22. Cerveth
Minas Anwar — neboli Věž králů, která odnepaměti patřila králům Tardoru. Kromě krále a v jeho nepřítomnosti celé Královské rady smí na pahorek Minas Anwar pouze jeho strážce, jenž dbá na dodržování tradic a povinností spojených s tímto místem. Současným strážcem je pan Mellon z Ringostu
Již večer naše družina okolo pana Glinela byla vybrána, že vyrazí na cestu jako první. Jelikož se naší skupince nedostával hraničář, zastoupila jsem tento cech coby adept na alastara. V průběhu dne se k nám měli připojit paní Gilwen a pan Pif coby psychická a technická podpora.
V sedm jsme vyrazili v kočáře pana Mellona k Minas Anwar, kde měl být pod jeho vedením proveden v osm hodin první obřad. Tím jsme se měli očistit a zasvětit se jednotlivým živlům. Pan Mellon zanechal svůj kočár v Jetřichovicích a my se nechali vést asfaltkou a posléze pěšinou pod stěny posvátné skály. Příliš pozdě jsme zjistili, že jsme v táboře zapomněli přibalit lana. Příkré svahy jsme tedy zdolali vlastními silami a vystoupili jsme na vrchol Minas Anwar. Byla tvořena dvěma skalními plošinami oddělenými od sebe úzkou průrvou. Na chvíli jsme se posadili a občerstvili se plátkem mellonova sušeného ananasu. Ještě jsme se rychle učili magické formule a probírali průběh obřadu. Vznešenost onoho místa spolu s panem Mellonem nás nutili, abychom mluvili tlumenými hlasy.
Bylo klidné ráno. Dole ve vesnici možná procházeli první poutníci a lidé se chystali na další parný den. Jen my jsme shlíželi ze skalní vyhlídky dolů do krajiny a ke kopcům, z nichž vyzařoval jakýsi klid. Pak Mellon přeskočil štěrbinu a započal velký obřad. Nakreslil svou holí na kámen kruh a čtyři znamení živlů. Poté jsme se postupně k němu přemístili a stoupli si ke svým značkám. Pronášeli jsme magické formule a přitom prováděli rozličné úkony. Tímto jsme vyvolali moc živlů ohně, vzduchu, země a vzduchu. V podobě čtyř malých a jednoho velkého magického proudu jsme je vyslali vzhůru. Místo a čas dopadů těchto magických sil jakožto vedoucí mág stanovil Mellon. Slabší „čmoudíky“ sloužily k očištění surovin a předmětů nutných k výrobě šípu. Hlavní náboj měl při šestém závěrečném obřadu obdařit šíp takovou mocí, které by drak bez váhání podlehl.
Obřad představoval značnou zátěž pro naši psychiku. Po jeho provedení jsme se oddali meditaci, abychom uklidnili nervy zjitřené vyvolanou magií. Při té příležitosti se nám zjevovala podivná vidění (v podobě fólie s textem, kterou před našimi zraky držela čísi ruka). Na Mellonův pokyn jsme mlčky v určeném pořadí sešli z Minas Anwar. Sotva jsme vkročili na lesní půdu pokrytou jehličí, zapomněla Alia na magické prožitky a propadla své houbařské vášni.
Mellon nás opět svým kočárem dopravil k městu Toro, kde začínala naše pouť. Ještě nás vybavil plátěným sáčkem na získané suroviny a odjel šplhat na Minas Anwar a provádět velký obřad s ostatními skupinami.
„Hele, když jsme po tom obřadu meditovali, měla jsem divný vidění,“ začala jsem nenápadně, „bylo mi zjeveno toto: svíce života hoří rychle. Nevím, co to znamená, ale doufám, že to není moje svíce.“ Ostatním se také zjevily moudrosti typu „kohos pozval čtyřikrát, nezapomeň na něj po páté“ anebo „vyhraná bitva neznamená vyhranou válku“. Výsledkem lehké diskuse o svíci a čímsi životě bylo konstatování, že význam těchto výroků zjistíme zřejmě až při cestě. Pak konečně přivezl Dúthoron pana krále s paní Gilwen, kteří nás měli část cesty doprovázet, a my jsme se mohli vydat ke štole, ve které se nalézalo stříbro pro výrobu hlavice šípu.
