Dračí Hrozba

Saturday, May 22nd, 2010

sepsala paní Maisi z Brtníku

„Zpívej, zpívej, nedej se zmást.
Jen Valar vědí, co nás čeká,
snad tě ta cesta trochu leká,
a proto říkám:
zpívej, zpívej, nedej se zmást.“

Stavba ležení

18. Cerveth 1171
3. sluneční věk

Stan — hned po latríně nejdůležitější stavba v ležení.

Počátkem léta doručili rychlí poslové tardorským pánům listy s královskou pečetí. Královská rada svolávala kruh rytířů do letního Královského ležení na panství Landalda. Předmětem zasedání byly dva body: hlasování o dědičném právu na tardorský trůn, jež by připadlo rodu pana Pifa z Ceberu, a projednání žádosti nějakého pana Umartha. Mne tato pozvánka zastihla v Dór Dínen, kde velmi často přebývám. Nezbylo mi než sbalit potřebné věci jako meč a štít a vyrazit.

V pátek dopoledne se dobrovolníci sjeli k varnsdorfským klubovnám. Tam jsme na Fejkalovic starou vejtřasku naložili stan, stoly, židle a materiál k výstavbě latríny. Následně jsme se sjeli nedaleko Kyjovské přehrady a započali stavbu ležení. Se stanem jsme byli hotovi za tři čtvrtě hodiny. Ne tak s latrínou. Jelikož se její budování zvrhlo ve vysoce tvůrčí činnost, její stloukání zabralo několik hodin. Výroby onoho stolce se ujali Derek s Wessim. S rozpálenými tvářemi přidávali prkénko k prkénku, až bylo dílo hotovo. Ostatní postávali kolem a snažili se přispět dobře míněnými radami, případně latrínu nadšeně zkoušeli.

Odpoledne se rozpršelo. Navzdory dešti jsme vykáceli povolené soušky. Jednu chvíli se z mírného leč vytrvalého poprchávání stal lijavec a pod několika podlážkami ve stanu vznikla nepříjemná bažinka. Skupinka „dobrovolníků“ tak musela v největším dešti vykopat okolo stanu kanálek. Pokračovala též úprava ohniště a výroba laviček. Také byla nainstalována latrína včetně celty, která měla uživatelům zajišťovat patřičné soukromí.
Blížila se již osmá hodina, na kterou byl stanoven oficiální začátek hry. Ale ještě stále se nedostavili všichni účastníci. Naštěstí déšť ustal a bylo možno rozdělat oheň. Bohužel technologie křesání opět selhala (díky nedostatečnému vybavení zvědů včetně paní Nildorwen) a museli zasáhnout mágové. Zahajovací ceremonie se přesunula na devátou, kdy dorazili poslední opozdilci.

Pak šerem zazněla jména rytířů, jejich panství a honosné tituly. Rytíři se postupně řadili před lůzu a zanedlouho již pronášel král slova přivítání. Posléze nám oznámil radostnou novinu, že čeká s paní Gilwen potomka. Na osmou hodinu ranní bylo stanoveno zasedání kruhu rytířů, kdy se měl dostavit pan Umarth se svou žádostí. Královská rada také vysvětlila nové pravidlo týkající se umírání. Kdokoli se octne na prahu smrti po vyčerpání bodů života, hodí si kostkou, která rozhodne jeho osud. Pokud bude takto v bezvědomí poprvé, bude muset hodit dvě a více, aby si život uchránil. V opačném případě jeho postava končí nadobro. Při opětovném vyčerpání životů bude muset hodit již tři a více a tak dále. Kdo získá hodnost alastara jiného cechu, tomu se o jednu úroveň zvětší šance na přežití.

Po ceremonii nastal čas pro zpěv a víno. Král ještě nařídil postavit hlídky, aby dohlédly na vozový park tardorských rytířů. Množství a kvalita kočárů ukazovaly na rostoucí životní úroveň jednotlivých rytířů.

Temné stíny na obzoru

Saturday, May 22nd, 2010

19. Cerveth

Tardorský kilometr — délková jednotka proměnlivé velikosti, která jakoukoli vzdálenost vyplní právě sedmkrát

„Přátelé, už je sedm hodin, takže by bylo dobrý třeba i vstávat,“ pronesla jsem k zakukleným housenkám. Několik housenek zvedlo hlavu a zase zalehlo. Vzdala jsem se veškerých budících snah a vylezla jsem do vlhkého podmračeného rána. Venku už snídalo pár bojovníků.

V osm se nás většina opravdu sešla u ohniště. Postávali jsme okolo laviček a choulili se do svých oděvů. Zpočátku jsem myslela, že takto postáváme z jakési piety k rytířskému kruhu. Až posléze jsem zjistila, že se nikomu nechce sedět na mokrých kládách. Poddaní se nesmí zasedání Kruhu rytířů účastnit. Bezcílně se poflakovali po tábořišti vyhýbaje se obloukem ohništi. Pak se seskupili na plácku u silnice a patrně nám tiše záviděli. Konečně si král vyčistil zuby a paní Gilwen uklidila věci od snídaně. Rada mohla začít.

Usedli jsme na lavičky vylepšené karimatkami. Prvním bodem jednání bylo dědičné právo pana Pifa na trůn. Odhlasovali jsme ho drtivou většinou, jen král a paní Gilwen měli poněkud opačný názor. Poté nám král Pif přečetl, co pan Dúthoron a jeho pomocníci zjistili o panu Umarthovi. Tento muž pocházel ze starého vznešeného rodu, jenž měl sídelní hrad v Brithoru. Jeho předek zasedal dokonce v knížecí radě. Umarth se v mládí učil magii. Před vypuknutím občanské války však odcestoval kamsi do zahraničí.

Král dočetl a zanedlouho jsme spatřili, jak k ležení přijíždí honosný zelenkavý kočár. Že by pan Umarth? I poddaní zbystřili. Kočár zastavil, ale nikdo z něho nevystupoval. Konečně se otevřely dveře a objevil se vysoký štíhlý muž oděný v černém. S vážnou tváří vykročil k nám třímaje v rukou fialovou hůl ozdobenou bílým drahokamem. V kruhu padlo několik obdivných výkřiků: (?To je kočár, ten Umarth musí bejt pěkně bohatej. A ten vohoz. Hele, má i nějakou hůl!?) Pan Mellon se zvedl a šel hosta přivítat.

„Jsem pan Umarth, mistr magie, a přicházím ke králi tardorskému se svou žádostí.“ Král pokynul a všichni jsme usedli. Host začal pyšným hlasem vyprávět o svém rodu a o svých dalekých cestách, na kterých se věnoval studiu rozličných nauk.
„A teď jsem se vrátil po mnoha letech domů a vidím, že mé panství už není, co bývalo. Dokonce si ho někdo přivlastnil. Proto žádám, aby mi byl Brithor vrácen zpět a chci další panství jako odškodnění za ušlý zisk!? Umarthova slova dozněla a nastalo ticho. Ha, chce vrátit panství. No, proč ne. Ale to odškodnění?
"A komu vlastně patří Brithor?“
„Panu Glainovi.“
Naše zraky se upřely na trpaslíka. Byl viditelně v rozpacích. Obtížného vyjednávání se ujal sám král. Umarth nechtěl slevit ze svých požadavků a zdálo se, že nehodlá chápat zjevná fakta.

„Pan Glain Brithor neukradl. Byl mu přidělen za hrdinné skutky. To panství bylo opuštěné a v troskách. Nabízím ti výměnou panství Hangond. Ale jaké odškodné! Válka tu mezi rody zuřila přes sedmdesát let. Není naše vina, že tvé statky utrpěly újmu.“ Pak Umarth zaútočil na právoplatnost voleb, které dosadily pana Pifa na trůn. Začal tvrdit cosi o následnících trůnu z řad příbuzných a notně přitom zmiňoval svůj rod. Král se na okamžik zaskočen odmlčel a na jeho obranu se ozvaly hlasy z kruhu rytířů.

„Když se nám podařilo nastolit v Tardoru mír, široko daleko se žádný následník trůnu nevyskytoval. Tak byl pan Pif tardorskými pány řádně zvolen králem. A vůbec, kde jsi byl ty, když jsme bojovali proti Irwinovi a jeho přívržencům?“ Umarth se vymluvil, že o ničem nevěděl a že byl daleko v cizině. Král ho pak přesvědčil, aby místo Brithoru přijal o něco větší Hangond, který nebyl tolik zpustošen občanskou válkou. Umarthovi nezbylo, než přistoupit na kompromis. Záhy však vznesl další požadavek.
„Než jsem odjel, zastával jsem funkci strážce svitků a map. Chci ji zpět!“ Tentokrát se naše zraky stočily na pana Dúthorona.
„To asi nepůjde. Funkci jsem obdržel od krále. Jen on může rozhodnout jinak.“
„To je pravda. Pan Dúthoron je skvělý archivář. Nemám v úmyslu mu tuto funkci odejmout. Ale co kdybych ti nabídl něco jiného? Co bys řekl velvyslanci Tardoru? Někoho s tvými zkušenostmi ze zahraničí bychom potřebovali.?
"Dobrá, ale je tu ještě jedna věc, na kterou mám nárok,“ řekl Umarth a nervózně si promnul prsteník.
„K mému rodu přináležel prsten Královské rady. A já jsem jeho právoplatný dědic. Chci toto dědictví zpět!“ Tato drzá slova nás zvedla z lavic (klád a karimatek). ?To snad není možný, přijde si kdoví odkud, hned má plno požadavků a ještě by chtěl prsten! Pane Dúthorone, je to pravda s tím děděním?„
"Ano, já sám jsem svůj prsten zdědil po svém otci, Mardilovi z Targonu. Jaký to má být vlastně prsten, pane Umarthe?“
„Je to prsten s písmenem O.“
„Tak ten teď vlastní pan Mellon.“ Upřeli jsme své zraky jeho směrem. Umarthovy nároky mu nebyly příjemné, ale držel se a raději mlčel.
„To je nesmysl s tím děděním,“ pravil pak pan Dúthoron, ?jistě nějaký Umarthův předek nosil takový prsten, ale to byl prsten knížecí rady a ne královské. A to je dost podstatný rozdíl!" Umarth však dál trval na svém požadavku. Jednání uvázlo na mrtvém bodě.

