jen ta věta dozněla, ozval se z protější louky řev útočících oddílů. V táboře nastal zmatek a všeobecné pobíhání, protože někteří rytíři měli zbraně ještě v kočárech, bojovníci neměli oblečenou zbroj a nikdo přesně nevěděl, co má dělat. Než jsme zformovali alespoň základní obrannou řadu na přístupové cestě, byli útočníci tady! Renar však přišel o mnoho schopných mužů, když padl jeho hrad a nyní ho hnal spíše vztek než chladná strategická úvaha. Útok byl zuřivý, ale na početní převahu tardorských nestačil. V obranné linii se vyznamenal pan Gláin, který s několika dalšími urputně držel pozici na cestě, než stihli naši bojovníci zformovat protiútok. Samotný Renar padl zasažen kouzlem smrti od pana Mellona dříve, než se dostal na dosah našich mečů. Bitva byla krátká a přestáli jsme ji bez vážnějších zranění.
Složitější bude zlikvidovat schránku s duší. Jedna ze skupin nalezla o víkendu zápisky čaroděje Maldaina, kde popisuje, jak se dvěma dalšími zničili zakletou dýku. Spálili ji v černém kruhu na mohylovém vršku, oheň zde rozdělaný dokáže prý strávit i magické předměty. Problém je, že uvolněná temná magie přitahuje zlé síly, které se snaží předmětu zmocnit. V deseti záblescích se prý objevují stále silnější nestvůry. Dva z mágů zaplatili za zničení dýky životem. Čeká nás tvrdý boj! Před cestou jsme ještě nastoupili ke krátké ceremonii neboť zbrojnoši Alat a Osid si hrdinstvím v boji získali respekt a královská rada se usnesla je jménem krále pasovat na rytíře. Rytířský kruh se tak rozrostl o pana Alata z Celeb Aelin a pana Osida z Iaurelinu. Protože mohylový vršek je daleko, použili jsme k přepravě naše kočáry. Cestou jsme se zastavili na pořádný oběd pod hradem Faskalon. „Kdo ví, zda to pro některé z nás nebude poslední jídlo.“
Zanechali jsme kočáry na cestě pod kopcem a v plné zbroji opatrně stoupali vzhůru. Na vrcholu Mohylového vršku byla zarostlá zřícenina starého hradu, všude panoval klid. Uprostřed sutin se černalo velké ohniště, které se tvářilo velmi zlověstně. Připravili jsme v kruhu oheň a u jedné rozpadlé zdi zbudovali provizorní ležení. Shromáždili jsme tu léčivé čaje, masti a obvazy, dnes jich bude třeba! Rozdělili jsme se do čtyř skupin, vždy jeden mág, jeden či dva lukostřelci a alespoň dva bojovníci se štíty. Skupiny se měly držet pohromadě a navzájem se krýt, každá dostala k obraně přidělený úsek. Pak mágové zapálili oheň, a když se rozhořel, vhodili do něj schránku s Aeliner. Temně rudé plameny se kolem ní lačně ovinuly, zablesklo se a ozvala se rána jako od hromu. Z rozvalin hradu začali vylézat kostlivci, pavoučí kostlivé obludy a duchové. Strhla se bitva. Obranné skupiny se přeskupovaly, aby se nemrtví nemohli dostat k ohni. Když lukostřelci vystříleli šípy, chápali se mečů a bojovali zblízka. Pokaždé, když padl poslední nemrtvý, znovu se zablesklo a další nestvůry vylézaly ze všech koutů. Jen s vypětím všech sil stíhali lučišníci posbírat své šípy, ranění vypít léčivé lektvary a nechat si ovázat rány. Pak znovu zaujmout obrannou formaci a již tu byla další vlna zuřivých nepřátel a stále více a silnějších. V sedmé vlně útoku jsem byl zbabělým kostlivým bojovníkem zákeřně zasažen palicí pod pás. Probral jsem se až na obvazišti, zranění bylo velmi bolestivé, ale naštěstí ne smrtelné (rána do rozkroku se počítá také jen za 10 bodů života). Již v další vlně jsem byl schopen boje. Po desátém záblesku se z děr vztyčila těsná řada nemrtvých bojovníků, naše skupiny se rychle spojily a vytvořili jsme stejnou řadu proti nim. Stáli jsme bok po boku, štít doléhal na štít. Zranění a vyčerpaní bojem jsme v sobě hledali poslední zbytky sil. „Za Tardóór!!“ Nečekajíce na útok kostlivců vrhli jsme se na ně s voláním: „Za krále!“ „Nakopejte jim prdéél!“ Naše bojovné výkřiky se odrážely ozvěnou od pobořených zdí a zanikaly v třeskotu zbraní." Oblohou svištěly šípy, ohnivé koule plnily vzduch pachem síry a tráva spálená modrými magickými výboji voněla jako roztavený cín. Konečně utichly hluky bitvy a vítr rozehnal oblaka dýmu. Nepřátelé byli pobiti a schránka s duší Aeliner se v ohni rozpadla na prach. Ztráty na naší straně byly velké. Paní Aliu utloukl kostlivý barbar, než stihla doběhnout do bezpečí, pan Alat byl těžce poraněn černým zubatým mečem, pana Ingweho si našlo kouzlo smrti seslané jedním z duchů a také pan Orias ležel bez známek života v místě, kde padl pod ranami kostlivců. Ošetřili jsme zraněné a snažili se zachránit umírající. Všichni se probírali zpět k životu, jen zranění pana Alata byla velmi těžká a jeho duše se toulala daleko. Až pan Mellon kouzlem oživení jej přivedl zpět. Je nutné říci, že kdyby se mu to nezdařilo, sám by upadl do bezvědomí, protože byl poraněn a na zpětný náraz neúspěšného kouzla neměl dost sil. Do ležení jsme přijeli až za tmy a u ohně pak dlouho do noci povídali. O tomto vítězství budou bardi zpívat písně ještě za mnoho let.