Poskakovali jsme po pražcích a Pif ujišťoval paní Gilwen, že až pojede vlak, tak jí řekne. Asi po míli a půl jsme vstoupili na lesní stezky a navigovali jsme se na stříbrné doly. Na místě, které vypadalo, jako že by ta štola tady už mohla být, jsme se rozprchli hledajíce otvor do země. Dle zkušeností z Cuthalionu jsem pátrala po nějaké haldě, která by signalizovala výskyt štoly. V onom lesíku s mocnými stromy a hladkou trávou se tyčil takový jeden pahorek, tak jsem se k němu váhavě vydala. Mezitím mi Wessi hlásil osobu míhající se mezi kmeny oděnou do zeleného pláště a černého klobouku. Oddychla jsem si, byli jsme tu správně. Netrvalo dlouho a Wessi oznámil nález dolu právě u toho jednoho jediného pahorku. Dúthoron coby technický dohled na nás už čekal.
Rozdělili jsme světelné zdroje a nechali Aliu s Pifem na stráži před
vchodem. Pohltilo nás podzemí se všemi svými nástrahami v podobě bahnité
vody, ostrých výčnělků ve stropě, nebezpečně vypadajícíh zakládek a
v neposlední řadě šachet umně skrývaných pod špinavými kládami a
prkny. Všemu jsme se bravurně vyhýbali. Ale po stříbře ani vidu ani
slechu. Marně jsme se vrhali k orosené skále, kdy se nám v chabém světle
louče a svící zdálo, že zrovna tady jsou nějaké zbytky po stříbrné
rudě. Už zbýval jen prostor za zakládkami podél stěn, kam se mi
z bezpečnostních důvodů příliš nechtělo. Leč Dúthoron nás ujistil,
že hlušina je spečená a tudíž pevná, ostatně stopy pravidelného
prolézání těchto skulin svědčily o pravdivosti jeho slov. Vyhoupla jsem
se za zakládku a se svíčkou v ruce jsem skenovala vnitřní prostory. Nic
zvláštního, (jen mne lehce pobouřilo, že tu speleologové nechávají ve
spárách svinčík v podobě ulomeného držátka od hliníkové lžíce). Za
mnou šel Wessi.
„Mám to! Podívej, je jich tu pět, pro každou skupinu jeden kousek.“
A vytáhl malý proutek cínu alias stříbra, který jsem prve pokládala za
kus lžíce.
Aby se následující skupiny nezdržovaly hledáním rudy, označili jsme místo nálezu a Alia ještě napsala vzkaz, který navíc varoval před vosím hnízdem a strážci hojně obletovanými mouchami. Glinel pro jistotu ještě udělal na cestě šipku.
Dalším cílem našeho putování byl vrch Ohrazený. Tam přesně v 16.00 měl dopadnout první z malých magických nábojů, který byl určen k očištění stříbra. Měli jsme dost času a na vrchol kopce jsme se dostali více jak hodinu před obřadem. Nahoře hlídkovali Finwë a Ingwë. Zatímco jsme se hřáli u ohně, pan Glinel vyřezal ze dřeva dřevěnou formu na odlití hrotu.
Před čtvrtou hodinou jsme se připravili k obřadu. Alia vyznačila magický kruh, určili jsme světové strany a v jejich směru jsme vyryli do hlíny značky. Pak jsme k nim v určeném pořadí přistoupili a poklekli. Wessi zapálil svíci a Glinel zasvětil stříbro živlu vody, který jakožto bojovník zastupoval.