V tom se ozval koňský dupot. Do ležení se vřítil posel se svitkem od Dúthoronova pomocníka a hlavního archiváře Danuina. Král převzal zprávu, přelétl ji očima a zabodl svůj přísný pohled do pana Umartha.

„Byly odhaleny nové skutečnosti. Danuin objevil záznam jistého rozsudku. Podle něj byl pan Umarth za své zrádné činy odsouzen k doživotnímu vyhnanství.“ V tom překvapeném tichu jsme pro změnu pohlédli na Umartha. Nehnul ani brvou a s nebetyčnou drzostí pravil: „To musí být nějaký omyl?!“ Umarthova slova nás pobouřila.

„Jelikož rozsudek stále platí, nemáš tu co pohledávat. Odejdi pryč z Tardoru, než ti naše meče pomohou!“ Umarth se beze slova zvedl, vystoupil z kruhu, a pak docela tiše pravil:
„Vyháníte mě, tak dobrá. Ale přichází čas hrozby ze severu.“ Jeho jedovatý sykot se vystupňoval:
„Ještě rádi položíte královskou korunu a meč k mým nohám a budete prosit, abych vás zachránil. Budu na vás čekat na hranicích Tardoru v místech, kterým Černá brána říkají.“ Mlčky jsme se dívali na jeho vzdalující se záda. Zbrojnoši z řad poddaných vyprovodili jeho kočár k tardorským hranicím. Se stínem v mysli jsme rozpustili radu.

Cechy se daly do školení v duchu starého dobrého hesla „opakování – matka moudrosti“. U zvědů jsme museli nejdříve začít s revizí základních prostředků vybavenosti.

„Zvědi, zvědíí!“ Pobíhala jsem sem a tam a sháněla lidi a pak zase papíry se školením. Tuhle zástupnou funkci mi byl čert (vlastně paní Nildorwen) dlužen.
„Tak se zvědi ze všeho nejdřív podíváme na vybavení. Máte všichni všechno?“
„Mno, ehm?“
„Aha, tak to vezmeme popořadě.“ Gott sei dank, že jsme nebyli hned zpočátku nasazeni do akce, protože jinak nevím, nevím?

Přednášky a praktické ukázky cechovních dovedností přerušil oběd. Ale sotva stačily chomáče trávy zarejdit po ešácích, aby odstranily připálené zbytky fazolí a rovnoměrně rozetřely mastnotu z čínských polévek, ozval se opět zběsilý dusot koňských kopyt. Shromáždili jsme se u ohně, abychom vyslechli další poselství. Někdo, kdo se podepsal jako Nardruin, žádal vydat Lothím. Je to nějaký šperk, který si nechal před časem zhotovit u tardorských kovářů, kterým dodal i velké smaragdy, aby je do Lothímu zasadili. Navíc žádal tisíc zlatých jako odškodné za své dlouhé čekání. Odškodné se šperkem jsme měli doručit do šesti dnů na hrad Faskalon, sic Tardor stihne zkáza. Pak ten kdosi psal, že pro výstrahu vypálí jednu z pohraničních vesnic na důkaz své moci.

Opět jsme usedli a podumali. Ale nic perspektivního se v našich závitech neurodilo. Pouze jsme konstatovali, že ten nebo to Nardruin asi nebude jen tak někdo a že ti, kteří vlastní panství u hranic, to mají docela blbý. Pan Orias se vytasil se starým osvědčeným trikem: „Pojďme do archivu.“
„Ale né, to je moc daleko,“ ozvaly se nesouhlasné hlasy.
„Tak vyšleme skupinku rychlých běžců.“
„Je to asi dvanáct kilometrů“, řekla paní Gudrun, „kdyby si mákli, dalo by se to do večera stihnout. Já bych šla taky.“
„No tak, paní Gudrun, nepřeháněj“, ozval se pan Mellon, „je to tak maximálně sedm kiláků, víc ne. Měli byste jít všichni.“ Tak jsme teda šli všichni.

Vyrazili jsme ostrým tempem na Marjánu, kde se tardorský archiv nachází. Hned za táborem se pochodový útvar roztrhl na skupiny, přičemž ta první se od ostatních vzdalovala rychlostí světla. Velmi záhy jsme pochopili neblahý význam sedmi tardorských kilometrů, neboť pravdu měla samozřejmě paní Gudrun. (Pan Mellon se pak ohrazoval, že nám doporučil kratší cestu a že si tardorští zapomněli v táboře mapu, ale byl umlčen davem.) Asi tak v půli cesty mě potřeba chvátat opustila nadobro (a to na celý live a ještě několik týdnů po něm).

Konečně jsem se i já vydrápala na vyhlídku k archivu. Ale rozladěné tváře mých spolubojovníků mne poněkud zmátly.
„Co je?“
„Danuin tady není, šel do hospody.“
„Cože?!“
„Támhle na domku je připíchnutej vzkaz v tengwaru.“
„No to snad ne!“ Nikdo neměl chuť po úmorném pochodu šlapat dolů do Jetřichovic k Zelenému drakovi a pak zase zpátky.
?A co kdyby někdo předal Danuinovi vzkaz a už u Draka zůstal? Pak bychom k Drakovi zašli stejně všichni.? Tato myšlenka mě zaujala. Měla jsem hroznou žízeň a Zelený drak byl to pravé řešení. Několik z nás se tedy vydalo dolů.

Avšak už pod skálou na lesní cestě se naše kroky zastavily. Zpoza jednoho balvanu se vypotácela postava ve vyrudlém plášti. V jedné ruce držela džbán piva (v reálu láhev) a něco nesrozumitelného blekotala. Danuin?! Z jeho opilecké škytavky jsme vyrozuměli cosi o jeho samotě v archivu a potřebě se družit a svlažit hrdlo douškem pivního moku. Nezbylo nám než se s ním vrátit na Marjánu. Když jsem se jako poslední vyškrábala na vyhlídku, vykřikovala jsem cosi o Mellonovi a zabíjení. Ale po pravdě řečeno tato dvě slova v mnohem rozvitější a barvitější formě se objevila mezi rytíři už během cesty z tábora. (Pro nezasvěcené ? pan Mellon a archivář Danuin jsou dvě postavy hrané jedním z organizátorů)

Zahrnuli jsme Danuina dotazy týkající se Umartha, Nardruina a Lothímu. A on znovu a znovu mizel ve svém domku, zuřivě se přehraboval v policích, vířil stoletý prach a nalézal to, co jsme potřebovali. Vybaveni mnoha svitky různých barev a stáří jsme sestoupili dolů k Zelenému drakovi. Tam se mágové pustili do překládání a ostatní se o něco později pustili do objednaných jídel.

Jelikož se chýlil večer a nás ještě čekala porada ohledně svitků, byla vyslána rychlá (motorizovaná) skupina vozků pro kočáry, které nás odvezly do ležení. Zatímco jsme putovali za Danuinem, vedle našeho tábora se usadila povedená partička barbarů nejhrubšího zrna, kteří obtěžovali široké okolí nesnesitelně hlasitou hudbou. Považovali jsme to za zlé znamení a vyhlíželi jsme dýmy na obzoru, zdali Nardruin už splnil svůj strašný slib.

Ze svitků vyplynulo mnoho zajímavých skutečností. Danuin nám předal i originál rozsudku čtyř tardorských pánů, kteří byli za podvratnou činnost a zištné násilí odsouzeni jednak k smrti a jednak k vyhnanství. Jejich zabavené osobní majetky ukryl velmistr hraničářů pan Mardil z Targonu na Orlí skálu. Je to tajné místo hraničářského cechu, na které mohou vstoupit pouze příslušníci hraničářů. Pan Dúthoron nám sdělil, že ho tam otec kdysi vzal. Než však mohli na stěnu vystoupit, museli strávit noc ve starém loveckém táboře poblíž, aby získali pachové mimikry. Orli hnízdící na stěně jsou totiž dost nevraživí a cizince hned napadnou a snadno mu způsobí smrt. Osobní věci odsouzenců slibovaly nové informace, a tak se hraničáři rozhodli, že se dle Dúthoronovy navigace ke stěně vypraví. Další zajímavé místo popisoval svitek psaný jistým Aranellem, který našel jakousi pracovnu velkého mága Cardara. Zde se naskýtal úkol pro cech čarodějů.

Cardarův pomocník Esatelon v jiném dopise pro Cardara psal, že podle starých legend byl Lothím vyroben tardorskými trpaslíky někde v 5. století ve starém trpasličím městě Gabil-gundu. Popis a mapu místa jeho výroby však ztratil při průzkumu nějaké podzemní chodby na panství Ringost. Zmínka o trpaslických sídlech a kovárně zase nažhavila Grora.

Danuin nám věnoval také dva svitky od samotného Cardara. V jednom z nich píše Estelirovi, že pátrá po poznatcích o Nardruin a že ho to naplňuje zlým tušením. Nás toto sdělení také naplnilo zlým tušením. Druhý list, který byl podle poznámky na jeho okraji nalezen nějakým rybářem v rybníce na panství Altabar, obsahoval dost podivný návod k jakémusi složitému obřadu.

Ze svitků nám vysvitly tři směry, tři cesty, které jsme se rozhodli podniknout, abychom zvěděli více v těchto časech nejistých. Předběžně jsme se rozdělili do tří družin a ulehli, neboť již byla temná noc.

Na cestě

Saturday, May 22nd, 2010

20. Cerveth

Pochoduj nebo zemři

Nový den přinesl nové zprávy. V ležení se objevil posel od správce panství Ramsarn. Jedna z jeho vesnic byla brutálně vypálena. Správce žádal o ozbrojený oddíl, který by celou záležitost prošetřil. Bojovníci vytvořili čtvrtou skupinu a přibrali paní Mivít. Jejich velení se ujal sám pan Formwest. Čekal je nebezpečný úkol, neboť Nardruin se přestal jevit jako velkohubý mluvka. Také družina vyslaná na Orlí stěnu potřebovala vylepšit početní stav. Paní Gilwen se náročného podniku účastnit nemohla a cechu chyběla nepřítomná paní Lailath. Dúthoron vyzval ostatní, aby se přidali k hraničářům, a sliboval jim získání alastara. Jelikož se nikdo neozýval, přihlásila jsem se. Zabalili jsme své vaky a houně a v dopoledních hodinách jsme vyrazili na cestu.

Vyšli jsme spolu se skupinou vyslanou za trpasličím tajemstvím složenou z pana Glaina, Mablunga, paní Nifredil a Grora věrného své rase. Rozhodli jsme se, že jim pomůžeme nalézt ztracenou mapu k trpasličí kovárně. Hledali jsme křižovatku tří důležitých cest na panství Ringost, poblíž které měla být ona podzemní chodba. Zastavili jsme u odbočky na hrad Ringost (Chřibský hrádek) v domnění, že to je to správné rozcestí. Jali jsme se horlivě pročesávat les, břehy potoka a okolní skály. Po půl hodině i více jsme museli konstatovat, že tady žádná štola široko daleko není.
?A jak to vlastně stojí v tom svitku?? zeptala jsem se. Paní Nifredil nahlédla do textu.

Hledaná křižovatka se měla nacházet přibližně uprostřed panství Ringost. Mrkli jsme do mapy. Odbočka, u které jsme stáli, byla sotva za hranicí. Nezbývalo nám, než pokračovat ještě asi dvě míle k té správné křižovatce.

Paní Gudrun začala tušit, o kterou chodbu asi jde. Došli jsme do malé vesničky, kde se stýkaly tři silnice. Kousek od nich se rozprostíralo rumiště srovnané se zemí. Jen na kraji byly zbytky nějaké stavby a v nich se černal otvor. Rychle jsme k němu vyšplhali a Halgar s Grorem se vrhli do jeho temných útrob. Paní Gudrun zatím zmizela v křoví za rozvalinami a nechala se vést intuicí. Zanedlouho se průzkumníci vynořili z onoho křoví a vítězně třímali v rukou plátěný sáček. Za nimi šla Gudrun, která nalezla východ, jímž Halgar s Grorem vylezli. Nezdržovali jsme se podrobným prohlížením sáčku a vyrazili na další cestu.
Míle se krátily jen neochotně a stále se neobjevovala příhodná hospůdka, kde bychom pojedli. Pochod mě značně zdrchal a má přemisťovací rychlost rapidně klesla, což nás podstatně zdrželo. Baťoh mi připadal stále těžší a těžší. Když Mablung zjistil, že má k přespání jen spacák, s radostí jsem mu vnutila svou celtu. Okolo čtvrté jsme konečně zakotvili v jedné mastorské krčmě. Nabídka krmí nebyla zvlášť pestrá a soustředila se především na sekanou a uzené (utopenci jim došli). Přesto nám chutnalo, ostatně hospodský i přes Halgarovu kritiku byl přívětivý.

Zde se naše cesty dělily. Skupina paní Nifredil zamířila k Ondostu. My jsme pokračovali k hranici panství Himgroth a Minas Him. Tam jsme měli domluvenou schůzku s panem Dúthoronem. Již blízko cíle se Adalgrim s Halgarem vydali napřed, aby nalezli místo našeho přenocování. Dúthoron mne a paní Gudrun zanedlouho dostihl svým kočárem a vysadil nás na odbočce k tábořišti. To kluci nalezli bez větších obtíží. Krátce jsme pohovořili s velmistrem, který musel odjet vyřizovat jakési záležitosti. Zvolna jsme se vydali k ležení. Byl to převis šikovně ukrytý, takže nešel z pěšiny vidět. Trochu jsme vydechli a hraničáři se pustili do cvičení svých dovedností, čehož jsem se také lehce zúčastnila.

Již se stmívalo a pan Dúthoron se stále nevracel. Nevzala jsem s sebou křesadlo (kdo by se s tím vláčel) a jinými prostředky k rozdělání ohně jsme nedisponovali (alespoň oficiálně). Také nám docházela voda. Pan Halgar risknul střevní pohromu a napil se z potůčku, který tekl pod převisem. Ne tak Adalgrim, který vodu dezinfikoval zvláštní hraničářskou ingrediencí, jež by se dala označit jako Kladivo na mikroby.

Tma se rozlézala mezi stromy a studené ohniště zelo prázdnotou. Dech noci se rozhostil tichem. V korunách mizely poslední zbytky světla a nám bylo jasné, že se Dúthoron už nevrátí. Ulehli jsme.

Orlí stěna

Saturday, May 22nd, 2010

21. Cerveth

Umarth — kromě jiného též igelit, umakart a papundekl

Ranní vzduch prořízly ostré výkřiky ptáků. Hned mě napadlo: „Orli útočí!“ Nepříjemné skřeky znovu zakroužily nad lesem, a pak zmizely. Orli si na nás zvykli, mohli jsme vyrazit ke Stěně.

„Ale trocha spánku navíc neuškodí,“ pomyslela jsem si a zachrula se do spacáku. Vtom nás překvapily bujaré výkřiky kypící odpornou veselostí.
„Nazdár, vy tu ještě spíte, lenoši. Koukejte vstávat! Ať jste už na cestě!“ burcovala nás paní Illinwë notně podporovaná Ivankou. Doprovázely Dúthorona, který přišel předat instrukce ohledně cesty. Domluvili jsme se, že na nás počká za vesnicí Mlýny u jedné odbočky. Pak jsme ještě chvíli pokračovali v dosavadní činnosti. Po půl deváté jsme opustili převis. Mé bolavé tělo odmítalo spolupracovat, a tak jsem se opět táhla jako smrad z mých ponožek.

Před desátou jsme se vedeni Dúthoronem vydali k cíli našeho putování. Škrábali jsme se po svahu porostlém hustým borovým lesíkem. Zanedlouho jsme stanuli na okraji menší rokle. Ta měla představovat hlubokou propast, přes kterou se bylo možné dostat pouze po mostě ze dvou lan. Pan Dúthoron se na mě podíval, co tomu jako říkám. Snažila jsem se zachovat kamennou tvář. Adalgrim se rozhodl traverzovat jako první. S Dúthoronovou pomocí se připnul k lanu, zavěsil na něj nohy a pustil se do volného prostoru. Zdánlivě hrozivou operaci zvládl celkem dobře, pouze zdolání protějšího svahu bylo poněkud obtížnější. Ani panu Halgarovi a paní Gudrun nečinilo velké potíže dostat se na druhou stranu. Dúthoron nás při tomto konání hojně fotil. Trochu jsem se zapotila, když na mně přišla řada. Nejsem hraničář a představa, že bych tam zůstala viset, mne příliš nelákala. S úlevou jsem zjistila, že traverzování není opravdu nic těžkého.

Sbalili jsme lezení a přemístili se k Orlí stěně. Naklonili jsme se přes okraj a spatřili několik plátěných sáčků visících na skále. Pan Halgar řekl, že pro ně slaní. Okolo už kroužili orli. (V podobě paní Illinwë, která pod skálou mlsně vzhlížela vzhůru dostatečně zásobená koulemi. Každý zásah znamenal úbytek deseti bodů života. Pokud by byl střelen orel, přestal by na tři minuty útočit.) Pan Adalgrim musel znovu absolvovat cestu na laně, aby donesl několik šípů a také zvědovský čaj. Chtěli jsme ho uvařit těsně před tím , než Halgar slaní. Ale opět jsme neměli čím rozdělat oheň. Jakýsi zvědavý, plešatý a brýlatý stařec, který se poblíž potloukal, nám pak sdělil, že v herní realitě zůstal Dúthoron na druhé straně propasti a tudíž nám nemůže půjčit zápalky. Tak jsme tedy od vyváření upustili. Celý „nadšený“ se Halgar uvázal do sedáku a opatrně se spouštěl po laně, zatímco jej Adalgrim kryl. Nebylo to zrovna snadné, Halgar schytal tři rány. Naštěstí se Adalgrimovi podařilo orla několikrát zpacifikovat.

Orlí stěna ukrývala pozůstalost šesti odsouzenců. Obsah váčků jsme prohlédli jen zběžně. Tvořily ho různé řetízky, lahvičky a talismany, ale též svazek klíčů s diamanty, který patřil Umarthovi. V každém z pytlíků se nalézal také papírek v tengwaru s popisem uložených věcí.

Zpáteční cesta přes rokli se neobešla bez průtahů. Když nám kluci už z druhé strany posílali lezení, lano, za které jsme jej s Gudrun přitahovaly, se uvolnilo. Nastaly veselé chvilky, kdy jsme se vybavení pokoušeli dostrkat na jednu stranu. Nakonec na něj po různém natřásání lan dosáhl Halgar a Adalgrim musel znovu přetraverzovat s výstrojí k nám. Celkem si to ten den zkusil šestkrát. Toto zdržení naštěstí nebylo tak velké a my v pohodě stihli formanský povoz z Mlýnů do Vanima Neldor. Cestou jsme přeložili popisky ve váčcích.

Ve Vanima Neldor jsme navštívili hospůdku Na růžku. Paní Gudrun tam při neodborné manipulaci s půllitry vynalezla nový recept na křupky v pivě. Pak nás už jen ve zlátnoucím odpoledni čekala cesta do tábora.

Dostatečně mrtvá jsem se doploužila do ležení. Ve stínu smrkového lesa tam již odpočívali naši spolubojovníci, tak jsem se k nim ihned přidala. Někteří ale neodolali a šli se zchladit do Kyjovské přehrady. Uprostřed těch znavených těl jsem si nemohla nevšimnout podivných barbarů v poutech.