Bez okolků jsme zamířili volným tempem k Brtníkům, mimochodem mé vesnici. Za ní se u ozdravovny Šternberk nacházel zdroj vody, s níž měla být hnětena hlína na črepy a formu pro hrot. Jak jsme se blížili k prameni, zvyšovalo se množství mravenců, kteří putovali v nekonečných řadách pod našima nohama. V tu chvíli Alia zjistila, že sandále nejsou pro tuto příležitost tou nejvhodnější obuví. Koncentrace mravenců u studánky se stala neúnosnou, a tak jsme odtamtud rychle prchli.
Na rozcestí za studánkou Glinel usoudil, že malá svačinka neuškodí, a
podělil se s námi o müssli tyčinky, jichž měl bohatou zásobu.
Z hladových útrob se mi drala slova díků:
„Glineli, jseš fakt skvělej. Pořád nás něčím živíš – tu
tyčinka, tu čokoládka? Fakt díky.“ Na to Glinel klidně odvětil:
„No, tak mi zas tolik neděkuj. Zítra budete živit vy zase mě.“ Lehce mi
zatrnulo a raději jsem se už nevyjadřovala (ostatně později
pochopíte, proč).
Mířili jsme do Kyjovského údolí, kde se nacházel Fuincam – Pavoučí jeskyně. Tam měl proběhnout v nočních hodinách obřad očištění ratiště. Cestu jsme si zpestřili prohlídkou Prušáku neboli poměrně velkého převisu.
Vkročili jsme do lesů a marně hledali rovný klacek na ratiště. Všude rostly jen slabé pokroucené keříky čehosi, co nevlastnilo žádnou silnější větev. Konečně se nám podařilo najít něco alespoň zdánlivě rovného a pro naše záměry dostatečně silného a dlouhého. Alia větev předpisově očistila od kůry a my jsme začali hledat bystřinku, kde bychom ji máčeli, jak rituál vyžadoval. To byl opět trochu problém, protože potok v údolí se změnil na blátivou stružku. Naštěstí dál po proudu se to změnilo a Wessi ratiště řádně vykoupal, zatímco ho Glinel hojně fotil. Zbývalo už jen nalézt Fuincam.
V paměti jsem měla založenou vzpomínku, jak jsem kdysi v těchto končinách lezla do nějaké mrňavé jeskyňky. Ujišťovala jsem horlivě ostatní, že když si pořádně prohlédnu z cesty břehy potoka, že si určitě vzpomenu. Tak jsem tedy chodila po cestě a napínala zrak v houstnoucím šeru a bedlivě si prohlížela balvany a skály za potokem. Upřímně řečeno, kdejaký kout se mi zdál povědomý a zároveň cizí. Naštěstí Wessi, Glinel a Pif nečekali, co se objeví v mé paměťové stopě, a vydali se pátrat na druhý břeh potoka. Po chvíli jejich snaha doznala úspěchu. Nalezli jak jeskyni, kde měl být proveden rituál, tak také vchod do Fuincamu, kudy mělo být ratiště protaženo, aby se magické síly stabilizovaly.
Jelikož zbývalo do obřadu dost času, šli jsme ještě do tábora. Náhle jsme spatřili nějakého člověka postávajícího na cestě. Považovali jsme ho za nekalý živel a Alia a já jsme se snažily nenápadně ukrýt získané suroviny. Ale to už se Wessi dávno s oním podezřelým vybavoval. Naše obavy byly plané, neboť ten člověk byl lovčí paní Gudrun a dokonce nám nabídl pomoc. Měl u sebe plánek, který nás měl dovést k Fuincamu. Naštěstí jsme ho už nepotřebovali. Ostatně když jsme do něj nahlédli, nebyli jsem z toho zrovna moudří.
Ještě jednu věc bylo zapotřebí udělat. Ve výpusti Kyjovské přehrady jsme měli nabrat vodu, jež sloužila také k navlhčení jílu na formy. Do výpusti vedly dvě trubky. Wessi se jednou z nich protáhl odrhnujíc chuchvalce pavučin a za ním Glinel (opět s foťákem). Pak nabral vodu, jež přepadávala z přehrady, pečlivě se vyhýbaje mrtvé kachně.