Zůstali jsme ve stínu stromů rozloženi na lesní trávě. Nastalo veliké vyprávění. Jako první nám své zážitky vylíčila skupina bojovníků. Na místě vypálené vesnice našli rabující lapky, které za vydatného přispění paní Mivít zčásti zlikvidovali. Někteří z nich ale přežili, a tak byli zajati. Zlodějíčci před králem vypověděli, že s tím žhářstvím nemají nic společného, že pouze kradli, ale nezabíjeli. Zajatci dostali šanci vybojovat si své životy v duelech s tardorskými rytíři příští den. Následovalo naše vyprávění, a pak se slova ujal Gror. Při své misi nalezli v podzemí několik svitků v trpasličině, které popisovaly výrobu magických šperků, odlévání stříbra do forem a zhotovování forem. Také našli doklad o tom, že Lothím byl v Gabil-gundu skutečně vyroben a svému majiteli prodán. Tato informace nás poněkud překvapila.

Nakonec promluvil pan Orias, který se svými druhy navštívil Cardarovu Eithenolë. Jak se sám vyjádřil, nalezli hotovou Alexandrijskou knihovnu. Nalezené svitky obsahovaly pravdu o Nardruin. Nardruin byl název pro jeden z řádů draků. V tu chvíli jsme poznali svého nepřítele a rozhodně nás to nijak nepotěšilo. Naštěstí byl v Cardarově archivu objeven obšírný návod, kterak draka zahubiti. Sám velký mág musel tento problém kdysi řešit, neboť se tardorské království v desátém století s jedním takovým drakem potýkalo. Účinnou zbraň, kterou stvořil, představoval šíp obdařený magickou silou, jehož výroba byla velmi složitá. V nalezených svitcích byly popsány magické obřady a také jednotlivé kroky související s vyhotovením šípu. V jednom listě Cardar poznamenal, že při uzavírání sluje chyběly dva svitky, které se ztratily při převozu z Tirisu do Eithenolë. Byl to poslední obřad k výrobě šípu, který jsme dostali od Danuina. Druhý svitek nalezla pak Oriasova družina při svém putování. V něm Cardar popisoval kouzlo, jež mělo uchránit výrobce šípu v případě nějakého technologického pochybení.

Informací bylo mnoho a vysvítala z nich jediná věc: je potřeba vyrobit šíp. K tomu bylo zapotřebí čtyřčlenné družiny, ve které by byl zastoupen každý cech. Přitom jeden z účastníků měl disponovat zvláštní silou, kterou mohl získat při setkání s magickými výboji či s nějakým duchem. Ihned jsme zapátrali v paměti, zdali se mezi námi takoví jedinci vyskytují. Za chvíli padla jména pana Gildora, paní Gudrun a pana Glaina. Ti v minulých dobrodružstvích přišli nějakým způsobem do styku s tajemnými silami. Rozhodli jsme se, že vytvoříme co nejvíce skupin, abychom měli větší naději na úspěch. Pak si i pan Glinel vzpomněl, že při svých elfích toulkách zažil podivné věci související s magií. Tak byly ustanoveny čtyři skupiny a pátou (záložní) tvořila Královská rada. Byla již noc a před námi, ale hlavně před mágy ležela ještě spousta práce. Pan Orias vybaven znalostmi tardorských krajin se pustil do vypracovávání velkolopého plánu, podle kterého měly družiny postupovat. Také bylo třeba vyhotovit kopie svitků s obřady a popisem míst. Přípravy na naše putování skončily až po půlnoci.

Magické putování

Saturday, May 22nd, 2010

22. Cerveth

Minas Anwar — neboli Věž králů, která odnepaměti patřila králům Tardoru. Kromě krále a v jeho nepřítomnosti celé Královské rady smí na pahorek Minas Anwar pouze jeho strážce, jenž dbá na dodržování tradic a povinností spojených s tímto místem. Současným strážcem je pan Mellon z Ringostu

Již večer naše družina okolo pana Glinela byla vybrána, že vyrazí na cestu jako první. Jelikož se naší skupince nedostával hraničář, zastoupila jsem tento cech coby adept na alastara. V průběhu dne se k nám měli připojit paní Gilwen a pan Pif coby psychická a technická podpora.

V sedm jsme vyrazili v kočáře pana Mellona k Minas Anwar, kde měl být pod jeho vedením proveden v osm hodin první obřad. Tím jsme se měli očistit a zasvětit se jednotlivým živlům. Pan Mellon zanechal svůj kočár v Jetřichovicích a my se nechali vést asfaltkou a posléze pěšinou pod stěny posvátné skály. Příliš pozdě jsme zjistili, že jsme v táboře zapomněli přibalit lana. Příkré svahy jsme tedy zdolali vlastními silami a vystoupili jsme na vrchol Minas Anwar. Byla tvořena dvěma skalními plošinami oddělenými od sebe úzkou průrvou. Na chvíli jsme se posadili a občerstvili se plátkem mellonova sušeného ananasu. Ještě jsme se rychle učili magické formule a probírali průběh obřadu. Vznešenost onoho místa spolu s panem Mellonem nás nutili, abychom mluvili tlumenými hlasy.

Bylo klidné ráno. Dole ve vesnici možná procházeli první poutníci a lidé se chystali na další parný den. Jen my jsme shlíželi ze skalní vyhlídky dolů do krajiny a ke kopcům, z nichž vyzařoval jakýsi klid. Pak Mellon přeskočil štěrbinu a započal velký obřad. Nakreslil svou holí na kámen kruh a čtyři znamení živlů. Poté jsme se postupně k němu přemístili a stoupli si ke svým značkám. Pronášeli jsme magické formule a přitom prováděli rozličné úkony. Tímto jsme vyvolali moc živlů ohně, vzduchu, země a vzduchu. V podobě čtyř malých a jednoho velkého magického proudu jsme je vyslali vzhůru. Místo a čas dopadů těchto magických sil jakožto vedoucí mág stanovil Mellon. Slabší „čmoudíky“ sloužily k očištění surovin a předmětů nutných k výrobě šípu. Hlavní náboj měl při šestém závěrečném obřadu obdařit šíp takovou mocí, které by drak bez váhání podlehl.

Obřad představoval značnou zátěž pro naši psychiku. Po jeho provedení jsme se oddali meditaci, abychom uklidnili nervy zjitřené vyvolanou magií. Při té příležitosti se nám zjevovala podivná vidění (v podobě fólie s textem, kterou před našimi zraky držela čísi ruka). Na Mellonův pokyn jsme mlčky v určeném pořadí sešli z Minas Anwar. Sotva jsme vkročili na lesní půdu pokrytou jehličí, zapomněla Alia na magické prožitky a propadla své houbařské vášni.

Mellon nás opět svým kočárem dopravil k městu Toro, kde začínala naše pouť. Ještě nás vybavil plátěným sáčkem na získané suroviny a odjel šplhat na Minas Anwar a provádět velký obřad s ostatními skupinami.

„Hele, když jsme po tom obřadu meditovali, měla jsem divný vidění,“ začala jsem nenápadně, „bylo mi zjeveno toto: svíce života hoří rychle. Nevím, co to znamená, ale doufám, že to není moje svíce.“ Ostatním se také zjevily moudrosti typu „kohos pozval čtyřikrát, nezapomeň na něj po páté“ anebo „vyhraná bitva neznamená vyhranou válku“. Výsledkem lehké diskuse o svíci a čímsi životě bylo konstatování, že význam těchto výroků zjistíme zřejmě až při cestě. Pak konečně přivezl Dúthoron pana krále s paní Gilwen, kteří nás měli část cesty doprovázet, a my jsme se mohli vydat ke štole, ve které se nalézalo stříbro pro výrobu hlavice šípu.

Poskakovali jsme po pražcích a Pif ujišťoval paní Gilwen, že až pojede vlak, tak jí řekne. Asi po míli a půl jsme vstoupili na lesní stezky a navigovali jsme se na stříbrné doly. Na místě, které vypadalo, jako že by ta štola tady už mohla být, jsme se rozprchli hledajíce otvor do země. Dle zkušeností z Cuthalionu jsem pátrala po nějaké haldě, která by signalizovala výskyt štoly. V onom lesíku s mocnými stromy a hladkou trávou se tyčil takový jeden pahorek, tak jsem se k němu váhavě vydala. Mezitím mi Wessi hlásil osobu míhající se mezi kmeny oděnou do zeleného pláště a černého klobouku. Oddychla jsem si, byli jsme tu správně. Netrvalo dlouho a Wessi oznámil nález dolu právě u toho jednoho jediného pahorku. Dúthoron coby technický dohled na nás už čekal.

Rozdělili jsme světelné zdroje a nechali Aliu s Pifem na stráži před vchodem. Pohltilo nás podzemí se všemi svými nástrahami v podobě bahnité vody, ostrých výčnělků ve stropě, nebezpečně vypadajícíh zakládek a v neposlední řadě šachet umně skrývaných pod špinavými kládami a prkny. Všemu jsme se bravurně vyhýbali. Ale po stříbře ani vidu ani slechu. Marně jsme se vrhali k orosené skále, kdy se nám v chabém světle louče a svící zdálo, že zrovna tady jsou nějaké zbytky po stříbrné rudě. Už zbýval jen prostor za zakládkami podél stěn, kam se mi z bezpečnostních důvodů příliš nechtělo. Leč Dúthoron nás ujistil, že hlušina je spečená a tudíž pevná, ostatně stopy pravidelného prolézání těchto skulin svědčily o pravdivosti jeho slov. Vyhoupla jsem se za zakládku a se svíčkou v ruce jsem skenovala vnitřní prostory. Nic zvláštního, (jen mne lehce pobouřilo, že tu speleologové nechávají ve spárách svinčík v podobě ulomeného držátka od hliníkové lžíce). Za mnou šel Wessi.
„Mám to! Podívej, je jich tu pět, pro každou skupinu jeden kousek.“ A vytáhl malý proutek cínu alias stříbra, který jsem prve pokládala za kus lžíce.

Aby se následující skupiny nezdržovaly hledáním rudy, označili jsme místo nálezu a Alia ještě napsala vzkaz, který navíc varoval před vosím hnízdem a strážci hojně obletovanými mouchami. Glinel pro jistotu ještě udělal na cestě šipku.

Dalším cílem našeho putování byl vrch Ohrazený. Tam přesně v 16.00 měl dopadnout první z malých magických nábojů, který byl určen k očištění stříbra. Měli jsme dost času a na vrchol kopce jsme se dostali více jak hodinu před obřadem. Nahoře hlídkovali Finwë a Ingwë. Zatímco jsme se hřáli u ohně, pan Glinel vyřezal ze dřeva dřevěnou formu na odlití hrotu.

Před čtvrtou hodinou jsme se připravili k obřadu. Alia vyznačila magický kruh, určili jsme světové strany a v jejich směru jsme vyryli do hlíny značky. Pak jsme k nim v určeném pořadí přistoupili a poklekli. Wessi zapálil svíci a Glinel zasvětil stříbro živlu vody, který jakožto bojovník zastupoval.

Bez okolků jsme zamířili volným tempem k Brtníkům, mimochodem mé vesnici. Za ní se u ozdravovny Šternberk nacházel zdroj vody, s níž měla být hnětena hlína na črepy a formu pro hrot. Jak jsme se blížili k prameni, zvyšovalo se množství mravenců, kteří putovali v nekonečných řadách pod našima nohama. V tu chvíli Alia zjistila, že sandále nejsou pro tuto příležitost tou nejvhodnější obuví. Koncentrace mravenců u studánky se stala neúnosnou, a tak jsme odtamtud rychle prchli.

Na rozcestí za studánkou Glinel usoudil, že malá svačinka neuškodí, a podělil se s námi o müssli tyčinky, jichž měl bohatou zásobu. Z hladových útrob se mi drala slova díků:
„Glineli, jseš fakt skvělej. Pořád nás něčím živíš – tu tyčinka, tu čokoládka? Fakt díky.“ Na to Glinel klidně odvětil:
„No, tak mi zas tolik neděkuj. Zítra budete živit vy zase mě.“ Lehce mi zatrnulo a raději jsem se už nevyjadřovala (ostatně později pochopíte, proč).

Mířili jsme do Kyjovského údolí, kde se nacházel Fuincam – Pavoučí jeskyně. Tam měl proběhnout v nočních hodinách obřad očištění ratiště. Cestu jsme si zpestřili prohlídkou Prušáku neboli poměrně velkého převisu.

Vkročili jsme do lesů a marně hledali rovný klacek na ratiště. Všude rostly jen slabé pokroucené keříky čehosi, co nevlastnilo žádnou silnější větev. Konečně se nám podařilo najít něco alespoň zdánlivě rovného a pro naše záměry dostatečně silného a dlouhého. Alia větev předpisově očistila od kůry a my jsme začali hledat bystřinku, kde bychom ji máčeli, jak rituál vyžadoval. To byl opět trochu problém, protože potok v údolí se změnil na blátivou stružku. Naštěstí dál po proudu se to změnilo a Wessi ratiště řádně vykoupal, zatímco ho Glinel hojně fotil. Zbývalo už jen nalézt Fuincam.

V paměti jsem měla založenou vzpomínku, jak jsem kdysi v těchto končinách lezla do nějaké mrňavé jeskyňky. Ujišťovala jsem horlivě ostatní, že když si pořádně prohlédnu z cesty břehy potoka, že si určitě vzpomenu. Tak jsem tedy chodila po cestě a napínala zrak v houstnoucím šeru a bedlivě si prohlížela balvany a skály za potokem. Upřímně řečeno, kdejaký kout se mi zdál povědomý a zároveň cizí. Naštěstí Wessi, Glinel a Pif nečekali, co se objeví v mé paměťové stopě, a vydali se pátrat na druhý břeh potoka. Po chvíli jejich snaha doznala úspěchu. Nalezli jak jeskyni, kde měl být proveden rituál, tak také vchod do Fuincamu, kudy mělo být ratiště protaženo, aby se magické síly stabilizovaly.

Jelikož zbývalo do obřadu dost času, šli jsme ještě do tábora. Náhle jsme spatřili nějakého člověka postávajícího na cestě. Považovali jsme ho za nekalý živel a Alia a já jsme se snažily nenápadně ukrýt získané suroviny. Ale to už se Wessi dávno s oním podezřelým vybavoval. Naše obavy byly plané, neboť ten člověk byl lovčí paní Gudrun a dokonce nám nabídl pomoc. Měl u sebe plánek, který nás měl dovést k Fuincamu. Naštěstí jsme ho už nepotřebovali. Ostatně když jsme do něj nahlédli, nebyli jsem z toho zrovna moudří.

Ještě jednu věc bylo zapotřebí udělat. Ve výpusti Kyjovské přehrady jsme měli nabrat vodu, jež sloužila také k navlhčení jílu na formy. Do výpusti vedly dvě trubky. Wessi se jednou z nich protáhl odrhnujíc chuchvalce pavučin a za ním Glinel (opět s foťákem). Pak nabral vodu, jež přepadávala z přehrady, pečlivě se vyhýbaje mrtvé kachně.

Po tomto náročném dni jsme se ještě občerstvili u kiosku u přehrady a zamířili konečně k ležení. Tam jsme zastihli pana Mellona, jenž po celodenních výstupech na Minas Anwar jel do Tirisu nabrat sil. Jinak byl tábor docela prázdný. V půl desáté naše čtveřice vyrazila k Fuincamu. Spěchali jsme tmou podél Kyjovského potoka. Ve skalách svítil oheň nějakých poutníků. Wessi hrůzostrašně zavyl, aby je vyděsil. Pochybuji však, že rodince kempující v chráněném území způsobil nějaké trauma. Konečně jsme dorazili k odbočce k mostu přes potok. Pěšina vystlaná jehličím nás dovedla k jakémusi převisu, v jehož útrobách se skrývala jeskyně. Tam jsme se připravili na obřad. Dostavili se Gilwen s Pifem a lovčí. Úderem půl jedenácté jsme započali své konání. Jakožto zástupce hraničářského cechu jsem ratiště zasvětila vzduchu (aby dobře lítalo).

Poté jsme se hromadně přesunuli o něco výše, kde se ve svahu ukrýval vchod do Fuincamu. Wessi si připravil lucernu a ratiště a vrhl se do kapradin a suchého klestí k úzkému otvoru. Chvíli se do něj pokoušel napasovat, ale pak se k nám obrátil se slovy: „To vůbec nejde, tam se nedá vlízt!“ Překlopýtala jsem přes klacky k němu a podržela jsem mu věci. Štěrbina byla tak úzká, že se do ní širokoramenný Wessi nemohl vejít. Musel se vyhoupnout na jakýsi podélný skalní schod a drápat se horem. To se mu podařilo. Posléze našel i pavoučí vlákno a zmizel v útrobách země. Napjatě jsme očekávali, kdy a kde se objeví. Najednou si lovčí všiml slabé záře u svých nohou. „Co to je? Hele, to je Wessi, já mu málem šlápl na hlavu!“ Shromáždili jsme se u kapraďového keříku, pod nímž se černala docela malá díra. Zaslechli jsme Wessiho volání. Za chvíli nám podal lucernu a z jámy vykoukla jeho hlava. Byl celý uřícený a podrápaný. Na jeho hlavu čnící ze země byl však božský pohled. („Počkej, počkej,“ volala nadšeně Gilwen, „my si tě vyfotíme. No tak úsměv, ať se na tý fotce směješ!“ Wessi zaťal zuby a z posledních sil zkroutil své mimické svaly do napodobeniny úsměvu.)

Když se Wessi vyhoupl nahoru, předal mi ratiště a oddychl si: „Už nikdy, bylo to strašný.“ Vrátili jsme se ještě do dolní jeskyně a posbírali jsme věci. S nadějí na teplé houně a odpočinek jsme se vraceli do tábora. Možná tak v půli cesty si kdosi vzpomněl: „Máte ratiště, že jo?“
„Glinele, neneseš ho ty?“ snažila jsem rychle kamuflovat v neblahé předtuše.
„Já jsem ho ale dával tobě, Maisi,“ řekl Wessi. Zastavila jsem se.
„Asi jsem ho tam zapomněla?“ Zoufalství, únava a hluboká tma.
„Tak se tam pro něj vrátím,“ dodala jsem sklesle. Naštěstí šli Glinel s Wessim se mnou. Ratiště v plátěném pytlíčku leželo opuštěné na kraji obřadní jeskyně. Tyhle sklerotický lidi?

Na zpáteční cestě se stala docela divná věc. Zhasla moje lucerna. Došel v ní petrolej. „Tohle se ještě na žádným livu nestalo,“ zakroutila jsem hlavou a zápalila svíčku.

Změna směru

Saturday, May 22nd, 2010

23. Cerveth

Chata Luž — chata Luž je turistická chata nebo restaurace na hoře nebo pod horou Luž

Vstali jsme okolo půl šesté a o chvíli později jsme už přemlouvali své nohy k chůzi na cestě k starým lomům na jíl v Landaldě. Snad příliš brzy jsme se vydali napospas lesním stezkám ve snaze zkrátit své putování. Víceméně jsme se šourali přes nějaký mírný kopec a občas jsme nedůvěřivě pátrali svými zraky po nebezpečných živlech. Ale nikde ani noha a pěšiny vyčárkované v mapě už dávno nekorespondovaly se skutečností. Pak jsme konečně narazili na větší cestu, která vypadala slibně. Zvědovský duch mě kupodivu zcela úplně neopustil a popoháněl mne kupředu. Jeho působením se mi v hlavě rodily perly typu „kde jsou lomy na jíl, tam by měla být jílovitá půda“ či „je-li v mapě u lomu vyznačeno chráněné území, musíme narazit na nějakou tabuli Chráněné území“.

„Hele, cedule Přírodní rezervace. To bude ono.“ Odbočili jsme na lesní cestu. Písčitá půda se dle mých předpokladů změnila na jílovitou. Stezka vedla však kamsi do ztracena do kopřiv. Kousek dál jsme objevili dvě zarostlé jámy. Vydedukovala jsem, že takhle by mohly vypadat opuštěné lomy na jíl. Do jedné z nich jsme i s batohy sklouzli. Naškrábali jsme z jejích stěn jíl smíchaný s kamínky. Alia s Glinelem se ujali jeho hnětení a čištění. S Wessim jsem rozdělala oheň na velkém balvanu, protože kolem bylo víceméně bahýnko.