Po tomto náročném dni jsme se ještě občerstvili u kiosku u přehrady a zamířili konečně k ležení. Tam jsme zastihli pana Mellona, jenž po celodenních výstupech na Minas Anwar jel do Tirisu nabrat sil. Jinak byl tábor docela prázdný. V půl desáté naše čtveřice vyrazila k Fuincamu. Spěchali jsme tmou podél Kyjovského potoka. Ve skalách svítil oheň nějakých poutníků. Wessi hrůzostrašně zavyl, aby je vyděsil. Pochybuji však, že rodince kempující v chráněném území způsobil nějaké trauma. Konečně jsme dorazili k odbočce k mostu přes potok. Pěšina vystlaná jehličím nás dovedla k jakémusi převisu, v jehož útrobách se skrývala jeskyně. Tam jsme se připravili na obřad. Dostavili se Gilwen s Pifem a lovčí. Úderem půl jedenácté jsme započali své konání. Jakožto zástupce hraničářského cechu jsem ratiště zasvětila vzduchu (aby dobře lítalo).
Poté jsme se hromadně přesunuli o něco výše, kde se ve svahu ukrýval vchod do Fuincamu. Wessi si připravil lucernu a ratiště a vrhl se do kapradin a suchého klestí k úzkému otvoru. Chvíli se do něj pokoušel napasovat, ale pak se k nám obrátil se slovy: „To vůbec nejde, tam se nedá vlízt!“ Překlopýtala jsem přes klacky k němu a podržela jsem mu věci. Štěrbina byla tak úzká, že se do ní širokoramenný Wessi nemohl vejít. Musel se vyhoupnout na jakýsi podélný skalní schod a drápat se horem. To se mu podařilo. Posléze našel i pavoučí vlákno a zmizel v útrobách země. Napjatě jsme očekávali, kdy a kde se objeví. Najednou si lovčí všiml slabé záře u svých nohou. „Co to je? Hele, to je Wessi, já mu málem šlápl na hlavu!“ Shromáždili jsme se u kapraďového keříku, pod nímž se černala docela malá díra. Zaslechli jsme Wessiho volání. Za chvíli nám podal lucernu a z jámy vykoukla jeho hlava. Byl celý uřícený a podrápaný. Na jeho hlavu čnící ze země byl však božský pohled. („Počkej, počkej,“ volala nadšeně Gilwen, „my si tě vyfotíme. No tak úsměv, ať se na tý fotce směješ!“ Wessi zaťal zuby a z posledních sil zkroutil své mimické svaly do napodobeniny úsměvu.)
Když se Wessi vyhoupl nahoru, předal mi ratiště a oddychl si: „Už
nikdy, bylo to strašný.“ Vrátili jsme se ještě do dolní jeskyně a
posbírali jsme věci. S nadějí na teplé houně a odpočinek jsme se vraceli
do tábora. Možná tak v půli cesty si kdosi vzpomněl: „Máte ratiště,
že jo?“
„Glinele, neneseš ho ty?“ snažila jsem rychle kamuflovat v neblahé
předtuše.
„Já jsem ho ale dával tobě, Maisi,“ řekl Wessi. Zastavila jsem se.
„Asi jsem ho tam zapomněla?“ Zoufalství, únava a hluboká tma.
„Tak se tam pro něj vrátím,“ dodala jsem sklesle. Naštěstí šli Glinel
s Wessim se mnou. Ratiště v plátěném pytlíčku leželo opuštěné na
kraji obřadní jeskyně. Tyhle sklerotický lidi?
Na zpáteční cestě se stala docela divná věc. Zhasla moje lucerna. Došel v ní petrolej. „Tohle se ještě na žádným livu nestalo,“ zakroutila jsem hlavou a zápalila svíčku.