Když byla hlína dostatečně promnuta, přistoupili jsme k výrobě črepů. K tomu sloužila kulatá dřevěná forma s kónickou dírou veprostřed a palička, jejíž zakulacený konec zapadal do otvoru. Vzali jsme hroudu jílu, nacpali ho do formy a paličkou jsme se pokusili vytlačit malou mističku. Leč nezdařilo se, nádobka se při vyndávání z formy zhroutila. Vzpomněli jsme si na trpasličí svitky, kde se doporučovalo natřít formu tukem. No, Wessi se zrovna chystal opékat kolečko lovečáku? Nahřál tedy docela malý kousek salámu nad ohněm a vytřel jím formu i paličku. Pokus s hlínou se opět nezdařil. Vzpomněla jsem si, že mám s sebou čínskou polívku. A v takových těch pytlících bývá přeci nějaký olejíček. Bohužel ani to nefungovalo. Vyzkoušeli jsme i krém Nivea, který poskytla Alia. Avšak ani ten nepomáhal. Naše pachtění s jílem přerušilo chrastění listí nahoře na kraji jámy.

Uviděli jsme dva maníky s meči a šípy, kteří se tvářili, jako že by nás chtěli třeba i zabít. Vrhli jsme se ke svým baťohům pro zbraně. Zeshora začaly létat první šípy. Přiskočili jsme ke strmým svahům a kryli se před střelami. Jestli bylo obtížné sestoupit dolů, vyškrábat se nahoru bylo ještě horší. Glinelovi se to docela dařilo a za chvíli byl nahoře. Ostatní se sápali za ním. Já jsem takticky upustila od pronásledování neduživých lapků a vrátila se k črepům. Použila jsem dostatečné vrstvy krému a skutečně se mi podařilo s mírnou deformací črep vyndat z formy. Udělala jsem dvě nádobky a dala je k ohni. Tam se už sušila forma na hrot. Mezitím kolegové bez problémů vyřídili lapky a bojem rozjaření se vrátili k ohni. Vyvázli bez zranění, pouze Wessiho meč byl na dva kusy. Ještě chvíli jsme sušili hliněné misky v čadivých plamenech. Alia mezitím napsala pro následující skupiny vzkaz, kde prozradila náš technologický postup ohledně vymazávání forem. Jelikož jsme neviděli naši misi v nejrůžovějších barvách, koketovali jsme lehce s myšlenkou, že budeme muset za tadorskými hranicemi provádět záchranný obřad. A tak Alia na konec oskarovskym dialektem pripsala: „sejdeme se v Arthedainu“.

V deset hodin jsme se vyškrábali z jámy s nedosušenými črepy. Za hodinu a půl jsme měli provést obřad jejich očištění na Plešivci u Rybniště. Ačkoliv byl ten kopec vzdálen sotva dvě míle, začala se tu naše anabáze pozvolna hroutit. Nebyla jsem schopná jít rychlejším tempem a až příliš věrně jsem kopírovala šneka na nedělní procházce. Příčinou byly špatné boty a vlk zuřivě zakousnutý do citlivých míst. Naše skupina už od začátku tušila, že nedojde do konce. Doufali jsme však, že ostatním družinám naše optimistické vzkazy plné užitečných rad ulehčí jejich putování. Když jsme však dorazili do Uinbaru alias Rybniště, bylo jasné, že to naše je u konce. Stalo se to příliš brzy, ale nedalo se nic dělat.

Proces výroby šípu byl přerušen a ve vzduchu poletovaly magické výboje včetně toho největšího. Ty malé „čmoudíky“ nebyly životu nebezpečné, ale ten velký ano. Při posledním obřadu měl zhotovený šíp obdařit v určitý okamžik mocnou silou. Jelikož nebude šíp vyroben, bude si výboj hledat jiné ?uzemění?. A tím byl Glinel, jakožto osoba vyvolená, magií již poznamenaná. Všechno a všichni v jeho bezprostřední blízkosti se ocitli v ohrožení života. Starý Cardar věděl, co čeká neúspěšné výrobce šípu, a pro tento případ vytvořil záchranné kouzlo.

Než jsme se však do něčeho pustili, poobědvali jsme v místní formanské krčmě. Zde nás Glinel zbavil iluzí o éterické a víceméně duchovní podstatě elfů. Když přišel čas vyúčtování, vrchní se na něj obrátil s dotazem, co všechno měl.
„É, ehm, já jsem to zapomněl, ono toho bylo nějak víc. Tak já zaplatím, až co zbyde.“ Byl to docela slušný výčet z jídelního lístku.

Dostatečně občerstveni jsme se přesunuli na stanoviště formanských povozů. Měli jsme namířeno k severozápadním hranicím Tardoru. Chtěli jsme dojet do Dolního Podluží, odkud se nám to k hranicím zdálo být nejblíž. Do odjezdu zbývala hodina a půl. Rozbili jsme dočasné ležení na trávníku před kolejištěm. Jelikož Alia ztratila předminulé noci za horečnatého přepisování originálů kopii Dračího kouzla, musela záchranné instrukce znovu přeložit. Wessi se uvelebil k spánku, Glinel pomáhal s překladem a já zaujala též odpočinkovou pozici. Asi po hodině Alia s přepisováním skončila, a tak jsem začala svitek pročítat a hrabat se v mapkách.

Místo, kde jsme měli provést záchranný obřad, se nacházelo u trojmezí Cardolanu, Arthedainu a Tardoru neboli čistě technicky kousek za německou hranicí. Tento úsek jsme mylně považovali za Arthedain. O několik dní později nám pak Mellon trpělivě (a marně) vysvětloval, že se jedná ještě o část Cardolanu (v zápiscích však o tomto území hovořím stále jako o Arthedainu, neboť ten je v našich myslích pevně spojen s Německem). K dispozici jsme měli mapu Tardoru a podrobný, leč zatím mnoho neříkající náčrtek onoho místa. Náš cíl byl tunel s malým vchodem ukrývající se opět v nějakém opuštěném lomu.

Abych získala lepší orientaci, šla jsem černobílou mapu Tardoru porovnat s barevnou mapou před nádražím. Angrelearos, tak se hledaná oblast nazývala, se potměšile ukrýval ve vzduchoprázdnu několik centimetrů od pravého dolního okraje velké mapy. Přesto se mi podařilo vykoumat, že místo do Podluží bychom měli jet spíše do Jedlové.

„Ano, tak formanský vůz do Jedlové odjel právě před pěti minutami,“ sdělila mi paní v kase. Další jel asi za hodinu a půl. Přednesla jsem své stanovisko skupině a ta s Jedlovou souhlasila. Pokračovali jsme v rozvalování se na trávníku užívajíce si spánku a slunce.

V půl čtvrté jsme se vyrojili v Jedlové a kolegům jsem vysvětlovala, že teď půjdeme po žluté a po vrstevnici. Značka nás vedla do krpálu za nádražím a musela jsem opět zneškodnit pár pochyb o správném směru. Zanedlouho se cesta ustálila ve vodorovné poloze a nedůvěřivé hlasy umlkly. Vylezli jsme u silnice přes Šébr. Mocný zápach a hluk civilizace na mě zapůsobil jako zjevení z jiného světa. Rychle jsme přeběhli přes rušnou komunikaci.

„Hele, žlutá!“ zajásala jsem. Vkročili jsme do stínu lesa. Rozradostněni zdárným průběhem putování jsme se nechali vést lesní cestou. Asi po půl hodině pojali mí společníci neblahé tušení. Žlutá značka se ztratila. Zastavili, ale já stále ještě doufala a šla jsem se podívat do nejbližší zatáčky. Ale ani tam se proužek žádané barvy neobjevil. Koncepce žluté značky a vrstevnice se poněkud nepříjemně změnila v nekoncepční zabloudění. Nezbylo nám než se vrátit k silnici. Značka tam zrádně pokračovala podél silnice nahoru k malému parkovišti.

Ještě dnes, kdykoli mám tudy cestu, vyprávím příbuzným a známým s dojetím v oku, jak jsme bloudili na Šébru. Jak jsme šli do toho strašnýho kopce, jak bylo vražedný vedro a jak auta šíleně jezdila a jak hroznej to byl smrad, no fuj.

Naštěstí u silnice dlouho nezůstalo a my se opět vnořili do lesního příšeří. Mířili jsme na hranici do Horní Světlé. Stíny na opuštěných stezkách se pomalu skláněly k večeru. Šli jsme neznámou krajinou a neměli jsme zdání, kde na noc složíme hlavu, zda na ni nebude pršet a jestli vůbec najdeme cíl našeho putování. A okamžik kdy měl být proveden záchranný obřad se blížil.

Po nějakém čase jsme opět stanuli na rozcestí. Ukazatel nám sděloval, že míli a půl odtud se nachází chata Luž. Zdála se přijatelnější než nějaká vesnice. Na mapě to místo vypadalo jako nic neříkající malý nezřetelný čtvereček. Přesto jsem se pokusila Glinelovi vysvětlit, co by to mohlo asi být (viz záhlaví kapitoly). Podívali jsme se ještě k Sirným pramenům nedaleko křižovatky a po krátkém odpočinku už nás čekala nekonečná asfaltka.

Vpodvečer jsme dorazili k osadě Luž. Tam jsme si u turistické mapy ještě na ráno naplánovali poslední fázi naší cesty. Poté jsme minuli proarthedainskou Chatu Luž a zakotvili jsme u Lužické boudy. Venku se tam pod slunečníky roztahovali arthedainci středního věku a dávali okatě najevo, že jsou z Arthedainu. Sedli jsme si k lavici a doufali, že nás obsluha nepřehlédne. Při tom čekání zaujal Glinelovu činorodou mysl slunečník a začal zkoumat jeho konstrukci. V okamžiku, kdy se deštník začal na nás lehce hroutit, přišel vrchní. Glinel rychle vrátil slunečník do původní polohy a usmál se na něj.
„Dali bychom si něco k jídlu,“ pravili jsme hladově.

„Ale nejdřív si dáte něco k pití, ne?“ opáčil vrchní. Glinel povzbuzen jeho vstřícným chováním se mu svěřil: „Já mám takovou žízeň, že bych vypil mrtvýmu oko.“ Chlapík na okamžik poněkud ztuhnul, a pak Glinelovu objednávku potvrdil. Během našeho objednávání začali arthedainci na vrchního pokřikovat „ein pivo bitte“. Ale muž jen mávl rukou a odbyl je slovy: „No jó, však počkáte, to se nezblázníte.“ V tu chvíli nám bylo jasné, že jsme v té správně krčmě. Glinel nakonec vynechal nekrofilský drink a zůstal u svého oblíbeného nápoje coly.

Posíleni chutnou krmí jsme se odhodlali pozeptat se vrchního na místo, kde by se dalo přenocovat. Konverzaci vedl opět v tomto umění zdatný Glinel. Vrchní nám doporučil místního sedláka, který občas nechával přespat vandráky v kůlně v ohradě se stroji. Vyhledali jsme jeho dům. Zastihli jsme jeho manželku, která nám boudu ochotně nabídla. Navíc nám poradila nějakou chajdu v lese pár desítek metrů za osadou. Ačkoliv jsme jejímu popisu cesty rozuměli tak napůl a druhou půlku jsme v zápětí zapomněli, pokusili jsme se srub najít. Hledání se však zvrhlo v houbaření a opět se projevil Glinelův smysl pro bonmoty. Čekala jsem na lesní cestě na ostatní, když tu se z borového houští vynořil Glinel a jásavě nám sdělil: „Tak si tak hledám houby a najednou koukám, že čtu magické svitky.“

Vrátili jsme se k sedlákově boudě. Tam jsme si ustlali na udupané hlíně notně prosáklé olejem a naftou. Ve větrném stmívání mě napadaly samé skvostné myšlenky. Co takhle vytvořit mapu tardorských restauračních a jim podobných zařízení? Byly by na ní vyznačeny hospody ohodnocené podle kvality obsluhy a jídel a podle cenové úrovně. Tardorští rytíři by pak při svých cestách věděli, čemu se mají zdálky vyhnout a kde se mají určitě zastavit. Vyvarovali by se tak rizika, že pobyt v nějaké špatné krčmě jim zkazí náladu a nepatřičně vyprázdní váček. O každoroční aktualizaci mapy by se starala kontrolní komise, jejímž stálým členem bych byla samozřejmě já. Náklady spojené s revizí pohostinských zařízení by samozřejmě šly na účet královské pokladny. Rytíři si za služby, které trůnu prokazují, jistě zaslouží pravidelně aktualizovanou mapu tardorských hospod.

Mé nahlas pronášené úvahy ihned zaujaly a všichni se hlásili do kontrolní komise. Pak jsem ještě provedla pár počátečních zápisů o krčmách, které jsme měli doposud tu čest navštívit.

Za hranicí

Saturday, May 22nd, 2010

24. Cerveth

Místní obyvatelstvo – vesnické a na duchu chudé, nepříliš přátelské

Za úsvitu jsme opustili pohostinnou osadu Luž. Zamířili jsme po hraničářské stezce k přechodu Waltersdorf. Cedule na silnici hlásila, že se přechod otevírá v šest hodin. Bylo právě půl šesté. Nejistě jsme se rozhlédli kolem a vstoupili na cizí území. Zanedlouho jsme ukázali úhledným domkům s muškáty záda a mizeli jsme na lesní cestě.

Vzduch byl jako čiré víno a všude klid. Za krkem trochu strach, co kdybychom přece jen někoho potkali. Ale nikde ani noha, jen hraničářská stezka proplétající se mezi stromy. Ukazatele v arthedainském dialektu nám napovídaly, že jdeme správně. Pak mě zaujala odbočka k „Schwarzes Loche“. „To bude určitě ono!“ řekla jsem a zamířila do skalní průrvy. Prošla jsem chladným stínem, a pak se přede mnou otevřel prostor ohraničený pískovcovými stěnami, které nesly stopy po dávném dolování. V jedné z nich byl vytesán obrovský tunel zahrazený vysokým plotem. Dno bylo zarostlé křovisky a trávou. Když jsme sestoupili po křivolaké pěšině dolů, zjistili jsme, že na vratech v plotu visí solidní zámek. Ostatně velký tunel, kterým vozy kdysi vyvážely vytěžený kámen ven z lomu, neodpovídal pospisu ze svitku. Rozhodli jsme, že ještě půjdem dál. Do vykonání obřadu nám zbývala asi hodina.

Stezka nás zavedla ke staré kovárně. Kousek dál byl dřevěný altán, kde jsme se zastavili na odpočinek. Malomyslnost se začala zmocňovat našich myslí. Osmá hodina se blížila a my stále nenacházeli místo pro záchranný obřad. Vyrazila jsem tedy ještě kus po cestě podívat se, co skrývá. Dovedla mne k zarostlým jámám, o kterých tabule hlásala, že patří mezi několik lomů v okolí, v nichž se těžil mlýnský kámen. To opět svědčilo o slabomyslnosti místních. Ve skutečnosti (jak se o tom zmiňoval Cardarův svitek) měla tato hornina zvláštní schopnost tlumit magické výboje, čehož v dávných dobách využívali prý sami elfové. Sešla jsem ze stezky a prodírala se vysokým borůvčím, které nikdo neočesával. Nahlédla jsem přes okraje lomu a usoudila, že než bych prozkoumala dno porostlé bujnou vegetací křovin a kopřiv, uplynulo by příliš drahocenného času. Vrátila jsem se tedy k altánu a poslala Wessiho a Glinela na průzkum s odůvodněním, že jsou rychlejší. Mezitím jsem s Aliou lehce posnídala.

Kluci se vrátili poněkud podrápaní a s modrými ústy. Jejich hledání nebylo úspěšné. Nezbývalo nám, než se vrátit do Schwarzes Loche. Alia pak sešla z pěšiny, aby našla druhý konec z onoho tunelu. To se jí podařilo, ale tento vchod byl také zajištěn zamčeným plotem. Když jsem pak sestupovala do Schwarzes Loche, zdálo se mi, že vidím Glinelovu postavičku uvnitř v tunelu. Jenže jsem měla asi halucinace, protože když jsem se dostala dolů, stál už zase před plotem.
„Hele dostal jsem se dovnitř tudy,“ řekl Glinel a ukázal na štěrbinu mezi plaňkami a skálou. „Možná, že právě tohle je ten malý vchod do tunelu, o kterém se ve svitku píše.“ Vysvětlení znělo celkem rozumně. Ostatně, i kdyby to mělo být jinak, neměli jsme už čas na žádné další pátrání.

Zopakovali jsme si formule záchranného obřadu. Před osmou hodinou jsme se nasoukali do tunelu a připravili vše potřebné. Pak zazněly naše hlasy vysokou klenbou v mocném zaříkávání a konečný výkřik ukončil obřad. Velký magický impuls byl odkloněn a jeho sílu pohltil hrubý kámen okolních stěn. Venku na slunečním světle jsme s lítostí v oku zničili ratiště a hliněné misky a stříbro jsme zadupali do štěrku. Pak si každý z nás uloupl kousek horniny, jež nás měla po tři dny chránit před zhoubnými následky magických sil.

Vyčerpáni obřadem a událostmi minulých dnů jsme odpočívali na dně lomu. Poté jsme se chtě nechtě vydali na zpáteční cestu. Měli jsme v úmyslu dojít na tardorské straně do nějaké stanice formanských vozů a dojet do Krásné Lípy.

Ačkoli ráno již pokročilo, stezky byly stále pusté. Konečně jsme před sebou zahlédli dva postarší Arthedaince a za nimi jakousi skupinku špinavých drbanů. „Asi nějací vandráci,“ pomyslela jsem si. Postavy se nám však zdály nějak povědomé. „To jsou přece naši! Ahóój!“ Lesem zazněly radostné výkřiky pozdravů. Upravení Arthedainci měli co dělat, aby se vyhnuli našemu bouřlivému přivítání. Byla to Oriasova skupina, kterou jsme na arthedainských stezkách potkali. Jejich zmožené zjevy vypovídaly o nelehké cestě. Minulou noc se jim nepodařilo najít v nepřehledném terénu místo pro třetí malý obřad.

Barvitě jsme jim vylíčili, jak najít Schwarzes Loche a domluvili jsme se, že na ně počkáme u Rabštejnu. To jméno nám nic moc neříkalo, tak jsme se složili kousek dál na travnatém plácku u hraniční závory. Slunce příjemně hřálo a zvalo k polednímu spánku. Nenechali jsme se rušit ani davy kolemjdoucích turistů včetně jedné dětské výpravy. Po poledni se na stezce konečně objevili oriasovci. Obřad proběhl hladce, jen Orias se poněkud zasekl v plotě. Derrek musel sekerkou vyrazit jednu plaňku, kterou pak zpátky přitloukl. Naštěstí se v okolí nevyskytoval žádný arthedainec.

Podél hranice jsme se pustili zpátky do Waltersdorfu. Tam se Wessi radostně vrhl k hraničním kamenům, aby láskyplně objal rodnou hroudu. Naše cesta však ještě chvíli měla vést arthedainským územím k severu, kde se tyčily mocné věže paneláků a továrních komínů královského města. Při té příležitosti nás pan Orias pozval do svého sídla v Tirisu, abychom načerpali sil. Nažhavil příruční palantír zvaný mobil a oznámil své mamince, že asi za hodinu přivede osm špinavých a hladových kamarádů. Prošli jsme Waltersdorfem, z jehož úhledných domků a pestrobarevných zahrad, tu a tam ozdobených karikaturami příslušníků Glainova národa, na nás sálal téměř sterilní optimismus. Pak jsme odbočili na silnici do stejně úhledných a optimistických polí. Když jsme se ocitli mezi zahrádkami, v jejichž koutech se hromadily různé věci obecně nazývané harampádí, poznala jsem, že opět dýchám domácí vzduch. Posléze nás přivítalo víceméně liduprázdné předměstí vznešeného Tirisu, v jehož ulicích slunce bělilo šedý prach. Překonali jsme poslední překážku v podobě schodů do třetího patra malého činžáku a konečně jsme stanuli na prahu Oriasova příbytku.

Čekalo nás velkorysé pohoštění, kdy jsme mohli ze sebe spláchnout špínu minulých dnů a naplnit prázdné útroby melounem a porcí skvělých špaget. Nasycení a umytí jsme cítili, jak se našich těl zmocňuje příjemná únava. Někteří dokonce usnuli. Ale před půl šestou odjížděl formanský povoz směrem do Vanima Neldor. Jen neochotně jsme se zvedali a se slovy díků jsme opouštěli Oriasův byt. V Uinbaru jsme přestoupili a setkali se se skupinou paní Gudrun.

Upoutala nás paní Nifredil, jež bezvládně ležela v rohu lavice. Paní Gudrun společně s Mablungem, Grorem a paní Nifredil spěchali doslova dnem i nocí, aby splnili účel své mise. Podařilo se jim stanout na nádvoří hradu Milgond a provést konečný velký obřad. Jakou hrůzu však asi zažili, když magický impuls nezásahl šíp, nýbrž uhodil do jejich kruhu. Pak pod technickým dozorem pana Mellona házeli kostkou a paní Nifredil nepřálo v té chvíli štěstí. Na místě upadla do hlubokého bezvědomí a nemnoho času jí zbývalo do setkání se smrtí. Jedinou záchranu pro ni představovalo oživovací kouzlo, jímž vládli mágové. V procesu výroby šípu se stala zřejmě nějaká chyba, ale netušili jsme, jaká.

Z Vanima Neldor nás opět čekala cesta do Kyjova. S Aliou jsem nikterak nepospíchala, kdežto ostatní postupně mizeli v dálce. Když jsme konečně dorazily do tábora, byl skoro prázdný. Ke své smůle totiž minuly vyhlášenou hospůdku Kyjovanka, kde mnozí zakotvili.

Poslední družina okolo mága Welliara dorazila s panem Mellonem v jeho kočáře až večer. Byli naší poslední nadějí, neboť se nikomu z nás nepodařilo šíp zhotovit. Naštěstí nás nezklamali a ze svého putování dračí šíp přivezli. Tím nám spadl kámen ze srdce. Pak se ostatní vrátili z hospody a přinesli Nifredilino bezvládné tělo. K riskantnímu obřadu, který v případě neúspěchu znamená pro mága vážné problémy, přistoupil pan Orias. Seskupili jsme se okolo mrtvé a napjatě sledovali Oriasovo počínání. V kruhu magickém házel kostkou, na níž muselo padnout čtyři a více. Zmocnila se nás úleva a radost, když se kostka zastavila na pěti puntících.

Pak jsme se sesedli kolem ohně a vyprávěli své zážitky. Welliarova skupina uspěla nejen proto, že zvládla náročné tempo výrobních operací, ale také proto, že odhalila jistý podvod. Na své cestě potkali poutníka, jenž jim slíbil odpověď na jakoukoli otázku, pokud uhádnou jeho hádanku. To se jim podařilo, a tak na základě jeho odpovědi a též vnuknutím z Minas Anwar, (díky vzkazům předchozích skupin znali všechna) odhalili, že je svitek popisující závěrečný obřad falešný. Při konečné výrobě totiž opominul jeden ze živlů. Jak se dostal falešný svitek do archivu a tím pádem pak k nám, nebylo těžké odhadnout. Byla to práce zlotřilého Umartha, který svitek zfalšoval a do archivu nastrčil. Nemohlo to být těžké, uvážíme-li, že archivář Danuin se nezřídka zdržuje u Zeleného Draka.

Jako poslední bod jednání jsme se předběžně usnesli, že zítra vyrazíme na Faskalon vyřídit si účty s drakem. Pak si únava po těch několika dnech vzala své.

Den zúčtování

Saturday, May 22nd, 2010

25. Cerveth

Heslo bojovníků: „Co zabiju, to sežeru. Co nesežeru, to vypiju. Co nevypiju, to znásilním. Co neznásilním, to zabiju“

Probudila jsem se v půl deváté a rozhodla se, že nový den začnu konáním dobrých služeb pro kolektiv. Nenápadně jsem se ozvala, že je čas vstávat. Od vchodu, kde ležela paní Gilwen, se však pouze ozvalo: „Ta Maisi je strašná ženská.“ A jinak bylo mrtvo.

Okolo půl desáté jsme na poradě potvrdili včerejší rozhodnutí vyrazit na Faskalon. Dopoledne proběhla ceremonie, kdy se Mablungovi, Alie a Wessimu dostalo povýšení do rytířského stavu. Pak bylo potřeba určit strážce tábora. Přihlásila jsem se dobrovolně, neboť představa dalšího pohybu, hlavně chůze, mne děsila. Zůstal ještě Mablung, kterému se vymstily sandále na holé noze. Tak jsme pak jen sledovali, jak naši spolubojovníci vybíhají opožděně se svými vaky na cestu do Vanima Neldor. Jejich spěch jim však nebyl nic platný. Formanské povozy toho dne jely neobvykle přesně, a tak rytířům ujely. Do tábora se vrátila skupinka vozků pro kočáry.

Náš den hlídačů probíhal celkem klidně. Slunce pálilo a lesní stín zval ke spánku. Jediným vyrušením byli snad lidé, kteří si náš stan spletli s nějakým čajovým festivalem. Zatímco jsme si já a Mablung dopřávali odpočinku, jižně od tardorských hranic se děly velké věci. Tardorské vojsko odhodlaně zaútočilo na Faskalon. Bránila ho gerila jakýchsi lapků, po drakovi však ani vidu ani slechu. Když tardorští prošacovali padlé obránce, nalezli jakýsi zašifrovaný svitek, jenž souvisel s lístkem nalezeným bojovníky při výpravě do Ramsarnu. Z vyluštěného listu vyplynula podstata našich nesnází. Bídný Umarth připravil pro Tardor ohavnou dračí rošádu doufaje, že mu v ní padne tardorský trůn do klína. Zřejmě ale nečekal, že se tardorští rytíři nezaleknou nějakého Nardruin a nepůjdou prosit k Černé bráně.

Už zbývalo pouze najít Umarthův úkryt. Zde ke slovu přišel obsah váčků z Orlí stěny. Lístek se soupisem Umarthových věcí se zmiňoval o jeho podivném výroku, jenž se vztahoval ke svazku osmi klíčů. Ty měly tardorské dovést k jeho skrýši. Dlouho si rytíři namáhali šedou kůru mozkovou, než přišli té tajence na kloub. Cech bojovníků zde pak osvědčil, že jeho členové se nehonosí pouze svaly. Derrek odhalil, jak klíče seřadit a z jejich zářezů znaky přečíst. Umarth se uchýlil do Imbardum, podzemní pevnosti poblíž České Skalice.

Následoval přesun k místu konečné odplaty. Podzemní sály ozářené svíčkami skrývaly proradného zrádce a jeho kostlivce. Když tardorští pobili všechny služebníky, zahnali Umartha do nejzaššího kouta. Tam ve své pýše polknul připravený jed a klesl mrtev k zemi. Byla již temná noc, když skončila tato bitva.

Spala jsem u ohniště pod hvězdami, když mě probudila světla. „Pane bože, nějací vagabundi sem jedou se svými auty,“ napadlo mě v té chvíli. Když se však ozvaly známé hlasy, pochopila jsem, že se vrátili naši. Ještě dlouho, dlouho do noci se probíraly u ohně detaily bitev a za oběť padlo též pár lahví piva.

Poslední den a noc

Saturday, May 22nd, 2010

26. Cerveth

Žranice – to je spousta jídla, spousta pití a pár historek z nemocničního prostředí

Klasické zakončení každého livu tvoří turnaj a hostina. Dopoledne se přivezlo jídlo a byla vykopána díra, kam bylo schováno před slunečními paprsky. Následovala příprava stanu, stolu a židlí, což při nedostatku materiálu vyžadovalo značnou dávku fantazie. No, nakonec jsme to dali dohromady, jen na některých místech nebylo vhodné se příliš opírat, příliš roztahovat a raději ani sedět.

Odpoledne se konal tradiční turnaj. Seděli jsme ve stínu lesa a pozorovali jsme soupeře, jak si jdou po krku v prachu a horku, kdy slunce ohřívalo i vodu v ešusech. Soutěžili jsme nejen v dřevěném šermování se štíty i bez nich, ale také v házení koulí na cíl. Parný den pak vylákal většinu osazenstva k přehradě a do Kyjovanky. Po páté hodině započala pod vedením paní Nildorwen příprava opulentní žranice.

Když znavené slunce klouzalo po kmenech smrků a lesní trávě, shromáždili jsme se naposled k ceremonii. Do stavu rytířského byli povýšeni Derrek a Gror za své hrdinské skutky. Královská rada pak jménem krále ocenila i ostatní rytíře a přidělovala panství, dodatky do erbů a tituly.

A pak následovalo to, nač jsme se už dlouho těšili. Zasedli jsme k bohaté tabuli, a když jsme uspokojili primární hlad a oddali se sekundárnímu dojídání a uždibování, ujali se slova pánové Mellon a Adalgrim. Když jsem naslouchala pikantním historkám z oddělení urologie o žárovce, slepýši a homosexuálech, chvílemi mě napadalo, jestli by mě neměla přejít chuť na jídlo. No, alespoň jsme si pocvičili bránice. Ještě jsme se v houstnoucím soumraku pokochali soubojem paní Nifredil a pana Derreka a už jsme se přesunuli k ohni. Do tmy pak zněl zpěv, povídaní a chroupání lupínků a arašídů.

Byla to dlouhá noc, po níž následoval den odjezdu, v němž slunce vystřídal drobný déšť. A tak, jak nás počasí přivítalo, tak se s námi i rozloučilo.

A to už je opravdu konec přátelé.